Norsko - norština

Věděli jste, že Norsko má tři oficiální jazyky? Nekecám. Tady to máte: bokmal (knižní řeč) používá obyvatelstvo především větších měst ve východní části země (asi 92% obyvatel) a pochází z dánštiny, nynorsk/landsal (nový jazyk) pak vychází z venkovského nářečí a používá se převážně v západní části země a třetím jazykem je severní sámština, kterou mluví 15-25 tis. lidí hlavně ze severní části Norska, Švédska a Finska. Od roku 1979 je úředním jazykem ve dvou norských krajích - Finnmark a Troms.

Více než 400 let (od 1397) byla v Norsku úředním jazykem dánština až do roku 1814, kdy skončila dánská nadvláda. Poté se jazyk postupně reformoval a přizpůsoboval norským nářečím až do 1929 kdy vznikla finální podoba (právě bokmal). To že se v Norsku držela dánština tak dlouho hodně ovlivnil i vynález knihtisku. V Dánsku vznikl už 1480, kdežto v Norsku museli čekat až do 1643 a museli se tak spoléhat pouze na dánský import knih.

Ponorštit národ zpět však nebylo jednoduché. Dánština byla jazykem společnosti a kultury a navíc bylo šíleně cool používat dánský akcent. A nikdo nechce přestat být cool. Jenže obrozenečtí vlastenci to nevzdávali a časem dosáhli vzniku obou zmiňovaných jazyků bokmal a nynorsk. Snahou bylo sjednotit i tyto dva jazyky do jednoho a vyučovat ho ve školách. Už už to vypadalo, že se zadaří, ale vláda na poslední chvíli cukla. Ačkoliv je jak bokmal tak nynorsk považován za rovnocenný jazyk, a oba se vyučují ve školách, pouze 15% dětí na základní škole používá nynorsk. I rádia a televize se snaží používat spíše nynorsk, přestože je bokmal značně rozšířenější. Ale překvapivě knížky jsou populárnější v nynorsk.

A aby toho nebylo málo, skoro nikdo nemluví spisovně podle toho či onoho, ale přidávají do toho vlastní dialekt. To je asi jak v Brně nebo Ostravě. Taky si mluvíme po svým, ale spisovně rozumíme všichni. Pro začátečníky kurzu norštiny tak může být náročné některým dialektům rozumět, ale Norové jsou naštěstí vnímaví a když si všimnou, že jim nerozumíte, snaží se na vás mluvit spisovně.

A jak je to s angličtinou? Té tady rozumí skoro každý, protože Norů je pouze 5,2 mil. a nevyplatí se jim filmy a seriály dabovat, proto je vše v angličtině s norskými titulky. Takže i malé děti umí automaticky anglicky, což je skvělé. Trochu horší je to se starší generací, která na televizi nevyrůstala. To si často musím v hotelu zavolat na pomoc nějakou norskou kolegyňku, aby mě zachránila. Navíc to většinou ty starší i vytočí, že jsou ve své zemi a já nemluvím jejich jazykem. Ale je to asi člověk od člověka. Takže tak.

Norsko - Hardangervidda

Hardangervidda v květnu

Norsko je převážně známé pro svou nádhernou přírodu a tak není žádné překvapení, že se tu nachází až 37 národních parků. Jedním z nich je Hardangervidda, který se rozkládá kousek nad naší vesničkou Lofthus. Hardangervidda s rozlohou 3422 m2 je největším norským národním parkem, který byl založen v roce 1981. Jedná se zároveň o největší náhorní plošinu severní Evropy, která je známá především výskytem největších stád sobů na světě. Soby se nám však zatím bohužel zmerčit nepoštěstilo, ale co bych taky čekala, když jsme se ani nestihli vydat během našeho ročního pobytu do samotného srdce Hardangerviddy. Navíc v roce 2016 zasáhl blesk stádo o velikosti 323 sobů a všichni umřeli, tak jak je mám pak vidět, když mi sama příroda háže klacky pod nohy a snižujeme mi počty a pravděpodobnost. :-) Mimochodem vysvětlením proč umřelo zásahem blesku celé hardangerské stádo je, že se sobi během bouřky nebo všeobecně za špatného počasí snaží držet blízko u sebe, takže elektrický výboj z blesku pak pozabíjí všechny za ráz. A prý to ani není nic neobvyklého.

Hardangervidda

Kromě divokých řek, vodopádů a nepřeberného množství jezírek (kde potřebujete na rozdíl od fjordů povolení k lovení ryb) se zde také nachází šestý největší ledovec Hardangerjokulen (1862m.n.m.). A jak už to u národních parků většinou bývá, i Hardangervidda nabízí velké množství výletů, od těch jednodenních až po čtyřdenní, které si však můžete natáhnout podle svých potřeb. Často ale také záleží na počasí, protože předpokládám, že v dešti ani za sněhu se vám na několikadenní výlet chtít trmácet nebude. Jelikož se park nachází od cca 1000 m.n.m., drží se tu i déle sníh. Ten většinou taje v červnu, takže červenec a srpen by měl být v pohodě. Co jsem ale vypozorovala loni, od srpna tu celkem dost prší, takže je s tím potřeba při plánování počítat. Ale příroda je tady nevyzpytatelná a tak nikdy nevíte, co si na vás nachystá.

Trolltunga

Z těch jednodenních výletů můžete vyrazit na vodopády Husedalen zmiňované v minulém příspěvku, na Nosi o kterém vám povím trošku dneska, na trek Dronninstien norské královny Sonji (ten však trvá cca 9 hodin, takže i přestože  jsou  tady v létě dny dlouhé, doporučuju přenocovat v horách). Z těch dvoudenních stojí za zmínku výšlap zvaný Stavali kolem vodopádů Husedalen (trasa z Kinsarviku na chatu Stavali trvá 7 hod, a ze Stavali do Lofthusu je to dalších 8 hodin). A co mě překvapilo, tak můžete vyrazit z Kinsarviku a dojít až na Trolltungu - to by vám mělo zabrat čtyři dny a za mě to zní hodně lákavě. Škoda že jsem o tom v létě nevěděla.

Při vícedenních výletech můžete spát pod širákem, kdekoliv pod stanem a od konce června do začátku září i v chatkách. Chaty k přenocování  je lepší hlavně během července a srpna předem zamluvit. Existují tři druhy chat. S personálem, bez personálu ale s výbavou jako je třeba nádobí, jídlo v konzervách, postele s povlečením, kdy se člověk musí obsloužit sám a pak prázdné chatky sloužící pouze k přenocování. Ty první dva typy jsou samozřejmě za poplatek. Pokud se však stanete členy norského turistického klubu, máte nárok na slevu. Většinou se platí v hotovosti a nebo vyplníte na ubytování formulář, kde necháte svoje platební údaje.

Mniši naučili místní pěstovat ovocné sady.

Kromě "komerčních" chatek najdete na Hardangerviddě také chatky soukromé. Člověka hned napadne, kde se tu ty domečky vzaly, když nikde není silnice a civilizace je několik hodin daleko. Co se nám povedlo zjistit, tak někteří si nosí materiál a vybavení na zádech, ale většinou si za to zaplatí a nechají si to dovézt helikoptérou, která překvapivě nevyjde tak draho.

Munkentreppene

Kromě zmiňovaného Kinsarviku je také výchozím bodem do národního parku naše vesnička Lofthus. Odtud můžete vyrazit směrem vzhůru do kopce buď na kopeček Hovden (cca hodinka chůze na vyhlídku), odkud budete mít nádherný výhled jak na Lofthus, tak na Sorfjorden (Jižní fjord, odnož Hardangerského fjordu). Pokud vám však výhled z 465 m.n.n nestačí, můžete odsud pokračovat výš až na vyhlídku Nosi, která má cca 905 m.n.m. Takže si připočítejte další hodinku a půl. Po cestě narazíte na mnišské schody Munketreppene vystavěné ve 13. století. Angličtí mniši potřebovali "pohodlný" přístup na náhorní plošinu kvůli lovu a jedinému vhodnému přístupu k východní části plošiny. Postavili tak 616 velkých kamenných bloků, které zde byly manuálně vynošeny a zasazeny do terénu. V roce 1537 byl klášter uzavřen a co se z něj dochovalo bylo zničeno v 30. letech.

Nosi v květnu

Ačkoliv jsem si myslela, že v rámci tréninku budu na Nosi pečená, vařená, ve skutečnosti jsem se tam dostala pouze dvakrát. Jednou v květnu s přítelem, kdy jsem myslela, že chcípnu horkem a vyčerpáním a přítel mě musel do kopce několikrát tlačit a podruhé sama v zimě, kdy v údolí už sníh roztál, ale s přibývajícími výškovými metry se zase objevoval, až mi dosahoval po kolena. Naštěstí byla trasa celkem vyšlapaná od lidí, které ani zimní počasí neodradí od "zdravotní procházky". V návštěvní knize jsem se dozvěděla, že někteří jedinci si vyšlápnou na Nosi každý den! Kdo mě zná, ví, že chození do kopce opravdu nedávám a že mám strach ze tmy, vrahů a duchů. :-D Ano, i ve svých 31 letech se bojím strašidel. :-D Takže výlet se pro mě v tuto chvíli, kdy jsem šlapala sama tmavým lesem, v zimě, do kopce stal vysoce adrenalinovým zážitkem. Pořád jsem se otáčela, jestli mě někdo nepronásleduje a když jsem pak narazila na kopci na starší pár, který sem právě chodí každý den, uklidnila jsem se trošku, že by mě další den přeci jen asi našli.

Nosi v únoru

Takže když jsem došla na samý vrchol, na chvíli jsem na svoje strachy zapomněla a užívala si tu krásu a úžasný pocit, že už mám to šlapání nahoru za sebou. Posvačila jsem hruštičku a vydala se zpátky. Tentokrát kromě strachu z výše zmiňovaného nastal také strach, že si namlátím držtičku, protože to šíleně klouzalo. Ale strach z vrahů byl silnější, takže jsem z kopce skoro celou dobu utíkala. Až jsem se blížila k vesničce, cítila jsem se mnohem bezpečněji. A v tu chvíli mi došlo, že proč by se vrazi a úchyláci tahali nahoru do hor, když můžou čekat jenom kousek za vesnicí. :-D :-D Jsem magor!!!

Norsko - vodopády

Norsko. Země nádherné přírody, vysokých hor, všudepřítomných fjordů a vodopádů. Právě vodopádů je tu tolik, že ne všechny dostaly své jméno. Avšak ty co jej dostaly spojuje v názvu jedna věc - fossen (v překladu vodopád).

druhý vodopád Husedalen - Nyastolfossen

Když se člověk někam přestěhuje nebo jede někam na dovolenou, jeho základní pud ho "nutí" prozkoumat okolí. Dokud to neudělá, má v sobě takové divné pnutí. Alespoň já to tak mám. A tak jsme hned druhý den po našem prvním příjezdu do Norska vyrazili na nedaleké vodopády u městečka/vesničky (těžko říct jak se to tady rozděluje) Kinsarvik (čti Šinsarvik) do údolí Husedalen. K vodopádům můžete vyrazit hned z Kinsarviku nebo si ušetřit trošku chůze (které budete mít až až) a zaparkovat výš na parkovišti. Husedalen nabízí až 4 vodopády a je jen na vás kolik času, energie a nadšení máte, protože až na první vodopád, ke kterému je to poměrně po rovince, jsou zbylé tři celkem výšlap (rozhodně poslední tři zmiňované vodopády nedoporučuju navštívit v zimě, protože vše šíleně klouže a je to tak trochu boj o život). Nicméně celá trasa je cca na 6 hodin a stojí za to, především na jaře, kdy jsou vodopády v plné síle.

Elvedalen

pohled na vodopád z vrchu

Pár dní na to jsme vyrazili na procházku v naší vesničce Lofthus do údolí Elvedalen. Byl nádherný jarní den, všechno kvetlo a zářilo jarní svěžestí. Samotný okruh, v jehož polovině dojdete ke dvěma vodopádům (pokud vám však nestačí pouhý výhled na vodopády, musíte mimo značenou cestu), trvá cca hodinku, pokud vyrazíte od parkoviště kousek od školky. Jenže vidět vodopád zespodu a z vrchu jsou dva úplně odlišné zážitky. A tak netrvalo dlouho a my se vydali na několika hodinovou túru do kopců/hor za naším domečkem/ubytovnou. Původně jsme si mysleli, že půjdeme "jen" na vyhlídku Nosi a tak jsme si nabalili jen malinkatou svačinku. Ale tomuto výletu budu věnovat celý další příspěvek, takže nebudu zabíhat do detailů. Nicméně se nám povedlo dojít na vrchol k oběma vodopádům, které jsme viděli jen pár dní nazpátek zespodu. Dech beroucí nádhera. Nutno zmínit, že na jeden z těchto vodopádů máme výhled přímo z okna našeho bytečku/pokojíčku.

Latefossen

Za mě asi nejkrásnější vodopád je Latefossen (165 m), který se nachází hned u silnice, takže se nemusí nikam šmatlat a všechno máte jak na dlani. Ne že by výšlapy do kopců a hor byly něco špatného, ale občas je krásné dostat něco "zadarmo". Avšak ten luxus je vykoupen tím, že je zde hromada turistů a aut, takže vyfotit si tu nádheru může být někdy náročnější a to hlavně proto, že výhled máte buď od auta přes silnici nebo u obchůdku se suvenýry, odkud není vidět vše v plném rozsahu. 

Furebergfossen

Další z vodopádů, které můžete vidět přímo z parkoviště jsou Furebergfossen, Langfossen a svým způsobem i Voringsfossen a Steinsdalsfossen. 

Langfossen

U Langfossen (612 m, 5. nejvyšší norský vodopád) si můžete vyšlápnout i do půlky vodopádu, který rozhodně stojí za to. Můžete pak pokračovat i úplně na vrchol, ale odtud není výhled nic speciálního. (I když, jak můžu vůbec něco takovýho vypustit z úst, Norsko je celé přenádherné.) Dáte si však pěkně do těla a to se taky počítá. :-) Není nic lepšího než se vyškrábat nahoru a vyčerpáním usnout na 20 minut na sluníčku.

Voringsfossen

Jeden z nejznámějších a zároveň nejnavštěvovanějších díky své dostupnosti a lokalitě je 182 m vysoký (83. nejvyšší v Norsku) vodopád Voringsfossen, který si zase můžete prohlédnout buď z pohodlí parkoviště z vrchu a nebo se vydat na hodinovou procházku na spodek.

Steinsdalsfossen

No a posledním ze zmiňovaných navštívených vodopádů je Steinsdalsfossen, který je výjimečný tím, že můžete bezpečně projít přímo za vodopádem, kudy vede dlážděná cestička. Bohužel je v zimě tato atrakce uzavřená. :-( Cesta od parkoviště k vodopádu není v zimním období udržována a přímo pod vodopádem je zábrana s cedulí zákazu vstupu, jelikož je všechno šíleně namrzlé a velice nebezpečné. 

Samozřejmě vodopádů je tu nespočet, ale my navštívili těchto 7 a všechny ve mně něco zanechaly a tak mi přišlo škoda se o to nepodělit. A krom toho, píšu tenhle blog také z velké části pro sebe, abych měla někde zaznamenané své vzpomínky a zážitky, protože čím víc toho vidím, tím dřív se mi bohužel postupně starší věci vymazávají z paměti. Naštěstí stačí jen krátký pohled na moje fotky a všechny vzpomínky se hned vrátí. To jen tak, abyste věděli... :-)

Více fotek z Husedalen zde, z Elvedalen zde, zde a zde, z Latefossen zde, z Langfossen zde, z Voringsfossen zde a Steinsdalsfossen zde.

Norsko - Folgefonna NP

Od té doby, co jsem si postěžovala veřejně na norskou (ne)zimu, už tři dny sněží. V noci krásně nasněží, takže moje minutová cesta do práce vypadá jako v pohádce. Přes den to však celé nataje. V noci zmrzne, nasněží a tak pořád dokola.

v červenci

A tak jsme si říkali, kam v takový den vyrazit na výlet. Po chvilce uvažování jsme se rozhodli, že navštívíme Bondhusvatnet, kam jsme zavítali už před půl rokem v červenci. Tenkrát, v hlavní sezóně, tam bylo přeturistováno (jezero je od 18. století lákadlem právě pro turisty, oficiálně byl však park otevřen až v květnu 2005 královnou Sonjou, která se ubytovává u nás na hotelu), dnes jsme měli celé místo jen pro sebe.

v lednu

Jezero Bondhusvatnet se nachází v národním parku Folgefonna (rozloha 545m2). V NP Folgefonně se nachází tři ledovce: Folgefonna (třetí největší norský ledovec s rozlohou 168km2), Bondhusbreen a Buerbreen. My vystoupali během našeho norského pobytu k těm dvěma posledním. Zajímavostí Bondhusbreenu je, že se zde "těžil" led, který se dopravoval na zádech ke fjordu a odsud se exportoval.

Procházku v údolí Bondhus doporučuju hlavně v létě. Jezero hraje všemi odstíny modré a je přenádherné. Z parkoviště je to asi půl hodiny do mírného kopečka kolem divoké řeky až k samotnému Bondhusvatnet. Na fotkách vidíte porovnání léta a zimy a v pozadí obou z nich se nachází ledovec Bondhusbreen, ke kterému se však nedá dojít normální a životu bezpečnou cestou. Stezka vás zavede pouze do míst, kde ledovec končil. Ale "těžbou" a globálním oteplováním se jeho rozloha hodně zmenšila. Zbytečně tedy neztrácejte energii touto cestou a raději si užijte plážičky na druhé straně jezera (cca necelou hoďku procházkové chůze od začátku jezera). Pokud se však budete chtít koupat, připravte se na pořádnou ledárnu.

foceno z plážičky

Druhý zmiňovaný ledovec, který jsme v létě navštívili je Buerbreen. Z Oddy pojedete po cedulích Buer až k placenému parkovišti a nebo to můžete risknout a zaparkovat někde kolem cesty zadarmo jako my a doufat, že vás nevyhmátnou. Tenhle výlet už je náročnější (cca 2 hoďky chůze nahoru), celkem se stoupá nahoru, lozí pomocí řetězů, přeskakují se říčky, ale stojí to za to.

Buerbreen

A posledním místem, které jsme v létě v národním parku Folgefonna navštívili a které bych rozhodně doporučila i dalším cestovatelům je Melderskin. Je to sice jedna z těch hodně náročných túr, kdy se šplháte 4 hodiny do příkrého kopce, ale ten pocit, až to máte za sebou...Jen pozor na počasí. My vylezli nahoru a byla mlha, že by se dala krájet, takže krásný panoramatický výhled se nekonal.

mlha místo výhledu, výhled na obrazovce telefonu :-)

Za to krása střídala nádheru už v polovině výstupu.Takže pokud se vám nechce trmácet 4 hodiny, myslím si, že i ten poloviční výšlap je výlet sám o sobě.

výstup na Melderskin

Ach, jak mně chybí léto!

Více fotek zde (Bondhus), zde (Buerbreen) a zde (Melderskin).

Norská zima

Tak zima už je prej tady. Alespoň podle kalendáře. Když však vykouknu z okna, tak až na zasněžené vrcholky hor (které byly na některých místech pod sněhem i v létě) tady zimu nic nepřipomíná. Norsko. Severská země. Tam v zimě musí být kláda. I v Česku je větší kosa a víc sněhu jak tady. Ale asi si tak úplně nestěžuju. Jen ten sníh mi chybí.

Musím teda přiznat, že už tu dvakrát nasněžilo. A dvakrát to do rána roztálo. V listopadu jsme si naivně koupili plastové lopaty (v akci samozřejmě), že jak napadne, tak si zaskotačíme. Takže když napadlo a zároveň to i tálo (sníh byl mokrý a těžký), nasadili jsme oteplováky a honem před barák na kopeček. Sice jsme byli víc promočení než cokoliv jiného, ale šťastní. V "zimě" tady totiž není moc do čeho píchnout. Slunko vychází kolem 9:30 a zapadá okolo 15:30. Navíc tím, že jsme v údolí mezi horama, se k nám sluneční paprsky dostanou tak maximálně na hodinu. Všude je mokro, fouká, na výlety se nedá chodit, o lyžování ani nemluvě.

Nejbližší lyžařské středisko Roldal je asi hodinu od nás. Celodenní skipas stojí 420 NOK, otevírací doba je v lednu pá-ne 10:00-15:30, a večerní lyžování út, čt, pá 17:00-20:00. Navíc oproti Česku, kde teď mají lyžaři pré, tady jsou otevřené 4 sjezdovky ze 13, z toho tři jsou zelené a jedna černá. Hlavní sezóna tu asi začíná později, protože v únoru, březnu a dubnu má být otevřeno každý den 10:00-16:00.

Kolegyně v práci říkaly, že v našem údolíčku kolem Sor fjordu spíš hodně fouká než sněží. Navíc nejsme tak úplně na severu, tam věřím že je vlezlá zima. Nicméně jsme alespoň vyrazili směrem ke Geilo, asi hodinku a půl z Lofthusu, do hor. Tam už sníh byl. Oblast se rozkládá na Hardangerské náhorní plošině, kterou přecházeli kupci už před 1000 lety. Avšak samotná silnice je tu až od 1950 a teprve od 1991 je průjezdná většinou i v zimě. Píšu většinou, protože takovou norskou specialitkou je, že tu silnice nesolí, jelikož to není dobré jak pro životní prostředí, tak silnice a samotná auta. Takže tu jen silničáři protahují silnice sněžným pluhem a auta mají většinou pneumatiky s u nás zakázanými hroty.

Navíc pokud je silnice opravdu pořádně zavátá, nepustí na ni silničáři jen tak někoho. Každý, kdo se chce vydat na dobrodružnou cestu, musí mít se sebou teplé oblečení, zásoby jídla a pití. Vybraná auta se pak řadí do konvoje, který jede za pluhem, jezdícím tam a zpátky bez nějakého jízdního řádu.

Tak uvidíme, co si na nás Norsko ještě nachystá...

potkali jsme lišku :-)

Kanárské ostrovy - místní kuchyně

Jak už jsem naznačila v minulém příspěvku, bydlet v neturistické oblasti bez znalosti jazyka a místních zvyků (tím myslím hlavně otevírací dobu) může být výzva. A obzvlášť pokud máte konstantní hlad, alergie a nejíte ryby. :-) Jinak prostě ukážete prstem a oni vám něco přinesou. Ale já jsem trochu vybíravá a tak tahle cesta pro mě byla neschůdná.

bollos

Hned první ráno jsme si řekli, že si dopřejeme a zajdeme si někam na snídani. Koukli jsme na google mapy a všimli si, že většina míst otvírá až mezi jedenáctou a dvanáctou hodinou. Moc se nám tomu nechtělo věřit a tak jsme vyšli na průzkum. A opravdu všechno bylo zavřené. Až na dvě kavárny. Vybrali jsme si tu, kde seděli u stolků lidi a měli před sebou jídlo. Usadili jsme se a čekali až dorazí obsluha. Asi po pěti minutách za námi došla servírka a začala na nás mluvit španělsky. Tak jsem se jí anglicky zeptala, jestli mají nějaký jídelní lístek v angličtině. Něco na mě španělsky bleptla a čekala dál. Tak jsem řekla: Sandwich?, s nadějí, že je toto slovo mezinárodní. Trefa! Ptala se nás pravděpodobně s čím to bude, na což jsem se jí snažila odpovědět anglicky a tak jsme na sebe jen kývly, že něco donese. K tomu jsme si objednali capuccino, protože tomu rozumí snad všude. Slečna nám donesla toast se šunkou a sýrem a kávu. Rychle jsme to hladoví zhltli a šli platit. 8,80 euro! Asi vysokohorská přirážka. Nechci nikomu křivdit, ale slečna pravděpodobně využila toho, že nerozumíme a tím pádem se nebudeme pouštět do žádných větších akcí. Navíc nikde nebyly napsané ceny. Když jsem se pak dívala v jiných kavárnách, tak káva i toasty byly o dost levnější. Ale pravdu se nikdy nedozvíme. Od té doby jsme si pro jistotu dělali vynikající snídaně doma pěkně na terase.

paella

Jelikož nás překvapila otevírací doba, začali jsme hledat na internetu více informací. A opravdu je to tak, že Španělé snídají doma. Obvykle je snídaně (el desayuno) nejmenší jídlo dne. Servíruje se silná káva s napěněným mlékem (café con leche), a k tomu sladké pečivo bollos s marmeládou, toast, sušenky nebo tzv. Magdalénky, což jsou malé citrónové cupcaky.

Největším jídlem je pak oběd (la comida). A podobně jako většina jižních národů, i Španělé si rádi svůj oběd vychutnávají a tak je úplně běžné jíst hodinu až dvě. Tomu jsou uzpůsobeny i obědové pauzy ve škole a v práci, které trvají dvě až tři hodiny. A po obědě samozřejmě následuje dvacetiminutovka. Prostě siesta. Takže většina obchodů je zavřená od 13:30 do 16:30. Tento zvyk má logicky svou historii. Dříve, v dobách zemědělství a neexistující klimatizace, bylo potřeba nabrat pořádnou sílu právě z oběda a zároveň se vyhnout silnému slunci...

španělská tortilla

Kromě mořských plodů je ve Španělsku oblíbená třeba všem známá paella, krokety nejrůznějších příchutí (nepleťte si s kroketami jaké známe z českých restaurací), španělská tortilla z bramborového těsta, studená rajčatová polévka gazpacho, chorizo, česnekové krevety....

No a večeře (la cena) se servíruje až kolem deváté večer do půlnoci. Což nás opět zarazilo, protože jsme měli hlad už v pět a chtěli jsme si zajít do typické španělské restaurace. Jenže ta otvírala až o půl deváté. Nejdřív jsme si říkali, že to vydržíme, ale po hodině jsme to vzdali a šli si dát pizzu!

Ale jednoho dne jsme si to tak rozplánovali, abychom opravdu zašli do té zmiňované restaurace, kterou znají jen místní, páč je v odlehlé uličce... Už při příchodu jsem se naivně ptala obsluhy, jestli mluví anglicky a mají anglické menu. Měla jsem 50% úspěšnost. Číšník mluvil lámanou angličtinou a slíbil, že nám menu přeloží. A tak i učinil. Jenže to bylo lámané natolik, že jsme mu řekli, ať nám prostě něco donese a doufali jsme, že nám bude chutnat. :-)

Nevím, jestli je to jen zvyk na Tenerife nebo i v celém Španělsku, ale při placení vám donese obsluha tzv. chupito, což je panák z bílého rumu a džusu (alespoň podle internetu), ale v každé restauraci chutná a vypadá jinak. A co je hlavní, je na účet podniku. Takže když se vás při placení někdo zeptá, zda si dáte panáka, bez váhání řekněte Jo! :-)

No a pak je tu světově známé tapas - takové malé občerstvení, jednohubky, zmenšeniny hlavního jídla. Většinou se objednávají pro celý stůl ke sdílení, něco jak naše brambůrky.:-) Pro Španěly je typický tzv. bar/pub hopping. Zajít do hospody třeba na tenerifské pivko Dorada nebo sangriu, dát si tapas, pokecat a pokračovat do další hospody.

A co se alkoholu za volantem týče, je povoleno mít cca 1 pivko. Čehož jsme rádi využili a vozili si Dorada všude sebou.

Takže závěrem bych řekla, že už rozumím lidem, co nemluví cizím jazykem, jak stresující to je. Opět jsem se přesvědčila, že angličtina není všechno a že bych se měla dokopat učit další jazyk. A ačkoliv jsme chtěli ochutnávat španělskou kuchyni, zavítali jsme do italské pizzérky, na indické jídlo a jednou dokonce do mekáče. Naštěstí jsme od tam ale ihned odešli, protože jíst americký fast food, když jsme v zemi s vynikající kuchyní, by byl hřích.  Když jsme však zavítali na jih do turistické oblasti  Los Cristianos, život se stal jednodušší a my se jednou mohli pořádně najíst, aniž bychom se báli, co si objednáváme a že bude někde zavřeno. :-)

Takže když pojedete na dovolenou, předem se zamyslete nad tím, co chcete. Odpočívat a užívat si s tím, že máte všechno na dosah ruky nebo utéct od ruchu, turistů a zažít dobrodružství?

Kanárské ostrovy - Tenerife

Když se řeknou Kanárské ostrovy, vsadím se, že si většina z vás představí luxusní exotickou dovolenou. Soudím alespoň dle sebe. A tak, když nastal čas rozhodování kam na pozdní letní dovolenou, Kanáry byla jasná volba. Až do té doby než jsem si o nich začala googlit.

Los Cristianos

Tenerife je největší ostrov (cca 2034 km²) ze sedmi Kanárských ostrovů, které sice spadají pod Evropu a to konkrétně pod Španělsko, ale svou polohou mají blíž k Africe, což vysvětluje teplo i v evropských zimních měsících. 

Až do teď jsem si myslela, že nejsem náročná, co se dovolené týče. Ale jakmile už člověk v životě něco procestoval, viděl a zažil, tak se mu nevědomky zvyšuje i laťka toho, co ho zaujme. Takže první varovný signál přišel, když jsem si prohlížela fotky z Tenerife. Dominantou ostrova je nejvyšší hora Španělska a zároveň třetí největší sopka na světě Pico de Teide (spadá i pod UNESCO) s výškou 3718 m.n.m. A jelikož je ostrov sopečného původu, odpovídá tomu i celý jeho ráz. Výrazně se odlišuje turistický, horký, vyprahlý, kamenitý jih od chladnějšího, vlhkého a úrodného severu. Většina pláží má tmavý písek, ale v turističtějších oblastech je písek zlatavý, dovezený většinou ze Sahary, protože co si budeme povídat, ten tmavý nevypadá vůbec vábně. :-D

černý písek v Puerto de la Cruz

I přesto že toho má ostrov opravdu hodně co nabídnout, od válení na pláži, ochutnávaní místní kuchyně, nakupování, dovádění v aquaparku, až po nejrůznější turistiku, nebyla jsem přesvědčená, že je Tenerife to pravé místo pro mě. Nicméně jsme se rozhodli, že to riskneme a pojedeme. 

tapas

Letenky byly za pusu, našli jsme si krásné ubytování přes Airbnb v klidné části severu a zarezervovali si na letišti auto od společnosti CICAR, kterou můžu vřele doporučit. Cena je stejná jako u ostatních půjčoven, ale podmínky jsou milionové. Žádné skryté poplatky, druhý řidič i pojištění v ceně, žádná záloha, smlouva nachystaná hned při příletu, při návratu nikdo neřeší, jestli je auto poškrábané, uklizené... Prostě naprostá pohoda. A benzín za euro, co víc si přát. Možná auto s nižší spotřebou, jelikož je Tenerife plné kopců, tak si autíčko pěkně mlsá.:-)

Moje představa letošní dovolené byla vypláznout se někde na pláži, číst si knížku, čerpat energii ze sluníčka, páč jsem z toho chladného Norska a pracovního procesu, na který nejsem moc zvyklá :-), pěkně vyčerpaná. K tomu nějaký koktejlík, masáž. Ideál. A to by se možná i splnilo, kdybychom si vybrali ubytování na jihu, jenže mně se sever víc líbil a od turistů jsem si chtěla odpočinout, čímž jsem si ale sama sobě hodila klacky pod nohy.

Ne nadarmo jsou turistické destinace uzpůsobené potřebám běžného turisty, který si přijel dovolenou užít a odpočinout si. Teď už to vidím. :-D Pro jednou si zase zopakujme, že dovolená a cestování (které svým způsobem u mně trvá už čtyři roky tahem) jsou dvě naprosto odlišné věci a přesto se lidem pletou nebo spíš splývají. A tak se stalo, že vlivem listopadového rozmarného počasí a naší polohou na ostrově, jsme si koupačku a válečku na pláži užili jen jeden den ze šesti. Za to jsme viděli většinu ostrova a najeli celkem přes 800 km. 

Na mapce vidíte, kam jsme se všude podívali

Navštívili jsme bývalé hlavní město ostrova La Laguna, podívali se do současného hlavního města Santa Cruz de Tenerife, projeli si přírodní park Anaga, nakoukli do turistického El Medána a Los Cristianos, navštívili historická městečka La Orotova a Garachico, zavítali na pláže jako třeba Playa de Las Teresitas, Playa de Benijo, Playa de las Arenas, Playa del Medano a de la Tejita. Obzvláště zajímavá byla ta poslední. Připadala jsem si jak na poušti, všude vyprahlá krajina, tmavý písek a co mě nejvíc "zaujalo" - nudisti. Nejsem puritán, ale tohle na mě bylo moc. Většina nudistů byli staří lidi, co se procházeli po pláži, postarší pár s dítětem, kde paní venčila bobra a pak se stojící s pánem líbala a objímala tak, že jsem měla strach, co všechno ještě uvidíme. :-D

El Medano

Co se pláží týče, tak kromě těch písečných najdete ve většině městeček také přírodní a normální koupaliště. Ne všude je totiž Atlantský oceán pěkně přístupný a tak je jednodušší se osvěžit takto. Navíc tím že se jedná o oceán, tak jsou tu mnohem větší vlny a tak se nějaká ta zeď, která vlny minimálně zbrzdí, hodí.

Je až k neuvěření, jak jsou některé vesničky postaveny v kopcích. Nebo třeba když se procházíte po městečku a tam najednou obří sráz. Uprostřed města. Ale nějak se sem musí těch 900 tis. obyvatel naskládat. A když k tomu přičteme ještě všechny turisty... Není divu, že tak malý ostrov má dokonce dvě letiště (to jižní slouží především pro turisty, severní je naopak spíše pro přepravu zboží ale i pro regionální dopravu) a dva velké přístavy.

Ačkoliv to může znít, že jsem si dovolenou neužila podle představ, přesto jsem ráda, že jsem měla možnost vidět a zažít zase něco nového. 

A o gastronomických zážitcích zase příště...

Více fotek zde.