Norsko - Folgefonna NP

Od té doby, co jsem si postěžovala veřejně na norskou (ne)zimu, už tři dny sněží. V noci krásně nasněží, takže moje minutová cesta do práce vypadá jako v pohádce. Přes den to však celé nataje. V noci zmrzne, nasněží a tak pořád dokola.

v červenci

A tak jsme si říkali, kam v takový den vyrazit na výlet. Po chvilce uvažování jsme se rozhodli, že navštívíme Bondhusvatnet, kam jsme zavítali už před půl rokem v červenci. Tenkrát, v hlavní sezóně, tam bylo přeturistováno (jezero je od 18. století lákadlem právě pro turisty, oficiálně byl však park otevřen až v květnu 2005 královnou Sonjou, která se ubytovává u nás na hotelu), dnes jsme měli celé místo jen pro sebe.

v lednu

Jezero Bondhusvatnet se nachází v národním parku Folgefonna (rozloha 545m2). V NP Folgefonně se nachází tři ledovce: Folgefonna (třetí největší norský ledovec s rozlohou 168km2), Bondhusbreen a Buerbreen. My vystoupali během našeho norského pobytu k těm dvěma posledním. Zajímavostí Bondhusbreenu je, že se zde "těžil" led, který se dopravoval na zádech ke fjordu a odsud se exportoval.

Procházku v údolí Bondhus doporučuju hlavně v létě. Jezero hraje všemi odstíny modré a je přenádherné. Z parkoviště je to asi půl hodiny do mírného kopečka kolem divoké řeky až k samotnému Bondhusvatnet. Na fotkách vidíte porovnání léta a zimy a v pozadí obou z nich se nachází ledovec Bondhusbreen, ke kterému se však nedá dojít normální a životu bezpečnou cestou. Stezka vás zavede pouze do míst, kde ledovec končil. Ale "těžbou" a globálním oteplováním se jeho rozloha hodně zmenšila. Zbytečně tedy neztrácejte energii touto cestou a raději si užijte plážičky na druhé straně jezera (cca necelou hoďku procházkové chůze od začátku jezera). Pokud se však budete chtít koupat, připravte se na pořádnou ledárnu.

foceno z plážičky

Druhý zmiňovaný ledovec, který jsme v létě navštívili je Buerbreen. Z Oddy pojedete po cedulích Buer až k placenému parkovišti a nebo to můžete risknout a zaparkovat někde kolem cesty zadarmo jako my a doufat, že vás nevyhmátnou. Tenhle výlet už je náročnější (cca 2 hoďky chůze nahoru), celkem se stoupá nahoru, lozí pomocí řetězů, přeskakují se říčky, ale stojí to za to.

Buerbreen

A posledním místem, které jsme v létě v národním parku Folgefonna navštívili a které bych rozhodně doporučila i dalším cestovatelům je Melderskin. Je to sice jedna z těch hodně náročných túr, kdy se šplháte 4 hodiny do příkrého kopce, ale ten pocit, až to máte za sebou...Jen pozor na počasí. My vylezli nahoru a byla mlha, že by se dala krájet, takže krásný panoramatický výhled se nekonal.

mlha místo výhledu, výhled na obrazovce telefonu :-)

Za to krása střídala nádheru už v polovině výstupu.Takže pokud se vám nechce trmácet 4 hodiny, myslím si, že i ten poloviční výšlap je výlet sám o sobě.

výstup na Melderskin

Ach, jak mně chybí léto!

Více fotek zde (Bondhus), zde (Buerbreen) a zde (Melderskin).

Norská zima

Tak zima už je prej tady. Alespoň podle kalendáře. Když však vykouknu z okna, tak až na zasněžené vrcholky hor (které byly na některých místech pod sněhem i v létě) tady zimu nic nepřipomíná. Norsko. Severská země. Tam v zimě musí být kláda. I v Česku je větší kosa a víc sněhu jak tady. Ale asi si tak úplně nestěžuju. Jen ten sníh mi chybí.

Musím teda přiznat, že už tu dvakrát nasněžilo. A dvakrát to do rána roztálo. V listopadu jsme si naivně koupili plastové lopaty (v akci samozřejmě), že jak napadne, tak si zaskotačíme. Takže když napadlo a zároveň to i tálo (sníh byl mokrý a těžký), nasadili jsme oteplováky a honem před barák na kopeček. Sice jsme byli víc promočení než cokoliv jiného, ale šťastní. V "zimě" tady totiž není moc do čeho píchnout. Slunko vychází kolem 9:30 a zapadá okolo 15:30. Navíc tím, že jsme v údolí mezi horama, se k nám sluneční paprsky dostanou tak maximálně na hodinu. Všude je mokro, fouká, na výlety se nedá chodit, o lyžování ani nemluvě.

Nejbližší lyžařské středisko Roldal je asi hodinu od nás. Celodenní skipas stojí 420 NOK, otevírací doba je v lednu pá-ne 10:00-15:30, a večerní lyžování út, čt, pá 17:00-20:00. Navíc oproti Česku, kde teď mají lyžaři pré, tady jsou otevřené 4 sjezdovky ze 13, z toho tři jsou zelené a jedna černá. Hlavní sezóna tu asi začíná později, protože v únoru, březnu a dubnu má být otevřeno každý den 10:00-16:00.

Kolegyně v práci říkaly, že v našem údolíčku kolem Sor fjordu spíš hodně fouká než sněží. Navíc nejsme tak úplně na severu, tam věřím že je vlezlá zima. Nicméně jsme alespoň vyrazili směrem ke Geilo, asi hodinku a půl z Lofthusu, do hor. Tam už sníh byl. Oblast se rozkládá na Hardangerské náhorní plošině, kterou přecházeli kupci už před 1000 lety. Avšak samotná silnice je tu až od 1950 a teprve od 1991 je průjezdná většinou i v zimě. Píšu většinou, protože takovou norskou specialitkou je, že tu silnice nesolí, jelikož to není dobré jak pro životní prostředí, tak silnice a samotná auta. Takže tu jen silničáři protahují silnice sněžným pluhem a auta mají většinou pneumatiky s u nás zakázanými hroty.

Navíc pokud je silnice opravdu pořádně zavátá, nepustí na ni silničáři jen tak někoho. Každý, kdo se chce vydat na dobrodružnou cestu, musí mít se sebou teplé oblečení, zásoby jídla a pití. Vybraná auta se pak řadí do konvoje, který jede za pluhem, jezdícím tam a zpátky bez nějakého jízdního řádu.

Tak uvidíme, co si na nás Norsko ještě nachystá...

potkali jsme lišku :-)

Kanárské ostrovy - místní kuchyně

Jak už jsem naznačila v minulém příspěvku, bydlet v neturistické oblasti bez znalosti jazyka a místních zvyků (tím myslím hlavně otevírací dobu) může být výzva. A obzvlášť pokud máte konstantní hlad, alergie a nejíte ryby. :-) Jinak prostě ukážete prstem a oni vám něco přinesou. Ale já jsem trochu vybíravá a tak tahle cesta pro mě byla neschůdná.

bollos

Hned první ráno jsme si řekli, že si dopřejeme a zajdeme si někam na snídani. Koukli jsme na google mapy a všimli si, že většina míst otvírá až mezi jedenáctou a dvanáctou hodinou. Moc se nám tomu nechtělo věřit a tak jsme vyšli na průzkum. A opravdu všechno bylo zavřené. Až na dvě kavárny. Vybrali jsme si tu, kde seděli u stolků lidi a měli před sebou jídlo. Usadili jsme se a čekali až dorazí obsluha. Asi po pěti minutách za námi došla servírka a začala na nás mluvit španělsky. Tak jsem se jí anglicky zeptala, jestli mají nějaký jídelní lístek v angličtině. Něco na mě španělsky bleptla a čekala dál. Tak jsem řekla: Sandwich?, s nadějí, že je toto slovo mezinárodní. Trefa! Ptala se nás pravděpodobně s čím to bude, na což jsem se jí snažila odpovědět anglicky a tak jsme na sebe jen kývly, že něco donese. K tomu jsme si objednali capuccino, protože tomu rozumí snad všude. Slečna nám donesla toast se šunkou a sýrem a kávu. Rychle jsme to hladoví zhltli a šli platit. 8,80 euro! Asi vysokohorská přirážka. Nechci nikomu křivdit, ale slečna pravděpodobně využila toho, že nerozumíme a tím pádem se nebudeme pouštět do žádných větších akcí. Navíc nikde nebyly napsané ceny. Když jsem se pak dívala v jiných kavárnách, tak káva i toasty byly o dost levnější. Ale pravdu se nikdy nedozvíme. Od té doby jsme si pro jistotu dělali vynikající snídaně doma pěkně na terase.

paella

Jelikož nás překvapila otevírací doba, začali jsme hledat na internetu více informací. A opravdu je to tak, že Španělé snídají doma. Obvykle je snídaně (el desayuno) nejmenší jídlo dne. Servíruje se silná káva s napěněným mlékem (café con leche), a k tomu sladké pečivo bollos s marmeládou, toast, sušenky nebo tzv. Magdalénky, což jsou malé citrónové cupcaky.

Největším jídlem je pak oběd (la comida). A podobně jako většina jižních národů, i Španělé si rádi svůj oběd vychutnávají a tak je úplně běžné jíst hodinu až dvě. Tomu jsou uzpůsobeny i obědové pauzy ve škole a v práci, které trvají dvě až tři hodiny. A po obědě samozřejmě následuje dvacetiminutovka. Prostě siesta. Takže většina obchodů je zavřená od 13:30 do 16:30. Tento zvyk má logicky svou historii. Dříve, v dobách zemědělství a neexistující klimatizace, bylo potřeba nabrat pořádnou sílu právě z oběda a zároveň se vyhnout silnému slunci...

španělská tortilla

Kromě mořských plodů je ve Španělsku oblíbená třeba všem známá paella, krokety nejrůznějších příchutí (nepleťte si s kroketami jaké známe z českých restaurací), španělská tortilla z bramborového těsta, studená rajčatová polévka gazpacho, chorizo, česnekové krevety....

No a večeře (la cena) se servíruje až kolem deváté večer do půlnoci. Což nás opět zarazilo, protože jsme měli hlad už v pět a chtěli jsme si zajít do typické španělské restaurace. Jenže ta otvírala až o půl deváté. Nejdřív jsme si říkali, že to vydržíme, ale po hodině jsme to vzdali a šli si dát pizzu!

Ale jednoho dne jsme si to tak rozplánovali, abychom opravdu zašli do té zmiňované restaurace, kterou znají jen místní, páč je v odlehlé uličce... Už při příchodu jsem se naivně ptala obsluhy, jestli mluví anglicky a mají anglické menu. Měla jsem 50% úspěšnost. Číšník mluvil lámanou angličtinou a slíbil, že nám menu přeloží. A tak i učinil. Jenže to bylo lámané natolik, že jsme mu řekli, ať nám prostě něco donese a doufali jsme, že nám bude chutnat. :-)

Nevím, jestli je to jen zvyk na Tenerife nebo i v celém Španělsku, ale při placení vám donese obsluha tzv. chupito, což je panák z bílého rumu a džusu (alespoň podle internetu), ale v každé restauraci chutná a vypadá jinak. A co je hlavní, je na účet podniku. Takže když se vás při placení někdo zeptá, zda si dáte panáka, bez váhání řekněte Jo! :-)

No a pak je tu světově známé tapas - takové malé občerstvení, jednohubky, zmenšeniny hlavního jídla. Většinou se objednávají pro celý stůl ke sdílení, něco jak naše brambůrky.:-) Pro Španěly je typický tzv. bar/pub hopping. Zajít do hospody třeba na tenerifské pivko Dorada nebo sangriu, dát si tapas, pokecat a pokračovat do další hospody.

A co se alkoholu za volantem týče, je povoleno mít cca 1 pivko. Čehož jsme rádi využili a vozili si Dorada všude sebou.

Takže závěrem bych řekla, že už rozumím lidem, co nemluví cizím jazykem, jak stresující to je. Opět jsem se přesvědčila, že angličtina není všechno a že bych se měla dokopat učit další jazyk. A ačkoliv jsme chtěli ochutnávat španělskou kuchyni, zavítali jsme do italské pizzérky, na indické jídlo a jednou dokonce do mekáče. Naštěstí jsme od tam ale ihned odešli, protože jíst americký fast food, když jsme v zemi s vynikající kuchyní, by byl hřích.  Když jsme však zavítali na jih do turistické oblasti  Los Cristianos, život se stal jednodušší a my se jednou mohli pořádně najíst, aniž bychom se báli, co si objednáváme a že bude někde zavřeno. :-)

Takže když pojedete na dovolenou, předem se zamyslete nad tím, co chcete. Odpočívat a užívat si s tím, že máte všechno na dosah ruky nebo utéct od ruchu, turistů a zažít dobrodružství?

Kanárské ostrovy - Tenerife

Když se řeknou Kanárské ostrovy, vsadím se, že si většina z vás představí luxusní exotickou dovolenou. Soudím alespoň dle sebe. A tak, když nastal čas rozhodování kam na pozdní letní dovolenou, Kanáry byla jasná volba. Až do té doby než jsem si o nich začala googlit.

Los Cristianos

Tenerife je největší ostrov (cca 2034 km²) ze sedmi Kanárských ostrovů, které sice spadají pod Evropu a to konkrétně pod Španělsko, ale svou polohou mají blíž k Africe, což vysvětluje teplo i v evropských zimních měsících. 

Až do teď jsem si myslela, že nejsem náročná, co se dovolené týče. Ale jakmile už člověk v životě něco procestoval, viděl a zažil, tak se mu nevědomky zvyšuje i laťka toho, co ho zaujme. Takže první varovný signál přišel, když jsem si prohlížela fotky z Tenerife. Dominantou ostrova je nejvyšší hora Španělska a zároveň třetí největší sopka na světě Pico de Teide (spadá i pod UNESCO) s výškou 3718 m.n.m. A jelikož je ostrov sopečného původu, odpovídá tomu i celý jeho ráz. Výrazně se odlišuje turistický, horký, vyprahlý, kamenitý jih od chladnějšího, vlhkého a úrodného severu. Většina pláží má tmavý písek, ale v turističtějších oblastech je písek zlatavý, dovezený většinou ze Sahary, protože co si budeme povídat, ten tmavý nevypadá vůbec vábně. :-D

černý písek v Puerto de la Cruz

I přesto že toho má ostrov opravdu hodně co nabídnout, od válení na pláži, ochutnávaní místní kuchyně, nakupování, dovádění v aquaparku, až po nejrůznější turistiku, nebyla jsem přesvědčená, že je Tenerife to pravé místo pro mě. Nicméně jsme se rozhodli, že to riskneme a pojedeme. 

tapas

Letenky byly za pusu, našli jsme si krásné ubytování přes Airbnb v klidné části severu a zarezervovali si na letišti auto od společnosti CICAR, kterou můžu vřele doporučit. Cena je stejná jako u ostatních půjčoven, ale podmínky jsou milionové. Žádné skryté poplatky, druhý řidič i pojištění v ceně, žádná záloha, smlouva nachystaná hned při příletu, při návratu nikdo neřeší, jestli je auto poškrábané, uklizené... Prostě naprostá pohoda. A benzín za euro, co víc si přát. Možná auto s nižší spotřebou, jelikož je Tenerife plné kopců, tak si autíčko pěkně mlsá.:-)

Moje představa letošní dovolené byla vypláznout se někde na pláži, číst si knížku, čerpat energii ze sluníčka, páč jsem z toho chladného Norska a pracovního procesu, na který nejsem moc zvyklá :-), pěkně vyčerpaná. K tomu nějaký koktejlík, masáž. Ideál. A to by se možná i splnilo, kdybychom si vybrali ubytování na jihu, jenže mně se sever víc líbil a od turistů jsem si chtěla odpočinout, čímž jsem si ale sama sobě hodila klacky pod nohy.

Ne nadarmo jsou turistické destinace uzpůsobené potřebám běžného turisty, který si přijel dovolenou užít a odpočinout si. Teď už to vidím. :-D Pro jednou si zase zopakujme, že dovolená a cestování (které svým způsobem u mně trvá už čtyři roky tahem) jsou dvě naprosto odlišné věci a přesto se lidem pletou nebo spíš splývají. A tak se stalo, že vlivem listopadového rozmarného počasí a naší polohou na ostrově, jsme si koupačku a válečku na pláži užili jen jeden den ze šesti. Za to jsme viděli většinu ostrova a najeli celkem přes 800 km. 

Na mapce vidíte, kam jsme se všude podívali

Navštívili jsme bývalé hlavní město ostrova La Laguna, podívali se do současného hlavního města Santa Cruz de Tenerife, projeli si přírodní park Anaga, nakoukli do turistického El Medána a Los Cristianos, navštívili historická městečka La Orotova a Garachico, zavítali na pláže jako třeba Playa de Las Teresitas, Playa de Benijo, Playa de las Arenas, Playa del Medano a de la Tejita. Obzvláště zajímavá byla ta poslední. Připadala jsem si jak na poušti, všude vyprahlá krajina, tmavý písek a co mě nejvíc "zaujalo" - nudisti. Nejsem puritán, ale tohle na mě bylo moc. Většina nudistů byli staří lidi, co se procházeli po pláži, postarší pár s dítětem, kde paní venčila bobra a pak se stojící s pánem líbala a objímala tak, že jsem měla strach, co všechno ještě uvidíme. :-D

El Medano

Co se pláží týče, tak kromě těch písečných najdete ve většině městeček také přírodní a normální koupaliště. Ne všude je totiž Atlantský oceán pěkně přístupný a tak je jednodušší se osvěžit takto. Navíc tím že se jedná o oceán, tak jsou tu mnohem větší vlny a tak se nějaká ta zeď, která vlny minimálně zbrzdí, hodí.

Je až k neuvěření, jak jsou některé vesničky postaveny v kopcích. Nebo třeba když se procházíte po městečku a tam najednou obří sráz. Uprostřed města. Ale nějak se sem musí těch 900 tis. obyvatel naskládat. A když k tomu přičteme ještě všechny turisty... Není divu, že tak malý ostrov má dokonce dvě letiště (to jižní slouží především pro turisty, severní je naopak spíše pro přepravu zboží ale i pro regionální dopravu) a dva velké přístavy.

Ačkoliv to může znít, že jsem si dovolenou neužila podle představ, přesto jsem ráda, že jsem měla možnost vidět a zažít zase něco nového. 

A o gastronomických zážitcích zase příště...

Více fotek zde.

Norsko - Jotunheimen, Besseggen

Od naší návštěvy národního parku Jotunheimen uběhl už nějaký ten pátek (přesně 15 pátků), ale člověk se má radovat z věcí, co dělá a né se do nich nutit. A tak se stalo, že o červencových cestách píšu až na konci října. Alespoň můžu teď v tyto chladné večery zavzpomínat na teplé letní dobrodružství.

Krom vysokých hor je Jotunheimen známý pro svá jezera nejrůznějších barev. Mezi jedny z nejznámějších patří jezera Gjende a Bessvatn, která jsou propojena oblíbeným trekem Besseggen, který během poměrně krátké sezóny (od konce června do poloviny září) navštíví okolo 60 tis. turistů. Tato túra vás zavede na hřeben dělící smaragdově zelené Gjende a 200 m výše položené tmavě modré jezero Bessvatn. Podívaná, která pro mě do té doby neměla své obdoby.

Samotnému výstupu však předcházela menší scéna mezi mnou a mou estonskou polovičkou. Jeden z nás (a já to nebyla) se na parkovišti začal rozčilovat, že vždycky když máme volno, tak se taháme s těžkýma báglama do kopců. Jsme přece na dovolené a ne v armádě... Což bylo na jednu stranu strašně vtipné, jelikož jsme jeli přes 300 km (cca 5,5 hodiny) právě kvůli tomuto treku. A na druhou stranu to bylo k nasr*ní, protože jsme jeli přes 300 km, abychom ztratili hodinu hádáním na parkovišti. Takže celá tahle prkotina nám zkazila náladu. Naštěstí je norská příroda tak nádherná, že minimálně mě během chvíle uklidnila.

Na hřeben se lze dostat z obou stran pohoří, avšak pro lepší dostupnost se doporučuje začít z Memurubu, kam se můžete dostat dvojím způsobem. Buď pojedete z parkoviště Gjendesheim (placené, 150 NOK/24 hod) lodí (plavba trvá 20 min a stojí 180 NOK/osoba) nebo se vydáte po břehu jezera Gjende (11 km a 3,5 hod chůze). Nebo můžete vyrazit přímo z Gjedesheimu. Obě varianty mají svá pro a proti. Mezi ty největší argumenty pro cestu z Memurubu patří fakt, že samotný výstup je poměrně strmý a tak je mnohem lepší ho jít nahoru než dolů. A to nejen kvůli bezpečnosti, ale hlavně kvůli strachu z výšky. Cesta je v některých místech dost uzoučká a tak se párkrát stane, že vedle sebe máte na jedné straně 700 m dolů a na druhé straně 300 m dolů. A to byste padat nechtěli. Hlavně když máte na zádech těžký baťoh, který vás lehko převáží. I já měla nahnáno...

My zvolili třetí variantu. Takový kompromis, aby se vlk nažral (tzn. abych viděla jezera, což je cca v polovině treku, který má celkem 14 km z bodu A do bodu B) a koza zůstala celá (tzn. aby naše princezna nemusela tolik šlapat do kopce). Nebo to jsme si alespoň mysleli, že se nám povedlo najít kompromis. Rozhodli jsme se jít po rovince po břehu jezera Gjende cca hodinu a odtud vystoupat prudce do kopce a dostat se tak přibližně do poloviny treku Besseggen, přímo u jezer.

Jenže "zkratka" byla tak blbě značená, že jsme se několikrát ztratili a navíc si málem zlámali všechny kosti v těle. Při jedné špatné odbočce jsme se totiž dostali na uzoučké strmé místo, které šíleně klouzalo a nikam nevedlo. Takže se stalo, že mi z ničeho nic podjela noha, převážil mě těžký baťoh a já se na poslední chvíli chytla ztrouchnivělého kořenu stromu, který se samozřejmě skoro urval. Kdyby mě Hendra nechytil za zápěstí v poslední sekundě, tak nevím, kde by mě dole seškrabával. Ještě než jsme se oba stačili vzpamatovat, tak mi uklouzla noha znovu... Naštěstí to celé odneslo jen zablácené oblečení, pár modřin a škrábanců. Ale nohy se mi pak klepali solidně. To je tak, když chcete něco zkrátit, ohrozíte svůj život a jste vyčerpaní ještě víc než kdybyste šli normální značenou a doporučenou cestou.

Takže cca po 2,5 hodinách boje a stoupání do kopce (většinou po uklouzaném štěrku) se nám povedlo dorazit k vrcholu, odkud se nám skýtal pohled, který nám všechna ta úskalí vynahradil. Teď už jen najít místo, kde rozložíme stan, vykoupat se v jezeře Bessvatn, uvařit čaj, pokochat se západem slunce a spát.

Více fotek zde.

Norsko - Jotunheimen NP, Galdhøpiggen

Člověk by řekl, že v červenci bude v práci busy a volno jen tak nedostaneme, obzvlášť když to bylo minule 5 dní. Ani jsme se nenadáli a máme další 3 dny volna. Takže tentokrát se vydáváme hned po práci směr Jotunheimen.

Jotunheimen (v překladu Domov obrů) je horská oblast o rozloze přibližně 3500 km² v jižním Norsku patřící do Skandinávského pohoří. Nachází se v něm 250 a z toho 29 nejvyšších hor (obrů) Norska, včetně té nejvyšší Galdhøpiggen (2469 m), kam jsme samozřejmě mířili.

A nejen že jsme chtěli vyšlápnout na nejvyšší horu, ale také jsme jeli po cestě nejdelším silničním tunelem na světě, který má 24 km 510 m - Lærdal Tunnel. Stavba tunelu trvala 5 let (1995-2000) a stála 1082 bilionů NOK (x2,6 CZK), což ani nevím, kolik je. Tunel sice nemá žádné únikové východy v případu nouze, ale má nainstaované senzory na nouzových telefonech umístěných každých 250 m a hasících přístrojích umístěných každých 125 m. Jakmile někdo zvedne telefon nebo hasící přístroj, automaticky se v tunelu rozsvítí cedule "Otočte se a opusťte tunel" a na jeho koncích "Tunel je zavřený". Pro tyto případy je tunel na 15 místech rozšířen, aby se tu mohly otočit jak karavany tak autobusy. Při vjezdu a výjezdu z tunelu je také nainstalována kamera, která zaznamenává, kolik aut do tunelu vjelo a kolik jich vyjelo. Překvapivě tu také najdete rádiový a mobilní signál. Ptáte se, jak je to s kvalitou vzduchu v tunelu? I o tu je tu postaráno a to dokonce dvojím způsobem: ventilací a speciální čističkou vzduchu. To je ale panečku tunel, že?:-)

Ještě než se dostaneme k samotnému výstupu na nejvyšší horu, rozhodně bych chtěla zmínit horskou zpoplatněnou cestu nedaleko vesničky Fortun (80 NOK, platba pouze kartou), která vede na okraji národního parku a kde jsme strávili první noc. Pokud můžete, naplánujte si, ať tudy jedete při západu slunka. Ty hory a červánky, kolem pasoucí se ovečky... To je prostě nádhera!

Cesta dál pokračuje kolem několika odpočívadel u překrásných horských jezer a pokud rádi fotíte jako já, najdete tady hned u silnice "kamenné okno", které je pro focení jako stvořené. My tady strávili přes půl hodiny. :-)

Každému výletu většinou předchází googlování a jinak tomu nebylo ani při zjišťování informací ohledně Galdhøpiggenu. Dočetla jsem, že jsou dvě cesty, jak se tam dostat. Buď náročnější, delší a zadarmo (od Spiterstulen Turisthytte, 1111 m.n.m., 4 hodiny nahoru) nebo kratší, jednodušší a za peníze (od Juvasshytte, 1850 m.n.m., cca 2,5 hodiny nahoru, mýto 100 NOK, průvodce 250 NOK/os). Asi už tušíte naši volbu. A kdo ne, tak to byla ta zadarmo.

Ale jak se říká člověk míní, život mění. :-D Hendrik totiž omylem zadal do GPS variantu z Juvasshytte, což nám došlo až po zaplacení mýta. No a když už jsme zaplatili, tak jsme si řekli, že se vydáme k turistické chatě a uvidíme, jaké máme možnosti. Když jsme dojeli na parkoviště, bylo tu celkem dost aut a lidi se hromadili u informační cedule, z čehož jsme odvodili, že jdou asi na horu s průvodcem. Nikde jsme však žádné podrobné informace nenašli a tak jsme šli rovnou za průvodci. Teprve od nich jsme se dozvěděli, že se nedoporučuje chodit bez průvodce nebo bez vybavení pro přechod přes ledovec a předchozích zkušeností. Však jakou jinou odpověď jsem očekávala, mají z toho peníze... Takže jsme začali řešit dilema, jestli je opravdu nezbytné si brát průvodce nebo to jde i bez něj. Nakonec jsme si řekli, že 250 NOK na osobu nás nezruinuje a alespoň budeme mít nový zážitek.

Výstup na nejvyšší horu s průvodcem se koná 2x denně a to v 10:00 (od 1.6. do 23.9). a v 11:30 (od 7.7. do 4.8.). Nic nemusíte předem zamlouvat, stačí dojet na místo a koupit si lístek. Minimum je 5 lidí ve skupině, nás bylo asi 50. Musím říct, že jsme měli štěstí, protože jsme skoro nic z toho nevěděli předem a byl teprve začátek července, takže čas 11:30 byl v provozu teprve týden a ten v 10:00 bychom, než jsme se rozkoukali, nestihli.


Jelikož jsme měli skoro hodinu a půl času, šli jsme se pomalinku nabalit do auta. Najednou se u nás objevil hlídač parkoviště (což jsem se jen mylně domnívala) a řekl nám, ať si auto přeparkujeme o jedno místo doleva. Normálně se nepouštím do žádných sporů a hádek, ale tak nějak jsem byla v rozpoložení, že si nenechám nic líbit a začala jsem se s ním hádat, že nic přeparkovávat nebudeme. On to po chvilce vzdal a já se cítila jako vítěz. Asi tak na minutu. Pak se samozřejmě ozvalo moje svědomí a já se cítila jako blbec, že jsem se kvůli takové blbosti hádala a byla na někoho nepříjemná. Zároveň mi došlo, že došlo k malinkatému nedorozumění. On si myslel, že jsme zaparkovali jako idioti v rozestupu od druhého auta tak, že by mezi nás mohlo zaparkovat ještě jedno auto a přitom si neuvědomil, že on nás na to místo navigoval. Akorát od našeho zaparkování a tohoto incidentu nás dělilo třeba 20 minut, takže někdo, kdo vedle nás parkoval, už odjel a vzniklo tak jedno volné místo. Nicméně jsem se snažila na všechno zapomenout a nenechat si zkazit den.

V 11:15 jsme měli sraz u informační tabule, kde jsme následně obdrželi instrukce a horolezecké úvazky. Tomu však předcházelo, že někdo ty úvazky musel donést... a ten někdo byl náš údajný hlídač parkoviště... a co víc? Z hlídače parkoviště se stal průvodce. Vtipný? Tak já tomu ještě dodám korunku. Hlavní průvodce nás rozdělil na dvě skupiny - norsky a anglicky mluvící. Víte, kolik nás bylo v anglicky mluvící? Dva. My dva. A průvodce pro anglicky mluvící byl "hlídač parkoviště". Bože! Jak mně bylo trapně!!!!

No co už, jen s tím strávím nadcházejících cca 6 hodin. Takže trapas netrapas, výlet mohl začít. Asi po hodince docela příjemné chůze jsme došli na začátek ledovce, kde byla půlhodinová pauza, ve které naši průvodce připravovali lana - dělali na nich uzly, ke kterým jsme se následně připnuli karabinami na našich prsních úvazcích. Lano slouží pro případ nouze, kdyby ledovec pukl a rozevřel se na tolik, že by do něj někdo mohl spadnout. Při pohybu na ledovci musíte dodržovat bezpečné rozestupy a lano mezi sebou mít správně napnuté (ani ne volné, ani ne úplně napnuté), aby se snížila případná síla působící na lezce, který by nečekaný pád zachytával.


Samotný přechod ledovce trval asi 50 minut a pak nás ještě čekala asi půlhodinka v nejvyššímu vrcholu hory, kde byl překvapivě bufet. By mě zajímalo, jestli tam obsluha přespává nebo to každý den chodí s báglama plnýma zboží.:-) Což teda úplně nechápu jak, protože právě ta poslední půlhoďka byla nejnáročnější. Místy uklouzaný polorozpuštěný sníh, místy štěrk a místy uklouzané šutry. Takže třema slovy: pěkně to klouzalo!

Ale rozhodně to stálo za to. Výhled byl krásný, akorát celkem foukalo. Co bych jinýho ale čekala, že?:-) Sestup byl snad ještě náročnější jak výstup, páč to klouzalo minimálně dvojnásobně. Pod vrcholkem jsme se zase celá skupina navázali na lano a vyrazili zpátky na parkoviště. Mezitím co jsme byli na výletě, sníh na ledovci začal tát a posledních asi 20 m byla naprostá břečka, takže jsme se bořili až po kolena do té ledové vody. Ale buďme rádi, že to bylo až na konci. Představa, že jsem v těch mokrých botách celý den....


Kousek od Galdhøpiggenu je turistická vesnička Lom, která je známa především pro svůj dřevěný kostel Stavkirke z 12. století. V celém Norsku najdeme podobných kostelů pouze 29, z nichž jeden z nich spadá pod UNESCO (Urnes Stave Church).

Nadupaný program celého dne nás pěkně vyčerpal a tak nezbývalo než si najít nějaké pěkné místečko k rozložení stanu. Od našeho dalšího cíle nás dělilo asi 100 km a tak jsme doufali, že někde něco k přespání najdeme. A ono nic. Ačkoliv je v Norsku povolené kempovat skoro všude, kde to není vysloveně zakázané (o tom zase někdy příště), v téhle oblasti byly skoro všude cedule právě se zákazem. Už jsme se báli, že budeme muset jít do kempu, když v tom Hendrik uviděl odbočku, na jejímž konci na nás čekala divoká řeka a místo zvané Knight's Leap. Sice sem chodí na kukandu celkem dost turistů, i přesto jsme se rozhodli, že si právě tady přímo na skále u řeky rozděláme stan. A byl to super nápad. Spalo se tu jedna báseň.

Více fotek zde a zde.

Norsko - Kjerag a Preikestolen

Nějak se nám zadařilo dostat pět dní volna a tak jsme toho samozřejmě museli řádně využít. Mým norským snem je návštěva Lofot, ale ty jsou od Lofthusu vzdáleny asi 1500 km a tak jsem nechala sen snem a vymyslela náhradní variantu směrem na jih na další a v předchozím příspěvku zmiňované nádhery - Kjerag a Preikestolen. Už samotná cesta byla dobrodružná. Čekalo nás cca 300 km a 5 hodin jízdy. Kousek za Oddou jsme začali stoupat do kopců, kde nás překvapila nečekaná nádhera v podobě horských jezírek umocněná západem slunka. Zastavovali jsme skoro na každém odpočívadle, abychom si tu krásu dosyta užili. Kolem lyžařského střediska Roldal nás pak ale čekaly takové serpentiny dolů, že brzdy našeho Clia pěkně zaplakaly.

Cesta se krátila opravdu velmi pomalu. Měli jsme před sebou asi 90 km a GPS psala 3 hodiny jízdy. Hodinu a půl jsme pak jeli posledních 20 km! No jo, prostě jízda v horách. :-) Nicméně nakonec jsme do cíle dorazili kolem půlnoci, ale naštěstí jsou tu dny zatím ještě velmi dlouhé, takže bylo celkem světlo, abychom si mohli rozložit stan a těšit se na ráno.

Co nás ale ráno čekalo bylo k naštvání. Všude mlha a nebylo vidět skoro na krok, ačkoliv předpověď zněla jinak. Takže jsme si jen smutně a rozhořčeně řekli, že historie zážitků ze zamlžené Trolltungy se opakuje. Ale co už, když jsme jeli tolik kilometrů. Přece si to nenecháme zkazit.

Jak už to u profláknutých míst bývá, i tady se musí platit za parkovné a to 200 NOK. Několik km před i za parkovištěm jsou samozřejmě cedule zákazu stání... ale nám se naštěstí asi 2 km od parkoviště povedlo najít odpočívadlo, kde jsme nechali auto a vyrazili pěšky.

První úsek cesty ke Kjeragu byl celkem nepříjemný. Strmý a kluzký. Neumím si představit sem jít po dešti, kdy skála klouže ještě víc. Naštěstí tenhle úsek netrval tak dlouhou a díky jeho strmosti jsme se dostali poměrně brzo vysoko, až nad mraky! :-) A nad mrakama je co? Nad mrakama je vždycky krásně!

Z údolí se na nás usmíval fjord Lysefjorden, přes který několikrát denně proplouvá šíleně drahý trajekt, který veze turisty z jednoho konce fjordu na druhý do vesničky Lysebotn a odtud je to 8 km dlouhými serpentinami až k Orlímu hnízdu, výchozímu stanovišti na Kjerag.

Ačkoliv se udělalo krásně a já měla samozřejmě radost, dobrou náladu mi začalo kazit, že mi neustále někdo funí za krkem. Později jsem zjistila, že jsme zrovna vyšli ve stejnou dobu, kdy přijel autobus turistů ze Stavangeru, takže tu bylo pěkně narváno. O to víc mě štvalo, že sotva jsem vylezla nahoru, už zase musím hned dolů do dalšího údolí a odtud zase do kopce, z kopce a do kopce, za kterým jsem se naštěstí dočkala rovinky až k samotnému vrcholu hory Kjerag. Cesta nám zabrala celkem 2 hodiny i se zastávkama na focení. A že jich bylo. :-)

Čím víc jsme se blížili, tím víc jsem se těšila a zrychlovala chůzi až jsem se přistihla, že skoro běžím. V posledním úseku byl sníh a uzoučká cestička na jejímž konci už se na mě usmívala ta nádhera. Kjeragbolten. Zaklíněnej šutr ve výšce 1 km nad fjordem, na který můžete vylézt a vyfotit se.

V různých recenzích jsem četla, že je to jen pro odvážné, ale já tyhle recenze neberu nikdy vážně. Musím si to totiž všechno nejdřív vyzkoušet na vlastní kůži. Takže jsem si statečně stoupla do fronty na fotku.

zezadu Kjeragbolten

Ačkoliv všichni doporučují nekoukat se dolů pod Kjeragbolten, nedalo mi to a podívala jsem se. Což jsem samozřejmě neměla dělat, protože jsem pak měla tak trochu zaječí úmysly. Ani jsem se nenadála a už jsem byla na řade. Srdce mi začalo bušit, dlaně se začaly potit a nohy třást. Musela jsem udělat jeden velký krok a už jsem byla tam. V hlavě jsem si jen opakovala "Hlavně se nedívej dolů! Hlavně se nedívej dolů!". V davu jsem se snažila najít Hendrika, abych mu mohla zapózovat a honem pryč. Jenže při zpáteční cestě jsem dolů koukla a pěkně se mi zamotala hlava.

pohled z vrchu

Ten kámen není tak úzký, jak by se mohlo zdát (viz obrázek pohledu z vrchu), lidi na něm dělají skopičiny, ale přece jen riziko kilometrového pádu... Co se úmrtnosti týče, doposud naštěstí žádný smrťák.

Kousek od Kjeragbolten je pak nádherná vyhlídka na Lysefjorden a okolní vrcholky. A tam někde v dáli by měl být i Preikestolen, na který jsme měli v plánu vyrazit další den a přespat přímo na vrcholku.

Nepovedlo se nám bohužel najít žádné pěkné místo na přespání a tak jsme se rozhodli, že ještě ten podvečer půjdeme na Preikestolen a přespíme tam už dneska. Pokud vyrážíte z Kjeragu, máte tři možnosti, jak se na Preikestolen dostat. Všechny tři trvají 2 hodiny a 40 minut, liší se jen kilometry a cenou. Pokud se rozhodnete pro první trasu, která má 65 km, pojedete trajektem přes Lysefjorden (trajekt jezdí z Lysebotenu do Forsandu 2x denně ve 12 a 18 hod, cesta měří 39 km a trvá přes 2 hodiny, 345 NOK/os a 805 NOK/auto). Druhá varianta má 87 km, ale také využívá trajektu z Lysebotenu, tentokrát do Songesandu (20 km trajektem, přes hodinu jízdy, 310 NOK/osoba, 560 NOK/auto). No a třetí varianta, pro kterou jsme se rozhodli my, má 130 km, také musíte jet trajektem, ale cena se podstatně liší. Trasa Lauvvika - Oanes má 2 km, trvá 26 minut, jezdí každou půl hodinu po celý den i noc (po půlnoci každou hodinu až do 5:30) a stojí 34 NOK/osoba a 82 NOK/auto s řidičem.

I na Preikestolenu se bohužel musí platit parkovné (200 NOK) a nejde to nějak ošulit. Jedině, že byste nechali auto pod kopcem a stopovali nebo šli těch 5 km pěšky. A jelikož nám se pěšky nechtělo a na stopování už bylo celkem pozdě (po osmé večer), tak jsme to holt zaplatili. Nabalili si bágly a vydali se k vrcholu. Překvapilo mě, jak byla cesta udržovaná a značená. Vyškrábat se s baťohama nahoru nám zabralo něco přes hodinu. Na to že jsme už ten den jednu tůru šli, jsme celkem nasadili tempo. Chtěli jsme totiž stihnout ještě světlo a západ slunka. Takže posledních 500 m jsme zase skoro běželi.

A kdybyste si kladli otázku, co je to ten Preikestolen, tak je to obrovský kvádrovitý skalní blok (25x25 m) vysunutý ze svislé skalní stěny a tyčící se 604 metrů nad hladinou Lysefjordu.

Určitě vás napadne otázka, jak je to s bezpečností tady. Ročně Preikestolen navštíví až 200 tis. turistů, ale překvapivě až do roku 2013 se žádná nehoda nestala. V roce 2000 tu akorát spáchala sebevraždu Rakušanka s Norem a 2004 se o to pokusil jeden německý pár, ale k činu nedošlo. V roce 2013 tu zemřel španělský turista. Původně se vyšetřovatelé domnívali, že se jedná o nehodu, ale časem vyšlo najevo, že to byla jen další sebevražda. Autority uvažovaly o instalaci plotu, ale svůj nápad zavrhly ze dvou důvodů. Za prvé by to hyzdilo tuto přírodní nádheru a za druhé by to mohlo ještě víc povbudit lidi k neopatrnosti, kdy by si třeba na zábradlí sedali nebo ho přelízali...

Když jsme se dostali kolem desáté večer nahoru, lidí už tu naštěstí bylo po málu, šest stanů a několik fotografů. Když jsem se probudila kolem šesté ráno, už tu pár nových lidí bylo, ale ještě jsme měli chvíli čas si všechno pořádně nafotit bez davů. Když jsme však scházeli kolem 11 dopoledne zpátky k autu, děs a hrůza. Hlava na hlavě. Cesta na Preikestolen vedla ve dvou frontách, nahoru a dolů. Takže cesta dolů nám zabrala dýl než večer předtím do kopce.

Nicméně jak Kjerag tak Preikestolen byli zase takovým norským zážitkem, že můžu jen vřele doporučit.

Více fotek z Kjeragu zde a z Preikestolenu zde.