Nad mrakama je vždycky krásně

A je to tady! S našima jsme se vydali na vídeňské letiště se značným předstihem, protože jsme nechtěli nic podcenit. Všechno proběhlo v pořádku, akorát jsme trošku bloudili z parkoviště C k odletové hale. Na celém letišti byl překvapivě klid a ticho. Necítila jsem vůbec žádný stres, paniku, zděšení, strach ani očekávaný smutek. Prostě jsem se najednou začala šíleně těšit.

Zjistila jsem si na odletové tabuli v kolik a odkud mi letadlo letí. Dostavili jsme se na terminál 3, kde jsme našli přepážky (301-308) k odbavení u Emirates (rozlišují se na First a Business Class, Economy class a Online check in). Přišla jsem ke konkétní přepážce, předložila svůj pas, odevzdala zavazadlo (30 kg) a byla mi vytištěna palubní vstupenka. S tou jsem se vydala směrem ke gatům. Tady proběhlo loučení, které jsem celkem ustála (až na pár slz, které z ničeho nic na chvilinku přišly a stejně tak rychle odešly).

Prošla jsem pasovou kontrolou, kde stačilo jen ukázat pas a mohla jsem courat po obchůdcích (ale to mě nelákalo). Vydala jsem se hledat gate D23, kde jsem prošla kontrolou. Musela jsem si sundat hodinky, bundu, pásek, a vytáhnout notebook z příručního zavazadla. Ukázala jsem palubní lístek a prošla kontrolním rámem, který ani nepípl. Usadila jsem se na jednu z mnoha laviček a čekala, až se budu moct nalodit. Sledovala jsem lidi okolo a byla pořád překvapená z toho klidu a ticha.

Deset minut před odletem nás vyzvali k boardingu. Prokázala jsem se palubenkou a šla tunelem k trupu letadla. Ve dveřích mě vítaly dvě usměvavé letušky v béžovém kostýmku, kloboučkem s bílým „závojem“ a červenou rtěnkou. Letušky se usmívaly po celou dobu letu a byly neuvěřitelně ochotné.

Vídeň – Dubaj

let EK 128, sedadlo 34K

trasa:  4220 km

doba letu: 5 hod 40 min

průměrná rychlost: 900 km/h

teplota mimo kabinu letadla: -59C


Čeho že jsem se to bála?? Lítání je asi moje nová nejoblíbenější činnost. Žádné turbulence, vynikající jídlo, usměvavý personál, výhled z okýnka…

Na sedadle jsem našla zabalená sluchátka, polštářek a deku. Po vzletu, kdy mi na chvíli zalehlo v uších, začly uličkama chodit letušky a vlastně až do přistání nepřestaly. Nejdřív nám donesly teplý vlhký ručník s vůní citronové trávy, který nám podávaly kleštičkama, co vypadaly jak velká pinzeta. Poté nám nabídly pití (voda, džusy nejrůznějších příchutí, coca cola, pivo, panáky, led) a za chvíli všem donesly tác s jídlem. Tak něco dobrýho jsem dlouho nejedla (neboj mami, ten tvůj sobotní bramborovej salát nic nepřekoná;-)). No, olizovala jsem se až za ušima. K pozdnímu obídku (nebo k brzké večeři) jsem si dala bílé vínko a vodu. Pak jsem si dala kávičku a bylo jasné, že budu muset použít záchod v letadle. Postavila jsem teda dvě němky, co vedle mě seděly a vydala se k toaletám. Já se ani tam nebála! Vy co mě znáte a prožívali jste počáteční obavy se mnou, tak chápete, jaký to byl pro mě šok!:-D

Po vynikajícím jídle a dostatečném pokochání se výhledem (obloha vypadala jak našlehaná slaďoučká šlehačka), jsem začla zkoumat obrazovku přede mnou a její možnosti. Brácho, je tam zásuvka. :-)
Pro všechny typy zástrček. Sluchátka se zapichují do opěrky pod rukou, což mě celkem překvapilo a mají zvláštní zástrčku, takže vlastní sluchátka by byly k ničemu. Obrazovka nabízela airshow – sledování letu online. K dispozici byly různé mapky a pohledy, kde se zrovna nacházíme, přední kamera přímo z kabiny pilota a spodní kamera v oblasti podvozku. Úžasná podívaná, hlavně při přistávání. Dokonce jsem objevila i instruktážní video, jak cvičit nohama při letu. K dispozici byla také hudba, hry, filmy. Připadala jsem si, jak kdybych jela Studentem do Prahy:-D

Na chvíli jsem vytuhla a probudila se strašným horkem. V tu chvíli se zničehonic objevily opět letušky a rozdávaly zmrzlinu. Jak věděly, že je mi horko a potřebuju ochladit?:-D 

Let strašně rychle utekl. Ještě jsem se ani nestihla vzpamatovat z toho, že vlastně letím letadlem do Austrálie a už jsem přistávala. V Dubaji na letišti je všechno krásně značené. Šla jsem po cedulích a došla ke kontrole, kdy jsem zase musela odložit pípající předměty a projít kontrolním rámem. Zjistila jsem, že pro další letu potřebuju najít gate A15. K tomu, abych se na něj dostala, jsem musela využít místního vláčku, který vypadal jak pražské metro. Všude je pořád šílený klid a pohoda. Akorát wifi tu nejede. Mám 4 hodiny na přestup a tak aspoň využívám času a popisuju svoje první zážitky z letu.

Dubaj – Perth

let EK 420, sedadlo 35K

trasa:  9058 km

doba letu: 10 hod 40 min

průměrná rychlost: 1000 km/h

teplota mimo kabinu letadla: -51oC

Na palubu dalšího letadla jsme se naloďovali podle cenových tříd letenek. Před nástupem mi bylo znovu zkontrolováno příruční zavazadlo, kdy pracovník přímo prosahal celý obsah zavazadla. Ještě že jsem srab dělat a přepravovat cokoliv nezákonného. :-) Letušky v letadle byly ještě usměvavější, uvolněnější, z pilota čišela dobrá nálada, mladistvost a rozvernost. Cítila jsem se jak na palubě snů. Letadlo bylo modernější, lépe vybavené, prostornější. Dokonce jsem seděla na trojsedadle úplně sama, takže jsem se na spaní mohla pěkně natáhnout a pořádně se vyspat. Po vzlétnutí nám letušky rozdaly menu, hygienický balíček (minikartáček s minipastou a ponožky), incoming card (která se odevzdává po příletu – informace o cestujícím a o tom, jestli něco nepašuje), a následně snídaně. Snídat ve 3:00 mi nejdřív přišlo divné, ale pak jsem si uvědomila, že mám hlad a přišla mi vhod. Usnula jsem během sledování filmů a spala až do 10. Vzbudilo mě až roznášení oběda, který jsem ani celý nesnědla, protože jsem byla plná ještě od snídaně. Let strašně rychle utekl, Klidně bych letěla ještě dýl. 

Bylo neuvěřitelné, jak jsme letěli nad oceánem a najednou se před námi začala rýsovat Austrálie. Je to nepopsatelný pocit. Letadlo přistane a člověk nemůže uvěřit, že už je tam. Na místě. V Austrálii.

Po vystoupení z letadla jsem následovala ceduli Baggage claim, kam jsem si šla vyzvednout zavazadlo. Po cestě jsem musela projít pasovou kontrolou (vložila jsem pas do automatu, který si z něj načetl elektronické údaje) a poslal mě na Assistant desk, kde jsem do pasu po předložení incoming card dostala imigrační razítko. Hned po orazítkování jsem dostala od dalšího zaměstnance letiště dotaz, jestli nepřevážím ovoce nebo jiné nebezpečné věci. :-) Čekání na vydání zavazadla bylo nekonečné. Člověk se neubrání strachu z myšlenky, že se zavazadlo někde ztratilo.. Na závěr jsem prošla poslední kontrolou, kde jsem předložila incoming card a zavazadla očuchal security pes. Pak už mě čekala jen samá pozitiva a nejistoty:-)

Janča s přítelem Tomem a strejdou Reném (který doletěl na 5 týdnů včera) mě vyzvedli na letišti, řádně po moravsku přivítali a jelo se na náš domeček, kde mě čekalo grilování cuketek, dýně a ovčích klobásek. Přivítat mě přišel i kamarád z Brna Ondra, který je tu už měsíc. Hrálo se na kytaru, zpívalo a bylo nádherně.