Filipíny - ostrov Panglao/Bohol

Bohol se svou rozlohou 4821km je desátým největším ostrovem Filipín. Většina turistů míří na menší ostrůvek Panglao, který je s Boholem propojený dvěma mosty. Panglao patří údajně mezi deset nejlepších potápěcích oblastí. Nepotápěči sem jezdí především kvůli nejznámější pláži Alona Beach, kde se i soustředí většina restaurací, barů a obchůdků. Mně se upřímně více líbí pláž Dubai/Dumaluan Beach, jejíž voda je mnohem čistější a průzračnější. Další atrakcí je zde Hinagdanan Cave (poplatek 50PHP/os + 15PHP/os, pokud chcete v jezírku/jeskyni plavat), ale my si pronajali skútr (ukecali jsme "množstevní" slevu na tři dny - den 300PHP) a prozkoumávali jeskyně na ostrově Bohol, takže nemůžu říct, jaká je ta panglaovská jeskyně. Podle recenzí je nádherná, ale pokud jste už viděli boholské jeskyně, tak tady o nic nepříjdete.

Někteří opatrnější turisti si vždy před odjezdem do dané země zjišťují na stránkách ministerstva zahraničních zemí jaká je tam situace. Filipíny jsou všeobecně známé tím, že jsou zde na jižnějších ostrovech teroristi a jiné jednotky, ale podle všecho turistické oblasti by měly být bezpečné. Nicméně jsem ze zvědavosti koukla a co nevidím: 

"S ohledem na bezpečnostní situaci a nebezpečí únosu cizinců doporučuje MZV dbát během pobytu na Filipínách zvýšené opatrnosti. Vzhledem ke konfliktu mezi filipínskými vládními jednotkami a kriminální islamistickou teroristickou skupinou Abu Sayyaf MZV opětovně doporučuje necestovat do jihozápadní části Filipín na ostrovy Basilan, Jolo, Sulu, Tawi Tawi a západní (muslimské) části ostrova Mindanao, do východní (křesťanské) části ostrova Mindanao a do jižní části provincie Cebu (až po municipality Badian a Dalaguete) cestovat jen v naléhavých případech. Současně v návaznosti na pokusy skupiny Abu Sayyaf a dalších obdobných teroristických skupin infiltrovat se do dalších částí země, především turistických center, doporučujeme dbát maximální opatrnosti nově také na zbytku provincie Cebu a Bohol, respektive v jižních částech ostrova Negros, kde by mohlo dojít k únosům cizinců. Současně doporučujeme vyhýbat se shromáždění většího počtu osob kvůli nebezpečí bombového útoku, a to na celém území Filipín." 

Nejdřív mě to trošku vystrašilo (na druhou stranu před teroristickýma útokama v Evropě, kterých čím dál víc přibývá nikdo nevaruje a stejně se dějí), ale zeptala jsem se lidí na hostelu, co už na Boholu byli a všichni potvrdili, že je vše v pořádku a ať se akorát připravím na to, že se na ostrově (především na Panglao, Alona Beach) pohybuje pro bezpečnost turistů více policie než normálně. A taky že jo. Na hlavní ulici a na Alona Beach je jich nepočítaně. Dokonce i hasičské auto. Hasiči jen celý den polehávají ve stínu a nemají do čeho píchnout. Na silnicích jsou cedule "Zastavte ke kontrole." Ale nikdo tam nestaví a policie tam jen postává. Předpokládám, že tam stojí, aby kontrolovali baťohy kolemjedoucích jako je to třeba v obchodních centrech.

Když už mluvím o obchodních centrech - když chcete vejít do budovy centra, musíte projít rentgenovacím rámem a pak se nechat "ošahat" příslušníkem (pro ženy žena, pro muže muž) a ukázat obsah baťohu. Pokud jdete nakupovat potraviny, musíte odevzdat svůj baťoh/kabelku na přepážce (něco jak šatna), kde dostanete lísteček s číslem. Zajímavý systém. A když jdete na pokladnu, tak je tam nejen pokladní, ale i člověk (na každé pokladně), co dává váš nákup do plastových tašek. Až je taška plná, tak ji uprostřed závaže (takovýma těma camprlíkama, co jsem nikdy nevěděla na co jsou) a nalepí na tašku účtenku. Když pak vycházíte z budovy obchodního centra, hlídač koukne na účtenku a označí ji fixem....

Jak už jsem zmiňovala, my jsme většinu dnů strávili na skútru prozkoumáváním Boholu. Hned za mostem spojujícím Panglao a Bohol je sousoší Blood Compact, u kterého se každý fotí. Tak jsme se tam vyfotili taky. Překvapilo mě, že po nás nikdo nechtěl nic zaplatit, protože se tu platí za všechno. Blood compact je antický rituál, kdy se všichni zúřastnění říznout a nakapou krev do jednoho poháru, kde se krev zmixuje a tu pak všichni vypijí - zpečetění přátelství nebo dohody.

Naše další zastávka byla v nedalekém Python Sanctuary (poplatek 45PHP/os), kde mají asi 3 malé krajty, jednu obří (280kg) - které se můžete překvapivě zdarma dotknout a nechat se s ní vyfotit a pak další tři krajty, které se můžete dát kolem krku a za 150PHP se s nimi vyfotit. Musím říct, že jsem sbírala dlouho odvahu než jsem k tomu svolila. Hlavně když se mi krajta začala obtáčet kolem krku, do zpěvu mi nebylo. Ale fotky pěkný! :-D

Na Zip Line jsme ani neplánovali jít, ale bylo to po cestě a my se šli jen tak kouknout a ani nevím jak, už nás nacvakávali na lanovku. 400PHP/os - cesta tam i zpět. Jedna cesta trvá 45 vteřin, ale pokud jste to nikdy nedělali, jděte do toho. Není to nějak zvlášť rychlé, ale když jsem dojížděla na konci, lanovka jakoby zrychlila a já se řítila do zdi. Samozřejmě, že tam byla brzda a já včas zastavila, jen to byla trocha nečekaného adrenalinu.

Po Zip Line na nás už čekali rozkošní tarsiers - jedni z nejmenších primátů na světě a údajně se vyskytují jen zde na Boholu (vstupné 60PHP/os). Také jsem slyšela, že jsou neuvěřitelně plašší a když je něco vystresuje, začnou tlouct hlavou tak dlouho do stromu než je to zabije. Proto se kolem nich musíte pohybovat v naprosté tichosti. Jsou tak malinkatí (asi jako zaťatá pěst), že byste si jich ani na stromech nevšimli.

Velkou atrakcí jsou na Boholu kromě tarsierů také Chocolate Hills. 1200-1800 kopců, které vypadají během období sucha jako čokoláda. Vstup 50PHP/os. Jeden z kopců je zpřístupněný pro turisty, takže sí na něj můžete vyšlápnout a pěkně se porozhlídnout okolo.

Naše poslední zastávka dne byla u Twin Waterfalls (20PHP/os). Vedla k nim uzoučká klikatá cestička, která byla na našem skútru skoro nezdolatelná, ale nakonec se přes veškeré nervy a pot zadařilo. Od výběrčí stanice to pak bylo po strmých schodech dolů k vodopádům. Musím říct, že jedny z nejhezčích, co jsem kdy viděla.

Na další den jsme si naplánovali výlet směr Anda Beach, která není pro turisty až tak známá. Nádhera. Dojeli jsme na jednu plážičku, kde byly útesy a místní z nich skákali do vody. Tak jsem se hecla a skočila si párkrát taky. Ze začátku to jsou nervy, když stojíte na kraji útesu. Ale jakmile se odhodláte skočit a opravdu to uděláte, zjistíte, že na tom vlastně vůbec nic není.

V oblasti Anda se nachází několik jeskyní, ve kterých jsou nádherná jezírka na koupání a některé i na skákání. My navštívili dvě z nich. Combento Cave Pool (30PHP/os) a Kaligoon Cave Pool (52PHP/os). Prostě pravé Filipíny a musí se to zažít.

Combento Cave Pool

Kaligoon Cave Pool

Náš poslední ostrov, který navštívíme, je Palawan. Bohužel žádná loď ani letadlo z Boholu neexistuje a tak se musíme přepravit trajektem zpátky na ostrov Cebu a odtud letecky do Porto Princessa (hlavní letiště na Palawanu). Pro přepravu z Panglaa do přístaviště jsme chtěli konečně využít jeepney (20PHP/os), ale zase se nám nepodařilo žádné najít a tak jsme využili služeb kolemjedoucí dodávky s klimatizací. Řidič nám nabídl cestu za 300PHP. Tak jsme mu poděkovali a šli dál. Až nás nakonec dojel a nabídl nám 150PHP, což pro nás bylo akceptovatelné.

Z přístaviště vyjíždí pravidelně dva druhy trajektu - rychlý a dražší (2 hodiny, cca 800PHP/os) a pomalý a levnější (2x denně ve 12 a 22:30, 5 hod, a 240PHP/os), Jelikož máme let až další den odpoledne, tak nám vůbec nevadí večerní delší linka, s dospáním se na letišti. Ale takovýhle trajekt jsem ještě neviděla. Na celé horní palubě je jedna dvoupatrová postel vedle druhé. To je aspoň zážitek!!!

P.S. Na trajektu jsem se dozvěděla, že v sobotu (náš předposlední den na ostrově) byli na severozápadě Boholu (my byli na jihu a během výletů na motorce ve středu a na východě) zastřeleni 3 teroristi a dva jim uprchli. Prezident Filipín jim vyhlásil válku. Prý když se oni můžou chovat jako zvířata, bude se tak chovat i on.

 Více fotek z mého asi nejoblíbenějšího ostrovu zde.

Filipíny - ostrov Cebu

Cebu je 196 km dlouhý, úzký ostrov jehož páteř tvoří vysoké kopce s nejvyšším vrcholkem Osmena Peak (1013 mnm). Stačí si jen vzít habal-habal (jinými slovy levná taxi motorka), který vás vezme k registrační stanici (45 minut) a odtud vás čeká 20-30 min výstup. Docela mě mrzí, že jsme tuhle vycházku neabsolvovali, ale bohužel jsem se o tom dozvěděla až v den odjezdu. Stejně jako o horkých pramenech Mainit Hot Spring v Malabuyoc (není moc známé mezi turisty).

habal-habal (staženo z netu)

Nejvíce času jsme strávili ve vesničce Moalboal, kde sice není pořádná pláž, ale my si to užili po našem. Ubytovali jsme se v Babu Backpackers Inn (můj první hostel v životě) a užívali si vynikajícího filipínského oblíbeného piva Red Horse (6,9% alkoholu) v houpací síti, zašli jsme si zahrát kulečník do Chilli Baru, na oběd jsme si odskočili hned vedle našeho hostelu do J&C Food House. Je to poměrně nový bar (4 měsíce) s absolutně neuvěřitelně zábavnou majitelkou Jay Jay, která neustále obdivovala moje prsa a měla potřebu se jich pořád dotýkat.:-D Dali jsme si jejich vyhlášený Veggie burger, který jsme nebyli schopni sníst ani ve dvou. Popravdě tady jsme trávili nejvíc času.:-)

náplň byla větší než moje zaťatá pěst

Naše ubytování bylo taky na jedničku. Babu je skoro padesátiletá majitelka, která je v téhle oblasti nováčkem. Bývala to designerka a artistka, ale nějak ji to přestalo bavit a rozhodla se začít s něčím absolutně novým, co nikdy nedělala. A je to i poznat. Babu je neuvěřitelně přátelská a důvěřivá. Myslím si, že se jí to časem vymstí. Dá vám spoustu tipů na výlety, co se vyplatí a nevyplatí a také má spoustu slev pro své "klienty". Vyprávěla nám, jak to pro ni bylo ze začátku náročné a vysilující. Každého ubytovaného bere jako člena rodiny...a dokud nejsou všichni zpátky na svých pokojích, neměla klidného spánku. Takže se nejednou stalo, že se sebrala ve dvě ráno, vzala motorku a vydala se svou ztracenou ovečku hledat.:-D 

Babu a její hostel

Druhý den jsme si od Babu půjčili skútr za 400 PHP. Nutno podotknout, že na něm Hendrik ještě nikdy neseděl. Takže jsem mu řekla co a jak. Poučila ho o bezpečnosti, mých skútr nehodách z Řecka a Thajska, zdůraznila mu, že má v rukou i můj život, tak ať si zbytečně nehraje na hrdinu. Hned při první otočce to málem napálil do baráku. A to mě ještě to ráno přesvědčoval, ať si půjčíme poloautomat, že na tom nemůže být nic těžkého. Tak jsem mu vysvětlila, že řídit i automat je občas náročné, zvlášť když to nikdy předtím nedělal. Plus bude za sebou mít ještě druhou osobu, mě. Plus bláznivá asijská doprava, plus už není zvyklý řídit na pravé straně vozovky. Moje argumenty ho moc nezajímaly, ale velmi brzo uznal, že jsem měla pravdu a je dobře že jsme vzali automat.

Namířili jsme si to ke známým Kawasan Falls. Na parkovišti nám hned naúčtovali parkovné 50 PHP. Prostě tam postávala skupinka Filipínců, jeden k nám přišel a řekl, že musíme zaplatit. Pochybuju, že tam pracuje, ale dohadujte se o tom. Další výdaje (40 PHP/os) přišly hned u vchodu do areálu vodopádů. Ze všech stran se nás sypaly nabídky canyoneeringu, který jsme už měli dávno zamluvený na další den přes Babu. Bylo tu přelidněno, nepořádek, ale voda a vodopád byla nádherná.

Kawasan Falls

Za poplatek 300 PHP/vor, 100 PHP/vesta a helma se můžete nechat povozit pod vodopádem a zažít vodopádovou masáž...

Z Kawasan Falls jsme se vydali na průzkum okolních vesniček, aby jsme dostali přibližnou představu, jak ostrov vlastně vypadá. Alespoň jeho obydlená část. Konečně se nám povedlo vypadnout z turistických oblastí a vidět opravdový filipínský život a ceny. Např. v turistické oblasti si koupíte láhev Coca Coly za 50-100 PHP, ve neturistické oblasti je to 10 PHP. Za burger je to 150-300 PHP versus 30 PHP. Takže když se mě kamarádi ptají, jestli je tu draho, odpovídám jim, že pro Australana ne, ale pro nás Čechy na asijské poměry jo. Tak teď už víme, že se to týká jen té turistické oblasti...

Na západ slunce jsme si zajeli na White Beach, kde po nás samozřejmě chtěli další poplatek za parkování 10 PHP (ale když jsme se ptali v hostelu, tak nikdo platit nic nemusel). Pláž byla obskládána stany a skupinkami místních, kteří si zde užívali prodloužený velikonoční víkend. Jsem netušila, že můžu kempovat na pláži...

White Beach

Na další den jsme měli domluvený můj vytoužený canyoneering. A jak naschvál celou noc pršelo a nepřestalo ani ráno. Přesto nám bylo oznámeno, že se adrenalinové dobrodružství koná. Jakmile jsme nastoupili na trojkolku, pršet přestalo a začalo znovu až když jsme se vraceli na trojkolce zpět. Náš řidič a průvodce v jednom nás zavezl ke Kawasan Falls do jeho "kanceláře", kde jsme podepsali nějaké bezpečnostní formuláře, vyfasovali vesty a helmy a mohlo se vyrazit. Venku už na nás čekal habal-habal, který nás odvezl někam do kopců k registrační stanici. A jelikož bylo po dešti, všude bylo bláto, že i řidič měl problém udržet motorku ve vzpřímené poloze. Adrenalin navíc. To se výdycky hodí.:-) Od registrační stanice jsme zamířili asi 20 min k začátku trasy. I zde bylo poměrně blátivo a kluzko, takže už jen samotná cesta nás vyčerpala. Ale veškerá únava opadla, jakmile jsme zahlídli neuvěřitelně průzračnou řeku, v které se mělo naše dobrodružství odehrávat. 

Canyoneering je vlastně takový sestup korytem řeky. Sestup ve formě skákání z útesů, plavání jeskyněmi, brodědní, plazení a hlavně nepopsatelné zábavy. Překvapilo mě, že trasa je vhodná i pro neplavce. Jednoho takového jsme ve skupince měli - Polka, co se bojí výšek, skákání a neumí plavat. Když jsem se jí ptala, proč se rozhodla jít přes tohle všechno do canyoneeringu, odpověděla mi, že vždycky dělá věci, kterých se bojí. Čelí svému strachu. Klobouk dolů. Ale svůj strach nakonec nepřekonala a všechny skoky obešla.

Bohužel nemám zatím sestříhané video, ale pro inspiraci alespoň youtube.

A opustit Cebu Island bez návštěvy Oslob s Whale Shark by byl byl hřích. Teda alespoň to říkali zatím všichni, koho jsme potkali. Vzali jsme to tedy s Ceres Liner (bez klimatizace, 77PHP/os) do Bato a tam přesedli na jiný Ceres Liner do Oslobu (20PHP/os), konkrétně přímo k zastávce u Whale Sharks. Stačí jen říct průvodčímu, kam máte namířeno a on vám pak řekne, kde vystoupit. Po cestě jsem zahlídla asi šestiletou holčičku, jak kadí na ulici. Nevím, jestli je to tady běžná praxe, ale radši bych byla bez tohoto zážitku.

Zastávku přímo u Whale Sharks jsme si vybrali účelně. Hned u nástupní stanice na loď se nachází pěkný, čistý Sharky Hostel (360PHP/noc/osoba). Takže když ráno vstáváte na šnorchlování (1000PHP/os) se žraloky, stačí se překulit z postele na bok a už jste tam. První šnorchlování je v šest ráno, takže jste vděční za každou minutu spánku. Whale Sharks dorůstají délky až 18 m a váhy 32 tun. Prostě velikáni, kterých se však nesmíte dotknout, jinak dostanete pokutu 2000PHP a až půl roku ve vězení. Praxe je taková, že je tam tak narváno (podle instrukcí, které nám byly uděleny před samotným šnorchlováním, na jednoho žraloka by mělo být max 6 lidí a udržovat vzdálenost 6 m od něj), že se vás někdy žralok dotkne svou ploutví sám, protože se nemá kam hnout.

Whale Shark

Ještě ten den jsme si to zamířili k Tumalog Falls. Původně jsme hledali nějakou pěknou pláž, neúspěšně (když už najdete pláž, tak přístup je zpoplatněný 50-120PHP/os). A jak jsme tak hledali a hledali, došli jsme až pod kopec, který vedl k vodopádům. Několik habal-habal řidičů nám nabídlo, že nás svezou (30PHP/osoba/jedna cesta), ale my si řekli, že se projdeme, i přes varování, že je to do hodně prudkého kopce. To známe. Nás vystraší, aby na nás mohli vydělat. Tůdle.... Tak nekecali. Asi po deseti minutách neuvěřitelného kopce a horka jsme to vzdali. Naštěstí jel kolem nás habal-habal a tak jsme neváhali jeho služeb využít.

Tumalog Falls

V Sharky Hostel nám nabídl loď do naši další destinace, ostrov Bohol, za výhodnou cenu 800PHP/os. Vzali jsme si tedy bus do centra Oslob za 12PHP/os a odtud asi 300m k lodi. Tam jsme měli najít Manuela a říct mu, že jsme z Sharky Hostel. Normálně je cena okolo 1000PHP/os. Některé resorty nabízí i 1500PHP/os. Proto nám v Sharky řekli, ať si necháme cenu pro sebe... Cesta trvala asi dvě hodiny a loď nás vzala na ostrůvek Panglao, který je s Boholem propojený dvěma mosty. Následujícíh pět dní strávíme právě zde, na Panglao, kousek od známé Alona Beach.

Více fotek zde: Canyoneering, Cebu Island, Whale Sharkes.

Filipíny - přeprava z Boracay na Cebu

Je 5:20 a mně zvoní budík. Je čas se vydat na letiště Caticlan a odtud směr Cebu. Netušila jsem, že to bude trvat na Caticlan jen takovou chvilinku, jinak bych si jistojistě přispala. Ale lepší tam být dřív, než zmeškat let, že?:-) Vyjednávat ráno cenu trojkolky je celkem zbytečné. Řidiči ví, že na to letiště prostě musíte a že je potřebujete. Na recepci našeho ubytování jsme se domluvili, že nám na 6 ráno přistaví trojkolku za cenu 120 PHP. (Možná si říkáte, proč pořád zmiňuju u všeho ceny, ale třeba se jednoho dne rozhodnete vydat se v mých stopách a jak se vám to pak bude hodit. Takový blogy jsou pak při cestování ty nejužitečnější a často vám pomůžou pěkně ušetřit.) Na molu jsme zaplatili opět 25 PHP za loď a 100 PHP za využití mola. Enviromentální poplatek nám už nepočítali. U pokladny jsem si všimla, že přeprava lodí a následně klimatizovanou dodávkou na letiště Kalibo stojí "jen" 250 PHP. To kdybych věděla dřív, tak jsme si koupili letenky z Kalibo, protože jsou o poznání levnější než z Caticlanu. Pozdě brečet nad rozlitým mlíkem.

Z druhé strany mola jsme si pak vzali další trojkolku na letiště (25 PHP/os) a zjistili jsme, že to byly vyhozené peníze. Odletová hala je vysloveně za rohem. (Už jen teď jsem vám jen tak mimochodem ušetřila cca 580 PHP. Nemáte zač.:-)). Na Boracay byla celkem běžná praxe, že jim čas od času vypadl proud. A to se stalo i teď, na letišti. Zrovna když jsem procházela tím rentgenovacím rámem. Takže jsem musela čekat, než jim to nahodí.:-) 

Let trval asi hodinku. Hned jak jsme vylezli z letadla v Cebu, už se na nás hrnuly nabídky odvozu za nehorázné ceny. My si naštěstí všimli velkého bilboardu s promo kódem (VIVACEBU) na Uber v hodnotě 500 PHP s platností do konce srpna 2017, z vyzvednutím na letišti s cestou do centra nebo z centra na letiště. Což nám ušetřilo poměrně dost adrenalinu nebo peněz. Ta adrenalinová možnost byla, že pojedeme tzv. jeepney - předělané americké jeepy z druhé světové války - nejvyužívanější zdroj veřejné dopravy na Filipínách. Jezdí podobně jak autobusy na určitých trasách, ale jako turista moc šancí na jejich využití nemáte. Těžko říct, kde jsou zastávky. Jeepney si často zastaví, kde chce. Můžete podle všeho kdykoliv naskočit a jen pošlete po dalších spolucestujících peníze (cca 9 PHP) a zakřičíte, kam potřebujete jet. Podle toho vám řidič po spolucestujících vrátí drobné. A pak jen zakřičíte, že vystupujete. Alespoň tohle jsem se dočetla na netu. Odvahu jsem sama zatím neměla. Návod na cestování s jeepney zde.

Jeepney

Jelikož jsem se dočetla, že nemá cenu ztrácet čas v Cebu City (prý je to taková menší Manila), naše cesta se ubírala směrem do Badianu, kde chceme zkusit canyoneering (což je takový adrenalinový zážitek ve formě "scházení dolů" (skákání z útesů, chůze vodou, plavání, lezení, plazení a další způsoby) kaňonem řeky, proudu, jakékoliv vody. Z Cebu City je to do Badianu asi 120 km. Takže buď můžete jet rychle (cca hodina), pohodlně a draze (cca 2500 PHP/os) dodávkou/autem nebo pomalu (přes 3 hodiny), méně pohodlnějí a levně (140 PHP/os autobusem s klimatizací). Asi se nemusím ptát, jakou variantu zvolíte. Autobusové nádraží South Cebu Bus Terminal je od letiště vzdáleno asi 30 minut. Jenže vyznat se na autobusáku (kde jsme museli projít dalším rentgenovacím rámem, stejně jako v místních obchoďácích)... Marně jsme hledali, kde si zakoupit lístek. Anglicky nám překvapivě moc nerozuměli. Ale nakonec se nám povedlo zjistit, že lístek se kupuje až u řidiče. Teď už jen najít náš autobus. Přiznám se, že nám to dalo zabrat. Ke všemu jsou velikonoční svátky, takže všude milion lidí, dlouhatánské fronty na autobusy... Dokonce i náš Uber řidič nás strašil, že všechny autobusy už jsou vyprodané a ať jedeme radši s ním. Naštěstí týhle fígle známe.:-) 

Konečně se nám povedlo najít naši linku přepravce Ceres Liner (můžete si zvolit levnější bus bez klimatizace, ale všude jsou otevřená okýnka a prý to pěkně větrá anebo trošku dražší s klimatizací, kde je zima jak v marazáku). Jenže najít tu správnou linku (Bato via Barili) ještě nebyla výhra. Museli jsme si stoupnout do dlouhatánské řady nebo spíš takového hada, který se pomalu sunul nejdřív za nádražní budovou, pak v klimatizované budově (čekárně) a nakonec před budovou u autobusu. Autobus odjížděl jednou za půl hodiny. Náš had se sunul asi dvě hodiny. Ale hladem ani žízní jsme netrpěli. Každou chvíli kolem nás prošel nějaký pouliční prodejce s nabídkou všeho možného. A takhle to fungovalo i celou cestu v autobuse, kdy k nám na jedné zastávce nastoupil prodejce a na další s naditou peněženkou vystoupil. (Dokonce když jsme jeli Uberem přes Cebu City, tak na semaforech stáli chlapíci s kastlem pití a vždycky když byla červená, tak začli obcházet čekající auta - něco jak u nás na semaforech umývači předních skel.)

čekání na autobus

Jakmile se autobus rozjel, zvedl se "průvodčí" (týpek s ledvinkou) a obešel jednolivé cestující s otázkou, kam jedou. Podle toho jim nacvakal lístek. A to doslova (viz obrázek). Když dorazil na konec autobusu začal ode všech vybírat jízdné. Když jsme si kupovali letenku, schválně jsme si vybrali ranní let, abychom dorazili do Badianu přes den a mohli si najít ubytování. Jenže jsme netušili, jak se všechno protáhne a do cíle jsme přijeli se stmíváním. Jak jsme vystoupili z autobusu, zrovna začal dlouhatánský velikonoční průvod. že se nedalo nikam hnout a nikoho na nic zeptat, jak byli všichni zabraní do průvodu. Po asi 40 minutovém bloudění se nás chopil nějaký chlapích, že nám pomůže najít ubytování. Samozřejmě se nás nezapomněl optat, zda už máme zakoupený canyoneering a že má pro nás super výhodnou nabídku - 1200 PHP/os. Když jsem dělala průzkum na netu, cena na osobu byla okolo 3000 PHP, jenže zkušenostma z Thajska vím, že se absolutně nevyplatí kupovat tyhle zážítky na netu. Oficiální cena je 1500 PHP/os, s tím, že v jedné skupině je 5-10 lidí. A on nám nabízel, že tam budeme jen my dva. Tak jsme si na něj slušně vzali číslo s tím, že se mu ozveme později, jak jsme se rozhodli. Jako třeba jsme opravdu měli štěstí. A nebo rozum a vytušili jsme, že se nás tu snaží někdo okrást.

jízdenka

Když jsme plánovali cestování po Cebu, původně jsme se chtěli zastavil na jeden den v turistické oblasti Moalboal (asi 15 km od Badianu), ale je to spíš oblast zaměřená na potápění a taky už víme, jak to funguje s recenzemi jednotlivých míst... jedna paní povídala a vy pak přijdete o super místo či zážitek. Nicméně už byla úplná tma a nikde žádný turista, každý na nás divně koukal. Schíza. Měla jsem pocit, že mě každý sleduje a chce mi něco provést. Tak jsme se s Hendrikem rozhodli, že si vezmeme trojkolku (cca 100 PHP) a vrátíme se směrem k Moalboal. Tam to alespoň žije a můžeme se zeptat jiných turistů, jestli neví o nějakém ubytování. Hned jsme se cítili lépe, ale ubytování na hlavní ulici ne a ne najít. Po další ztracené hodině, jsme se zeptali "trojkolkářského klanu", zda o něčem neví a oni nám hned ochotně začali nabízet, že nám pomůžou něco najít. Nakonec jsme se domluvili na částce 120 PHP (nechtěli jít moc s cenou dolů, protože byl večer a to mají údajně jiný ceník) s tím, že nás budou vozit tak dlouho než něco najdeme. Všude bylo plno kvůli velikonočním prázdninám (tzv. Holly Week). Nakonec se nám zadařilo najít poslední dvě místa v super hostelu za cenu 300 PHP/osoba. A jsem strašně moc ráda, že jsme se rozhodli jet do Moalboal, protože je to tady super.

Filipíny - Crystal Cove Island

Když cestujete, častokrát čtete recenze různých míst a podle nich se většinou rozhodnete, jestli daná destinace, památka či jiná atrakce stojí za to. Jenže nikdy nevíte, jaké standardy má daný recenzátor. Proto vám dnes napíšu dva příběhy o jednom dni.

Příběh 1:

Je krásné pondělní ráno. Sluníčko svítí a já si můžu užít každičkou vteřinu tohoto dne, protože jsem vstala o mnoho dřív než kterýkoliv jiný den. Na dnešek jsem si domluvila Island hopping - lodní výlet, který mi umožní vidět krásy tohohle úžasného ostrovu a jeho okolí. Jsem plná očekávání.

Samozřejmě celodennímu výletu předcházel i průzkum trhu, přece jen nechci platit zbytečně něco navíc, i když vím, že bych tím podpořila místní pracovníky a jejich rodiny. Každou chvíli mi někdo nabízí nějaký výlet a tak je nejvyšší čas zjistit, jaká je cena. Zkouším se zeptat tří různých prodejců a částka je vždy 800 PHP/osoba. Nevadí mi, se vyptávat. Výdyť si alespoň cvičím angličtinu a navazuji kontakt s domorodci. Abych svůj průzkum měla kompletní, zeptala jsem se ještě milé paní recepční na našem ubytování. Cena 600 PHP/osoba. Výlet zahrnuje návštěvu tří ostrovů, neomezené jídlo a pití, šnorchlování za poplatek 20 PHP a zážitky k nezaplacení.

Hodina H se blíží a já už vyhlížím na pláži White Beach naši loď. Na jednu loď se vleze přibližně 30 lidí, alespoň mám příležitost poznat další národnosti, ale především cestovatele, kteří mě mohou inspirovat v dalším cestování a celkově v životě. Ne nadarmo se říká "Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem." nebo "Cestování rozšiřuje mysl/povědomí o světě" (Traveling broadens your mind - takový překladatelský oříšek). Takže mi vůbec nevadí, když se na mě na lodi někdo tlačí, protože tím akorát zjišťuju, že daná národnost nemá problém s osobním prostorem a je pravděpodobně dobrosrdečná a přátelská.

Ani ne 10 minut na lodi a už zastavujeme na šnorchlování. Líbí se mi, že se tu nechodí kolem horké kaše, zbytečně se nic neprotahuje a jde se rovnou na věc. Hop do vody. Když to porovnám s Austrálií nebo Thajskem, není tu nic moc k vidění. Ale mně to nevadí, protože jsem šťastná, že mám tu možnost porovnávat, jelikož jsem měla to štěstí a odvahu cestovat. Po půl hodině ve vodě naskočíme zpátky na loď a hurá na sever ostrova Boracay, na překrásnou Puka Beach. Takhle průzračnou vodu jsem nikde neviděla! Sice jsou všude na přelomu pláže a moře zaparkované lodě, ale aspoň mám nádherné a autentické fotky s těmi bambusovými skvosty. Sice nás průvodce nejdřív žene do jednoho baru na lehátka se slunečníkem, kde si musíme objednat předražený drink, abychom mohli na lehátku zůstat. Bez drinku se můžeme jít schovat pod jeden přístřešek. Já tomu rozumím. Průvodce nechtěl, abychom se krčili někde v přístřešku nebo nedej bože v žáru slunce na pláži a chtěl nám nabídnout pohodlí lehátka s vynikajícím osvěžujícím koktejlem s tím, že máme možnost opět podpořit místní ekonomiku.

Po hodině se vracíme opět na naši loď a pokračujeme ve výletu. Plujeme kolem Krokodýlího ostrova (ne že tam jsou krokodýli, ale jeho tvar připomíná hlavu tohoto dravce) směrem na ostrov Panay, městečko Caticlan na obídek. Už z dálky cítím grilované masíčko. Oběd probíhá formou bufetu, takže si můžu nabrat kolik chci a kdykoliv si jít přídat. Jsem štěstím bez sebe, že můžu ochutnat místní pokrmy - dušenou zeleninu, rýži, kuřecí a vepřové špízy, smažené krevety, rybu a banán.

Po obědě se vydáváme na třetí ostrov Crystal Cove Island, kde před vstupem musíme zaplatit enviromentální poplatek 200 PHP/osoba. Co bych pro tuto krásnou zemi neudělala. Crystal Cove je pravděpodobně nejkrásnější ostrov, jaký jsem kdy viděla. Prvně si to mířím kolem piknikových kamenných přístřešků k první jeskyni, kam se dostanu překrásně vyrobenými schodky dolů do podzemí. Tak průzračná voda, že do ní musím hned skočit.

Odtud nádhernou procházkou po ostrůvku mířím ke druhé jeskyni. Nejdřív musím přejít takový jakýsi můstek ve vodě, až dorazím k malinkatému otvoru do jeskyně, kudy musím několik metrů po tmě a skrčená přejít k další nádherné průzračné vodě. Všechno je to neuvěřitelné dobrodružství a já jsem nesmírně šťastná! 

Výlet je u konce a já můžu jen dodat, další zážitek na celý život.

Příběh 2:

Je pondělí. Nikdy jsem neměla ráda pondělí. Budík mi zvoní v 8:00. Jsem na dovolené a musím vstávat. Fakt super. Na dnešek jsem si domluvila jakýsi lodní výlet, ale nevím, co od něj čekat, protože jsem četla rozporuplný recenze, a tak radši nečekám nic. Maximálně jsem vyhodila další prachy a ztratila den dovolené.

Než jsem si tenhle výlet zarezervovala, obešla jsem nejdřív pár pouličních prodejců, kterých je tu jak psů a každý den mě otravují. Musela jsem zatnout zuby a jít na věc. Jen doufám, že budu rozumět té jejich angličtině. Sice je to jejich úřední jazyk, ale chlubit by se tím neměli. Už teď lituju, že jsem se do něčeho takového pouštěla. Každý mě snaží nalákat na super výhodné ceny a slevy. Tak například jeden chlapík mi řekl, že mi nabídne super cenu a to pouhých 800 PHP/osoba. A když jsem se ho zeptala, kolik je teda normální cena, když mi nabízí tuhle super výhodnou a on odpověděl, že normální cena je 800 PHP/osoba. A usmál se. Tak to je konec. Tady já ztrácet čas nebudu. Ještě se zeptám u nás na recepci, ale jestli mi nedají slevu, tak na to kašlu. Naštěstí jsem si o slevu nemusela ani říkat, poněvadž mi paní recepční rovnou nabídla 600 PHP/osoba, tak jsem jí na to kývla. Ale stejně mi mohla ještě slevnit, když už jí platím za ubytování.

V 9 máme sraz s průvodcem na pláži. Už teď je horko jako prase. Jestli to takhle půjde celej den, tak chcípnu vedrem. Nesnáším čekání. To nás jako nemůžou nalodit teď? Právě jsem se dozvěděla, že se mnou pojede dalších 29 lidí. Já se picnu. To nás tam nemohli narvat ještě víc?? Na co je potřeba osobní prostor, že? Vždyť sdílet pot a smradlavý dech je tak spojující a moderní. Všude samý asiat...oni jsou tak hluční a pořád se všemu smějí...

Ani ne 10 minut na lodi a už zastavujeme na šnorchlování. To si ze mně dělají srandu! Tak já platím těžce vydělané peníze, aby mě svezli pár metrů a já mohla skočit do vody, kde stejně není nic k vidění?? A ještě po mně chtějí další enviromentální poplatek 20 PHP? Na co jsem teda platila těch 600 PHP? Půl hodiny v moři naprosto stačilo a už to míříme na první ostrov. Moment. My se vracíme na Boracay. Sice na severní část ostrova, kde jsem ještě nebyla, ale můžu si tam kdykoliv zajet na trojkolce. Chlubí se tím, že navštívíme 3 ostrovy, ale už se nikde nepochlubí tím, že jeden z nich je ostrov, kde jsme všichni ubytovaní. Ihned jak se vylodíme, už nás průvodce žene do předem nasmlouvaného baru, kde se z nás snaží vylákat nekřesťasnké peníze za drink a přitom si hrají na úžasňákovi, že můžeme pak zdarma využít jejich lehátek se slunečníkem. Ale na tohle já jim neskočím. Jdu rovnou do vody. Je sice nádherně průzračná, ale co z toho, když je tu loď vedle lodi a skoro tu není prostor pro koupání. Ještě že tu budeme jen hodinu,

Konečně zpátky na lodi. Na té pláži byl šílený hic. Další zastávka je konečně obědová. Všichni slibovali neomezenou konzumaci jídla a pití, ale nikde ani zmíňka, že je to jen během oběda. Už z dálky cítím grilované maso. Jenže z blízka vidím spíš jednohubku než kus masa. V nabídce je suchá rýže, smradlavá dušená zelenina, grilované krevety s nechutnou příchutí, kousek pofidérní ryby a kuřecí a vepřové kousíčky na špičce špejle. Ok. Dobrou chuť. Už ať jsem zpátky na Boracay v McDonalds. Že bych si šla přidat, nehrozí.

Po obědě se vydáváme na třetí ostrov Crystal Cove Island, kde před vstupem musíme zaplatit enviromentální poplatek 200 PHP/osoba. Tak tady se zastavím a hned dvakrát! Třetí ostrov?? A kde že byl ten druhý? To jako počítáte ten ostrov, kde jsem teď měla oběd??? A další enviro poplatek? Za co jsem teda platila těch 600?? Naposledy!!! Už mě nikdy nikdo nikam nedostane. Crystal Cove může někoho nadchnout, ale mě teda ne. Všechno je tu uměle vybudované, vstupy do jeskyní jsou nebezpečné a pro klaustrofobiky nevhodné. V druhé jeskyni jsem se musela skoro plazit, abych došla na konec, kde na mě čeká jen další průzračná voda. A hlavně, ta chůze z první jeskyně do druhé, na slunku, do schodů. Takhle jsem si teda dovolenou nepředstavovala!

A co vy? Vidíte spíš sklenici z poloviny plnou nebo prázdnou? :-)

Více fotek ze super výletu zde.

Filipíny - ostrov Boracay

Boracay je malý ostrůvek (ne tak malý, jak jsem předpokládala) ve středu filipínských ostrovů (oblast Visayas), vzdálený od Manily cca 315 km směrem na jih. Samotný ostrov nemá vlastní letiště a proto využívá hned dvou letišť nedalekého ostrovu Panay - letiště Caticlan (MPH) a Kalibo (KBO). Letenky na Caticlan jsou o něco dražší než ty na Kalibo, ale za to ušetří poměrně dost času a nervů (na dochvilnost domácích letů a autobusových linek se tu moc nehraje, proto vždy počítejte pro jistotu s několika hodinovou časovou rezervou, obzvláště pokud máte navazující mezinárodní let). Z Kalibo je to totiž ještě asi dvě hodiny autobusem (takže si k výdajům musíte přidat i lístky na bus).

Cebu Pacific Air

Pamatujete, jak jsem v minulém příspěvku chválila letiště v Manile? Tak to platilo pro letiště mezinárodní. S tím domácím je to trochu jíný příběh plný zmatku, neorganizovanosti a minimálně hodinového zpoždění. Ale nic, co by se nedalo zvládnout. Hlavně že to letí. Spoj mezi Manilou a Caticlanem trvá (když jde všechno podle plánu) asi hodinku. Letadlo letí poměrně nízko (především nad ostrovem Panay), takže můžete pomalu ochutnávat Filipín. Po poměrně krátkém letu přistanete uprostřed ničeho na vybetonované ploše. Tam už na vás čeká několik autobusů, které vás přepraví na "letiště". Odtud vás ozbrojená (tím mám na mysli, že mají v rukách obří zbraně) vypakuje ven z areálu letiště, kde už na vás hladově čekají nejrůznější přepravci, kteří vás za "výhodné ceny" přepraví na molo, odkud se pak lodí dostanete konečně na ostrov Boracay.

loď mezi Caticlan a Boracay

My si naštěstí dopředu nazjišťovali přibližné ceny za dané služby, abychom předešli zbytečným výdajům. Vydali jsme se směrem (do prava) ke vzdálenějším postávajícím "trojkolkářům" (řidiči trojkolek/tricycle - motorka, která má k sobě přidělanou "budku", do které se vleze až 6 cestujících), a začli s vyjednáváním. Všeobecně v Asii musíte smlouvat. Berte to jako zábavu (ze začátku vás to může i bavit) a berte smlouvání jako takovou konverzaci, žádnou agresi. Nám se povedlo usmlouvat cestu (která trvá asi pět minut) na molo z 50 PHP/os na 25 PHP/os. Na mole jsme si museli zakoupit lístek na loď. Jenže to není jen jeden lístek - vstup na loď (25 PHP), poplatek za využívání mola (75 PHP, studentská sleva 60 PHP) a enviromentální poplatek (100 PHP) - každý se musí koupit v sólo okýnku. Takže dostanete hromadu lístků a jste z nich tak zmatení, že když po vás vyžadují některý z nich, dáte jim radši všechny, ať si sami vyberou. (Více o přepravě na ostrov zde.)

Hromada lístků

Postupně odevzdáte na jednotlivých "přepážkách" všechny lístky a dostanete se na loď, která vás odveze na ostrov Boracay, odkud si musíte zase chytit a usmlouvat trojkolku směrem k vašemu ubytování. Co jsem tak pochopila a vyčetla, delší cesta na trojkolce je 50 PHP/os, ale častokrát vám řeknou cenu 150 PHP za dva, což je podle všeho pronájem celé trojkolky a místní vám tak chtějí zajistit maximální "pohodlí" a soukromí. Takže pokud chcete ušetřit, řekněte jim, že vám nevadí, aby bylo na trojkolce více lidí a tím i klesne cena. Pro kratší trasy by se pak měl platit poplatek 20 PHP (mezi stanicemi, viz niže), ale je to asi vždycky o štěstí a tom smlouvání.

trojkolka

Ostrov se dá rozdělit na tři části: Yapak na severu (s nádhernou pláží Puka Beach), Balabag ve středu (s nejznámější a tolik opěvovanou White Beach) a na jihu ostrova oblast Manoc-Manoc (kde se nachází právě molo pro spoj s letištěm). Oblast Balabag se dále dělí na tzv. Stations 1, 2 a 3. Co jsem vypozorovala, tak Station 1 je taková více luxusní a poklidná. Station 2 tam to žije - hromada barů, restaurací, kaváren, stánků, nákupní "středisko" D´Mall - pár uliček s obchůdky, kavárnami, bary, restauracemi - celá oblast je hlídána ochrankou (možná policií - těžko říct, kdo jsou ti oficíři s dřevěnými holemi) a nepovoluje pouliční prodejce, což je jakási úleva, protože jakmile vlezete na hlavní promenádu kolem White Beach, na každém kroku dostanete minimálně jednu nabídku na výhodnou masáž, lodní výlet, parasailing, zaplítání vlasů nebo nákup nějakého zboží jako třeba pantofle nebo nepromokavý vak. No a Station 3 je nejtižší a údajně nejlevnější. 

D´Mall

My si zamluvili ubytování na jednu noc v blízkosti Station 2, na protější straně ostrova na Bulabog Beach (větrná strana ostrova vhodná pro kite surfery) s tím, že pak obejdeme okolí a pokusíme se usmlouvat výhodnější ceny. Pokud někde zůstáváte déle než pět nocí, rozhodně byste měli bojovat za nižší cenu. A pokud třeba dva týdny nebo měsíc... Nebojte se toho, jsou to přeci jen vaše těžce vydělané peníze. Ceny se také liší podle sezóny a to skoro o polovinu. Hlavní sezóna je listopad až květen a ceny jsou opravdu vysoké. Ve vedlejší sezóně však hrozí monzuny a špatné počasí - i když prý to není taková divočina a rozhodně se sem vyplatí přijet mimo sezónu.

Většinu dnů se jen válíme, popíjíme smoothie a koktejly (o jídle a drincích někdy později), jíme a po večerech se procházíme po hlavní části ostrůvku. Slavná White Beach nás moc nenadchla, ale to bude asi tím, že je ve vodě hromada řas a taky jsme přece jen přijeli z Austrálie, kde jsme byli ve vodě přes léto často.

Fotky zde.

Hurá na Filipíny!!!

Tak už to tak vypadá, že můj australský sen je u konce. Dva a půlroku života a nelituju ani trošičku. Perth se stal mým domovem a těžko se mi odchází. Ale jak se říká: s každým koncem přichází nový začátek. A to platí i v mém případě. Razím na měsíc na Filipíny!!!

Tuhle dovolenou už mám v hlavě nějaký ten pátek a konečně přišel ten správný čas ji zrealizovat. A s každou novou zemí je spojený i pořádný průzkum. Já třeba vůbec nevěděla, že Filipíny se skládají z přes 7100 ostrovů! Ne všechny jsou teda obydlené a ne všechny taky plánuju objet.:-) Zaměřila jsem se na tři až pět a to mi stačí. Vrátit se můžu vždycky, že?!:-)

Než se člověk někam vypraví, je potřeba si  nejdřív zjistit, jaké jsou podmínky vstupu. Češi mají do země povolený vstup na 30 dní, pokud chcete vyrazit na dýl, musíte si už zažádat na konzulátu (myslím si, že ve Vídni) o víza. Další podmínkou je zpáteční letenka (kamkoliv, hlavně že vypadnete ze země) - jinak by vás na Filipíny ani nepustili. A poslední důležitá poznámka, musíte mít platnost pasu od odletu z Filipín minimálně půl roku. Nepřemýšlejte proč. Prostě to tak je.:-)

Pak už si jen stačí vymyslet, kam se chcete podívat (nemusíte, všechno se dá zařídit a vymyslet na místě, když na to máte koule) alespoň rámcově, abyste si mohli pobyt časově rozložit a co nejlépe využít.

Jelikož Hendrikovi končila platnost pasu, musel si na rychlo odskočit do Estonska pro pas nový. Sraz jsme si dali na letišti v Manile (hlavní město Filipín). Mně by třeba vyšlo levněji vyrazit z Perthu rovnou na jeden z ostrovů, kam se chystáme, ale pro Hendru to bylo mnohem dražší a tak jsme se shodli, že se potkáme právě v Manile (skoro od všech jsem slyšela, že Manile je lepší se vyhnout a zamířit radši hned rovnou do přírody) a budeme odtud cestovat spolu. Do baťohu jsem si zabalila pár triček, kraťasů, plavek a dalších nezbytností. Snažila jsem se to nehrotit a co nejvíc omezit, protože chci cestovat pouze s příručním zavazadlem a to může mít max 7 kg (i přes všechny svoje snahy mám stejně asi 10 kg). Dosud mi nikdy na letišti příruční zavazadlo nevážili. Až do teď. Ale povedlo se mi to vždycky nějak uhrát (většinou tak, že předstírám, že z baťohu vyhazuju nějaké oblečení, ale přitom si ho dávám do jiné kabele, kterou nevidí a pak si tam za rohem naházím ty věci zpátky...:-)

Samozřejmě nákupu letenek předcházel další průzkum. Řádně jsem nastudovala, jak se nejlépe hledají letenky na http://thriftynomads.com/booking-cheapest-flight-possible-anywhere/. Nejvíce se mi zatím osvědčil vyhledávač letenek https://www.kiwi.com/en/. Jenže pak jsem zjistila, že je ještě výhodnější si letenky na kiwi najít a pak si je zabookovat jednotlivě přímo u dopravců. A tak jsem i udělala...

O samotných Filipínách jsem si nastudovala na několika blozích na netu. Nejlepší mi přijde tento blog: https://www.justonewayticket.com/travel-blog/all-posts/. Ale inspirací mi byly např. i tyto stránky:http://www.twowanderingsoles.com/blog/ultimate-philippines-2-week-itinerary, http://www.jonesaroundtheworld.com/one-month-in-the-philippines-travel-itinerary/ a třeba tento: https://www.youtube.com/watch?v=g-7RK9cmXis. No a bez Lonely Planet průvodce by to taky nešlo. ke stažení zde.

Takže nakonec byl plán takový: 

1) ostrov Boracay - prostě naprostá válečka na krásných plážích za popíjení koktejlů

2) ostrov Cebu a Bohol - vodopády, Chocolate Hills, vodní hrátky

3) ostrov Palawan, městečko El Nido - šnorchlování a lodní výlety (možná i zavítat na ostrov Coron)

Jsou dva hlavní způsoby jak cestovat mezi ostrovy a to rychle, bezpečně a dráž letadlem (cena je každý den úplně jiná - od 30 AUD do 120 AUD přibližně), nejznámější je Cebu Pacific, a nebo pomalu, nebezpečně ale levně lodí/trajektem. Všechno se dá pěkně vygooglit (jak a kdy, jakou společností a tak).

Když už se bavíme o nebezpečí, určitě jste o Filipínách slyšeli, že jsou tam teroristi a různé organizace co unáší turisty. Prý je to pravda, ale to spíše v těch neturistckých oblastech na jihu země. Více se můžete dozvědět přímo na stránkách Ministerstva zahraničních věcí. 

No a taky je vždycky dilema, jak to udělat s penězma. Všeobecně se moc nevyplatí vyměňovat peníze v jiné zemi (třeba když jsem byla v Austrálii a ptala se na kurz filipínského pesa, na 1000 CZK (ano, pletu do toho ještě české koruny, aby se vám to lépe představovalo) bych v Austrálii ztratila 150 CZK) a ani na letiští země, kde plánujete dovolenou, protože kurz je většinou nevýhodný (což se překvapivě nepotvrdilo na letišti v Manile, kde jsme na příkladové 1000 CZK ztratili pouze 4 CZK). Takže se všeobecně doporučuje vyměnit minimální částku na přepravu do města/vytoužené destinace a zbytek peněz vyměnit tam. Zapeklité jsou i platby kartou a výběry z bankomatů. Poplatky, poplatky, poplatky. Poplatek vaší bance, poplatek za převod měny, poplatek za výběr z automatu... Tak jsme sebou vzali nějakou hotovost, o kterou se teď budeme pořád strachovat a až dojde hotovost, tak holt platit ty poplatky a brát to jako (smutnou) součást dovolené.

No a když už jsem zmínila letiště, tak se pojďme pobavit o tom v Manile, ať to máme kompletní. Zeptala jsem se strýčka Googla, jak to tam vypadá a nebyl moc pozitivní. Takže jsem si to letiště představovala, že je to polorozpadlá špinavá a zažloutlá komunistická budova, kde nic nefunguje. Přiletím do Manily a nechápu. Protože je to úplně normální pěkné vybavené letiště se všema službama jako všude jinde...

Takže jsme i jedné služby využili, a to takové, že jsme si zakoupili místní simku (nakonec i s internetem, abych mohla blogovat a postovat fotky:-)). Kredit 300 PHP (peso) vydrží na 46 minut místních hovorů a k tomu internet 30 GB za 1000 PHP (1 CZK=1,98 PHP). A to se vyplatí. Prodejce se nám zaručil, že signál je i všude na ostrovech. A jestli není, tak s tím stejně nic nezmůžeme, protože tahat se zpátky na letiště, abych ho zmlátila, se mi nechce.:-) (Operátor SMART.)

Příště povykládám o tom, jak jsme se dostali na Boracay a o čem tenhle ostrov vlastně je.

Jo a bacha, stejně jako na Bali a v Thajsku, ani tady nepijte vodu z kohoutků a nechtějte led do svých koktejlů...

No a nakonec jedno motivační video: https://youtu.be/gfl4ZJFbxkE.