Bali - jízda na slonovi a rafting v džungli

Na třetí den jsme si domluvily a usmlouvaly další dobrodružství. Řidič nás vyzvedl i s naší batožinou před hostelem a odvezl nás neznámo kam. Moc anglicky nemluvil, nikdo nám nic nevysvětlil, dovezl nás na místo a tím pro něj jeho práce skončila. Aktivně jsme tedy oslovily paní na recepci parku, ta nám následně vyměnila náš voucher na jízdu na slonovi za vstupenku a welcome drink a ukázala směrem do neznáma, že tam se máme vydat. Tak jsem šly. Došly jsme k vodní nádrži, kde se zrovna koupal jeden slon a zahlídly jsme nástupní plošinu. Usoudily jsme, že asi tam se máme vydat. Po chvíli za námi přijel na slonovi jeho ošetřovatel s bodákem v ruce (ten používají, aby slony usměrňovali). Na slonovi byla připevněná lavice, na kterou jsme se s Tinou měly usadit. Té stabilitě jsem ze začátku vůbec nevěřila... Ošetřovatel nás zabezpečil jakýmsi páskem, abychom z lavice nespadly. Vyfotil nám pár fotek, nasedl na hlavu slona a mohlo se vyrazit.

Moc pohodlně jsem se tedy necítila. Zvlášť když jsme šly z kopce dolů. Sloní záda se nakláněly ze strany na stranu. Po chvíli se náš ošetřovatel zeptal, zda si nechceme sednout za něho na hřbet. Já samozřejmě byla ihned pro, Tina radši zůstala v bezpečí lavice. Byl to vskutku zážitek. I když jsem měla úsměv na tváři a oči mi zářily štěstím, vnitřně jsem brečela bolestí. Sloní kůže je neuvěřitelně hrubá a já měla jen krátké kraťásky... Ošetřovatel mi pořád opakoval, že se mu můžu klidně nalepit na záda, abych se cítila bezpečněji. No a když jsem se nelepila já, tak se nalepil on. Sedl si slonovi na krk a schválně se pořád nakláněl dozadu, můžeme si jen domýšlet proč :-D Vyprávěl nám po cestě o životech slona (tomu našemu bylo 33 let) a jeho chudém životě, kdy ze vstupného, které jsme zaplatily vidí jen 20% a že z toho musí kupovat krmivo pro slona a že by bylo skvělé, kdybychom mu daly nějaké peníze bokem (stejně jako řidič předchozí den - údajně dostává 20% z toho, co si hostel naúčtuje a z toho ještě musí platit benzín, takže si taky řekl o dýško).

Jízda trvala 30 minut, jely jsme z kopce a pak do kopce (z kopce je to mnohem horší, co se stability a udržení se na slonovi týče). Když jsme se blížily k nástupní rampě, ošetřovatel s námi ještě zašel do vodní nádrže. Slon, na kterém jsme seděly, šel hlouběji a hlouběji až jsme se bály, že se s námi vykoupe. Naštěstí to bylo jen součástí atrakce...

Rampa se už už blížila a v tom s námi slon pod dozorem ošetřovatele začal vyvádět psí kusy. Stoupl si předníma nohama na kůl v zemi, pak si tam stoupl i zadníma a až slezl, tak si na kůl sedl. :-D Zážitek se opravdu nedá slovy popsat.

Po slonovi nás čekal oběd formou rautu. Moc jsem si pochutnala. Ještě jsme ani nedojedly a už na nás čekal další řidič, co nás měl odvézt na rafting, který byl součástí zakoupeného balíčku (cca 100 AUD). S řidičem (jmenoval se Dedek) jsme si rozuměly dobře, spoustu nám toho řekl o balijské kultuře a životě na Bali (o tom až v dalších příspěvcích) až se stal tak nějak naším "kamarádem" a řidičem po zbytek pobytu.

Po asi hodině jízdy a vyprávění nás Dedek dovezl k řece Telaga Waja, jejíž divočejší úsek jsme měly sjíždět na raftu. Samozřejmě nás zase čekal welcome drink, no a pak už jen nasadit plavky, vestu a helmu, vzít pádlo a může se jet. Jelikož jsme cestovaly dvě mladý a pěkný holky :-), byly jsme neustále středem pozornosti. A to i na raftu. Náš kormidelník a podle všeho majitel se mnou neustále flirtoval (s Tinou ne, protože mu dala jasně najevo, kde jsou hranice), vždycky když jsem sjela v prudké zatáčce nebo divoké peřeji ze sedátka, tak mě chytl za zadek a pomáhal mi si sednout...

Všude kolem nás liány, banánovníky, palmy, vodopády, rýžová pole... Ráj. Nádhera! Po cestě jsme si udělali dvě krátké zastávky -  u vodopádu a pak uprostřed řeky, kde jsme naskákali do vody a nechali se unášet proudem. Naši kormidelníci a průvodci začali lozit na skálu porostlou kořeny a začali se na jednom z kořenů (i když možná to byla liána) houpat a skákat do vody. Mě vyzvali, ať si to taky vyzkouším. V tom silném proudu bylo skoro nemožné se nahoru vyšplhat, tak mě náš kormidelník chytl za vestu a jednoduše vytáhl. Když už jsem držela "houpačku" a chtěla se zhoupnout, ruce mi začaly klouzat a já začala padat dolů. Po cestě se mi zasekla na vteřinu noha v jednom kořenu a kdybych pohotově nezareagovala, mám ji zlomenou. Ale i tak to byl skvělý zážitek.:-)

Poslední úsek řeky nás čekal veliký jez...

...a pak už jen výstup z raftu a chůze do spousty schodů, kde nás čekal další oběd formou rautových stolů. Takže hladem jsme určitě netrpěly. Samozřejmě při výstupu z raftu nám naši průvodci nezapomněli zmínit, že oběd je jen pro klienty a oni by ocenili nějaké to dýško...

Po obědě číslo dva nás Dedek odvezl do vesničky Ubud, kde jsme měly strávit jednu noc a nakonec jsme tam strávily noci tři, jak se nám tam líbilo. Každý nám říkal, jak je Ubud odpočinkový a úžasný, ze začátku nám to nepřišlo, ale pak jsme se do toh místa zamilovaly. Ubytovaly jsme se v krásném pokoji s postelí s nebesy a dveřima na západku. Recepční Jan nám nabídl, že můžeme vyzkoušet noční výstup na sopku, abychom viděly ranní východ slunce. A to pro nás po celodenním adrenalinu byla výzva. Auto by nás vyzvedlo ve 2 ráno a už bylo 7 večer a my chtěly jít prozkoumat město. Nicméně jsme na to kývly a vyrazily na večeři a dezertíky. Do postele jsme se dostaly kolem 11 večer...

Bali - náš první výlet do středozemí

Druhý den jsme se rozhodly vyrazit na výlet po Bali. Na řízení skútru jsme si ještě netroufly, tak jsme požádaly na recepci hostelu, zda by nám mohli zařídit řidiče na celý den - naše první blbost - nikdy neobjednávat řidiče přes hotel, je to mnohem dražší. Kamarádka, co byla na Bali před rokem měla řidiče na den za 300 000 Rp (600 CZK), takže jsme tuto částku braly jako výchozí. Jenže na recepci nám oznámili částku 600 000 Rp. My ji usmlouvaly na 500 000 Rp a až jsme nasedly do auta, řidič nám oznámil 700 000 Rp. Jenže hádejte se s někým, když nemáte tušení jak to chodí...

Nálada se nám tedy poněkud zhoršila, ale po chvíli jsme na to zapomněly, protože výhled z okýnka byl neuvěřitelný. Asi to bylo tím, že jsem byla v Asii poprvé a je to úplně jiný svět, ale mohla jsem si oči vykoukat. Sice je všude nepořádek, spousta stavenišť, hluk, auta, ale je to tak odlišné od všeho, co jsem kdy viděla...

Původně jsme řidiči řekly, že bychom chtěly jet tam a tam, ale on nás usměrnil a řekl nám, že na mapě vypadá všechno jinak a navrhl nám, že nás prostě povozí tak, abychom toho co nejvíc viděly. Takže jsme nevěděly, co nás čeká a kam nás odveze. Naše první zastávka byla ve vesničce Celuk, která se zabývá zpracováním zlata a stříbra. Řidič jen zajel do dvora jedné výrobny, zatroubil, vyběhla paní, otevřela nám dveře od auta a hned se nám klaněla a odvedla si nás někam a my neměly vůbec tušení, co nás čeká. Nejprve jsme vešly do místnosti, kde sedělo několik řemeslnic a ručně vyráběly šperky ze stříbra. Nikdy jsem nad tím neuvažovala, kolik času to zabere a jak se musí soustředit na sebemenší detaily - v závěru jsem zjistila, že se nejednalo o žádnou dílnu, ale pouze turistickou atrakci. V další místnosti už na nás čekaly vitríny plné šperků a prodejkyň. Každá prodejkyně se ujala sólo zákazníka a snažila se všemi možnými prostředky něco prodat. Každá jejich druhá věta byla, že o ceně se dá smlouvat a že dostaneme "special price". U každého šperku byla cenovka, ale ceny byly opět nastaveny schválně vysoko, abychom se při získání nižší ceny cítily "special" (např. šperk za 220 AUD mi byl nabídnut za 100 AUD). Když viděly, že o šperky nemáme zájem, hrály na naše city, že bychom měly udělat radost našim maminkám, které pro nás vždy udělají první poslední...

Naše další zastávka byla u nějakého menšího chrámu a mně padla brada na zem. Neuvěřitelná nádhera! Před vstupem do chrámového komplexu si každý návštěvník musí obléct tradiční indonéský oděv sarung (něco jako zavinovací sukně), aby měl zakrytá kolena. Další podmínkou vstupu do chrámu jsou zakrytá ramena, ale na to se moc v praxi nehledí a do chrámu by ani neměly vstupovat ženy s menstruací (ale to nikdo nezjistí, že). Hned za hlavní bránou na nás začala mávat místní paní se spoustou obětních košíčků. Mávala tak urputně až nás nalákala. Každé dala jeden košíček a řekla ať jej někam položíme a něco si přejeme. Tak jsme učinily. Jenže jsme netušily, že paní bude za to chtít nějaké peníze. Řekla si o 10 AUD (200 CZK), tak jsem jí vrazila nějakou bankovku (asi 10 CZK) a dělala, že jí nerozumím.

Balijci jsou hodně věřící. Každý den se třikrát modlí, mají dokonce v rádiu stanici, která je k modlitbě nabádá a svolává. Několikrát denně také obětují bohům právě obětní košíčky se zapálenou vonnou tyčinkou. V košíčku je nějaká květina, zrnka rýže, někdy cigareta, sušenka...prostě cokoliv, čím si místní získávají náklonnost bohů. Více o náboženství a chrámech v dalším příspěvku.

obětní košíček

Pokračovaly jsme dál a zastavily na kávové plantáži - nebo spíš opět na turistivké atrakci, opravdovou plantáž jsme neviděly. Viděla jsem jak rostou kakaové boby, kávovník, cibetku v kleci... Byla to nádhera. Ale opět velmi turistické. Auto dojelo na parkoviště a hned za námi přiběhla pěkná slečna, otevřela nám dveře a už si nás odváděla. Provedla nás kolem zahrady s kakaovníky a kávovníky a zakončila naši prohlídku ochutnávkou nejrůznějších čajů a káv (Coffee Ginseng - vynikající, zázvorový čaj, Bali Coffee - děs a hrůza, čaj z citronové trávy, Bali kakao, Rosela tea a kokosová káva - vynikající). Ochutnala jsem i známou cibetkovou kávu tzv. Kofi Luwak. Nejdřív jsem ochutnala jen tak, ale chuť byla tak hrozná, že jsem musela barbarsky kávu ocukrovat a pak byla dobrá.:-) Ochutnávka byla zadarmo, až na cibetkovou kávu (5 AUD hrníček), což nás překvapilo, že je něco zadarmo. Ale pak nás krásná slečna dovedla do krámu, abychom si něco nakoupily. Měli i ochutnávku čokolád...

Náš výlet pokračoval dál a my jeli směrem k sopce Mt. Batur na pozdní oběd. Po cestě jsme viděly spoustu místních, jak nosí nejrůznější věci na hlavě - konev, kanystr, nákup, ovoce... Jedná stařenka byla dokonce bez trika. Nahoře bez a jen dole sukni. Po cestě nás zastavila policie, aby zkontrolovala, zda má náš řidič licenci. Když jsme se ho ptaly, jak je to s řízením na Bali, řekl nám, že pro místní neplatí skoro žádná pravidla. Dopravní značku jsem mimo město snad ani neviděla, rychlostní limity neexistují, alkohol za volantem v pohodě, alkoholtestry neexistují, skútr tu řídí i šestiletí, na jeden skútr se vlezou až čtyři lidi, miminko si jen přiváží za záda, aby nespadlo...naopak když policie zastaví turisty, skoro vždy najdou něco, aby se musela platit pokuta nebo aspoň úplatek.

Obě jsme byly natěšené, že uvidíme sopku z blízka, ale jak se ukázalo, řidič nás vzal pouze do vesničky, z které je na sopku výhled. Za vjezd do vesničky se platí vstupné asi 65 000 Rp (130 CZK). Řidič vjel k restauraci a jak už všichni známe, stačilo jen zatroubit a už jsme byly u rautových stolů. Výhled to byl však nepopsatelný. Na pití jsme si daly kokosovou vodu přímo z kokosu. Netušila jsem, kolik vody v něm je, Nedalo se to vypít.

Mt. Batur v pozadí

Po cestě zpět do hostelu jsme se zastavily u výhledu na rýžové plantáže Tegallalang. Pohled to byl opět úchvatný. Vůbec se nám od tam nechtělo.

Řidič nám vyprávěl, jak má těžký život. Jak nevidí svoje děti, pracuje 7 dní v týdnu, z ceny kterou si účtuje hostel vidí jen 20% a z toho ještě musí platit benzín... A pak si řekl o dýško, které samozřejmě nedostal. Každý to na nás zkoušel. Nejhorší je, že člověk nemá vůbec tušení, co je a co není pravda. Chce se to opravdu obrnit.

Večer jsme dojely k ubytku, ale ještě se nám nechtělo do postele, tak jsme vyrazily do města. A co čert nechtěl, skončily jsme opět na masáži.:-) Tentokrát extra výhodný balíček - masáž celého těla, masáž obličeje, manikůra a pedikůra -  a to vše asi jen za 200 CZK. Toho jsme nemohly nevyužít. Jenže ceně odpovídala i kvalita. Masérky celou dobu kvákaly, při masáži obličeje na nás doslova mrskaly nějaké krémy, manikůra se skládala se zastřihnutí nehtů do krve a nalakování a pedikůra byla opět jen o zastřihnutí nehtů, oškrábání horní vrstvy nehtu a nalakování. Děs a hrůza. Ke všemu jsem pak zjistila, že mě masérka okradla od 25 AUD (500 CZK), když mě masírovala. Normálně mi vlezla do věcí, když mě masírovala jednou rukou a tu druhou měla volnou. Měla jsem pocit, že něco slyším, tak jsem jen vždy zvedla hlavu, aby věděla, že něco tuším...No ale jak někomu dokážete, že vás okradl?

Bali - úvod

Vrátila jsem se z ráje! Za ty dva týdny, co jsem strávila na Bali, jsem toho tolik zažila, že jsem si musela dát časový odstup od psaní příspěvků, abych zážitky utřídila a zredukovala. I tak je pro mě složité vybrat, kde začít.

Bali je ostrov nacházející se v Indonésii, který má přibližně 3,6 mil obyvatel převážně hinduistického vyznání. Od východu k západu je ostrov široký cca 153 km a od severu k jihu 112 km. Úředním jazykem je Bahasa, ale na Bali se mluví převážně balijsky. Anglicky se tu však člověk celkem bez problémů také domluví (v turistických oblastech samozřejmě). Místní měna jsou rupie (Rp), což je asi 10 000 Rp = 20 CZK.

Před odletem jsem zkoumala, zda jsou potřeba po příletu vyřešit víza, protože se o tom vedly sáhodlouhé diskuze, zda už je v platnosti, že vízová povinnost byla pro Čechy zrušena. Tak jsem to riskla a zjistila jse, že už to v platnosti je a víza se nás netýkají. Let trval asi 3,5 hodiny. Jelikož jsem toho v životě moc nenalítala a v paměti mám pouze let do Austrálie s Emirates, letadlo společnosti Air Asia bylo mnohem menší, méně prostorné a vybavené. Ale let utekl jako voda a já se už mohla těšit na nové zážitky a dobrodružství.

Na letišti nás vyzvedla kamarádka Paulina, se kterou jsem v prosinci v Perthu studovala angličtinu. Byly jsme za to s mou spolucestující Tinou vděční. Paulina a její řidič (na Bali běžná praxe, že se využívají řidiči, kteří se pronajímají vždy na celý den) nás odvezli k našemu hostelu, Paulina nám vysvětlila, jak to na Bali chodí, že si máme dávat pozor, aby nás nikdo neobral o peníze a že vždy když si budeme chtít něco koupit, máme to usmlouvat minimálně na polovinu... Zašla s námi i do směnárny, protože v neoficiálních směnárnách je okraden skoro každý, kdo nemá místní měnu v malíku -  a že nám to trvalo s těma všema nulama.

10 000 Rp je cca 20 CZK

Paulina nás pozvala na večeři do místní restaurace tzv. warung (stravovací "zařízení" na Bali), kde jsme ochutnaly typické balijské jídlo Mi Goreng (smažené nudle) a Nasi Goreng (smažená rýže). Nic speciálního, ale pokud se zeptáte místních na jejich oblíbené jídlo nebo co by vám doporučili, v 99% vám doporučí výše zmíněné nudle a rýži. A co se piva týče - Bintang.

Mi Goreng

Paulina se s námi rozloučila a my měly náš život ve vlastních rukách. Třeba přejít silnici? Skoro nemožné. Auta jezdí po chodnících, na silnici s dvěma pruhama jedou čtyři auta vedle sebe a mezi nimi ještě kličkují skůtry...silniční pravidla tu moc neexistují, Přežije odvážnější. Slyšela jsem toho o místní dopravě hodně, ale tohle jsem si nedovedla ani představit, dokud jsme to neviděla. Chceš přejít silnici? Zavři oči, vejdi tam a doufej, že přežiješ. :-D Člověk se s tím nesmí moc zabývat a prostě přejít.

Všude je spoustu hluku a smogu, na chodníku je milion turistů, obchodníků, taxikářů. Všichni vám vnucují svoje služby. Je to opravdu pro otrlé. Pokud přežijete přechod přes silnici, je možné že nepřežijete ty návaly nabídek. Alespoň tak to bylo ve městě Kuta, kde jsme strávily první dvě noci.

Smlouvání mi nikdy moc nešlo, ale na Bali jsem zjistila, že jsem na to přeborník a že to jde úplně samo. Prostě obchodník řekne cenu, ty řekneš polovinu, on řekne ne, ty odcházíš a on na tebe volá, že ti to teda za tu nižší cenu dá...:-)

Po cestě do hostelu asi v 11 večer jsme šly po ulici a uviděly masáže (ty jsou tam teda úplně všude - skoro na každých deseti metrech). Cenově se dá Bali přirovnat trochu k Česku spíš trochu dražší (záleží jak co), ale masáže jsou tam za pusu. Rozhodly jsme si udělat radost a zašly jsme na půlhodinovou masáž nohou. Byl to zvláštní pocit sedět v řadě pohodlných křesel a přede námi klečí balijci a masírují nás. Připadalo mi to, jako by byli naši otroci, takže jsem si to nedokázala úplně užít. Naopak Tina na to byla přeborník a řekla mi, že je to jejich práce, za kterou dostanou zaplaceno, tak ať si to laskavě užívám:-)

Po masáži jsme zašly do vyhlášeného klubu Sky Garden. To jsem teda koukala. Dvoupatrová diskotéka, kdy druhé patro bylo skoro pod širou oblohou, milion zaměstnanců - jenom dostat se do klubu (lákači před diskotékou, navigátor u dveří, člověk co ti oznámí, že máš zaplatit vstupné, ale za ty peníze dostaneš dva drinky zadarmo, člověk kterému platíš, člověk co ti zakroužkuje dva vybrané drinky, člověk co nahlásí dalším lidem, který drink sis vybral...paní na záchodě, co ti po umytí rukou dá papírovou utěrku na utření...).

Přiletěly jsme kolem páté odpoledne a do postele jsme se dostaly kolem druhé ráno a jen za těch prvních pár hodin jsme toho opravdu hodně zažily...

ulice ve dvě ráno