Norsko - cesta na sever - Lofoty

Lofoty, destinace snů především pro milovníky horské turistiky, malebných vesniček a rybolovu. To jsou hlavní důvody, proč toto souostroví, skládající se ze 4 hlavních ostrovů a asi 80 malých ostrůvků propojených silnicí E10, během letních měsíců navštíví okolo milionu turistů! Pěkný pálka, co? Samotné Lofoty však mají pouhých necelých 10 tis. obyvatel. Ačkoliv má souostroví cca 150 km na délku, najít zde ubytování během hlavní sezóny není zas tak jednoduché jak by se mohlo zdát. A to i přesto, že jsem v minulém příspěvku zmínila, že v Norsku můžete kempovat skoro všude zadarmo, na Lofotách je to trošku jinak. A to nejen kvůli přeturistovanosti, nedostatku vhodného místa v nížinách ale také kvůli neustálým změnám počasí (nejen) v horách. Můžete se vypravit na výlet se svým báglem na zádech za krásného slunečného počasí bez jediného mráčku, do čtvrt hodiny začne pravděpodobně pršet a do půl hodiny sněžit. Je to fakt, s kterým tady prostě musíte počítat.

Na ostrov se dá dostat několika způsoby: letecky (celkem řacha), autem přes Švédsko (s tím že pojedete dvakrát stejnou trasu, tam a zpět) a nebo trajektem a ty závisí od sezóny. Celoročně jezdí trajekt z městečka Bodø (trasa Bodo - Moskenes, 3,5 hod, auto s řidičem 813 NOK, spolujezdec 227 NOK, online objednávka plus extra 100 NOK, jezdí během léta až 4x denně, v zimě max. 2x), a během letních měsíců (červen - srpen) ze Skutviku (trasa Skutvik - Svolvaer, 2 hod, auto s řidičem cca 200 NOK, spolujezdec 50 NOK). A pokud trpíte mořskou nemocí, připravte se, že to bude jízda! Náš trajekt odjížděl kolem jedné hodiny ráno, takže na nás únava celkem padala, ale při těch vlnách a  jejich nárazech do lodi se spát moc nedalo. Ale to nevadí, alespoň jsme nezaspali ten snový příjezd k souostroví, nad kterým právě vycházelo slunko. Bylo to jak příjezd do ráje! Bohužel jsem byla tak unavená, že jsem neměla ani sílu vytáhnout foťák...

Původně jsme si mysleli, že si na pár hodinek zdřímneme ještě v autě hned v přístavišti, ale kouzelný východ slunce nás natolik učaroval, že jsme se rozhodli začít prozkoumávat ostrov hned. Zamířili jsme do nedaleké vesničky Å, místo s nejkratším názvem, na které jsem kdy byla. Jakmile jsem vystoupila z auta, ucítila jsem velmi typický lofotský zápach. Rybinu. Všude, kam se podíváte, uvidíte a hlavně ucítíte sušené ryby, které se tu suší na speciálních dřevěných konstrukcích. Rybáři po ulovení tresku vykuchají, uříznou jí hlavu a zavěsí na tři měsíce (přelom zima jaro) na "sušák". Díky Golfskému proudu jsou zde větrné podmínky s teplotou těsně nad bodem mrazu ideální. Treska během sušení ztratí zhruba 80% objemu, avšak své živiny si uchová. Tento zvyk vychází z dob, kdy trvalo věčnost dopravit ryby ze severu na jih Skandinávie a tak bylo potřeba podstoupit takové kroky, aby se ryba po cestě nezkazila.

Ačkoliv předpověď hlásila v pozdějších hodinách déšť, obloha byla skoro bez mráčků. Rozhodli jsme se tedy i přesto, že jsme "spali" necelé dvě hodiny a bylo teprve něco málo po šesté ráno, že vyrazíme na nejznámější lofotský výšlap a to na Reinebringen. Cedule hlásala, že trek je v rekonstrukci a tudíž se nedoporučuje výšlap podnikat. Tůdle! Netáhnu se přes 1500 km právě kvůli tomuto místu, abych se zalekla nějaké cedule. A ještě že jsme se nenechali odradit. Cesta byla celkem schůdná. První část tvořily nově vytvořené kamenné schody, přesně 881. Cílem je dokončit rekonstrukci do začátku června, na začátek sezóny. Pak bude výšlap brnkačka. Ale teď jsme se nahoru drali zuby nehty. Jakmile skončilo schodiště, začala bahnitá a kamenitá část, která byla celá namrzlá. Ale i tak se nám povedlo za cca hoďku vystoupat 400 výškových metrů na překrásné místo, odkud se nám nabízel neuvěřitelný výhled na městečko Reine. Splnil se mi sen. Bohužel však foukal tak ledový vítr (pocitově -7°C), že jsme si tu nádheru nemohli ani dostatečně vychutnat. Ale i tak jsem za to vděčná.

Lofoty jsou tak kouzelné místo, že vám dodají superschopnosti. Měla jsem sil na rozdávání a tak jsme pokračovali v objevování. Typické červené rybářské domky a azurová voda jak někde na Maledivách mě nepřestávala fascinovat. Takže jsem fotila jak zběsilá. Když v tom jsem uviděla, jak se začíná zatahovat obloha. Asi nějaká přeháňka, říkám si. Kéž by! Hnala se na nás sněhová chumelenice a ne a ne přestat. A předpověď na následující dny nezněla jinak. Byla šílená kosa, úplně ledový vichr a do toho čas od času sníh. Původní plán byl strávit na Lofotách alespoň pět dní a pořádně si je vychutnat, chodit po horách, spát na pláži... Ale opět se potvrdilo rčení: Člověk míní, život a norské počasí mění. Museli jsme tak absolutně změnit plán. Objeli jsme alespoň pláže jako Ramberg a Haukland, viděli surfaře ve vodě a sněhové vločky všude kolem nich, navštívili jsme rybářskou vesničku Nusfjord a rozhodli se strávit noc v autě. A ještě že tak. Do rána napadlo tolik sněhu, že nám skoro nešly otevřít dveře.

I přesto jsem neztrácela naději a pořád doufala, že se počasí umoudří. Vždycky na chvilku vysvitlo sluníčko (kosa byla pořád šílená), které mi dodávalo pozitivismu, ale jen co jsme sedli do auta, začalo zase sněžit. Dojeli jsme do městečka Svolvaer, byli jsme kousek od nástupního místa na místní horu Floya s dalším překrásným výhledem, když vysvitlo zase sluníčko. Řekli jsme si, že to zkusíme risknout a nenecháme si tímhle rozmarným počasím zkazit naši dovolenou. Ani jsme asi nepočítali s tím, že celý výšlap až na vyhlídku dokončíme, ale nedalo nám to. První část byla beze sněhu, ale po vlhkých kamenech. Pak jsme dorazili ke sněhu, který byl hlubší a hlubší a my jen tušili kudy vede trasa. Když v tom začalo zase šíleně foukat, úplně ledový vítr a do toho sněhová bouře. A jak rychle začala, tak skoro stejně rychle skončila a vysvitlo zase sluníčko. Někdo nás asi testoval. Musím říct, že jsem se chtěla několikrát vzdát, ale ten náznak slunka mi vždycky dodal energii. A do toho další sněhová vánice, slunko, vánice, slunko...v tom jsem zahlídla, že v tom nejsem sama a že za námi v dáli je několik dalších lidí, tak jsem se přestala bát. A došli jsme! Jakmile jsme dosáhli vrcholu, sluníčko nás odměnilo za naši vytrvalost a svítilo nám po celou dobu, kdy jsme se kochali výhledem. Cestu dolů bych popsala jako jednu velkou jízdu po zadku dolů. Zadek mi pak rozmrzal ještě několik hodin. :-D

A tak po necelých dvou dnech skončila naše výprava na sever, do země snů!

Více fotek tady a tady.

Norsko - cesta na sever - Atlantic Ocean Road, Kristiansund, Trondheim, Severní polární kruh, Saltstraumen

Jak už jsem zmínila na konci předchozího příspěvku, přes noc začalo pršet a náš jednovrstvý stan z dob před naším letopočtem ten boj neustál. Ale bojoval statečně. Kolem čtvrté ráno mě probudilo malé kapání na stěny našeho obydlí, o hodinu později mě probudil mokrý spacák u nohou a za další dvě hodiny plovoucí karimatka. Bylo zbytečné panikařit a tak můj Jindřich (zavádím nové krycí jméno, jak se anglicky říká - just in case ;-)) jen suše pronesl, že dnes se asi placenému ubytku nevyhneme. Ale to bych nebyla já a mé hluboce bezdůvodně zakořeněné šetření, abych nenašla řešení a uklidnila tak Jindru. Ten den nás čekalo cca 600 km v autě a to by v tom byl čert, abych ty spacáky, nafukovací karimatky a stan za tu dobu nevysušila. A tak jsem začala postupně od nejdůležitějšího - spací pytle. Jeden jsem rozložila přes zaplněná zadní sedadla a druhý jsem si dala přes nohy, topení na max a už to jelo.

Atlantic Ocean Road

Naše první zastávka byla za necelou půlhodinku u Atlantic Ocean Road, 8,3km dlouhé silnice propojující několik ostrůvků s pevninou a to pomocí 8 mostů. Atlanterhavsvegen (norský název) byla otevřena v roce 1989 a vyšla na 122 mil. NOK (přes 321 mil. CZK). V Norsku je zvykem, že se na nové vystavěných silnicích platí mýtné. Jakmile se silnice splatí, mýtné se pro daný úsek zruší. A tak se stalo i tady a to po pouhých 10 letech (původně se počítalo s 15 lety, ale cesta se využívala a byla mnohem větším turistickým lákadlem než se čekalo -  v roce 2009 se dokonce stala devátou norskou nejnavštěvovanější atrakcí, za období květen až srpen se tu vystřídalo skoro 260 tis. turistů). No, nalhávat vám nic nebudu, zase takového haló to nebylo. Kdybych nevěděla, že jedu po takové celebritě, skoro bych si toho nevšimla. Ale ono svoje hraje určitě i počasí, které bylo zrovna pod psa. 

Co mě překvapilo, tak se tu dá celkem dobře kempovat, nikde jsem si žádného zákazu nevšimla. Nevím, jestli jsem to už v průběhu své blogařiny zmiňovala, ale v Norsku platí tzv. allemannsrettenn z roku 1957  - právo přenocovat kdekoliv v minimální vzdálenosti od nejbližší budovy 150 m a to maximálně jednu noc na stejném místě.

Kristiansund

Protože jsme se nechtěli vracet zpátky po stejné cestě, rozhodli jsme se, že se zajedeme podívat do 58. největšího norského městečka Kristiansund (pozor, neplést s Kristiansandem na jihu Norska). Do města se dostanete dalším z podvodních tunelů (150 NOK - 2 osoby a auto, což je zvláštní, protože normálně se mýtné platí pouze za auto a ne počet osob), který vás vyplivne kousek od centra. Ale pokud se Kristiansundu vyhnete, o nic nepřijdete.

Piren

Opakem je pak návštěva 3. největšího města v Norsku, založeného už v roce 997, Trondheimu (193 tis. obyvatel), kterou vřele doporučuji. Hlavní dominantou je Nidaroský dóm, největší gotický chrám v celé Skandinávii (Norsko, Švédsko, Dánsko; nepleťte si se Severskými zeměmi). Ale všichni jej pravděpodobně znají díky jeho dřevěným domům zvaným Piren odrážejících se na hladině řeky Nidelva.

vesnička Hell

Spacáky nám už uschly a tak bylo na řadě usušit i karimatky a stan. Využila jsem tedy jediného zbývajícího prostoru v autě a to u mých nohou, kam jsem vše narvala, každou chvíli obracela, aby se teplý vzduch dostal všude a tadáá! Ušetřené peníze za ubytování jsme utratili v mekáči. :-D Sice jsme se sebou měli hromadu instantních polívek, ale už jsem se hodně během našeho cestování poučila, že musím brát ohled i na Jindřicha a občas mu udělat radost civilizovaným životem. A když mi někdo mává před nosem cheeseburgerem a nebo polívkou, tak samozřejmě také nepohrdnu, že? :-) Však jsme se za trest podívali i do pekla (anglicky Hell). :-D

Ten den nás už jen čekalo se za tohoto deštivého počasí pouze přiblížit k naší další destinaci zvané Marmorslottet (mramorový hrad). Nenechte se však názvem zmýlit. Jedná se totiž o průzračnou řeku, která svým tokem formuje okolní kameny do neuvěřitelných tvarů. Spoiler (nenašla jsem pro tohle slovo český ekvivalent) - táhli jsme se sem další den, skoro hodinu zajížďka šílenou štěrkovitou cestou tam a hodinu zajížďka tou šílenou štěrkovitou cestou zpátky, zbytečně. Pěší neznačená cesta vedoucí půlhodiny k řece byla totiž ještě celá pod hlubokým neprošlapaným sněhem. Tahle zajížďka nás celkem naštvala, protože tu uzavírají zbytečně silnice, přeškrtávají na silničním značení přes zimu nefungující záchodky, ale tuhle zajížďku z hlavního tahu, kde ani nic jiného není, prostě neoznačí jako dočasně uzavřenou/nedostupnou.

Předtím jsme však museli najít místo, kde složíme hlavy. Dostali jsme se až do severní části Norska, Nordland, kde začalo zničeho nic sněžit a teplota se pohybovat kolem nuly. Já jsem měla jasno. Spím v autě. Ale Jindra pronesl, že radši zmrzne venku ve stanu než se mačkat na předním sedadle v autě. Takže si za neustálého posněhávání postavil stan, připevnil na jeho vrchní část pončo, které by ho možná mohlo ochránit před pár kapkama, zalezl do stanu a spal. Já si mezitím vycpala dekou prostor u ruční brzdy, abych se mohla natáhnout přes obě přední sedadla. Na zamaskování okýnek proti vrahům jsem použila ručníky, které jsme doposud jinak nevyužili a vlastně ani nevyužijeme (další spoiler :-D).

hranice severního polárního kruhu

No a poslední den bylo cílem dorazit do naší cílové destinace - na Lofoty. To, že jsme ztratili čas zajížďkou už víte, ale co ještě nevíte ale možná tušíte je, že jsme se blížili k polárnímu kruhu. Na internetu jsem našla skvělou definici: Severní polární kruh je myšlená kružnice, která protíná všechna nejjižnější místa na severní polokouli, z nichž lze vidět po 24 hodin Slunce během letního slunovratu (Slunce za letního slunovratu nezapadne za obzor), a na nichž Slunce za zimního slunovratu nevyjde nad obzor. Takže tak. Ve skutečnosti na tomhle místě jinak neuvidíte nic zajímavého, jen velký obchod se suvenýry, restauraci a pár soch/monumentů/nevímjaktonazvat. Sněhu je tu habaděj a je takový jemnější a chuťově výraznější. :-D

Saltstraumen

Na Lofoty se lze dostat několika způsoby (viz příští příspěvek) a my zvolili trajekt z městečka Bodø, který jezdí bohužel jen dvakrát denně a to kolem 16. hodiny, což jsme nestíhali a kolem půlnoci. Takže jsme měli ještě hromadu času si zajet na tzv. Saltstraumen - nejsilnější vodní víry (můžou dosáhnout až 10m na šířku a 5m na hloubku) na světě. Denně se mezi tamějšími fjordy vymění každých 6 hodin 372 milionů kubických metrů mořské vody a to vše v úžině, která je dlouhá 3 km, 31 metrů hluboká a v nejužším místě jen 150 metrů široká. Proud vody tak dosahuje rychlosti až 40 km/h. Do průplavu sice mohou lodě, ale jen asi 2 hodiny po vrcholu přílivu nebo odlivu, kdy jsou proudy nejslabší. V tom okamžiku proud připomíná řeku, která ale po několika desítkách minut mění směr toku. Takže existuje i časový rozpis, kdy je nejlepší tento jev vidět. My přijeli asi o hodinu později, což zamrzí (kdyby jsme jen netratili čas tou pitomou zajížďkou...), ale i tak jsme byli nadšení. No jako takhle, zajížďku můžeme vinit, o tom žádná, ale i já si nesu část viny. Stáhla jsem totiž do mobilu rozpis časů přílivů a odlivů z roku 2018 a tak nějak jsem si toho nevšimla. A i kdyby všimla, tak by mě asi nenapadlo, že se to od loňska může lišit o celou hodinu. :-)

Teď už jen na dalšího burgra, tentokrát do Burger King a hurá na trajekt.


Více fotek tady a tady.

Norsko - cesta na sever - Stegastein, Trollstigen, Rampestreken, Trollkirka

Rok utekl jako voda a nastal čas loučení. Pokud jste flegmatičtí a nesnášíte svou práci jako můj Estonec, odpočítáváte minuty od vysvobození. Ale pokud jste si Norsko zamilovali jako já a máte emocí na rozdávání jako já, snažíte se ručičky na hodinách zastavit zuby, nehty. Ale jak se říká, jedna kapitola končí a druhá začíná. (Problém je v tom, že nemám ráda konce a začátky. :-D)

Když někam cestuji, chci vždycky vidět úplně všechno. Jenže to nejde. A navíc, čeho je moc, toho je příliš a člověk už si to po čase přestane užívat a vnímat ty úžasné podněty pro jeho smysly. A tak nastaly hodiny a hodiny na internetu, v knížkách a průvodcích, abych objevila opravdu ten TOP Norska. Jenže jedna věc je mít lokalitu, druhá (a to se týká hlavně Norska!) je roční doba a počasí a s tím související uzavírky silnic. Ačkoliv je květen, některé silnice a cesty v horách jsou ještě zavřené. Častokrát bezdůvodně, jak jsme měli možnost se několikrát přesvědčit.

Rvalo mi to srdce, když jsme opouštěli Lofthus, ale těšila jsem na naši první zastávku - západ slunce na vyhlídce Stegastein. Jedna serpentina, druhá, třetí...sedmá a už jsme tam. Chvíli jsem si naivně myslela, že budeme mít výhled jen pro sebe, protože silnice byly liduprázdné a hlavní sezóna ještě nezačala, ale Japonci jsou prostě všude. Takže i tady. Prohání své drony a zavazí vám ve výhledu. :-D

Hurá! Hendra přes noc nezmrzl!

Takže vyfotit pár fotek a jedeme dál. Nervózně sledujeme teploměr v autě, který pořád snižuje svou teplotu z krásných 25°C v Lofthusu až na studené 3°C  1100 m.n.m. v horách, kde jsme nakonec zůstali uvěznění, protože tu byla uzavřená silnice od 20:00 do 8:00, bezdůvodně. Ale nenaděláme nic a musíme počkat do rána. Hendra si statečně rozdělává v silném ledovém větru stan a já se zabarikádovávám v autě, kde zakrývám místo sebe dekou všechny okna, aby na mě v noci (na té opuštěné horské silničce) nikdo nečuměl a nelekal mě. :-D Jsem vůl, já vím. :-D

Trollstigen

Další den jsme pokračovali dál kolem nejvyšší ploché/kolmé stěny v Evropě (Stěna Trolů) směrem ke světoznámé Trolí stezce (Trollstigen - bývalá obchodní stezka otevřená od roku 1936), která je ovšem také uzavřená. Nicméně jsme se nenechali odradit a rozhodli se podívat se na serpentiny (celkem jich je 11) alespoň zespodu. Podobný nápad mělo i několik dalších aut. Objevili jsme, že jako alternativa, jak se alespoň na část Trollstigen podívat, je cca hodinový pěší okruh. Jediný zádrhel byl v tom, že se blížila přeháňka a my měli v plánu ještě minimálně jeden výšlap ten den. Když v tom se rozjeli dvě auta přímo k bráně, spolujezdec nezamčenou a pouze zavřenou bránu otevřel, vpustil obě auta a zase ji zavřel. A tak už si to frčely nahoru. No to bylo něco pro nebojácného Hendrika a připosranou Ivet. Takže jsme dalších minimálně patnáct minut strávili spekulováním, zda do toho jít taky nebo ne. Mezitím jsme viděli, že se dolů ženou další dvě auta a dodávka. Hendra si na ně tedy počíhal u brány a překvapivě (normálně totiž nechá všechno řešit jenom mě) se jich zeptal, vo co tady jde. Jednalo se o obsluhu silnic a podle nich, je silnice normálně průjezdná, ale jelikož se očekává příští týden zhoršení počasí na pár dní, nechávají Trolí stezku ještě týden uzavřenou. Obsluha odjela a chvíli na to přijely i ty dvě auta, která se tam před čtvrt hodinou tajně propašovala. I k nim nebojácný Hendrik přistoupil a otázal se jich. Jednalo se o ruské turisty, kteří nám doporučili jet jen do poloviny, protože ve vrchní části. kde se nachází v 800 m.n.m, vyhlídka na serpentiny, je policie, která je otočila zpátky. No, tak jsme do toho šli. Já sice na pokraji nervového zhroucení, že děláme něco, co nemáme... :-D 

Rampestreken

No radost jsem měla, co vám budu povídat. Jakmile se mi hladina adrenalinu dostala na normální hodnoty, pokračovali jsme na další výlet - Rampestreken (537 m.n.m.), cca hoďku do strmého kopce na stejnojmennou vyhlídku s krásným výhledem na městečko Åndalsnes a krásnou oblast Romsdal. 

Jenže to nebylo všechno pro tento den. Překvapivě se nám toho povedlo denně vidět a zažít víc, než jsme čekali. A tak jsme dojeli do Åfarnes, odkud jezdí každých 20 minut trajekt (150 NOK za auto a dvě osoby, 13 minut plavby) a pokračovali přes  2,7 km podvodní tunel v hloubce -101 m.p.m. a se sklonem 10% až na dno Fannefjordu. Že bych si to úplně užívala se říct nedá. No, ani jsme se nenadáli a stáli na parkovišti pod dalším bodem našeho zájmu. Jeskynní chrám Trollkirka (484 m.n.m.). Od tohohle místa jsem neměla vůbec žádné očekávání. Ale Hendrik má rád jeskyně a tak jsem to do našeho itineráře zahrnula. Už se připozdívalo, bylo kolem sedmé večer a obloha se začala zatahovat. I tak jsme vyrazili. A ještě že tak. Další den totiž celou dobu jen pršelo.

Trollkirka

Musím říct, že jsem byla už dost unavená po celodenních zážitcích ale i tak jsme se vydali na hodinu a půl dlouhý výšlap do kopce. A opravdu jsem ráda, že jsme šli, protože to co jsem viděla, jsem nečekala. Trollkirka je asi 70 m dlouhá a tmavá (to, že jsem byla nalepená na Hendrovi jako klíště a hysterická, když se ode mně vzdálil na pár centimetrů, už asi zmiňovat nemusím) jeskyně (čelovku a goretexové boty se sebou), která vás dovede až k vodopádu tříštícím se do mramorového jezírka osvětleného denním světlem. Nádhera, která se opět nedá popsat ani vyfotit. Vápencová jeskyně, formovaná tisíce let vodou.

Po takové kráse se spalo jedna báseň. Jen kdyby mě kolem čtvrté ráno neprobudil déšť a promočený spacák. :-) Ale to už k tomu dobrodružství patří.

Fotky ze Stegastein tady a z trolího dne tady.

Norsko - Velikonoce

Máme tu Velikonoce. Hotel je k prasknutí a já právě přišla vyčerpaná z práce domů. Sedím si tak na sedačce, koukám z okna a najednou mě napadne, že vlastně ani nevím, jak se Velikonoce slaví v Norsku. Takže jsem se samozřejmě pustila do googlení.

Ačkoliv jsou Velikonoce (norsky Påske) křesťanským svátkem, pro Nory jsou spíše svátkem vítání jara a trávení času s rodinou. A že toho času mají. Volno začíná už ve čtvrtek a končí v pondělí. To platí i pro obchody. Výjimkou je sobota, kdy jsou otevřeny alespoň na část dne. Což mě uklidnilo po prvotním šoku, kdy jsem jak smyslů zbavená pobíhala po pokoji a sepisovala závěť, protože jsem měla strach, že umřu hlady. Stačí si jen rozplánovat jídlo a popřemýšlet kolikrát za den mě bude honit mlsná, abych přežila do sobotního nákupu a pak do toho úterního. Už tak je pro mě stresující, že jsou tu obchody zavřeny v neděli. Kdo mě zná, ví.

Nicméně se vraťme k Velikonocům. Jak už jsem zmínila, Norové tráví svůj čas s rodinou a to buď někde na dovolené nebo na chatě. Užívají si posledního lyžování, prvního sluníčka po dlouhé a tmavé zimě,  a četby detektivek (påskekrim), což je tady prý velká věc... A v sobotu se pak vydávají na lov vajíček schovaných po domě. V některých rodinách se honba za vajíčky koná až v neděli. A pondělí je den balení a návratu domů. 

A když už jsme u těch Velikonoc a já mám doma Estonce, pojďme se pro zajímavost podívat na estonský svátek jara zvaný munapühad, svátek vajíček. Estonci mají volno pouze v pátek a za hlavní den považují velikonoční neděli, kdy barví vajíčka, vzájemně si je vyměňují a pak s nimi následně hrají hru "rozbíjení vajíček", která se poměrně těžko vysvětluje. :-D Takže se radši podívejte na video tady. Jednoduše do sebe boucháte vajíčkama a komu se rozbije jako první, prohrál. Takže tak. 

Veselé Velikonoce/God påske!

Norsko - nákup auta

Pokud chcete cestovat v Norsku, máte tři možnosti: stopem (nejlevnější a celkem běžná varianta), hromadnou dopravou (poměrně drahá možnost, pokud nejste student se studentskou kartičkou, to je pak jiná) a nebo autem. U té poslední varianty pak záleží, jestli jste jen turista a nebo v zemi pracujete popř. dlouhodobě žijete. Pokud totiž do Norska přijedete jako my, vlastním autem, můžete tu s ním zůstat oficiálně maximálně rok. Po uplynutí dané doby pak musíte auto přehlásit. A to rozhodně není levná záležitost a možná se spíš vyplatí si koupit nové auto. Ale i to vám vypálí díru do vaší peněženky. 

Pokud si rozhodnete vaše auto ponechat a pořídit mu norskou poznávací značku, musíte zaplatit daň (někdy až 100%, záleží na váze auta a velikosti motoru) a poplatek za import. Mimo jiné musíte projít celní kontrolou, nechat auto proclít a zkontrolovat norským silničním testovacím centrem. 

Několikrát jsem si všimla, že se na silnici prohání auta se zelenou SPZ a tak jsem začala pátrat. Zelená poznávačka se vydává autům, dodávkám a malým náklaďákům, které mají pouze jednu řadu sedadel a vleze se do nich bedna o rozměrech 140x90x105cm. Tahle kategorie je primárně určená pro malé obchodníky, řemeslníky, kurýry, apod. Ale účel auta není podmínkou a tak je běžné, že dvoučlenná rodina si pořídí auto se dvěma sedadlama a zelenou značkou a platí mnohem menší daň. Je pak ale vtipný, že si někdo (a stává se to často) pořídí velké auto, ale má jen dvě sedadla. Což mi přijde na jednu stranu fakt zajímavé, protože se Norové snaží být hodně ekologičtí, ale ulevují na dani autům, do kterých se vleze méně lidí...

Takovým velkým norským trendem je nákup elektrických aut. Od roku 2017 si pořídilo el. auto 52% kupujících. Sice jsou ceny za auto vysoké ale elektromobily jsou osvobozeny od všech jednorázových poplatků za vozidlo včetně nákupní daně. Elektromobily jsou také částečně (někdy i plně) osvobozeny od mýtného, poplatků za vjezd do větších měst, od parkovného na většině míst, můžou využívat pruhy určené pro autobusy, mají zdarma přepravu na trajektech... Taky všude vidíte stojany na nabíjení aut. Já jakožto totální laik a neznalec jsem si myslela, že si můžete nabít auto doma, ale kdepak. To byste nabíjeli celou noc a stejně by se vám to povedlo jen tak z třetiny. Takže šup šup pěkně ke stojanu.

A jak je to s řidičákem? Potřebujete mezinárodní? V Norsku naštěstí platí řidičáky vydané v EU. Norové si sami však musí za řidičáky zaplatit pořádnou pálku, až 30 000 NOK (cca 80 tis. CZK). Takže když mi vedoucí v práci říkala, že si její dcera k osmnáctinám může vybrat jestli chce zaplatit řidičák nebo dovolenou v New Yorku, byla jsem dost v šoku.

Od roku 2004 je v Norsku zaveden bodový systém. Ve většině případů se rozdává po dvou bodech a jakmile dosáhnete 8 bodů během tří let, máte smůlu a seberou vám řidičák na půl roku. Což mi přijde na jednu stranu celkem přísné a na stranu druhou tu mají povolenou hladinku v krvi! 0,2 promile, což je cca jedna desítka nebo dvě decky vína.

Jelikož je Norsko jedním z hlavních vývozců ropy v Evropě, člověk by čekal, že tomu bude odpovídat i cena benzínu... Chyba! Benzín/nafta je tady jedna z nejdražších v Evropě, možná i ve světě. Ceny se tu mění nejen ze dne na den, ale také v rámci jednoho dne. Jedeme třeba na výlet kolem benzínky a říkáme si, že je dobrá cena a že při zpáteční cestě natankujeme. Chyba! Cena se zvedla. A to ne málo. Třeba i o 2 NOKy na jeden litr (2x2,60CZK). Podle internetu je nejlevnější tankovat v neděli a naopak pondělky a čtvrtky bývají nejdražší. Sama jsem však neměla možnost to vypozorovat, protože se kolem benzínky proženeme jen velmi svátečně.

Výměna pneumatik je další položka, která není úplně zadarmo. Na netu jsem našla, že se cena pohybuje okolo 400 NOK za jednu pneumatiku (cca 1000 CZK). V Norsku můžete také používat pneumatiky s hroty a to od 1.11. do 15.4. a severněji od 15.10. do 1.5. A co se týče pojištění, to je samozřejmě také vysoké. Známá si koupila ojeté auto a platí cca 12 tis. NOK ročně (cca 32 000 CZK). Ale zkuste si tady žít bez auta...

Berte veškeré mnou zmíněné informace opravdu pouze jako orientační, protože jsem vycházela většinou z hledání na netu a pak taky ze zdroje Jedna paní povídala... :-) Takže sice nejsem žádný odborník, ale přišlo mi zajímavé se tomuto tématu tak trochu pověnovat, ať jsme zase o něco chytřejší.

Norsko - norština

Věděli jste, že Norsko má tři oficiální jazyky? Nekecám. Tady to máte: bokmal (knižní řeč) používá obyvatelstvo především větších měst ve východní části země (asi 92% obyvatel) a pochází z dánštiny, nynorsk/landsal (nový jazyk) pak vychází z venkovského nářečí a používá se převážně v západní části země a třetím jazykem je severní sámština, kterou mluví 15-25 tis. lidí hlavně ze severní části Norska, Švédska a Finska. Od roku 1979 je úředním jazykem ve dvou norských krajích - Finnmark a Troms.

Více než 400 let (od 1397) byla v Norsku úředním jazykem dánština až do roku 1814, kdy skončila dánská nadvláda. Poté se jazyk postupně reformoval a přizpůsoboval norským nářečím až do 1929 kdy vznikla finální podoba (právě bokmal). To že se v Norsku držela dánština tak dlouho hodně ovlivnil i vynález knihtisku. V Dánsku vznikl už 1480, kdežto v Norsku museli čekat až do 1643 a museli se tak spoléhat pouze na dánský import knih.

Ponorštit národ zpět však nebylo jednoduché. Dánština byla jazykem společnosti a kultury a navíc bylo šíleně cool používat dánský akcent. A nikdo nechce přestat být cool. Jenže obrozenečtí vlastenci to nevzdávali a časem dosáhli vzniku obou zmiňovaných jazyků bokmal a nynorsk. Snahou bylo sjednotit i tyto dva jazyky do jednoho a vyučovat ho ve školách. Už už to vypadalo, že se zadaří, ale vláda na poslední chvíli cukla. Ačkoliv je jak bokmal tak nynorsk považován za rovnocenný jazyk, a oba se vyučují ve školách, pouze 15% dětí na základní škole používá nynorsk. I rádia a televize se snaží používat spíše nynorsk, přestože je bokmal značně rozšířenější. Ale překvapivě knížky jsou populárnější v nynorsk.

A aby toho nebylo málo, skoro nikdo nemluví spisovně podle toho či onoho, ale přidávají do toho vlastní dialekt. To je asi jak v Brně nebo Ostravě. Taky si mluvíme po svým, ale spisovně rozumíme všichni. Pro začátečníky kurzu norštiny tak může být náročné některým dialektům rozumět, ale Norové jsou naštěstí vnímaví a když si všimnou, že jim nerozumíte, snaží se na vás mluvit spisovně.

A jak je to s angličtinou? Té tady rozumí skoro každý, protože Norů je pouze 5,2 mil. a nevyplatí se jim filmy a seriály dabovat, proto je vše v angličtině s norskými titulky. Takže i malé děti umí automaticky anglicky, což je skvělé. Trochu horší je to se starší generací, která na televizi nevyrůstala. To si často musím v hotelu zavolat na pomoc nějakou norskou kolegyňku, aby mě zachránila. Navíc to většinou ty starší i vytočí, že jsou ve své zemi a já nemluvím jejich jazykem. Ale je to asi člověk od člověka. Takže tak.

Norsko - Hardangervidda

Hardangervidda v květnu

Norsko je převážně známé pro svou nádhernou přírodu a tak není žádné překvapení, že se tu nachází až 37 národních parků. Jedním z nich je Hardangervidda, který se rozkládá kousek nad naší vesničkou Lofthus. Hardangervidda s rozlohou 3422 m2 je největším norským národním parkem, který byl založen v roce 1981. Jedná se zároveň o největší náhorní plošinu severní Evropy, která je známá především výskytem největších stád sobů na světě. Soby se nám však zatím bohužel zmerčit nepoštěstilo, ale co bych taky čekala, když jsme se ani nestihli vydat během našeho ročního pobytu do samotného srdce Hardangerviddy. Navíc v roce 2016 zasáhl blesk stádo o velikosti 323 sobů a všichni umřeli, tak jak je mám pak vidět, když mi sama příroda háže klacky pod nohy a snižujeme mi počty a pravděpodobnost. :-) Mimochodem vysvětlením proč umřelo zásahem blesku celé hardangerské stádo je, že se sobi během bouřky nebo všeobecně za špatného počasí snaží držet blízko u sebe, takže elektrický výboj z blesku pak pozabíjí všechny za ráz. A prý to ani není nic neobvyklého.

Hardangervidda

Kromě divokých řek, vodopádů a nepřeberného množství jezírek (kde potřebujete na rozdíl od fjordů povolení k lovení ryb) se zde také nachází šestý největší ledovec Hardangerjokulen (1862m.n.m.). A jak už to u národních parků většinou bývá, i Hardangervidda nabízí velké množství výletů, od těch jednodenních až po čtyřdenní, které si však můžete natáhnout podle svých potřeb. Často ale také záleží na počasí, protože předpokládám, že v dešti ani za sněhu se vám na několikadenní výlet chtít trmácet nebude. Jelikož se park nachází od cca 1000 m.n.m., drží se tu i déle sníh. Ten většinou taje v červnu, takže červenec a srpen by měl být v pohodě. Co jsem ale vypozorovala loni, od srpna tu celkem dost prší, takže je s tím potřeba při plánování počítat. Ale příroda je tady nevyzpytatelná a tak nikdy nevíte, co si na vás nachystá.

Trolltunga

Z těch jednodenních výletů můžete vyrazit na vodopády Husedalen zmiňované v minulém příspěvku, na Nosi o kterém vám povím trošku dneska, na trek Dronninstien norské královny Sonji (ten však trvá cca 9 hodin, takže i přestože  jsou  tady v létě dny dlouhé, doporučuju přenocovat v horách). Z těch dvoudenních stojí za zmínku výšlap zvaný Stavali kolem vodopádů Husedalen (trasa z Kinsarviku na chatu Stavali trvá 7 hod, a ze Stavali do Lofthusu je to dalších 8 hodin). A co mě překvapilo, tak můžete vyrazit z Kinsarviku a dojít až na Trolltungu - to by vám mělo zabrat čtyři dny a za mě to zní hodně lákavě. Škoda že jsem o tom v létě nevěděla.

Při vícedenních výletech můžete spát pod širákem, kdekoliv pod stanem a od konce června do začátku září i v chatkách. Chaty k přenocování  je lepší hlavně během července a srpna předem zamluvit. Existují tři druhy chat. S personálem, bez personálu ale s výbavou jako je třeba nádobí, jídlo v konzervách, postele s povlečením, kdy se člověk musí obsloužit sám a pak prázdné chatky sloužící pouze k přenocování. Ty první dva typy jsou samozřejmě za poplatek. Pokud se však stanete členy norského turistického klubu, máte nárok na slevu. Většinou se platí v hotovosti a nebo vyplníte na ubytování formulář, kde necháte svoje platební údaje.

Mniši naučili místní pěstovat ovocné sady.

Kromě "komerčních" chatek najdete na Hardangerviddě také chatky soukromé. Člověka hned napadne, kde se tu ty domečky vzaly, když nikde není silnice a civilizace je několik hodin daleko. Co se nám povedlo zjistit, tak někteří si nosí materiál a vybavení na zádech, ale většinou si za to zaplatí a nechají si to dovézt helikoptérou, která překvapivě nevyjde tak draho.

Munkentreppene

Kromě zmiňovaného Kinsarviku je také výchozím bodem do národního parku naše vesnička Lofthus. Odtud můžete vyrazit směrem vzhůru do kopce buď na kopeček Hovden (cca hodinka chůze na vyhlídku), odkud budete mít nádherný výhled jak na Lofthus, tak na Sorfjorden (Jižní fjord, odnož Hardangerského fjordu). Pokud vám však výhled z 465 m.n.n nestačí, můžete odsud pokračovat výš až na vyhlídku Nosi, která má cca 905 m.n.m. Takže si připočítejte další hodinku a půl. Po cestě narazíte na mnišské schody Munketreppene vystavěné ve 13. století. Angličtí mniši potřebovali "pohodlný" přístup na náhorní plošinu kvůli lovu a jedinému vhodnému přístupu k východní části plošiny. Postavili tak 616 velkých kamenných bloků, které zde byly manuálně vynošeny a zasazeny do terénu. V roce 1537 byl klášter uzavřen a co se z něj dochovalo bylo zničeno v 30. letech.

Nosi v květnu

Ačkoliv jsem si myslela, že v rámci tréninku budu na Nosi pečená, vařená, ve skutečnosti jsem se tam dostala pouze dvakrát. Jednou v květnu s přítelem, kdy jsem myslela, že chcípnu horkem a vyčerpáním a přítel mě musel do kopce několikrát tlačit a podruhé sama v zimě, kdy v údolí už sníh roztál, ale s přibývajícími výškovými metry se zase objevoval, až mi dosahoval po kolena. Naštěstí byla trasa celkem vyšlapaná od lidí, které ani zimní počasí neodradí od "zdravotní procházky". V návštěvní knize jsem se dozvěděla, že někteří jedinci si vyšlápnou na Nosi každý den! Kdo mě zná, ví, že chození do kopce opravdu nedávám a že mám strach ze tmy, vrahů a duchů. :-D Ano, i ve svých 31 letech se bojím strašidel. :-D Takže výlet se pro mě v tuto chvíli, kdy jsem šlapala sama tmavým lesem, v zimě, do kopce stal vysoce adrenalinovým zážitkem. Pořád jsem se otáčela, jestli mě někdo nepronásleduje a když jsem pak narazila na kopci na starší pár, který sem právě chodí každý den, uklidnila jsem se trošku, že by mě další den přeci jen asi našli.

Nosi v únoru

Takže když jsem došla na samý vrchol, na chvíli jsem na svoje strachy zapomněla a užívala si tu krásu a úžasný pocit, že už mám to šlapání nahoru za sebou. Posvačila jsem hruštičku a vydala se zpátky. Tentokrát kromě strachu z výše zmiňovaného nastal také strach, že si namlátím držtičku, protože to šíleně klouzalo. Ale strach z vrahů byl silnější, takže jsem z kopce skoro celou dobu utíkala. Až jsem se blížila k vesničce, cítila jsem se mnohem bezpečněji. A v tu chvíli mi došlo, že proč by se vrazi a úchyláci tahali nahoru do hor, když můžou čekat jenom kousek za vesnicí. :-D :-D Jsem magor!!!