Australia Day

26.1. je pro Australany jeden z nejvýznamnějších dnů. Tento státní svátek oslavuje národní hrdost. Všude v ulicích jsou vyvěšeny vlajky, lidé mají žabky, kraťase, klobouky se znakem vlajky. Po celé Austrálii se pořádají nejrůznější akce pro rodiny, koncerty, zábava, všude samá grilovačka...A večer vyvrcholí obrovským ohňostrojem (viz video níže).

Tento den Australané slaví jako začátek kolonizace kontinentu. Právě v tento den v roce 1788 byla založena první osada bílých přistěhovalců v Port Jackson, které leží kousek od současného Sydney. V Novém Jižním Walesu byl tento den prohlášen svátkem již v roce 1836. Victoria jej převzala v roce 1931. Všechny svazové státy jej jako státní svátek slaví ale až od roku 1946.

https://www.youtube.com/watch?v=2qo6GGLyqI0

Řízení vlevo

Tak už to mám za sebou!! Řídila jsem jak manuál, tak automat a můžu vám říct - masakr. Je to všechno o zvyku, ale jsem ráda, že jsem nejdřív měla možnost jezdit na kole a zvyknout si držet se vlevo...

Už jen samotný fakt, že si má jít člověk sednout doprava, aby mohl řídit, je dost matoucí. Nastavit zrcátka, nastartovat, zařadit jedničku a jet. To se lehko řekne! Například když jsem odbočovala na křižovatce, vždycky jsem musela zastavit, abych si uvědomila, na kterou stranu silnice se mám zařadit. Pak jsem pustila blinkr - teda stěrač - a pak blinkr (blinkr je napravo). Pravou rukou jsem šátrala po řadící páce a ona nikde! Ajo, vlevo.

"Jani, tady v té Austrálii nejsou vůbec žádný dopravní značky. To je divný." "Ivet, musíš koukat do leva. :-D" 

Po pár minutách jsem si celkem zvykla a když jsem řídila příště automat, bylo to zase o něco lepší...

Trocha historie:

Úplně prapůvodně, kdy se cestovalo koňmo, se jezdilo vlevo úplně všude. Mělo to svůj logický důvod. Většina "řidičů" byla ozbrojena nějakou sečnou zbraní. A k boji je potřeba pravá ruka, aby mohla vytáhnout zbraň z pochvy na levé straně a bojovat svou silnější rukou.

Časem se však přešlo na výkonnější přepravu - koňské spřežení. V lidnaté Francii povozníci začali používat velkoobjemové vozy tažené několika páry koní. Vozka začal sedět na hřbetě posledního koně vlevo. Lépe se na něj nasedalo a také měl lepší přehled o ostatních koních. Jelikož kočí seděl nalevo, bylo pro něj přirozenější protijedoucí povozy míjet po své levé straně.

Ve zkratce, Napoleon uzákonil ježdění vpravo, ale jelikož Británie a její kolonie nebyly pokořeny, zachovaly si své řízení vlevo...

bývalé britské kolonie stále jezdí vlevo

Ponorka Fremantle

Přístavní městečko Fremantle má spoustu co nabídnout. Tentokrát jsem okusila na vlastní kůži, jaké to je být v ponorce (která byla naštěstí na souši; a i tak to pro mě klaustrofobika nebylo nic příjemného). 

Prohlídce nejprve předcházel krátký průřez historií a základní údaje o ponorce jako takové:

- trup je dvouplášťový; pokud se potřebuje ponorka potopit, meziprostor je zaplaví vodou

- délka 90 m, šířka 9 m, výkon 4500 koní, 6 torpédových komor (musel se dbát velký pozor na to, aby dvířka komory byly řádně zavřeny, jinak se mohla ponorka zaplavit)

torpédová komora v pozadí (2 oranžové roury)

Posádka se obvykle skládala ze 7 důstojníků a 55 námořníků, kteří spolu trávili 6 týdnů pod vodou. K dispozici bylo pouze cca 21 postelí, které si mezi sebou museli prostřídat. Ložnice byly normálně průchozí. Žádné skříně ani poličky. Námořník musel mít pouze jedno a to samé oblečení na celou dobu. Někteří si chytře vzali sváteční rifle a čisté triko, které měli složené pod matrací pro případ, že se půjde v přístavu někam za zábavou. 

vždy tři postele nad sebou

Každý měl nárok na cca jednu PET láhev vody na den na hygienu. Sprcha nebo něco podobného by se tu hledala těžko. K dispozici byly pouze záchody, které měly promakanou technologii, aby spláchnutí bylo co nejtišší a ponorku neprozradilo nepříteli.

Dalším problémem byla likvidace odpadů. K tomu používali drtičku a odpadky buď skladovali nebo řádně zatížené pouštěli do vody.

drtička

Námořníci prošli po náboru náročným školením, po kterém měli být schopní znát každičký milimetr ponorky. Pokud neznali byť jen jeden jediný článek, byly okamžitě z kurzu vyhozeni. Tak se na palubu dostali jen ti nejlepší.

Submarine Ovens je součástí Námořního muzea (WA Maritime Muzeum), kam je každé druhé úterý v měsíci vstup zdarma. Ještě že tak. Muzeum je opravdu pouze pro naprosté milovníky lodí. Pro běžného smrtelníka nic moc zajímavého k vidění kromě vzácného Žraloka velkoústého, jehož tělo je v muzeu vystaveno.

Penguin Island Rockingham

Rockingham dostal své jméno podle názvu námořní lodi Thomase Peela, která vezla osadníky k břehům Západní Austrálie v roce 1830. Avšak kvůli mělkým vodám v této oblasti ztroskotala.

Pět minut trajektem od Rockinghamu se nachází Penguin Island (tučňáčí ostrov). Návštěvník si může na pevnině zakoupit lístek na samotný trajekt nebo na různé plavby: krmení tučňáků, lachtaní plavba, plavba za delfíny, plavání s divokými delfíny, kajakování v moři...

Na Penguin Island se dá dojít i pěšky vodou (voda sahá nejvíc po prsa). Avšak tato metoda se příliš nedoporučuje, protože voda vlivem přílivu a odlivu mění svou hloubku a také se zde objevují nebezpečné proudy. Několik lidí ročně zde přijde o svůj život.

My si zaplatily lachtaní plavbu s krmením tučňáků. Nejprve se jelo na ostrůvek, kde nás čekala v Penguin Discovery Centre přednáška o tučňácích s názornou ukázkou krmení (krmí moderátor). Dozvídám se, že existuje 17 druhů tučňáků, s tím že na ostrově se volně pohybují Tučňáci nejmenší, kteří jsou nočními ptáky. Přes den jsou buď na moři (což jsem viděla na vlastní oči) nebo v podzemním hnízdě. Tučňák vydrží pod vodou cca 25 vteřin a plave rychlostí až 6 km/h.

Poté pokračujeme na plavbu za lachtany. Po cestě se neplánovaně setkáváme s delfíny a tak nám průvodkyně začne vykládat zajímavosti o nich. Delfíni skákaví dokážou vyvinout rychlost až 50 km/h a rádi se honí s loděmi (skáčou v jejich vlnách). Skoky nad hladinou bývají dlouhé až 10 m a 4–5 metrů vysoké (někdy i o 360 stupňů). A jak je to se spánkem delfínů? Jedna polovina mozku zůstává stále aktivní a zajišťuje kontrolu nad životními funkcemi. Obě mozkové hemisféry se pravidelně po 20 minutách střídají. Z jednoho dne o 24 hodinách delfín prospí maximálně třetinu, přesněji 5 až 8 hodin. Spánek však není nikdy souvislý, jednotlivé úseky trvají od několika málo minut po 2 hodiny. Pozoruhodný mechanismus je ovlivněn skutečností, že delfíni nedýchají reflexivně jako lidé ale vědomě.

Připlouváme k Lachtanímu ostrůvku, kde se na pláži vyvaluje vyčerpaná mužská část populace lachtanů. Samice a samci žijí odděleně (cca 300 km od sebe). Setkávají se pouze v době páření, což je období jednou za 17,5 měsíce. Lachtani velice rádi odpočívají na pláži, kde nabírají síly na další lov a páření.

Na Lachtaním ostrově hnízdí také řada pelikánů. Pelikán je společenské zvíře, které žije a hnízdí ve skupinách. Hlavní složku jeho potravy tvoří menší až středně velké ryby, které chytá do svého vaku. Poté, co rybu sežere, vysedává na slunci s otevřeným zobákem a mokrý vak si suší.

Penguin Island nabízí hned několik krásných pláží a míst k potápění. Rozhodně se tam vyplatí zajet na výlet. Svačinku se sebou. Žádné občerstvení zde nenajdete.

WA Museum

Western Australia Museum je státní kulturní organizace, která slaví 120 let existence. Muzeum se skládá z několika sekcí: podmořský svět, savci, ptáci, motýli, vesmír, nerosty, australská kultura - Aboriginci (původní obyvatelé).

Trocha historie:

První obyvatelé Austrálie přišli z jihovýchodní Asie zhruba před 60 000 lety. Austrálii osídlily v několika vlnách různé kmeny, které se smísily a přizpůsobily životu v nové vlasti. Podobně jako všechny primitivní národy byly i domorodí Australané lovci a sběrači. Jejich oblíbeným nástrojem ke kultivaci půdy byl oheň. Vypálili starý porost,  na půdě vyrazily nové lístečky a traviny a do oblasti se začala stahovat stáda pasoucích se zvířat. Časem toto konání zcela změnilo ráz krajiny, les prořídl a místo něj se rozšířily travnaté zalesněné oblasti bohaté na lovnou zvěř.

Situace se však změnila objevením Austrálie a její následnou kolonizací. Jako první spatřili tento kontinent v roce 1601 Portugalci - nevěnovali mu však žádnou pozornost. Další objevné výpravy podnikali do Austrálie Nizozemci - Abel Tasman v roce 1641 objevil Nový Zéland; a Britové - James Cook, který objevil východní pobřeží Austrálie

V letech 1788 až 1920 zahynuly v přímém důsledku evropské kolonizace desítky tisíc původních obyvatel. Domorodci nebyli považováni za lidské bytosti a osadníci je zabíjeli s tím, že je ohrožují. Upírali jim také jakákoli pozemková práva.

Dnes Aboriginci (domorodci) tvoří asi dvě procenta australské populace, ve dvaadvacetimilionové zemi jich žije kolem 400 tisíc. Představují sociálně nejslabší část obyvatelstva Austrálie; trápí je chudoba, nezaměstnanost, alkoholismus, narkomanie, domácí násilí, vysoká dětská úmrtnost či negramotnost.

Asimilace trvala až do 70. let minulého století a v jejímž rámci bylo až sto tisíc dětí Austrálanů nuceně odebráno jejich rodinám a umístěno do dětských domovů či do bělošských rodin. Cílem tohoto opatření bylo podle úřadů to, aby byl těmto dětem zajištěn lepší start do života - převýchova k evropským zvykům.

V současné době sever země stále obývají téměř neposkvrnění Aboriginci, kteří si zachovali svou starou kulturu. Před bělochy se pochopitelně uzavírají, jejich obydlí se nacházejí v těžko dostupných oblastech. Živí se klokany, kořínky, ještěrkami, brouky a červy, umějí spolehlivě nalézt zdroje vody ve vyschlé krajině, udrželi si moudrost i zvyky. Typické pro ně jsou například bumerangy nebo původní domorodý hudební nástroj didgeridoo. Můžeme je najít především v oblasti kolem Uluru, které je jakousi mekkou Aboriginců.