Adelaide a okolí

Adelaide (založeno 1836, 1,31 mil obyvatel) je hlavní město Jižní Austrálie a je především známé jako univerzitní město. Proto jsem si od tohoto místa raději nic neslibovala a původní plán byl tu zůstat jen dva dny. Nejtěžší je vždycky vymyslet, kde v novém městě začít. Zrovna jsme zahlídli ceduli Port Adelaide a tak jsme si řekli, že je to asi znamení. Zaparkovali jsme hned u hlavní atrakce - majáku z roku 1869 (na který můžete za 1 AUD vylézt). U majáku zrovna nabírala velká výletní loď svoje pasažéry na hodinu a půl dlouhou projížďku po Port Adelaide River za delfínama (pouze za 8 AUD - zmiňuju účelně ceny, protože takhle levno byste to v Perthu nenašli. A když už tu porovnávám Perth a Adelaide, tak v Perthu vám dají v supermarketu skoro každou potravinu zvlášť do igelitky, ale Adelaide se snaží veškerý plast omezit, takže igelitky a sáčky jsou tu jen zřídka a když tak za poplatek, no a je tu dokonce záloha i na PET láhev 10c). V dálce jsme si povšimli informačního centra a tak jsme se tam vydali. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem ještě asi nikdy v informařním centru nebyla a cítila jsem se divně vyptávat, kam se máme jít podívat. Jenže pan "informátor" byl takový příjemný stařík, že šlo všechno samo. Rozvykládal se o Port Adelaide (něco jak Fremantle v Perthu) a nabídl nám nekonečně možností, jak strávit příjemně náš den. Tak nás namotivoval, že jsme se rozhodli, že nikam nebudeme spichat a prostě si tohle místo naplno užijeme.

maják v Port Adelaide

Byl poměrně horký den, tak jsme se na doporučení vydali na místní pláž Semaphore. Celý natěšení jsme utíkali k oceánu, když v tom jsme ucítili zápach mořských řas a hned v zápětí jsme zmerčili ošklivou (v porovnání se Západní Austrálií) vodu a pláž (Hendrik říkal, že takhle to přesně vypadá v Estonsku). Náladu jsem si tím zkazit nenechali a šli se aspoň projít po pěkné promenádě. Byl pátek odpoledne, tak tu bylo celkem živo. U místního mola, kde stály hloučky lidí lovící kraby, se zrovna stavěly Twilight markety (stánky s oblečením, bižuterií, uměním, atd.) a najednou se i objevil malý parní vláček, který vás za 8 dolarů sveze někam do neznáma. Atmosféra byla úžasná. Večer jsme se pak vydali do vyhlášené hospůdky s živou hudbou, kde jsme využili happy hours (16-18 a 21-23) na pintu piva za 5 AUD (v Perthu stojí kolem 10 AUD). Hodně mě překvapilo, že mají happy hours v pátek večer, ale tím líp pro nás. :-)

Semaphore

Následující den jsme se vydali na průzkum centra samotného Adelaide. Trochu jsme se báli, jak to bude s parkováním v centru, ale naštěstí byla sobota a to po obědě bývá většinou všude neomezené. Naše první kroky se ubíraly na Adelaide Central Markets - vyhlášené markety s jídlem v blízkosti China Town. Těch lidí, To byl zážitek. Ale ceny jsem teda čekala o dost nižší. Všichni říkají, že Perth je nejdražší a všude jinde je levno, ale já rozhodně tenhle pocit nemám. Centrum Adelaide je naštěstí (pro naše nožičky:-)) poměrně malé a tak se dá všude tak nějak dojít pěšky. Vydali jsme se tedy směrem na hlavní náměstí Victoria Square, které zrovna připravovali na Fringe Festival, který tu za týden vypukne. Přímo z náměstíčka vede hlavní ulice King William, která vás dovede až do samotného centra na ulici Rundle Mall (něco jak Murray a Hay street v Perthu) plnou obchůdku a bister. Uprostřed této ulice najdete tři praštěné sochy prasátek (by mě zajímalo, co tam dělají:-)).

Rundle Mall

Samozřejmě jsme nezapomněli zavítat do dalšího informačního cetra, kde jsme se dozveděli, že po centru Adelaide jezdí zdarma free City Connector bus service, který objíždí hlavní atrakce a kterého jsme na konci dne také využili, abychom si to všechno ještě jednou pěkně prohlédli. (Dočetla jsem se také, že se tu dá jezdit zdarma i šalinou/tramvají, ale to jsme nezkoušeli, tak nevím.) Další možností, jak objevovat krásy města, je zapůjčení jízdních kol zdarma na vybraných místech (a že jich po centru Adelaide je) - stačí jim dát pas a můžete si půjčit kolo na celý den (vrátit do zavíračky, která se však místo od místa liší). Původně jsme chtěli této příležitosti využít (všude po městě je u krajnice vyhrazen pruh pro cyklisty, nicméně tam řidiči vesele parkují své vozy, takže stezka pak ztrácí trochu svůj význam), ale celý den bylo takové horko, že jsme to nakonec vzdali a vydali se pěšky k Adelaidské universitě a muzeu, které jsme i navštívili (popravdě hlavně proto, že tam byla klimatizace:-)). No a když už jsme byli v téhle oblasti, tak jsme si prohlídli i válečný pomník a vlakové nádraží.

Naše další zastávka byla Adelaide Oval, obrovský stadion, kde se dějí velké věci. Dokonce jednou z atrakcí je, že se můžete za doprovodu zkušeného průvodce a s příslušným vybavením projít po střeše stadionu (99 AUD - děkuji, nechci). Kousek od stadionu se stříbřila řeka Torrens, po které plula další výletní loď Popeye (8 AUD, s průvodcem). No a hned vedle tohohle všeho byla botanická zahrada. Prostě naplno využitý den. Večer jsme ještě zavítali na kulečník, který jsme objevili na scooponu (náš slevomat) - 5 AUD za hodinu kulečníku a džbán piva (1,2l) k tomu. Super koupě.:-)

Adelaide Oval a řeka Torrens v pozadí

Nedělní plán byl následující: prozkoumání nejnavštěvovanější pláže Brighton, kde se zrovna koná i výstava soch, a návštěva turistické metropole Glenelg. No a den zakončit v zábavním lezeckém středisku MegaAdveture Park (55 AUD). 

MegaAdventure Park

Jenže jsme ráno zjistili, že máme prasklou pneumatiku a rezerva je větších rozměrů a tak nám nezbývalo než koupit pneumatiky nové (radši i tu druhou, protože vypadala, že taky nevydrží dlouho) a oželet tak zábavní centrum. (Zatím to tak vypadá, že naše auto si užívá víc jak my).

Glenelg

Jelikož nás první den pán v informačním středisku nalákal na kayaking kolem ztroskotaných lodí s delfínama (Dolphin Sanctuary and Shipwreck Graveyard na Garden Island) skákajícíma kolem našeho kayaku (nabídce se nedalo odolat a to tomu nedělal ani velkou reklamu) a první volný termín byl až na středeční ráno, rozhodli jsme se tedy využít získaný čas na maximum. Sice nám v pondělí poprchávalo a bylo zataženo, ale ani to nám nebránilo v dalším průzkumu. "Vyjeli" (skoro jsme tam to auto dotlačili, jak se mu nechtělo jet do kopce) jsme na vyhlídku na Windy Point, kde nebylo vzhledem k počasí moc k vidění a poté jsme si to namířili na 8 km výšlap od vodopádů Gully na nejvyšší horu Adelaide Hills Mount Lofty. Když jsme se celí upocení s dobrým pocitem vydrápali nahoru, byli jsme až v oblacích. A to doslova. Takže jsme viděli jen bílo kolem sebe, ale naštěstí nám alespoň pohlednice prozradila, jak to vypadá, když je jasná obloha, takže všechno dobrý a nálada zůstala veselá.:)

Mt Lofty a výhled na Adelaide :-)

Byl čas večeře a tak jsme zajeli do jednoho z místních parků, kde si to k nám namířila postarší dáma (jak jsme po chvíli zjistili, byla ze zastupitelstva dané městské části) a začala se nás vyptávat odkud jsme. Navrhla nám, že můžeme zůstat v parku klidně spát, protože ho stejně nikdo moc nekontroluje a kdyby náhodou, máme říct, že jsme si cedulí se zákazem nocování jednoduše nevšimli. A prý když uslyšíme, jak se někdo v noci potuluje po parku, nemáme se bát. To jsou jen koaly.:-)

Náš pátý den jsme se rozhodli pro další túru. Tentokrát k vodopádům Morialta. Další nádhera, která se těžko popisuje. A tolik ještěrek nám pobíhalo po cestě. A takových rozličných rozměrů... Někdy se musím štípnout, jestli se mi tohle všechno jenom nezdá. Pořád si na něco stežuju a přitom jsem dítě štěstěny!!! 

Morialta Falls

A to bysme nebyli my, kdybychom se nesnažili využít dne na plno. Vydali jsme se proto ještě ke vzdálenějšímu Hallet Cove. Těžko se vysvětluje, co to je. Nějaké staré horniny nebo něco podobného. Ale důležitý je, že to bylo krásný.:-)

Hallet Cove - Sugarloaf

No a konečně den poslední a nejvíc očekávaný. Kayaking s delfíny!!! S delfínem. :-) Měli jsme cca 2 hodiny na prozkoumání vody kolem Garden Island. Leták sice sliboval spoustu delfínů, ale já byla šťastná i za toho jednoho, co si to k nám namířil a plaval kolem nás. Zážitek!! Z nějakého nepochopitelného důvodu mám panickou hrůzu z potopených lodí. No a tahle atrakce byla spojená i s vraky lodí, takže když nás proud hnal na zrezivělou hrůzu, málem jsem dostala infarkt. Naštěstí mi adrenalin dodal energii, že jsem zabrala do pádla a v mžiku letu jsem byli v bezpečí.

tady už si hraju na hrdinu:-)

V Adelaide a jeho okolí je toho šíleně moc k vidění (Kangaroo Island, vinařská oblast Barossa, Eyre Peninsula, Fleurieu Peninsula, Flinders Range, atd.). A na rozdíl od Perthu to nejsou nesmyslné vzdálenosti. Člověk by tu mohl strávit měsíc a stejně by neviděl všechno. Ale když cestujete, musíte se smířit s tím, že prostě nemůžete vidět a zažít všechno, i když byste chtěli. A to jsme pořád jen na samém začátku našeho australského dobrodružství.

A teď hurá do Melbourne.

Více fotek zde a zde.

Esperance - Port Augusta, 1990 km ničeho

Wow. Tak vám povídám, to byla zase jízda. Ale nejdřív pěkně od začátku...

Vyměněný výfuk v Esperance. Jedeme. Jedeme 200 km do Norsemana. Jedeme 190 km do Balladonia. Spotřeba 12,5-13l/100km. S tím můžeme žít. Po cestě zatím vůbec nic zajímavého. Tráva, keř, strom, keř, tráva. Klokan. Najednou se před námi vynořila cedule "90 Mile Straight/146,6 km Australia ´s longest straight way". I když se podíváte na mapě, cesta je jak podle pravítka. Jenže v reálu je celých 1900 km rovných jak podle pravítka. :-D Dorazili jsme z vesela do Caiguna, kde jsme natankovali a udělali si obídek. Nevím, jestli to bylo způsobené kvalitou právě natankovaného paliva (kamarádky, co se vydaly na stejnou trasu o pár dní dřív v této části cesty začaly mít taky problémy s autem - a co si budeme povídat: cena stoupá, kvalita klesá, protože stejně nemáte jinou možnost, kde natankovat) nebo že auto po hodinové přestávce začalo stagnovat, ale naše spotřeba se najednou navýšila na 20l/100km. Náladu nám trochu zlepšilo, že jsme zahlídli obřího orla (rozpětí křídel víc jak metr), jak si zrovna bužíruje na polozhnilém klokanovi u krajnice. Kousek od Cocklebiddy se  totiž nachází Eyre Bird Observatory, která je právě známá pro tyhle velikány. Bohužel k observatoři se dá dojet pouze čtyřkolkou a tak jsme se museli spokojit s tím u silnice. V Maduře jsme koupili další čistič do palivové nádrže a po tomhle jsme mysleli, že už nikam nedojedeme. Spotřeba 24l/100km. Naše jediné štěstí je, že jednotlivé benzínky jsou od sebe vzdáleny 150-200km (cena ve vnitrozemí okolo 1,61-1,86AUD/l, ve městech okolo 1,30AUD/l).

 V Mundrabilla se Hendrik rozhodl, že rozdělá znovu celý motor a uvidí. Koukal, koukal a nic neviděl. A po tomto jeho experimentu, přestalo jet auto úplně. Už i mně začal tuhnout úsměv a vytrácet se optimismus (nejbližší rádoby autoservis je přes 550km)...po pár hodinách se Hendrikovi auto povedlo zprovozit. Uff!! V tu chvíli jsem vzala volant do vlastních rukou. On totiž to auto řídí, jak kdyby to byl odlehčenej sporťák a ne obytný auto. Od té doby, co jsem ve vedení, máme spotřebu 10,5-12l/100km. Sice jedeme maximálně 90km/h, většinu času 80km/h, do kopce 50-70km/h, ale mně to žíly netrhá. Hlavně že jedeme ekonomicky. Já nikam nespichám. Akorát ta dálka je tímto tempem nekonečná. Navíc jsme přejeli do jiného časového pásma a ztratili jsme tak 2,5hod. Ale ani to mě už netrápí. Hlavně že jedeme a že si plním další ze svých snů. 

Po čase dojíždíme do Border Village. Hranice Západní a Jižní Austrálie. Už z dály vidíme ceduli, že se blíží tzv. Agricultural Checkpoint neboli také Quarantine Checkpoint, kdy vám oficíři zkontrolují, zda nepřevážíte ovoce a zeleninu do South Australia. Chrání se tak před potvorou zvanou Fruit Fly, která by jim mohla zničit úrodu. Nicméně žádná kontrola se nekonala. Tak jsme si to frčeli dál přes Nullabor NP, kolem Bunda Cliffs (obrovské vápencové útesy sahající až do výšky 90 m - akorát jsme je bohužel neviděli, protože tu tak nějak nebyla žádná cedule) až jsme se ocitli na úplném kraji kontinentu.

Byla jsem překvapená kolik pomníčků bylo kolem celé Eyre Hwy, na to jaká je to rovina...taky je tu po cestě celkem dost Help Phones - něco jak vysílačka na solární pohon. Signál byste tu hledali zbytečně (pouze Telstra tu a tam zazáří), takže u většiny roadhousů/motelů a benzínek najdete vždy alespoň jednu telefonní budku (i my ji využili, když jsme volali mechanikovi, co nám měnil výfuk). Také jsme zahlídli kromě klokanů a orla menši stádo emu, jednoho dingo psa a velké ještěrky/ještěry (jednu jsem omylem přejela:-( ). Na cedulích je i značka, že si máme dávat pozor na velbloudy a wombaty, ale ty jsme zatím neviděli. :-)

Kluci/zachránci z Esperance nám doporučili se po cestě stavit na surfařskou pláž Cactus Beach (potkali jsme je v Esperance ještě jednou po pár dnech těsně před odjezdem). Cesta k pláži byla nezpevněná a tak nám stoupal i adrenalin, vzhledem ke stavu naší dodávky. Po cestě jsme spatřili konečně takové pink lake. Na jedné straně cesty bylo modré a na druhé růžové. Když jsme dorazili k pláži, překvapila nás cedule "Pozor slano a sladkovodní krokodýli se vyskytují v dané oblasti běžně". Chtělo se mi utéct. Na severu Austrálie je to běžné, ale na jihu?!?

Konečně jsme dorazili do Ceduny, další hraniční místo, kde nás tentokrát zkontrolovali, zda nepřevážíme ovoce ani zeleninu. No zkontrolovali. Dědula v uniformě přišel k naší ledničce, letmo koukl a jelo se dál (žádná kontrola dokladů, nic). No a v tuto chvíli jsme měli na výběr dvě možnosti, vydat se delší a pravděpodobně záživnější cestou (např. přes Streaky Bay, kde je vycpaný pětimetrový 16-18 let starý 1,5 tunový žralok a přes Murphy ´s Haystack skalní úkazy), ale s naším štěstím a situací jsme zvolili o 300 km kratší a nezáživnou cestu do Port Augusta - výchozího místa pro cestu na známé Uluru (kam se rozhodně a zároveň bohužel nevydáme). 

Další zastávka Adelaide.

Fotky zde.

Trable s autem pokračují, Albany a Esperance

Tak jsme při dalším tankování zjistili, že náš miláček žere zase víc (přes 17l/100km). Rozhodli jsme tedy zajet do Albany, většího městečka na jihu, kde snad už bude k dispozici nějaký ten mechanik. Naštěstí nebo k naší smůle (těžko říct) se nám podařilo najít mechanika, kterému se shodou okolností uvolnil termín na další den ráno. Tak jsme přespali na parkovišti u pláže, což je celkem riskantní, protože rangeři tyto místa pravidelně kontrolují. A taky že jo. V šest ráno nám na dveře dodávky zaklepal jeden z nich se slovy "Good morning." Srdce jsem měla až já nevím kde. Určitě ten tep musel slyšet. Nereagovali jsme na něj. Tak dodávku obešel a zaklepal znovu. Když jsme se neozvali ani tentokrát, vzdal to. Nutno podotknout, že máme na všech zadních oknech černou folii, přes kterou není dovnitř vidět. Takže se nás jen snažil oklamat, že o nás ví. Ale nemohl si být jistý, že jsme se třeba jako ranní ptáčata šli projít nebo proběhnout. 

Middleton Beach v Albany

 Na osmou ráno jsme se dostavili k mechanikovi, který nám za hoďku a půl napsal, že je všechno ok. Prý nám provedl nějakou kontrolu nějakým přístrojem a zjistil, že máme dírku v hadičce, co přivádí kyslík do motoru. Naučtovali si 110AUD a hotovo. Hendrik to pak zkontroloval a zjistil, že tam vůbec nic nevyměnili. Tohle bych čekala v Čechách, ne v Austrálii. Rozhodli jsme se tedy vydat do 500 km vzdáleného Esperance, že se tam třeba konečně setkáme se štěstím. Cesta, která měla trvat cca 5 hodin se protáhla na celý den. Auto přestalo chtít jet do kopce a začalo žrát něco kolem 25l/100km. Takže nám po čase došel i benzín v kanystrech, co jsme měli do zásoby. Do Esperance zbývalo 30km, ale auto už dál nejelo. Tak jsem vzala kanystr, stoupla ke krajnici a začla stopovat. Ani ne za půl minuty nám zastavili dva mladí kluci a nabídli nám, že mají benzín v lodi, kterou mají na přívěsu. Uřízli kus hadice a pomalu napouštěli náš kanystr. Dali nám na sebe číslo a řekli, ať se ozvem, když nám zase přestane dodávka jet, že nás kdyžtak odtáhnou až doma odloží loď z přívěsu. Nabídli jsme jim 20AUD, ale o tom ani nechtěli slyšet. Neuvěřitelné, na jak hodný lidi může člověk narazit. Celou cestu pak jeli pomalu před náma, aby viděli, že jsme v pořádku.

naši záchranáři

Další den byla bohužel sobota a moc toho otevřenýho nebylo. Na doporučení včerejšího pomocníka jsme navštívili jeden servis, kde sice neměli volný termín, ale obvolali asi sedm dalších servisů, li mají otevřeno a volno. Bohužel nikdo. Ještě jsme vyzkoušeli jedno místo, co nám doporučili. Chlapík sice měl práce nad hlavu, ale stejně se šel na auto podívat a dal nám nějaké rady (vyměnit žhavící svíčky a nalít nějaký čistič do palivové nádrže). Trochu se zlepšila spotřeba, ale auto pořád nechtělo do kopce táhnout. Vědeli jsme, že hold musíme počkat do pondělí, až toho bude víc otevřeno a rozhodli jsme se čas příjemně využít. 

Zavítali jsme do národního parku Cape Le Grand, kde jsem byla už před dvěma lety s rodiči, když mě přijeli navštívit. Krása střídala nádheru. Letos jsem bohužel klokana pláži neviděla, ale i tak to byl zážitek. Kemp, který se nachází hned u zátoky Lucky Bay byl bohužel obsazený, tak jsme si alespoň užili místních překrásných pláží a výhledů. Po cesě zpět do Esperance jsme objevili ukazatel na Esperance Stonehenge, ale bohužel už bylo zavřeno, tak jsme se mohli pokochat jen z dálky.

Lucky Bay

Twilight Cove

V pondělí jsme navštívili chlapíka, co nám poradil ohledně těch svíček, že auto sice jede líp, ale rozhodně nás nedoveze do cíle. Tak se nám na to za 300 AUD podíval a vyměnil nám výfuk. Tolik bych asi řekla k naší nízkonákladové dovolené... Ale auto jede líp a my za chvíli vyrážíme smér Adelaide (2200 km, cca 22,5 hod cesty, kde není nic k vidění). Tak nám držte pěsti. Když se už neozvu, tak jsme někde umřeli. :-D Snad jen přeháním. 

Porongurup a Stirling Range National Parks

Můj čas v Perthu se po dvou letech a dvou měsících naplnil a je čas jít dál nebo spíš jet dál. Kolem Vánoc jsme koupili dodávku, kterou Hendrik předělal na camper van. Celé naše cestování chceme pojmout co nejvíc nízkonákladově a toto jsme chtěli aplikovat i na stavbu našeho obytňáku. Hendra už pár týdnů nepracuje a tak má na podobný voloviny čas. Shání na ulicích a na Gumtree (náš "bazoš") opotřebovaný starý nábytek a dřevo, aby z nich mohl postavit úložné prostory, postel, stůl, kuchyňku a musím říct, že se mu to moc povedlo.

Nic nám tedy nebránilo vyrazit na cestu kolem Austrálie: Perth-Porongurup NP-Stirling Range NP-Esperance-Adelaide-Melbourne-Sydney-Brisbane-Cairns. No, nic nám nebránilo. Záleží, jak se to vezme, protože hned za Perthem začla dodávka zlobit a žrát celkem dost paliva. Nicméně jsme se rozhodli pokračovat v cestě. Stavili jsme se ještě po cestě do autoservisů v Mount Barker, ale všude byla týdenní čekačka. Tak jsme koupili akorát palivový filtr a doufali, že se něco zlepší. 

Dorazili jsme do Porongurupu, který mi připomínal český les akorát s tím rozdílem, že tam místo našich lesních ptáků lítali papoušci. Prvně jsme vyrazili na Devils Slide. Pouhých 700 m do kopce a já myslela, že umřu. Ach ta moje kondička. Když jsem konečně uklidnila svoje plíce, byla jsem překvapená z výhledu, který se mi naskýtal. Kolem celého parku zeleno a hustě zastromováno, ale na konci parku jenom prázdné suché plošiny. Sebrala jsem zbytek svých sil a ještě ten podvečer jsme se vydali na můj vytoužený Castle Rock s Balancing Rock a Granite Skywalk. Nádhera. Ten výstup a zbytek energie za to stál. Na vrcholku byl žebřík, který nás zavedl na krásný skleněný mostek s vyhlídkou do okolí.

Devil Slide

Granite Skywalk

Po výletě jsme si dali vynikající sprchu v podobě otření potu z těla vlhkým ručníkem, uvařili nějakou tu konzervu a vytuhli na odpočívadle. Jak už jsem zmiňovala, snažíme se jet hodně lowcost, takže spáváme na odpočívadlech za městem, opuštěných parkovištích a ulicích, u kostelu a podobně. 

Další ráno jsme pokračovali do Stirling Range NP, kde jsme se tak nějak doškodrchali na vrchní parkoviště hory Bluff Knoll (1099 mnm). Bluff Knoll je údajně jediné místo v Západní Austrálii, kde čas od času sněží. Už z parkoviště jsem viděla, že to bude boj o přežití. Horko, strmý kopec. Sice jen 3,1km výstup, ale... Prostě si nebudu hrát na hrdinu a přiznám, že jsem po cestě minimálně dvakrát umřela a výstup rozhodně nestál za to. Lepší výhled byl třeba z poloviny kopce. Bylo mi šíleně líto lidí, kteří stoupali k vrcholku s nadějí, že uvidí něco majestátného, ale neměla jsem to stdce jim říct, že to úsilí za to nestojí (a to jsem častokrát taky viděla smrt v jejich očích). Přežili jsme. :-)

Bluff Knoll

Fotky zde.

Extrém za extrémem

Nedávno jsem zahlídla typický český vtípek o silničářích: Silničáři: "Letos jsme na zimu byli opravdu pečlivě připraveni. Bohužel nám do toho začalo sněžit, s čímž jsme nepočítali." Mám takový pocit, že tady v Austrálii to platí svým způsobem podobně.

Tak například, v létě jsou tu celkem pařáky a tak se tu celkem běžně stává, že teče teplá voda z kohoutku místo studené a horké pivo z pípy místo chlazeného. A každého to vždycky překvapí. Takže se nejednou stane, že jste v létě bez piva.

V zimě zase často prší a jsou bouřky. To znamená, že nebude pravděpodobně fungovat elektřina a internet se rapidně zpomalí nebo přestane fungovat úplně. Což je někdy i sranda. To jsem takhle byla jednou v práci a do toho bouřka. Čti, že vyplivla elektřina na několik hodin, ale my měli narváno, takže jsme museli obsluhovat. Takže jsme všude dali jako osvětlení svíčky, což byla romantika a v kuchyni se vařilo za světla baterky. Takže si představte obří kuchyni a pár malých baterek. Jak říkám, zážitek.

Loni (2016) byl rok extrémů: nejchladnější a nejdelší zima za x let a velmi pomalý nástup léta (skoro by se dalo říct, že na něj pořád čekáme). Je to tu jeden extrém za druhým. Jeden den je 44 °C a další den je 20°C (chápej, že je chladno). Hlavně když mám volno v práci, podle toho byste mohli předpovídat počasí. Když mám volno, je zima a když jsem v práci je horko.

Další extrém je, jak tu používají klimatizaci. Aniž by bylo venku nějaké horko, ve všech obchodech a restauracích, je klimatizace osolená naplno, že se vám vytváří rampouchy u nosu a máte omrzliny na prstech. Taky jsem teď pořád nemocná, jak člověk přechází z tepla do zimy a naopak. No, je to tady sranda, ale rozhodně nelituju, že jsem se do Austrálie vydala.