Bali - náš první výlet do středozemí

Druhý den jsme se rozhodly vyrazit na výlet po Bali. Na řízení skútru jsme si ještě netroufly, tak jsme požádaly na recepci hostelu, zda by nám mohli zařídit řidiče na celý den - naše první blbost - nikdy neobjednávat řidiče přes hotel, je to mnohem dražší. Kamarádka, co byla na Bali před rokem měla řidiče na den za 300 000 Rp (600 CZK), takže jsme tuto částku braly jako výchozí. Jenže na recepci nám oznámili částku 600 000 Rp. My ji usmlouvaly na 500 000 Rp a až jsme nasedly do auta, řidič nám oznámil 700 000 Rp. Jenže hádejte se s někým, když nemáte tušení jak to chodí...

Nálada se nám tedy poněkud zhoršila, ale po chvíli jsme na to zapomněly, protože výhled z okýnka byl neuvěřitelný. Asi to bylo tím, že jsem byla v Asii poprvé a je to úplně jiný svět, ale mohla jsem si oči vykoukat. Sice je všude nepořádek, spousta stavenišť, hluk, auta, ale je to tak odlišné od všeho, co jsem kdy viděla...

Původně jsme řidiči řekly, že bychom chtěly jet tam a tam, ale on nás usměrnil a řekl nám, že na mapě vypadá všechno jinak a navrhl nám, že nás prostě povozí tak, abychom toho co nejvíc viděly. Takže jsme nevěděly, co nás čeká a kam nás odveze. Naše první zastávka byla ve vesničce Celuk, která se zabývá zpracováním zlata a stříbra. Řidič jen zajel do dvora jedné výrobny, zatroubil, vyběhla paní, otevřela nám dveře od auta a hned se nám klaněla a odvedla si nás někam a my neměly vůbec tušení, co nás čeká. Nejprve jsme vešly do místnosti, kde sedělo několik řemeslnic a ručně vyráběly šperky ze stříbra. Nikdy jsem nad tím neuvažovala, kolik času to zabere a jak se musí soustředit na sebemenší detaily - v závěru jsem zjistila, že se nejednalo o žádnou dílnu, ale pouze turistickou atrakci. V další místnosti už na nás čekaly vitríny plné šperků a prodejkyň. Každá prodejkyně se ujala sólo zákazníka a snažila se všemi možnými prostředky něco prodat. Každá jejich druhá věta byla, že o ceně se dá smlouvat a že dostaneme "special price". U každého šperku byla cenovka, ale ceny byly opět nastaveny schválně vysoko, abychom se při získání nižší ceny cítily "special" (např. šperk za 220 AUD mi byl nabídnut za 100 AUD). Když viděly, že o šperky nemáme zájem, hrály na naše city, že bychom měly udělat radost našim maminkám, které pro nás vždy udělají první poslední...

Naše další zastávka byla u nějakého menšího chrámu a mně padla brada na zem. Neuvěřitelná nádhera! Před vstupem do chrámového komplexu si každý návštěvník musí obléct tradiční indonéský oděv sarung (něco jako zavinovací sukně), aby měl zakrytá kolena. Další podmínkou vstupu do chrámu jsou zakrytá ramena, ale na to se moc v praxi nehledí a do chrámu by ani neměly vstupovat ženy s menstruací (ale to nikdo nezjistí, že). Hned za hlavní bránou na nás začala mávat místní paní se spoustou obětních košíčků. Mávala tak urputně až nás nalákala. Každé dala jeden košíček a řekla ať jej někam položíme a něco si přejeme. Tak jsme učinily. Jenže jsme netušily, že paní bude za to chtít nějaké peníze. Řekla si o 10 AUD (200 CZK), tak jsem jí vrazila nějakou bankovku (asi 10 CZK) a dělala, že jí nerozumím.

Balijci jsou hodně věřící. Každý den se třikrát modlí, mají dokonce v rádiu stanici, která je k modlitbě nabádá a svolává. Několikrát denně také obětují bohům právě obětní košíčky se zapálenou vonnou tyčinkou. V košíčku je nějaká květina, zrnka rýže, někdy cigareta, sušenka...prostě cokoliv, čím si místní získávají náklonnost bohů. Více o náboženství a chrámech v dalším příspěvku.

obětní košíček

Pokračovaly jsme dál a zastavily na kávové plantáži - nebo spíš opět na turistivké atrakci, opravdovou plantáž jsme neviděly. Viděla jsem jak rostou kakaové boby, kávovník, cibetku v kleci... Byla to nádhera. Ale opět velmi turistické. Auto dojelo na parkoviště a hned za námi přiběhla pěkná slečna, otevřela nám dveře a už si nás odváděla. Provedla nás kolem zahrady s kakaovníky a kávovníky a zakončila naši prohlídku ochutnávkou nejrůznějších čajů a káv (Coffee Ginseng - vynikající, zázvorový čaj, Bali Coffee - děs a hrůza, čaj z citronové trávy, Bali kakao, Rosela tea a kokosová káva - vynikající). Ochutnala jsem i známou cibetkovou kávu tzv. Kofi Luwak. Nejdřív jsem ochutnala jen tak, ale chuť byla tak hrozná, že jsem musela barbarsky kávu ocukrovat a pak byla dobrá.:-) Ochutnávka byla zadarmo, až na cibetkovou kávu (5 AUD hrníček), což nás překvapilo, že je něco zadarmo. Ale pak nás krásná slečna dovedla do krámu, abychom si něco nakoupily. Měli i ochutnávku čokolád...

Náš výlet pokračoval dál a my jeli směrem k sopce Mt. Batur na pozdní oběd. Po cestě jsme viděly spoustu místních, jak nosí nejrůznější věci na hlavě - konev, kanystr, nákup, ovoce... Jedná stařenka byla dokonce bez trika. Nahoře bez a jen dole sukni. Po cestě nás zastavila policie, aby zkontrolovala, zda má náš řidič licenci. Když jsme se ho ptaly, jak je to s řízením na Bali, řekl nám, že pro místní neplatí skoro žádná pravidla. Dopravní značku jsem mimo město snad ani neviděla, rychlostní limity neexistují, alkohol za volantem v pohodě, alkoholtestry neexistují, skútr tu řídí i šestiletí, na jeden skútr se vlezou až čtyři lidi, miminko si jen přiváží za záda, aby nespadlo...naopak když policie zastaví turisty, skoro vždy najdou něco, aby se musela platit pokuta nebo aspoň úplatek.

Obě jsme byly natěšené, že uvidíme sopku z blízka, ale jak se ukázalo, řidič nás vzal pouze do vesničky, z které je na sopku výhled. Za vjezd do vesničky se platí vstupné asi 65 000 Rp (130 CZK). Řidič vjel k restauraci a jak už všichni známe, stačilo jen zatroubit a už jsme byly u rautových stolů. Výhled to byl však nepopsatelný. Na pití jsme si daly kokosovou vodu přímo z kokosu. Netušila jsem, kolik vody v něm je, Nedalo se to vypít.

Mt. Batur v pozadí

Po cestě zpět do hostelu jsme se zastavily u výhledu na rýžové plantáže Tegallalang. Pohled to byl opět úchvatný. Vůbec se nám od tam nechtělo.

Řidič nám vyprávěl, jak má těžký život. Jak nevidí svoje děti, pracuje 7 dní v týdnu, z ceny kterou si účtuje hostel vidí jen 20% a z toho ještě musí platit benzín... A pak si řekl o dýško, které samozřejmě nedostal. Každý to na nás zkoušel. Nejhorší je, že člověk nemá vůbec tušení, co je a co není pravda. Chce se to opravdu obrnit.

Večer jsme dojely k ubytku, ale ještě se nám nechtělo do postele, tak jsme vyrazily do města. A co čert nechtěl, skončily jsme opět na masáži.:-) Tentokrát extra výhodný balíček - masáž celého těla, masáž obličeje, manikůra a pedikůra -  a to vše asi jen za 200 CZK. Toho jsme nemohly nevyužít. Jenže ceně odpovídala i kvalita. Masérky celou dobu kvákaly, při masáži obličeje na nás doslova mrskaly nějaké krémy, manikůra se skládala se zastřihnutí nehtů do krve a nalakování a pedikůra byla opět jen o zastřihnutí nehtů, oškrábání horní vrstvy nehtu a nalakování. Děs a hrůza. Ke všemu jsem pak zjistila, že mě masérka okradla od 25 AUD (500 CZK), když mě masírovala. Normálně mi vlezla do věcí, když mě masírovala jednou rukou a tu druhou měla volnou. Měla jsem pocit, že něco slyším, tak jsem jen vždy zvedla hlavu, aby věděla, že něco tuším...No ale jak někomu dokážete, že vás okradl?