Slovinsko - Bovec, Korita, Vršič, Jasna, Kamnišsko

Virje

Předpověď hlásila bouřky a zimu, ale počasí ji naštěstí neposlouchalo. Bylo doslova horko jako prase. :-) A tak jsme po naší cestě do turistického městečka Bovec zastavili na koupačku na písečné pláži Kanal u překrásné řeky Soča. Voda byl fakt ledová, ale to jsme netušili, že se budeme večer koupat v něčem ještě studenějším. A to u vodopádu Virje. Jezírko mělo pět stupňů, ale ta průzračná voda prostě ke koupání vybízela a nešlo jí odolat. 

Noc jsme strávili na parkovišti v Bovci, kde jsme si zamluvili na další den rafting (45 EUR). Lákal nás i canyoneering (skákání z útesů do řeky), který jsme zažili mimo jiné i na Filipínách, ale jelikož už nenosím čočky ale brýle, tak jsem to poslepu nechtěla absolvovat. Další, co mě lákalo, byl zipline (speciální lanovka mezi údolíčkama, kterou jsme také vyzkoušeli na Filipínách), ale cena 60 EUR nás prostě odradila.   

Samotný rafting trval něco kolem hodiny a půl. Po cestě jsme se několikrát zastavili na koupání (ještě že jsme měli neopreny), na skákačku z osmi metrového kamene (skákal jen Jindřich) a na super klouzačku. Náš průvodce otočil raft vzhůru nohama a posadil ho na velký kámen a rázem vznikla klouzačka. Ze začátku jsme měli z aktivity respekt a klouzali se jen tak po lehoučku. Ale postupně jsme byli odvážnější a odvážnější, až nás průvodce navedl k divočinám jako salto nebo skok na raft jako na trampolínu. A právě poslední zmíněné se mi stalo osudovým. Nějak špatně jsem na raft dopadla a narazila si vší vahou (a to opravdu nejsem žádné tintítko) dva prsty, které hned zfialověly a zběsile bolely. Naštěstí všude byla ledová voda, tak jsem mohla chladit. Asi po hodině bolest trochu polevila a tak jsem usoudila, že jsem si prsty jen narazila a vše bude ok. Jenže jeden z prstů mi začal natíkat a ráno byl čím dál větší a bolestivější, takže jsem zavítala ke slovinskému doktorovi.

U doktora přede mnou byli asi čtyři lidi, a když už jsem měla přijít na řadu, přišla sestřička a nalepila na dveře sendvič, z čehož jsem pochopila, že mají pauzu na oběd. Tak jsem si říkala, že tu půl hodinu si ještě radši počkám, jenže jejich pauza se protáhla na 55 minut, čekárna praskala ve švech a doktor nikde. Sestřička mě vzala dovnitř, kde jsem asi ještě 15 minut čekala na doktora, který mi v závěru věnoval asi 20 vteřin. Sestřička mi dala dlahu, u toho jí zvonil neustále telefon a bylo vidět, že je ve stresu, takže mi obvázala prst takovým způsobem, že jsem si ho pak stejně musela převázat. Naúčtovali si 3,5 EUR a hotovo. Alespoň jsem měla trochu lepší pocit, že to snad není zlomené, zvlášť když za tři týdny letím do Kanady.

Veliká Korita

Naší další zastávkou byla Veliká Korita, část řeky Soča a asi nejkrásnější místo z celého Slovinska. Voda opět vybízela ke koupání, ale byla zase tak ledová, že se mi do ní s obvázaným prstem úplně nechtělo. Asi 3,5 km odsud jsou také Malá Korita, která rozhodně stojí za návštěvu.

Jezero Jasná

Peričnik

Jak nám do teď vycházelo počasí, tak se najednou zatáhlo a zničeho nic ohromující hromy, blesky a lilo a lilo. Což mě trošku zamrzelo, protože nás čekal průjezd průsmykem Vršič, 25 ostrých serpentin nahoru a stejný počet dolů, odkud měly být překrásné výhledy. Ale počasí neporučíš. Sice jsme čekali několik hodin na vrcholku průsmyku, jestli se počasí neumoudří, ale nic. Tak jsme pokračovali dál, k jezeru Jasná. No to vám byla zase krása! Takže jsme se sem vrátili i další den, kdy už svítilo sluníčko.

Nedaleko od jezera je několik vodopádů a za zmínku stojí 20 km vzdálený vodopád Peričnik. Jeho raritou je, že se můžete projít i za vodopádem. Počítejte ale s tím, že budete pěkně mokří. :-)

Kamnišsko

Jelikož jsme toho během naší dovolené moc nenachodili a ještě nám zbýval jeden den, vyrazili jsme ještě do Kamnických Alp. I tady byly nástupy 3-4 hodiny. Ale řekli jsme si, že to ještě jednou dáme. Jenže ten den mi nebylo nějak dobře a s každým krokem se mi chtělo zvracet. Řekla jsem teda Jindrovi, ať jde na vrchol sám a fotí jako o život, abych měla pocit, že jsem tam taky byla. Nejdřív se mu nápad nechat mě v kopci samotnou nelíbil, ale nakonec jsem ho přesvědčila. Takže on si nahoru vyběhl a já se plahočila pomalu svým vlastním tempem. Ani jsem nepočítala, že dojdu do cíle. Vždycky jsem si na chvíli sedla a pak zase pokračovala, až jsem se nakonec o hodinu později dobelhala na vršek. Jakou já jsem měla radost. Vůbec mi nevadilo, že dole máme auto, kterému přestala jet zpátečka a že ho nemáme jak dostat z parkoviště. Ale proč bych se tím taky stresovala, když už jsem si prošla horšíma zkouškama - třeba když nám přestalo jet auto v Austrálii uprostřed ničeho. :-D Takhle já se postupně tím svým cestováním "otužuju".

Více fotek tady.