Bali - Seminyak, Nusa Dua, Uluwatu a Jimbaran

Naše část dovolené v ráji skončila (Gili T), ale i tak jsem se těšila na další dobrodružství na Bali. Akorát jsem netušila, jaký šok pro mě návrat do hluku města bude. To co mi přišlo před návštěvou Gili úžasné na Bali, mě najednou iritovalo. Všude hluk, nepořádek, troubící auta, lidi... Speedboat (tentokrát byla cesta příjemnější, protože jsme byly na modernější lodi s klimatizací, která neměla potřebu se převracet) nás dovezla z Gili do Padangbai a odtam jsme se transferem s velmi neochotným řidičem (což nás taky překvapilo, protože turisty si tu hýčkají) přemístily do Seminyaku, jelikož jsme na toto městečko slyšely jen samou chválu. Jezdí sem hodně Australanů, co jim nevyhovuje hluk a přelidněnost v Kutě. Ubytovaly jsme se v hotelu a vyrazily na průzkum. A nic. Nic zajímavého jsme opravdu neviděly. Možná jsme se jen špatně dívaly nebo nenašly to správné místo, ale nic. Nuda. Došly jsme na pláž, kde jsme objevily vyhlášenou restauraci Potato Head (s australskými cenami). Kolem celého prostoru budovy stáli sekuriťáci a kontrolovali všechny co vcházeli dovnitř ale i ven! Všem prohlíželi kabelky, batohy, auta... Restaurace, jestli to tak můžu vůbec nazvat (možná spíš bar) byla opravdu zajímavá (ale ne natolik, abych se do Seminyaku někdy vrátila) a jen těžko se popisuje. Má dvě patra a několik druhů stolů a míst k sezení. Je tu i bazén s barem, kde si zákazníci objednávají přímo z vody, je tu prostor na trávě, kde si zákazníci můžou rozdělat deku, jsou tu normální stoly, ale i lehátka...Takový mix všeho.

Potato Head

Po večeři jsme se vrátily na hotel vymyslet náš poslední den na Bali. Kolem půlnoci jsme napsaly Dedekovi, co si myslí o našem programu a jestli by nám dělal naposledy řidiče. Ten člověk asi nikdy nespí a je pořád na telefonu, protože odpovídá v jakoukoliv denní a i noční hodinu. Ráno nás tedy vyzvedl před hotelem (byl tam asi o 40 minut dřív, takže jsme se cítily pod tlakem) a vyrazili jsme na jižní část Bali, poloostrov Bukit. První zastávka byla v Nusa Dua, kde jsou nejrůznější turistické atrakce - banana boat, flying fish, jízda na vodním skútru, let padákem taženým lodí, atd. Jen co Dedek zaparkoval, hned nám otvírala dveře zaměstnankyně "zábavního parku" a už už nám nabízela za special price všechny atrakce. Takový nátlak jsme snad za celou dobu nezažily. Ani jsme si nebyly jisté, jestli chceme vůbec něco vyzkoušet, ale prostor pro NE tu nebyl. Když viděla, že váháme, hned nám ukázala jiný ceník, který mají údajně pro místní. Takový blábol. Průměrní místní vydělávají okolo 150 AUD za měsíc a atrakce s cenami pro místní se pohybovaly od 15 AUD až asi po 70 AUD. Mi řekněte, kdo z místních by si to mohl dovolit. No, nicméně jsme se nakonec rozhodly pro banana boat a flying fish. Po zaplacení se nás ujala další paní, která nám dala vesty a postavila nás na pláž, ať čekáme až se nás někdo ujme. Pocity byly smíšené, ale rozhodně ne příjemné. Proklientský přístup tu asi neznají. Připadaly jsme si jako kus masa, který čeká na další zpracování. Po chvíli se nás ujal mladík, co nám vysvětlil co máme dělat na flying fish. Je to vlastně nafukovací "člun" tažený za lodí a jak jede loď rychle, člun vzlítne asi tak 5 m nad moře (někdy prý i 15 m - záleží na větru). Čekaly jsme tedy adrenalin. Akorát že člun se s námi vznesl jen přední částí, ta zadní se pořád dotýkala vody. Takže s námi kluci udělali dvě kolečka a šlo se z vody. Tak trochu vyhozené peníze. 

Flying Fish

Druhou atrakci jsme si naštěstí užily o trochu více. Ujal se nás němý Balijec, který nám posunkami vysvětlil, co se bude dít na banana boat. Nabídl nám, že se pokud chceme, může se banana boat i převrátit, ale Tina se na to necítila, což mě celkem mrzelo. Němý Balijec jel s námi a už na člunu na nás posunkami zkoušel, ať mu dáme nějaké to dýško na jídlo. Tak jsme se jen na sebe s Tinou podívaly a kývly na sebe hlavama, že jsme opravdu pořád na Bali. Řidič člunu měl náš foťák a místo aby se věnoval řízení, tak byl otočený na nás a udělal nám asi milion fotek. Akorát to bylo trochu strašidelné, že nesledoval cestu, ale pravděpodobně věděl, co dělá.:-)

Banana Boat

Naše další zastávka byla v Nusa Dua na Private beach. Dedek nám řekl, že máme asi hodinu na lenošení na pláži, ale pokud chceme víc času, tak ať tam klidně jsme dýl, že na nás zatím bude čekat v autě, že si dá šlofíka. Vy byste si užili relax na pláži, kdybyste věděli, že na vás čeká někdo v autě? Každopádně jsme se na to snažily nemyslet a vyrazily na pláž. Objevily jsme kousek od pláže hotel s nádherným bazénem, tak jsme si zahrály na zákaznice a předstíraly jsme, že do hotelu patříme...:-)

Na oběd jsme vyrazily směrem k pláži Padang Padang. Všude pobíhalo plno opic a jelikož jsme slyšely už pěknou řádku příběhů o pokousání opicí, byly jsme pěkně vystrašené. Obsluha restaurace na opice však byla připravena. Kdykoliv se některá jen přiblížila k zahrádce restaurace, obsluha na ně vytáhla pušku. Po obědě jsme vyrazily na vyhlášenou pláž, na kterou se schází po kamenných schodech dolů skalní trhlinou. Ale všude ty opice. Po cestě zpátky jsme ani nemohly vyjít schody, protože lidi ucpaly cestu, protože jsme všichni byli obklíčeni opicemi a všichni se báli jen hnout. Pláž  sama o sobě nic moc, na to že se o ní tak mluví. 

směrem na pláž Padang Padang

Blížil se západ slunce a my se vydaly na naši poslední návštěvu chrámu. Tentokrát chrám Uluwatu, kde se vždy při západu slunce koná představení Kecak dance. Pro představu video zde. Dedek se tentokrát do chrámu vypravil s námi a vyprávěl nám o balijské kultuře a jeho rodině.

Uluwatu

Den utekl a nás čekala poslední večeře před příjezdem do hotelu v Kutě. Zastavily jsme se v Jimbaranu, kde jsou restaurace se stolama přímo na pláži a jídlo si vybíráte tak, že ukážete na konkrétní kusy mořských plodů, co chcete na vašem talíři. Pro vegetariány nic moc, ani já jsem to neocenila. Nicméně jsem si něco málo objednala, když už jsme tam byly. Zvuk moře, mihotající světlo svíčky na stole a živá hudba - jednotlivé stoly obcházeli hudebníci v kytičkovaných košilích s věncem kolem krku a zákazník si vždy mohl vybrat li chce romantickou nebo spíš veselou písničku. Bylo to úžasné!:-)

Jimbaran

Po cestě do hotelu jsme ještě poprosily Dedeka, aby nám zastavil v suvenýrech. Bylo sice už asi 10 večer a řidič se pronajímá většinou na 8 hodin, což jsme celkem přetáhly, ale Dedek řekl, že jelikož je to náš poslední společný den, chce, abychom si ho užili a že nikam nespichá a čas nemáme řešit. Tak jsme neřešily. Naposled jsme vybraly z automatu přesnou částku na poslední platby a jen co jsme nastoupily do auta, Dedek nám oznámil, že změnil názor a že chce zaplatit trochu víc za přesčas. Pro nás s australským platem to nic nebylo - 5 nebo 10 dolarů, ale pro něj je to dost. Jenže tím nás tak vytočil (šlo o princip), že jsme s ním až do konce jízdy nepromluvily. Věděl, že si vybíráme přesnou částku, aby nám nic nezbylo a dal nám takovou podpásovku. Uvědomil si, že se nezachoval fér a řekl, že ty peníze navíc teda nechce. Jenže my už s ním nechtěly nic řešit, daly jsme mu peníze a řekly sbohem. Psal nám pak ještě zprávy, zda jsme došly v pořádku na hotel a dokonce psal i další den, zda jsme v pořádku doletěly. Já mu ani na jednu zprávu neodpověděla. On moc dobře věděl proč. Tině se ho pak zželelo a tak mu napsala stručnou zprávu, že jsme ok.

Na ubytování jsme se dostaly kolem půlnoci a Tina ještě chtěla vyrazit do víru dění, protože jsme byly kousek od hlavní ulice v Kutě. Chvíli jsme se procházeli a sledovali okolí, ale já už byla z celého dne vyčerpaná. Domluvily jsme si na ulici na čtvrtou hodinu ráno taxík, aby nás vyzvedl před hotelem. Trochu jsme se bály, zda taxík opravdu přijede, když jsme se domluvili jen tak. No a taky že nepřijel. Naštěstí jsme měly pro tento případ rezervu a odchytily si jiného taxíka, který si s námi nasmlouval cenu, ale po příjezdu na letiště ji změnil. My mu daly předem domluvenou částku a nic jsme dál neřešily. Takže ani řidič nic neřešil. A pak nás už čekal jen klidný 3,5 hodinový let zpátky do Perthu.

Závěrem tedy - byla to neuvěřitelně úžasná dovolená a už se nemůžu dočkat na další!