Thajsko - Floating Markets a Tiger Temple

Součástí našeho balíčku (dostaly jsme devět obálek a vždy s novou obálkou přišlo nové dobrodružství), co jsme si zakoupily v cestovní kanceláři, byl i celodenní výlet - tržnice plující na řece a tygří chrám. Proč ne. Oboje bylo na našem listě.

Ráno jsme měli sraz na hlavní ulici, odkud se vyráželo směr Damnoen Saduak k tzv. Floating Markets. V Thajsku je nespočet marketů na řece, ale tenhle je z nich nejznámější. Nachází se asi 100 km jihozápadně od Bangkoku. Obchodníci mají stánky kolem břehu řeky, které jsou většinou dostupné pouze z řeky, jiní obchodníci mají vlastní loďky a plují zákazníkům naproti. Tržnice funguje tak, že si zákazníci koupí jízdenku na loďku (za 150 THB) a ta s nimi vyráží na řeku. Jakmile prodejce zachytí váš pohled směrem k jeho stánku, ihned začne divoce mávat na kormidelníka, aby přijel blíž k němu. Jiní si loďky přitahují sami a snaží se za každou cenu něco prodat (v nabídce je ovoce, zelenina, nejrůznější jídlo, oblečení, suvenýry, atd.).

Naše kormidelnice si všimla, že se spíš kocháme než nakupujeme, tak s námi vyrazila na projížďku kanálů. Je zajímavé vidět, jak tu lidé žijí. Dokonce se nám povedlo zahlédnout stařečka, jak si dává ve špinavé řece koupel.:-) Projížďka trvala něco málo pod hodinu. A jakmile přijela loďka ke břehu, už tam na nás čekali obchodníci s talířkama s našima fotkama (při vstupu na loďku si každého vyfotili). Každý měl svůj vlastní talířek na památku (za 200 THB) a my byly tak nadšené celou projížďkou a tím nápadem, že jsme si to hned koupily. Akorát teď s odstupem času se smějeme, co za kýč jsme si to pořídily.

K některým stánkům se dá dojít i po souši, takže jsme ještě neváhaly prozkoumat je. Objevily jsme karikaturistu, co dělal obrázky do 10 minut za 70 CZK. Tak jsem do toho šla. Vždycky jsem chtěla mít svou karikaturu. A za tu cenu. Věděla jsem, že obrázek asi cestu nepřežije, tak jsem si ho aspoň po radě Laury vyfotila na památku. Mám ho sice v Perthu, ale je celý pomačkaný a neměla jsem odvahu se podívat na jeho kvalitu. Ale mám i dobrý pocit, že jsem podpořila místního umělce. 

Přijde mi zajímavý jejich obchodní systém. Ceny jsou schválně navýšené, protože se počítá se smlouváním. Prodejce vždy ukáže cenu na kalkulačce a pak řekne vám, ať tam vy naťukáte cenu, kterou jste ochotní zaplatit. A pak se dojde kompromisu. A někdy to fakt ukecáte.:-)

Naše další zastávka byla u mostu z druhé světové války. O tomto mostě se natočil i film - Most přes řeku Kwai. Most je také známý jako Železnice smrti a patří k nejnavštěvovanějším památkám Thajska. Koleje pokládaly vlastníma holýma rukama váleční zajatci. Stavba železnice si vyžádala přes 100 tisíc obětí. Stavba trvala 16 měsíců - délka železnice 415 km. Zajatci pracovali někdy i 72 hodin v kuse.

Po prohlídce mostu jsme vyrazili k městečku Kanchanaburi do Tiger Temple. Jelikož je součástí parku i mnišský klášter, ženy musí mít zahalená ramena a kolena. Kvůli zvířatům pak není povoleno mít jakékoliv červené nebo zářivé oblečení. Park je celkem rozlehlý, ale každý samozřejmě ihned zamíří za výběhem tygrů, s kterými se může vyfotit. Fotky vypadají úžasně, ale co se děje za objektivem už tak skvělé není. Tygři jsou za plotem ve výběhu a každý návštěvník je přiřazen dvou průvodcům. Jeden fotí a druhý vás vede za ruku k jednotlivým tygrům a kontroluje bezpečnost. Tygři jen leží bez známky života na zemi s řetězem kolem krku. Občas za něj průvodce zatahá, aby tygr zvedl hlavu... Všude píší, že tygři nejsou zdrogovaní, ale že jsou od narození vychovávání v tomto prostředí a tak jsou na lidi zvyklí. Údajně jsou také aktivní ráno a na večer a v průběhu dne jen odpočívají. Těžko říct, ale i tak to byl zážitek.

Den byl skoro za námi a nás čekala 10ti hodinová cesta vlakem z Ratchaburi do Chumphonu, odkud měla vyplouvat loď na náš první ostrůvek. Řidič nás na nádraží vyhodil s několika hodinovým předstihem, tak jsme chtěly využít času a prozkoumat městečko, ale přihnal se neuvěřitelný slejvák a my byly tak trochu uvězněné na místě. Ke všemu náš vlak měl skoro hodinové zpoždění. Daly jsme se na nádraží do řeči s klukem (Savio) z Brazílie, co cestoval sám a tak nám čas alespoň utíkal. Vlak konečně dorazil a já koukala. Jednotlivé vagóny byly po obou stranách lemované dvoupatrovýma postelama. Každý jen zahrnul závěs a mohl jít na kutě. Spodní postel byla lepší, protože měla výhled z okna, ale zase na druhou stranu asi neměla roletu, takže světlo ráno svítilo do očí. Vrchní postel byla mnohem menší, co se prostoru okolo týče. Nos jsem měla skoro nalepený na zaprášeném závěse, takže jsem celou noc pšikala.:-) Ale i tak to byl nezapomenutelný zážitek!