Jak už jsem zmínila na konci předchozího příspěvku, přes noc začalo pršet a náš jednovrstvý stan z dob před naším letopočtem ten boj neustál. Ale bojoval statečně. Kolem čtvrté ráno mě probudilo malé kapání na stěny našeho obydlí, o hodinu později mě probudil mokrý spacák u nohou a za další dvě hodiny plovoucí karimatka. Bylo zbytečné panikařit a tak můj Jindřich (zavádím nové krycí jméno, jak se anglicky říká - just in case ;-)) jen suše pronesl, že dnes se asi placenému ubytku nevyhneme. Ale to bych nebyla já a mé hluboce bezdůvodně zakořeněné šetření, abych nenašla řešení a uklidnila tak Jindru. Ten den nás čekalo cca 600 km v autě a to by v tom byl čert, abych ty spacáky, nafukovací karimatky a stan za tu dobu nevysušila. A tak jsem začala postupně od nejdůležitějšího - spací pytle. Jeden jsem rozložila přes zaplněná zadní sedadla a druhý jsem si dala přes nohy, topení na max a už to jelo.
Naše první zastávka byla za necelou půlhodinku u Atlantic Ocean Road, 8,3km dlouhé silnice propojující několik ostrůvků s pevninou a to pomocí 8 mostů. Atlanterhavsvegen (norský název) byla otevřena v roce 1989 a vyšla na 122 mil. NOK (přes 321 mil. CZK). V Norsku je zvykem, že se na nové vystavěných silnicích platí mýtné. Jakmile se silnice splatí, mýtné se pro daný úsek zruší. A tak se stalo i tady a to po pouhých 10 letech (původně se počítalo s 15 lety, ale cesta se využívala a byla mnohem větším turistickým lákadlem než se čekalo - v roce 2009 se dokonce stala devátou norskou nejnavštěvovanější atrakcí, za období květen až srpen se tu vystřídalo skoro 260 tis. turistů). No, nalhávat vám nic nebudu, zase takového haló to nebylo. Kdybych nevěděla, že jedu po takové celebritě, skoro bych si toho nevšimla. Ale ono svoje hraje určitě i počasí, které bylo zrovna pod psa.
Co mě překvapilo, tak se tu dá celkem dobře kempovat, nikde jsem si žádného zákazu nevšimla. Nevím, jestli jsem to už v průběhu své blogařiny zmiňovala, ale v Norsku platí tzv. allemannsrettenn z roku 1957 - právo přenocovat kdekoliv v minimální vzdálenosti od nejbližší budovy 150 m a to maximálně jednu noc na stejném místě.
Kristiansund |
Piren |
vesnička Hell |
Ten den nás už jen čekalo se za tohoto deštivého počasí pouze přiblížit k naší další destinaci zvané Marmorslottet (mramorový hrad). Nenechte se však názvem zmýlit. Jedná se totiž o průzračnou řeku, která svým tokem formuje okolní kameny do neuvěřitelných tvarů. Spoiler (nenašla jsem pro tohle slovo český ekvivalent) - táhli jsme se sem další den, skoro hodinu zajížďka šílenou štěrkovitou cestou tam a hodinu zajížďka tou šílenou štěrkovitou cestou zpátky, zbytečně. Pěší neznačená cesta vedoucí půlhodiny k řece byla totiž ještě celá pod hlubokým neprošlapaným sněhem. Tahle zajížďka nás celkem naštvala, protože tu uzavírají zbytečně silnice, přeškrtávají na silničním značení přes zimu nefungující záchodky, ale tuhle zajížďku z hlavního tahu, kde ani nic jiného není, prostě neoznačí jako dočasně uzavřenou/nedostupnou.
Předtím jsme však museli najít místo, kde složíme hlavy. Dostali jsme se až do severní části Norska, Nordland, kde začalo zničeho nic sněžit a teplota se pohybovat kolem nuly. Já jsem měla jasno. Spím v autě. Ale Jindra pronesl, že radši zmrzne venku ve stanu než se mačkat na předním sedadle v autě. Takže si za neustálého posněhávání postavil stan, připevnil na jeho vrchní část pončo, které by ho možná mohlo ochránit před pár kapkama, zalezl do stanu a spal. Já si mezitím vycpala dekou prostor u ruční brzdy, abych se mohla natáhnout přes obě přední sedadla. Na zamaskování okýnek proti vrahům jsem použila ručníky, které jsme doposud jinak nevyužili a vlastně ani nevyužijeme (další spoiler :-D).
hranice severního polárního kruhu |
Saltstraumen |
Teď už jen na dalšího burgra, tentokrát do Burger King a hurá na trajekt.
Více fotek tady a tady.
Žádné komentáře:
Okomentovat