Norsko - Jotunheimen NP, Galdhøpiggen

Člověk by řekl, že v červenci bude v práci busy a volno jen tak nedostaneme, obzvlášť když to bylo minule 5 dní. Ani jsme se nenadáli a máme další 3 dny volna. Takže tentokrát se vydáváme hned po práci směr Jotunheimen.

Jotunheimen (v překladu Domov obrů) je horská oblast o rozloze přibližně 3500 km² v jižním Norsku patřící do Skandinávského pohoří. Nachází se v něm 250 a z toho 29 nejvyšších hor (obrů) Norska, včetně té nejvyšší Galdhøpiggen (2469 m), kam jsme samozřejmě mířili.

A nejen že jsme chtěli vyšlápnout na nejvyšší horu, ale také jsme jeli po cestě nejdelším silničním tunelem na světě, který má 24 km 510 m - Lærdal Tunnel. Stavba tunelu trvala 5 let (1995-2000) a stála 1082 bilionů NOK (x2,6 CZK), což ani nevím, kolik je. Tunel sice nemá žádné únikové východy v případu nouze, ale má nainstaované senzory na nouzových telefonech umístěných každých 250 m a hasících přístrojích umístěných každých 125 m. Jakmile někdo zvedne telefon nebo hasící přístroj, automaticky se v tunelu rozsvítí cedule "Otočte se a opusťte tunel" a na jeho koncích "Tunel je zavřený". Pro tyto případy je tunel na 15 místech rozšířen, aby se tu mohly otočit jak karavany tak autobusy. Při vjezdu a výjezdu z tunelu je také nainstalována kamera, která zaznamenává, kolik aut do tunelu vjelo a kolik jich vyjelo. Překvapivě tu také najdete rádiový a mobilní signál. Ptáte se, jak je to s kvalitou vzduchu v tunelu? I o tu je tu postaráno a to dokonce dvojím způsobem: ventilací a speciální čističkou vzduchu. To je ale panečku tunel, že?:-)

Ještě než se dostaneme k samotnému výstupu na nejvyšší horu, rozhodně bych chtěla zmínit horskou zpoplatněnou cestu nedaleko vesničky Fortun (80 NOK, platba pouze kartou), která vede na okraji národního parku a kde jsme strávili první noc. Pokud můžete, naplánujte si, ať tudy jedete při západu slunka. Ty hory a červánky, kolem pasoucí se ovečky... To je prostě nádhera!

Cesta dál pokračuje kolem několika odpočívadel u překrásných horských jezer a pokud rádi fotíte jako já, najdete tady hned u silnice "kamenné okno", které je pro focení jako stvořené. My tady strávili přes půl hodiny. :-)

Každému výletu většinou předchází googlování a jinak tomu nebylo ani při zjišťování informací ohledně Galdhøpiggenu. Dočetla jsem, že jsou dvě cesty, jak se tam dostat. Buď náročnější, delší a zadarmo (od Spiterstulen Turisthytte, 1111 m.n.m., 4 hodiny nahoru) nebo kratší, jednodušší a za peníze (od Juvasshytte, 1850 m.n.m., cca 2,5 hodiny nahoru, mýto 100 NOK, průvodce 250 NOK/os). Asi už tušíte naši volbu. A kdo ne, tak to byla ta zadarmo.

Ale jak se říká člověk míní, život mění. :-D Hendrik totiž omylem zadal do GPS variantu z Juvasshytte, což nám došlo až po zaplacení mýta. No a když už jsme zaplatili, tak jsme si řekli, že se vydáme k turistické chatě a uvidíme, jaké máme možnosti. Když jsme dojeli na parkoviště, bylo tu celkem dost aut a lidi se hromadili u informační cedule, z čehož jsme odvodili, že jdou asi na horu s průvodcem. Nikde jsme však žádné podrobné informace nenašli a tak jsme šli rovnou za průvodci. Teprve od nich jsme se dozvěděli, že se nedoporučuje chodit bez průvodce nebo bez vybavení pro přechod přes ledovec a předchozích zkušeností. Však jakou jinou odpověď jsem očekávala, mají z toho peníze... Takže jsme začali řešit dilema, jestli je opravdu nezbytné si brát průvodce nebo to jde i bez něj. Nakonec jsme si řekli, že 250 NOK na osobu nás nezruinuje a alespoň budeme mít nový zážitek.

Výstup na nejvyšší horu s průvodcem se koná 2x denně a to v 10:00 (od 1.6. do 23.9). a v 11:30 (od 7.7. do 4.8.). Nic nemusíte předem zamlouvat, stačí dojet na místo a koupit si lístek. Minimum je 5 lidí ve skupině, nás bylo asi 50. Musím říct, že jsme měli štěstí, protože jsme skoro nic z toho nevěděli předem a byl teprve začátek července, takže čas 11:30 byl v provozu teprve týden a ten v 10:00 bychom, než jsme se rozkoukali, nestihli.


Jelikož jsme měli skoro hodinu a půl času, šli jsme se pomalinku nabalit do auta. Najednou se u nás objevil hlídač parkoviště (což jsem se jen mylně domnívala) a řekl nám, ať si auto přeparkujeme o jedno místo doleva. Normálně se nepouštím do žádných sporů a hádek, ale tak nějak jsem byla v rozpoložení, že si nenechám nic líbit a začala jsem se s ním hádat, že nic přeparkovávat nebudeme. On to po chvilce vzdal a já se cítila jako vítěz. Asi tak na minutu. Pak se samozřejmě ozvalo moje svědomí a já se cítila jako blbec, že jsem se kvůli takové blbosti hádala a byla na někoho nepříjemná. Zároveň mi došlo, že došlo k malinkatému nedorozumění. On si myslel, že jsme zaparkovali jako idioti v rozestupu od druhého auta tak, že by mezi nás mohlo zaparkovat ještě jedno auto a přitom si neuvědomil, že on nás na to místo navigoval. Akorát od našeho zaparkování a tohoto incidentu nás dělilo třeba 20 minut, takže někdo, kdo vedle nás parkoval, už odjel a vzniklo tak jedno volné místo. Nicméně jsem se snažila na všechno zapomenout a nenechat si zkazit den.

V 11:15 jsme měli sraz u informační tabule, kde jsme následně obdrželi instrukce a horolezecké úvazky. Tomu však předcházelo, že někdo ty úvazky musel donést... a ten někdo byl náš údajný hlídač parkoviště... a co víc? Z hlídače parkoviště se stal průvodce. Vtipný? Tak já tomu ještě dodám korunku. Hlavní průvodce nás rozdělil na dvě skupiny - norsky a anglicky mluvící. Víte, kolik nás bylo v anglicky mluvící? Dva. My dva. A průvodce pro anglicky mluvící byl "hlídač parkoviště". Bože! Jak mně bylo trapně!!!!

No co už, jen s tím strávím nadcházejících cca 6 hodin. Takže trapas netrapas, výlet mohl začít. Asi po hodince docela příjemné chůze jsme došli na začátek ledovce, kde byla půlhodinová pauza, ve které naši průvodce připravovali lana - dělali na nich uzly, ke kterým jsme se následně připnuli karabinami na našich prsních úvazcích. Lano slouží pro případ nouze, kdyby ledovec pukl a rozevřel se na tolik, že by do něj někdo mohl spadnout. Při pohybu na ledovci musíte dodržovat bezpečné rozestupy a lano mezi sebou mít správně napnuté (ani ne volné, ani ne úplně napnuté), aby se snížila případná síla působící na lezce, který by nečekaný pád zachytával.


Samotný přechod ledovce trval asi 50 minut a pak nás ještě čekala asi půlhodinka v nejvyššímu vrcholu hory, kde byl překvapivě bufet. By mě zajímalo, jestli tam obsluha přespává nebo to každý den chodí s báglama plnýma zboží.:-) Což teda úplně nechápu jak, protože právě ta poslední půlhoďka byla nejnáročnější. Místy uklouzaný polorozpuštěný sníh, místy štěrk a místy uklouzané šutry. Takže třema slovy: pěkně to klouzalo!

Ale rozhodně to stálo za to. Výhled byl krásný, akorát celkem foukalo. Co bych jinýho ale čekala, že?:-) Sestup byl snad ještě náročnější jak výstup, páč to klouzalo minimálně dvojnásobně. Pod vrcholkem jsme se zase celá skupina navázali na lano a vyrazili zpátky na parkoviště. Mezitím co jsme byli na výletě, sníh na ledovci začal tát a posledních asi 20 m byla naprostá břečka, takže jsme se bořili až po kolena do té ledové vody. Ale buďme rádi, že to bylo až na konci. Představa, že jsem v těch mokrých botách celý den....


Kousek od Galdhøpiggenu je turistická vesnička Lom, která je známa především pro svůj dřevěný kostel Stavkirke z 12. století. V celém Norsku najdeme podobných kostelů pouze 29, z nichž jeden z nich spadá pod UNESCO (Urnes Stave Church).

Nadupaný program celého dne nás pěkně vyčerpal a tak nezbývalo než si najít nějaké pěkné místečko k rozložení stanu. Od našeho dalšího cíle nás dělilo asi 100 km a tak jsme doufali, že někde něco k přespání najdeme. A ono nic. Ačkoliv je v Norsku povolené kempovat skoro všude, kde to není vysloveně zakázané (o tom zase někdy příště), v téhle oblasti byly skoro všude cedule právě se zákazem. Už jsme se báli, že budeme muset jít do kempu, když v tom Hendrik uviděl odbočku, na jejímž konci na nás čekala divoká řeka a místo zvané Knight's Leap. Sice sem chodí na kukandu celkem dost turistů, i přesto jsme se rozhodli, že si právě tady přímo na skále u řeky rozděláme stan. A byl to super nápad. Spalo se tu jedna báseň.

Více fotek zde a zde.

Norsko - Kjerag a Preikestolen

Nějak se nám zadařilo dostat pět dní volna a tak jsme toho samozřejmě museli řádně využít. Mým norským snem je návštěva Lofot, ale ty jsou od Lofthusu vzdáleny asi 1500 km a tak jsem nechala sen snem a vymyslela náhradní variantu směrem na jih na další a v předchozím příspěvku zmiňované nádhery - Kjerag a Preikestolen. Už samotná cesta byla dobrodružná. Čekalo nás cca 300 km a 5 hodin jízdy. Kousek za Oddou jsme začali stoupat do kopců, kde nás překvapila nečekaná nádhera v podobě horských jezírek umocněná západem slunka. Zastavovali jsme skoro na každém odpočívadle, abychom si tu krásu dosyta užili. Kolem lyžařského střediska Roldal nás pak ale čekaly takové serpentiny dolů, že brzdy našeho Clia pěkně zaplakaly.

Cesta se krátila opravdu velmi pomalu. Měli jsme před sebou asi 90 km a GPS psala 3 hodiny jízdy. Hodinu a půl jsme pak jeli posledních 20 km! No jo, prostě jízda v horách. :-) Nicméně nakonec jsme do cíle dorazili kolem půlnoci, ale naštěstí jsou tu dny zatím ještě velmi dlouhé, takže bylo celkem světlo, abychom si mohli rozložit stan a těšit se na ráno.

Co nás ale ráno čekalo bylo k naštvání. Všude mlha a nebylo vidět skoro na krok, ačkoliv předpověď zněla jinak. Takže jsme si jen smutně a rozhořčeně řekli, že historie zážitků ze zamlžené Trolltungy se opakuje. Ale co už, když jsme jeli tolik kilometrů. Přece si to nenecháme zkazit.

Jak už to u profláknutých míst bývá, i tady se musí platit za parkovné a to 200 NOK. Několik km před i za parkovištěm jsou samozřejmě cedule zákazu stání... ale nám se naštěstí asi 2 km od parkoviště povedlo najít odpočívadlo, kde jsme nechali auto a vyrazili pěšky.

První úsek cesty ke Kjeragu byl celkem nepříjemný. Strmý a kluzký. Neumím si představit sem jít po dešti, kdy skála klouže ještě víc. Naštěstí tenhle úsek netrval tak dlouhou a díky jeho strmosti jsme se dostali poměrně brzo vysoko, až nad mraky! :-) A nad mrakama je co? Nad mrakama je vždycky krásně!

Z údolí se na nás usmíval fjord Lysefjorden, přes který několikrát denně proplouvá šíleně drahý trajekt, který veze turisty z jednoho konce fjordu na druhý do vesničky Lysebotn a odtud je to 8 km dlouhými serpentinami až k Orlímu hnízdu, výchozímu stanovišti na Kjerag.

Ačkoliv se udělalo krásně a já měla samozřejmě radost, dobrou náladu mi začalo kazit, že mi neustále někdo funí za krkem. Později jsem zjistila, že jsme zrovna vyšli ve stejnou dobu, kdy přijel autobus turistů ze Stavangeru, takže tu bylo pěkně narváno. O to víc mě štvalo, že sotva jsem vylezla nahoru, už zase musím hned dolů do dalšího údolí a odtud zase do kopce, z kopce a do kopce, za kterým jsem se naštěstí dočkala rovinky až k samotnému vrcholu hory Kjerag. Cesta nám zabrala celkem 2 hodiny i se zastávkama na focení. A že jich bylo. :-)

Čím víc jsme se blížili, tím víc jsem se těšila a zrychlovala chůzi až jsem se přistihla, že skoro běžím. V posledním úseku byl sníh a uzoučká cestička na jejímž konci už se na mě usmívala ta nádhera. Kjeragbolten. Zaklíněnej šutr ve výšce 1 km nad fjordem, na který můžete vylézt a vyfotit se.

V různých recenzích jsem četla, že je to jen pro odvážné, ale já tyhle recenze neberu nikdy vážně. Musím si to totiž všechno nejdřív vyzkoušet na vlastní kůži. Takže jsem si statečně stoupla do fronty na fotku.

zezadu Kjeragbolten

Ačkoliv všichni doporučují nekoukat se dolů pod Kjeragbolten, nedalo mi to a podívala jsem se. Což jsem samozřejmě neměla dělat, protože jsem pak měla tak trochu zaječí úmysly. Ani jsem se nenadála a už jsem byla na řade. Srdce mi začalo bušit, dlaně se začaly potit a nohy třást. Musela jsem udělat jeden velký krok a už jsem byla tam. V hlavě jsem si jen opakovala "Hlavně se nedívej dolů! Hlavně se nedívej dolů!". V davu jsem se snažila najít Hendrika, abych mu mohla zapózovat a honem pryč. Jenže při zpáteční cestě jsem dolů koukla a pěkně se mi zamotala hlava.

pohled z vrchu

Ten kámen není tak úzký, jak by se mohlo zdát (viz obrázek pohledu z vrchu), lidi na něm dělají skopičiny, ale přece jen riziko kilometrového pádu... Co se úmrtnosti týče, doposud naštěstí žádný smrťák.

Kousek od Kjeragbolten je pak nádherná vyhlídka na Lysefjorden a okolní vrcholky. A tam někde v dáli by měl být i Preikestolen, na který jsme měli v plánu vyrazit další den a přespat přímo na vrcholku.

Nepovedlo se nám bohužel najít žádné pěkné místo na přespání a tak jsme se rozhodli, že ještě ten podvečer půjdeme na Preikestolen a přespíme tam už dneska. Pokud vyrážíte z Kjeragu, máte tři možnosti, jak se na Preikestolen dostat. Všechny tři trvají 2 hodiny a 40 minut, liší se jen kilometry a cenou. Pokud se rozhodnete pro první trasu, která má 65 km, pojedete trajektem přes Lysefjorden (trajekt jezdí z Lysebotenu do Forsandu 2x denně ve 12 a 18 hod, cesta měří 39 km a trvá přes 2 hodiny, 345 NOK/os a 805 NOK/auto). Druhá varianta má 87 km, ale také využívá trajektu z Lysebotenu, tentokrát do Songesandu (20 km trajektem, přes hodinu jízdy, 310 NOK/osoba, 560 NOK/auto). No a třetí varianta, pro kterou jsme se rozhodli my, má 130 km, také musíte jet trajektem, ale cena se podstatně liší. Trasa Lauvvika - Oanes má 2 km, trvá 26 minut, jezdí každou půl hodinu po celý den i noc (po půlnoci každou hodinu až do 5:30) a stojí 34 NOK/osoba a 82 NOK/auto s řidičem.

I na Preikestolenu se bohužel musí platit parkovné (200 NOK) a nejde to nějak ošulit. Jedině, že byste nechali auto pod kopcem a stopovali nebo šli těch 5 km pěšky. A jelikož nám se pěšky nechtělo a na stopování už bylo celkem pozdě (po osmé večer), tak jsme to holt zaplatili. Nabalili si bágly a vydali se k vrcholu. Překvapilo mě, jak byla cesta udržovaná a značená. Vyškrábat se s baťohama nahoru nám zabralo něco přes hodinu. Na to že jsme už ten den jednu tůru šli, jsme celkem nasadili tempo. Chtěli jsme totiž stihnout ještě světlo a západ slunka. Takže posledních 500 m jsme zase skoro běželi.

A kdybyste si kladli otázku, co je to ten Preikestolen, tak je to obrovský kvádrovitý skalní blok (25x25 m) vysunutý ze svislé skalní stěny a tyčící se 604 metrů nad hladinou Lysefjordu.

Určitě vás napadne otázka, jak je to s bezpečností tady. Ročně Preikestolen navštíví až 200 tis. turistů, ale překvapivě až do roku 2013 se žádná nehoda nestala. V roce 2000 tu akorát spáchala sebevraždu Rakušanka s Norem a 2004 se o to pokusil jeden německý pár, ale k činu nedošlo. V roce 2013 tu zemřel španělský turista. Původně se vyšetřovatelé domnívali, že se jedná o nehodu, ale časem vyšlo najevo, že to byla jen další sebevražda. Autority uvažovaly o instalaci plotu, ale svůj nápad zavrhly ze dvou důvodů. Za prvé by to hyzdilo tuto přírodní nádheru a za druhé by to mohlo ještě víc povbudit lidi k neopatrnosti, kdy by si třeba na zábradlí sedali nebo ho přelízali...

Když jsme se dostali kolem desáté večer nahoru, lidí už tu naštěstí bylo po málu, šest stanů a několik fotografů. Když jsem se probudila kolem šesté ráno, už tu pár nových lidí bylo, ale ještě jsme měli chvíli čas si všechno pořádně nafotit bez davů. Když jsme však scházeli kolem 11 dopoledne zpátky k autu, děs a hrůza. Hlava na hlavě. Cesta na Preikestolen vedla ve dvou frontách, nahoru a dolů. Takže cesta dolů nám zabrala dýl než večer předtím do kopce.

Nicméně jak Kjerag tak Preikestolen byli zase takovým norským zážitkem, že můžu jen vřele doporučit.

Více fotek z Kjeragu zde a z Preikestolenu zde.