Norsko - Velikonoce

Máme tu Velikonoce. Hotel je k prasknutí a já právě přišla vyčerpaná z práce domů. Sedím si tak na sedačce, koukám z okna a najednou mě napadne, že vlastně ani nevím, jak se Velikonoce slaví v Norsku. Takže jsem se samozřejmě pustila do googlení.

Ačkoliv jsou Velikonoce (norsky Påske) křesťanským svátkem, pro Nory jsou spíše svátkem vítání jara a trávení času s rodinou. A že toho času mají. Volno začíná už ve čtvrtek a končí v pondělí. To platí i pro obchody. Výjimkou je sobota, kdy jsou otevřeny alespoň na část dne. Což mě uklidnilo po prvotním šoku, kdy jsem jak smyslů zbavená pobíhala po pokoji a sepisovala závěť, protože jsem měla strach, že umřu hlady. Stačí si jen rozplánovat jídlo a popřemýšlet kolikrát za den mě bude honit mlsná, abych přežila do sobotního nákupu a pak do toho úterního. Už tak je pro mě stresující, že jsou tu obchody zavřeny v neděli. Kdo mě zná, ví.

Nicméně se vraťme k Velikonocům. Jak už jsem zmínila, Norové tráví svůj čas s rodinou a to buď někde na dovolené nebo na chatě. Užívají si posledního lyžování, prvního sluníčka po dlouhé a tmavé zimě,  a četby detektivek (påskekrim), což je tady prý velká věc... A v sobotu se pak vydávají na lov vajíček schovaných po domě. V některých rodinách se honba za vajíčky koná až v neděli. A pondělí je den balení a návratu domů. 

A když už jsme u těch Velikonoc a já mám doma Estonce, pojďme se pro zajímavost podívat na estonský svátek jara zvaný munapühad, svátek vajíček. Estonci mají volno pouze v pátek a za hlavní den považují velikonoční neděli, kdy barví vajíčka, vzájemně si je vyměňují a pak s nimi následně hrají hru "rozbíjení vajíček", která se poměrně těžko vysvětluje. :-D Takže se radši podívejte na video tady. Jednoduše do sebe boucháte vajíčkama a komu se rozbije jako první, prohrál. Takže tak. 

Veselé Velikonoce/God påske!

Norsko - nákup auta

Pokud chcete cestovat v Norsku, máte tři možnosti: stopem (nejlevnější a celkem běžná varianta), hromadnou dopravou (poměrně drahá možnost, pokud nejste student se studentskou kartičkou, to je pak jiná) a nebo autem. U té poslední varianty pak záleží, jestli jste jen turista a nebo v zemi pracujete popř. dlouhodobě žijete. Pokud totiž do Norska přijedete jako my, vlastním autem, můžete tu s ním zůstat oficiálně maximálně rok. Po uplynutí dané doby pak musíte auto přehlásit. A to rozhodně není levná záležitost a možná se spíš vyplatí si koupit nové auto. Ale i to vám vypálí díru do vaší peněženky. 

Pokud si rozhodnete vaše auto ponechat a pořídit mu norskou poznávací značku, musíte zaplatit daň (někdy až 100%, záleží na váze auta a velikosti motoru) a poplatek za import. Mimo jiné musíte projít celní kontrolou, nechat auto proclít a zkontrolovat norským silničním testovacím centrem. 

Několikrát jsem si všimla, že se na silnici prohání auta se zelenou SPZ a tak jsem začala pátrat. Zelená poznávačka se vydává autům, dodávkám a malým náklaďákům, které mají pouze jednu řadu sedadel a vleze se do nich bedna o rozměrech 140x90x105cm. Tahle kategorie je primárně určená pro malé obchodníky, řemeslníky, kurýry, apod. Ale účel auta není podmínkou a tak je běžné, že dvoučlenná rodina si pořídí auto se dvěma sedadlama a zelenou značkou a platí mnohem menší daň. Je pak ale vtipný, že si někdo (a stává se to často) pořídí velké auto, ale má jen dvě sedadla. Což mi přijde na jednu stranu fakt zajímavé, protože se Norové snaží být hodně ekologičtí, ale ulevují na dani autům, do kterých se vleze méně lidí...

Takovým velkým norským trendem je nákup elektrických aut. Od roku 2017 si pořídilo el. auto 52% kupujících. Sice jsou ceny za auto vysoké ale elektromobily jsou osvobozeny od všech jednorázových poplatků za vozidlo včetně nákupní daně. Elektromobily jsou také částečně (někdy i plně) osvobozeny od mýtného, poplatků za vjezd do větších měst, od parkovného na většině míst, můžou využívat pruhy určené pro autobusy, mají zdarma přepravu na trajektech... Taky všude vidíte stojany na nabíjení aut. Já jakožto totální laik a neznalec jsem si myslela, že si můžete nabít auto doma, ale kdepak. To byste nabíjeli celou noc a stejně by se vám to povedlo jen tak z třetiny. Takže šup šup pěkně ke stojanu.

A jak je to s řidičákem? Potřebujete mezinárodní? V Norsku naštěstí platí řidičáky vydané v EU. Norové si sami však musí za řidičáky zaplatit pořádnou pálku, až 30 000 NOK (cca 80 tis. CZK). Takže když mi vedoucí v práci říkala, že si její dcera k osmnáctinám může vybrat jestli chce zaplatit řidičák nebo dovolenou v New Yorku, byla jsem dost v šoku.

Od roku 2004 je v Norsku zaveden bodový systém. Ve většině případů se rozdává po dvou bodech a jakmile dosáhnete 8 bodů během tří let, máte smůlu a seberou vám řidičák na půl roku. Což mi přijde na jednu stranu celkem přísné a na stranu druhou tu mají povolenou hladinku v krvi! 0,2 promile, což je cca jedna desítka nebo dvě decky vína.

Jelikož je Norsko jedním z hlavních vývozců ropy v Evropě, člověk by čekal, že tomu bude odpovídat i cena benzínu... Chyba! Benzín/nafta je tady jedna z nejdražších v Evropě, možná i ve světě. Ceny se tu mění nejen ze dne na den, ale také v rámci jednoho dne. Jedeme třeba na výlet kolem benzínky a říkáme si, že je dobrá cena a že při zpáteční cestě natankujeme. Chyba! Cena se zvedla. A to ne málo. Třeba i o 2 NOKy na jeden litr (2x2,60CZK). Podle internetu je nejlevnější tankovat v neděli a naopak pondělky a čtvrtky bývají nejdražší. Sama jsem však neměla možnost to vypozorovat, protože se kolem benzínky proženeme jen velmi svátečně.

Výměna pneumatik je další položka, která není úplně zadarmo. Na netu jsem našla, že se cena pohybuje okolo 400 NOK za jednu pneumatiku (cca 1000 CZK). V Norsku můžete také používat pneumatiky s hroty a to od 1.11. do 15.4. a severněji od 15.10. do 1.5. A co se týče pojištění, to je samozřejmě také vysoké. Známá si koupila ojeté auto a platí cca 12 tis. NOK ročně (cca 32 000 CZK). Ale zkuste si tady žít bez auta...

Berte veškeré mnou zmíněné informace opravdu pouze jako orientační, protože jsem vycházela většinou z hledání na netu a pak taky ze zdroje Jedna paní povídala... :-) Takže sice nejsem žádný odborník, ale přišlo mi zajímavé se tomuto tématu tak trochu pověnovat, ať jsme zase o něco chytřejší.

Norsko - norština

Věděli jste, že Norsko má tři oficiální jazyky? Nekecám. Tady to máte: bokmal (knižní řeč) používá obyvatelstvo především větších měst ve východní části země (asi 92% obyvatel) a pochází z dánštiny, nynorsk/landsal (nový jazyk) pak vychází z venkovského nářečí a používá se převážně v západní části země a třetím jazykem je severní sámština, kterou mluví 15-25 tis. lidí hlavně ze severní části Norska, Švédska a Finska. Od roku 1979 je úředním jazykem ve dvou norských krajích - Finnmark a Troms.

Více než 400 let (od 1397) byla v Norsku úředním jazykem dánština až do roku 1814, kdy skončila dánská nadvláda. Poté se jazyk postupně reformoval a přizpůsoboval norským nářečím až do 1929 kdy vznikla finální podoba (právě bokmal). To že se v Norsku držela dánština tak dlouho hodně ovlivnil i vynález knihtisku. V Dánsku vznikl už 1480, kdežto v Norsku museli čekat až do 1643 a museli se tak spoléhat pouze na dánský import knih.

Ponorštit národ zpět však nebylo jednoduché. Dánština byla jazykem společnosti a kultury a navíc bylo šíleně cool používat dánský akcent. A nikdo nechce přestat být cool. Jenže obrozenečtí vlastenci to nevzdávali a časem dosáhli vzniku obou zmiňovaných jazyků bokmal a nynorsk. Snahou bylo sjednotit i tyto dva jazyky do jednoho a vyučovat ho ve školách. Už už to vypadalo, že se zadaří, ale vláda na poslední chvíli cukla. Ačkoliv je jak bokmal tak nynorsk považován za rovnocenný jazyk, a oba se vyučují ve školách, pouze 15% dětí na základní škole používá nynorsk. I rádia a televize se snaží používat spíše nynorsk, přestože je bokmal značně rozšířenější. Ale překvapivě knížky jsou populárnější v nynorsk.

A aby toho nebylo málo, skoro nikdo nemluví spisovně podle toho či onoho, ale přidávají do toho vlastní dialekt. To je asi jak v Brně nebo Ostravě. Taky si mluvíme po svým, ale spisovně rozumíme všichni. Pro začátečníky kurzu norštiny tak může být náročné některým dialektům rozumět, ale Norové jsou naštěstí vnímaví a když si všimnou, že jim nerozumíte, snaží se na vás mluvit spisovně.

A jak je to s angličtinou? Té tady rozumí skoro každý, protože Norů je pouze 5,2 mil. a nevyplatí se jim filmy a seriály dabovat, proto je vše v angličtině s norskými titulky. Takže i malé děti umí automaticky anglicky, což je skvělé. Trochu horší je to se starší generací, která na televizi nevyrůstala. To si často musím v hotelu zavolat na pomoc nějakou norskou kolegyňku, aby mě zachránila. Navíc to většinou ty starší i vytočí, že jsou ve své zemi a já nemluvím jejich jazykem. Ale je to asi člověk od člověka. Takže tak.

Norsko - Hardangervidda

Hardangervidda v květnu

Norsko je převážně známé pro svou nádhernou přírodu a tak není žádné překvapení, že se tu nachází až 37 národních parků. Jedním z nich je Hardangervidda, který se rozkládá kousek nad naší vesničkou Lofthus. Hardangervidda s rozlohou 3422 m2 je největším norským národním parkem, který byl založen v roce 1981. Jedná se zároveň o největší náhorní plošinu severní Evropy, která je známá především výskytem největších stád sobů na světě. Soby se nám však zatím bohužel zmerčit nepoštěstilo, ale co bych taky čekala, když jsme se ani nestihli vydat během našeho ročního pobytu do samotného srdce Hardangerviddy. Navíc v roce 2016 zasáhl blesk stádo o velikosti 323 sobů a všichni umřeli, tak jak je mám pak vidět, když mi sama příroda háže klacky pod nohy a snižujeme mi počty a pravděpodobnost. :-) Mimochodem vysvětlením proč umřelo zásahem blesku celé hardangerské stádo je, že se sobi během bouřky nebo všeobecně za špatného počasí snaží držet blízko u sebe, takže elektrický výboj z blesku pak pozabíjí všechny za ráz. A prý to ani není nic neobvyklého.

Hardangervidda

Kromě divokých řek, vodopádů a nepřeberného množství jezírek (kde potřebujete na rozdíl od fjordů povolení k lovení ryb) se zde také nachází šestý největší ledovec Hardangerjokulen (1862m.n.m.). A jak už to u národních parků většinou bývá, i Hardangervidda nabízí velké množství výletů, od těch jednodenních až po čtyřdenní, které si však můžete natáhnout podle svých potřeb. Často ale také záleží na počasí, protože předpokládám, že v dešti ani za sněhu se vám na několikadenní výlet chtít trmácet nebude. Jelikož se park nachází od cca 1000 m.n.m., drží se tu i déle sníh. Ten většinou taje v červnu, takže červenec a srpen by měl být v pohodě. Co jsem ale vypozorovala loni, od srpna tu celkem dost prší, takže je s tím potřeba při plánování počítat. Ale příroda je tady nevyzpytatelná a tak nikdy nevíte, co si na vás nachystá.

Trolltunga

Z těch jednodenních výletů můžete vyrazit na vodopády Husedalen zmiňované v minulém příspěvku, na Nosi o kterém vám povím trošku dneska, na trek Dronninstien norské královny Sonji (ten však trvá cca 9 hodin, takže i přestože  jsou  tady v létě dny dlouhé, doporučuju přenocovat v horách). Z těch dvoudenních stojí za zmínku výšlap zvaný Stavali kolem vodopádů Husedalen (trasa z Kinsarviku na chatu Stavali trvá 7 hod, a ze Stavali do Lofthusu je to dalších 8 hodin). A co mě překvapilo, tak můžete vyrazit z Kinsarviku a dojít až na Trolltungu - to by vám mělo zabrat čtyři dny a za mě to zní hodně lákavě. Škoda že jsem o tom v létě nevěděla.

Při vícedenních výletech můžete spát pod širákem, kdekoliv pod stanem a od konce června do začátku září i v chatkách. Chaty k přenocování  je lepší hlavně během července a srpna předem zamluvit. Existují tři druhy chat. S personálem, bez personálu ale s výbavou jako je třeba nádobí, jídlo v konzervách, postele s povlečením, kdy se člověk musí obsloužit sám a pak prázdné chatky sloužící pouze k přenocování. Ty první dva typy jsou samozřejmě za poplatek. Pokud se však stanete členy norského turistického klubu, máte nárok na slevu. Většinou se platí v hotovosti a nebo vyplníte na ubytování formulář, kde necháte svoje platební údaje.

Mniši naučili místní pěstovat ovocné sady.

Kromě "komerčních" chatek najdete na Hardangerviddě také chatky soukromé. Člověka hned napadne, kde se tu ty domečky vzaly, když nikde není silnice a civilizace je několik hodin daleko. Co se nám povedlo zjistit, tak někteří si nosí materiál a vybavení na zádech, ale většinou si za to zaplatí a nechají si to dovézt helikoptérou, která překvapivě nevyjde tak draho.

Munkentreppene

Kromě zmiňovaného Kinsarviku je také výchozím bodem do národního parku naše vesnička Lofthus. Odtud můžete vyrazit směrem vzhůru do kopce buď na kopeček Hovden (cca hodinka chůze na vyhlídku), odkud budete mít nádherný výhled jak na Lofthus, tak na Sorfjorden (Jižní fjord, odnož Hardangerského fjordu). Pokud vám však výhled z 465 m.n.n nestačí, můžete odsud pokračovat výš až na vyhlídku Nosi, která má cca 905 m.n.m. Takže si připočítejte další hodinku a půl. Po cestě narazíte na mnišské schody Munketreppene vystavěné ve 13. století. Angličtí mniši potřebovali "pohodlný" přístup na náhorní plošinu kvůli lovu a jedinému vhodnému přístupu k východní části plošiny. Postavili tak 616 velkých kamenných bloků, které zde byly manuálně vynošeny a zasazeny do terénu. V roce 1537 byl klášter uzavřen a co se z něj dochovalo bylo zničeno v 30. letech.

Nosi v květnu

Ačkoliv jsem si myslela, že v rámci tréninku budu na Nosi pečená, vařená, ve skutečnosti jsem se tam dostala pouze dvakrát. Jednou v květnu s přítelem, kdy jsem myslela, že chcípnu horkem a vyčerpáním a přítel mě musel do kopce několikrát tlačit a podruhé sama v zimě, kdy v údolí už sníh roztál, ale s přibývajícími výškovými metry se zase objevoval, až mi dosahoval po kolena. Naštěstí byla trasa celkem vyšlapaná od lidí, které ani zimní počasí neodradí od "zdravotní procházky". V návštěvní knize jsem se dozvěděla, že někteří jedinci si vyšlápnou na Nosi každý den! Kdo mě zná, ví, že chození do kopce opravdu nedávám a že mám strach ze tmy, vrahů a duchů. :-D Ano, i ve svých 31 letech se bojím strašidel. :-D Takže výlet se pro mě v tuto chvíli, kdy jsem šlapala sama tmavým lesem, v zimě, do kopce stal vysoce adrenalinovým zážitkem. Pořád jsem se otáčela, jestli mě někdo nepronásleduje a když jsem pak narazila na kopci na starší pár, který sem právě chodí každý den, uklidnila jsem se trošku, že by mě další den přeci jen asi našli.

Nosi v únoru

Takže když jsem došla na samý vrchol, na chvíli jsem na svoje strachy zapomněla a užívala si tu krásu a úžasný pocit, že už mám to šlapání nahoru za sebou. Posvačila jsem hruštičku a vydala se zpátky. Tentokrát kromě strachu z výše zmiňovaného nastal také strach, že si namlátím držtičku, protože to šíleně klouzalo. Ale strach z vrahů byl silnější, takže jsem z kopce skoro celou dobu utíkala. Až jsem se blížila k vesničce, cítila jsem se mnohem bezpečněji. A v tu chvíli mi došlo, že proč by se vrazi a úchyláci tahali nahoru do hor, když můžou čekat jenom kousek za vesnicí. :-D :-D Jsem magor!!!

Norsko - vodopády

Norsko. Země nádherné přírody, vysokých hor, všudepřítomných fjordů a vodopádů. Právě vodopádů je tu tolik, že ne všechny dostaly své jméno. Avšak ty co jej dostaly spojuje v názvu jedna věc - fossen (v překladu vodopád).

druhý vodopád Husedalen - Nyastolfossen

Když se člověk někam přestěhuje nebo jede někam na dovolenou, jeho základní pud ho "nutí" prozkoumat okolí. Dokud to neudělá, má v sobě takové divné pnutí. Alespoň já to tak mám. A tak jsme hned druhý den po našem prvním příjezdu do Norska vyrazili na nedaleké vodopády u městečka/vesničky (těžko říct jak se to tady rozděluje) Kinsarvik (čti Šinsarvik) do údolí Husedalen. K vodopádům můžete vyrazit hned z Kinsarviku nebo si ušetřit trošku chůze (které budete mít až až) a zaparkovat výš na parkovišti. Husedalen nabízí až 4 vodopády a je jen na vás kolik času, energie a nadšení máte, protože až na první vodopád, ke kterému je to poměrně po rovince, jsou zbylé tři celkem výšlap (rozhodně poslední tři zmiňované vodopády nedoporučuju navštívit v zimě, protože vše šíleně klouže a je to tak trochu boj o život). Nicméně celá trasa je cca na 6 hodin a stojí za to, především na jaře, kdy jsou vodopády v plné síle.

Elvedalen

pohled na vodopád z vrchu

Pár dní na to jsme vyrazili na procházku v naší vesničce Lofthus do údolí Elvedalen. Byl nádherný jarní den, všechno kvetlo a zářilo jarní svěžestí. Samotný okruh, v jehož polovině dojdete ke dvěma vodopádům (pokud vám však nestačí pouhý výhled na vodopády, musíte mimo značenou cestu), trvá cca hodinku, pokud vyrazíte od parkoviště kousek od školky. Jenže vidět vodopád zespodu a z vrchu jsou dva úplně odlišné zážitky. A tak netrvalo dlouho a my se vydali na několika hodinovou túru do kopců/hor za naším domečkem/ubytovnou. Původně jsme si mysleli, že půjdeme "jen" na vyhlídku Nosi a tak jsme si nabalili jen malinkatou svačinku. Ale tomuto výletu budu věnovat celý další příspěvek, takže nebudu zabíhat do detailů. Nicméně se nám povedlo dojít na vrchol k oběma vodopádům, které jsme viděli jen pár dní nazpátek zespodu. Dech beroucí nádhera. Nutno zmínit, že na jeden z těchto vodopádů máme výhled přímo z okna našeho bytečku/pokojíčku.

Latefossen

Za mě asi nejkrásnější vodopád je Latefossen (165 m), který se nachází hned u silnice, takže se nemusí nikam šmatlat a všechno máte jak na dlani. Ne že by výšlapy do kopců a hor byly něco špatného, ale občas je krásné dostat něco "zadarmo". Avšak ten luxus je vykoupen tím, že je zde hromada turistů a aut, takže vyfotit si tu nádheru může být někdy náročnější a to hlavně proto, že výhled máte buď od auta přes silnici nebo u obchůdku se suvenýry, odkud není vidět vše v plném rozsahu. 

Furebergfossen

Další z vodopádů, které můžete vidět přímo z parkoviště jsou Furebergfossen, Langfossen a svým způsobem i Voringsfossen a Steinsdalsfossen. 

Langfossen

U Langfossen (612 m, 5. nejvyšší norský vodopád) si můžete vyšlápnout i do půlky vodopádu, který rozhodně stojí za to. Můžete pak pokračovat i úplně na vrchol, ale odtud není výhled nic speciálního. (I když, jak můžu vůbec něco takovýho vypustit z úst, Norsko je celé přenádherné.) Dáte si však pěkně do těla a to se taky počítá. :-) Není nic lepšího než se vyškrábat nahoru a vyčerpáním usnout na 20 minut na sluníčku.

Voringsfossen

Jeden z nejznámějších a zároveň nejnavštěvovanějších díky své dostupnosti a lokalitě je 182 m vysoký (83. nejvyšší v Norsku) vodopád Voringsfossen, který si zase můžete prohlédnout buď z pohodlí parkoviště z vrchu a nebo se vydat na hodinovou procházku na spodek.

Steinsdalsfossen

No a posledním ze zmiňovaných navštívených vodopádů je Steinsdalsfossen, který je výjimečný tím, že můžete bezpečně projít přímo za vodopádem, kudy vede dlážděná cestička. Bohužel je v zimě tato atrakce uzavřená. :-( Cesta od parkoviště k vodopádu není v zimním období udržována a přímo pod vodopádem je zábrana s cedulí zákazu vstupu, jelikož je všechno šíleně namrzlé a velice nebezpečné. 

Samozřejmě vodopádů je tu nespočet, ale my navštívili těchto 7 a všechny ve mně něco zanechaly a tak mi přišlo škoda se o to nepodělit. A krom toho, píšu tenhle blog také z velké části pro sebe, abych měla někde zaznamenané své vzpomínky a zážitky, protože čím víc toho vidím, tím dřív se mi bohužel postupně starší věci vymazávají z paměti. Naštěstí stačí jen krátký pohled na moje fotky a všechny vzpomínky se hned vrátí. To jen tak, abyste věděli... :-)

Více fotek z Husedalen zde, z Elvedalen zde, zde a zde, z Latefossen zde, z Langfossen zde, z Voringsfossen zde a Steinsdalsfossen zde.

Norsko - Folgefonna NP

Od té doby, co jsem si postěžovala veřejně na norskou (ne)zimu, už tři dny sněží. V noci krásně nasněží, takže moje minutová cesta do práce vypadá jako v pohádce. Přes den to však celé nataje. V noci zmrzne, nasněží a tak pořád dokola.

v červenci

A tak jsme si říkali, kam v takový den vyrazit na výlet. Po chvilce uvažování jsme se rozhodli, že navštívíme Bondhusvatnet, kam jsme zavítali už před půl rokem v červenci. Tenkrát, v hlavní sezóně, tam bylo přeturistováno (jezero je od 18. století lákadlem právě pro turisty, oficiálně byl však park otevřen až v květnu 2005 královnou Sonjou, která se ubytovává u nás na hotelu), dnes jsme měli celé místo jen pro sebe.

v lednu

Jezero Bondhusvatnet se nachází v národním parku Folgefonna (rozloha 545m2). V NP Folgefonně se nachází tři ledovce: Folgefonna (třetí největší norský ledovec s rozlohou 168km2), Bondhusbreen a Buerbreen. My vystoupali během našeho norského pobytu k těm dvěma posledním. Zajímavostí Bondhusbreenu je, že se zde "těžil" led, který se dopravoval na zádech ke fjordu a odsud se exportoval.

Procházku v údolí Bondhus doporučuju hlavně v létě. Jezero hraje všemi odstíny modré a je přenádherné. Z parkoviště je to asi půl hodiny do mírného kopečka kolem divoké řeky až k samotnému Bondhusvatnet. Na fotkách vidíte porovnání léta a zimy a v pozadí obou z nich se nachází ledovec Bondhusbreen, ke kterému se však nedá dojít normální a životu bezpečnou cestou. Stezka vás zavede pouze do míst, kde ledovec končil. Ale "těžbou" a globálním oteplováním se jeho rozloha hodně zmenšila. Zbytečně tedy neztrácejte energii touto cestou a raději si užijte plážičky na druhé straně jezera (cca necelou hoďku procházkové chůze od začátku jezera). Pokud se však budete chtít koupat, připravte se na pořádnou ledárnu.

foceno z plážičky

Druhý zmiňovaný ledovec, který jsme v létě navštívili je Buerbreen. Z Oddy pojedete po cedulích Buer až k placenému parkovišti a nebo to můžete risknout a zaparkovat někde kolem cesty zadarmo jako my a doufat, že vás nevyhmátnou. Tenhle výlet už je náročnější (cca 2 hoďky chůze nahoru), celkem se stoupá nahoru, lozí pomocí řetězů, přeskakují se říčky, ale stojí to za to.

Buerbreen

A posledním místem, které jsme v létě v národním parku Folgefonna navštívili a které bych rozhodně doporučila i dalším cestovatelům je Melderskin. Je to sice jedna z těch hodně náročných túr, kdy se šplháte 4 hodiny do příkrého kopce, ale ten pocit, až to máte za sebou...Jen pozor na počasí. My vylezli nahoru a byla mlha, že by se dala krájet, takže krásný panoramatický výhled se nekonal.

mlha místo výhledu, výhled na obrazovce telefonu :-)

Za to krása střídala nádheru už v polovině výstupu.Takže pokud se vám nechce trmácet 4 hodiny, myslím si, že i ten poloviční výšlap je výlet sám o sobě.

výstup na Melderskin

Ach, jak mně chybí léto!

Více fotek zde (Bondhus), zde (Buerbreen) a zde (Melderskin).

Norská zima

Tak zima už je prej tady. Alespoň podle kalendáře. Když však vykouknu z okna, tak až na zasněžené vrcholky hor (které byly na některých místech pod sněhem i v létě) tady zimu nic nepřipomíná. Norsko. Severská země. Tam v zimě musí být kláda. I v Česku je větší kosa a víc sněhu jak tady. Ale asi si tak úplně nestěžuju. Jen ten sníh mi chybí.

Musím teda přiznat, že už tu dvakrát nasněžilo. A dvakrát to do rána roztálo. V listopadu jsme si naivně koupili plastové lopaty (v akci samozřejmě), že jak napadne, tak si zaskotačíme. Takže když napadlo a zároveň to i tálo (sníh byl mokrý a těžký), nasadili jsme oteplováky a honem před barák na kopeček. Sice jsme byli víc promočení než cokoliv jiného, ale šťastní. V "zimě" tady totiž není moc do čeho píchnout. Slunko vychází kolem 9:30 a zapadá okolo 15:30. Navíc tím, že jsme v údolí mezi horama, se k nám sluneční paprsky dostanou tak maximálně na hodinu. Všude je mokro, fouká, na výlety se nedá chodit, o lyžování ani nemluvě.

Nejbližší lyžařské středisko Roldal je asi hodinu od nás. Celodenní skipas stojí 420 NOK, otevírací doba je v lednu pá-ne 10:00-15:30, a večerní lyžování út, čt, pá 17:00-20:00. Navíc oproti Česku, kde teď mají lyžaři pré, tady jsou otevřené 4 sjezdovky ze 13, z toho tři jsou zelené a jedna černá. Hlavní sezóna tu asi začíná později, protože v únoru, březnu a dubnu má být otevřeno každý den 10:00-16:00.

Kolegyně v práci říkaly, že v našem údolíčku kolem Sor fjordu spíš hodně fouká než sněží. Navíc nejsme tak úplně na severu, tam věřím že je vlezlá zima. Nicméně jsme alespoň vyrazili směrem ke Geilo, asi hodinku a půl z Lofthusu, do hor. Tam už sníh byl. Oblast se rozkládá na Hardangerské náhorní plošině, kterou přecházeli kupci už před 1000 lety. Avšak samotná silnice je tu až od 1950 a teprve od 1991 je průjezdná většinou i v zimě. Píšu většinou, protože takovou norskou specialitkou je, že tu silnice nesolí, jelikož to není dobré jak pro životní prostředí, tak silnice a samotná auta. Takže tu jen silničáři protahují silnice sněžným pluhem a auta mají většinou pneumatiky s u nás zakázanými hroty.

Navíc pokud je silnice opravdu pořádně zavátá, nepustí na ni silničáři jen tak někoho. Každý, kdo se chce vydat na dobrodružnou cestu, musí mít se sebou teplé oblečení, zásoby jídla a pití. Vybraná auta se pak řadí do konvoje, který jede za pluhem, jezdícím tam a zpátky bez nějakého jízdního řádu.

Tak uvidíme, co si na nás Norsko ještě nachystá...

potkali jsme lišku :-)