Návštěva lékaře

Tak už i mně se zadařilo navštívit místního lékaře (teda původem z Indie jako většina doktorů tady). Je to jeden z dalších zážitků, co stojí za zmínku. Pokud chcete jít k doktorovi, musíte si nejdřív smluvit schůzku a jsou dvě možnosti, kam můžete zajít: do státní nemocnice, kde je čekačka cca 3 měsíce, ale pojišťovna by vám měla uhradit celou částku za návštěvu (ale mějte třeba angínu a čekejte na antibiotika tři měsíce :-)) a nebo můžete do soukromé praxe, kde pojišťovna hradí jen malou část. My se podíváme blíže na variantu číslo dvě.

Jak už jsem zmínila, tak jako tak si musíte domluvit schůzku a to se tady dělá většinou online. Existuje tu webová stránka/aplikace HealthEngine, kde si navolíte, jakého doktora chcete (zubař, chiropraktik, fyzioterapeut nebo tzv. GP - General Practitioner, náš obvoďák s jediným rozdílem, že tady dělá obvoďák tak nějak všechno - gynekologa, alergologa, kožního...) a přibližnou lokalitu (protože rozloha Perthu je 5 386 km²). V dalším kroku si vyberete, že chcete Bulk Billing GP, což znamená, že návštěva je pro Australany hrazena v plné výši Medicare (australské zdravotní pojištění) a pro "cizince" je cena jakž takž přijatelná. No pak si samozřejmě vyberete den a hodinu a je to. Každá soukromá praxe má i hodnocení od pacientů, takže si samozřejmě vyberete ty nejlépe hodnocené, aby se vám dostalo za ty prachy nejlepší péče.:-) Deseti minutová návštěva stojí většinou 65 AUD, s tím že pojišťovna vrátí okolo 38 AUD. Pokud potřebujete delší konzultaci (20ti minutová návštěva), platíte 100 AUD. Pokud trápí něco třeba vás i vaše dítě, musíte si zarezervovat schůzky dvě - klidně i hned po sobě, ale zaplatit obě. Pořádek musí být.

Většinou vás vezme doktor načas, ale samozřejmě se může stát, že si počkáte max 20 minut. Třeba mně se nedávno stalo, že měli opravdu na pilno ten den a sice mě vzali na čas, ale doktor už se mnou můj problém řešil hned ve dveřích a bylo vidět, že je opravdu ve spěchu a chce mě mít co nejdřív z krku. Takže se pak vlastně zapomenu zeptat na milion věcí a třeba si i zapomenu nechat předepsat léky, pro které jsem tam původně tak nějak šla (což si samozřejmě uvědomím, až opustím ordinaci), no a tím pádem si musím domluvit další schůzku, aby mi napsal recept. Moc nerozumím těch jejich cenám, ale protože tam teď chodím pravidelněji, už mi účtují jen 30 AUD (pojišťovna vrací cca 17 AUD zpět, čemuž už vůbec nerozumím).

No a pak se jde do "lékárny". Nebo spíš obrovitánské drogérky, kde najdete všechno. Zadní část mají většinou vyhrazenou právě pro příjem receptů a výdej léků (vzadu, abyste prošli kolem všech těch jejich produktů a nakoupili co nejvíc). Odevzdáte recept, dostanete pípák, co začne pípat a bzučet, jakmile je vaše objednávka připravena, což je vždycky minimálně deset minut, abyste mezitím pokoupili, co nepotřebujete. Lékárníci mezitím najdou váš lék, na počítači napíší pro koho to je, co je to zač, jak často to užívat, atd. Vytisknou na nálepku a nalepí na krabičku. No a to vše pak jdete zaplatit na pokladnu, která je vepředu obchodu, abyste ještě stihli obkouknout, co mají v policích. S proplácením léků je to pak taky vtipné. Systém opět absolutně nechápu, ale co jsem tak trochu vypochopila, tak hodnota účtenky za léky musí být mezi 38-50 AUD, aby vám vrátili nějakou část. To že máte třeba součet tří účtenek dosahující tuto částku už neplatí. Tak nevím. 

Reklamy

Měla jsem už několik stížností, že svůj blog poslední dobou hodně flákám. Jenže jakmile člověk někde žije už dýl, na spoustu věcí si zvykne a nepřijdou mu zajímavý (a taky musím přiznat, že i zapomínám, jak to třeba funguje v Česku, přestože jsem tam žila o 26 let dýl). Tenhle příspěvek nebude žádná esej, ale jen krátká poznámka, která mě prostě nenechá chladnou a nepřestanu se divit. 

Letošní zima byla mnohem chladnější než loňská a bylo to utrpení (tenké stěny, okna bez těsnění, žádné topení jen slaboučký přímotop), takže jsem většinu večerů trávila zachumlaná v posteli pod peřinou a sledovala jsem televizi (i tak se přece člověk naučí spoustu anglických slovíček:-)). Vím, že si v Česku stěžujeme na reklamy, ale to není nic v porovnání s Austrálií. Reklama je tu každou chvilinku a většinou jsou to pořád ty stejné reklamy dokola (i ve stejném pořadí). U nás je reklama před filmem/pořadem, několikrát během a pak po. Tady to nemá vůbec žádný řád. Třeba začnou úvodní titulky filmu a najednou reklama. Nebo chybí poslední minuta filmu (nebo jen titulky) a reklama. A ne že by si teda pak ten konec odpustili...po reklamě přehrají zbytek a začne hned další pořad. Reklamy tu ani nemají znělky (jak u nás). Prostě je pořad a zničeho nic reklama a pak zase zničeho nic pořad. No prostě zajímavý. Nebo ne? :-)

Pěkný den.

Broome

Konečně se nám podařilo dojet do cíle. Musím říct, že Broome se mi líbí. Takové menší městečko (14 500 obyvatel a v sezóně až 45 000), všechno je tu do deseti minut autem, což o Perthu se říct nedá, takže je to příjemná změna. Centrum městečka se skládá z několika pěkných uliček s obchůdky, především s perlami, (Broome je známá perlařská oblast) a galeriemi s pěknýma barevnýma obrázkama. Po městě se vyskytují cedule s historií perlařství, což zpestřuje procházku. Je tu i oblíbená oblast China Town se spoustou obchůdků s oblečením (jak u nás Vietnamci) a zase ty perly. Zastavujeme se na tzv. brunch (něco mezi snídaní a obědem (breakfast+lunch)). Ceny jsou tu podobné jak v Perthu, i když Perth má být údajně nejdražší z celé Austrálie. Po obědě se stavujeme na japonský hřbitov. Je to opět kouzelné. Japonci tu mají svůj hřbitov, protože jsou velmi dobrými perlolovci a tak se tu vyskytovali hojně. Většina z nich zahynula kvůli silným mořským proudům nebo se prostě utopila. 

japonský hřbitov

Ze začátku se potápělo bez jakéhokoliv vybavení. Běloši většinou nutili místní Aborigince, aby pro ně perly lovili bez nároku na jakoukoliv odměnu. Později někdo přišel s nápadem těžké mosazné masky, která se však  zprvu neujala. Až po několika letech se perlolovci k nápadu vrátili a potápěčský oblek se stal velkým hitem. Hlava masky se skládala ze tří částí - ramenní, hlavové a obličejové. Byl to celkem proces se do toho nasoukat. Na lodi byl pak komunikátor, který pomocí různých signálů komunikoval s potápěčem a utahoval či povoloval dýchací trubici. 

Poté se naše kroky ubírali konečně k super známé pláži Cable Beach, která získala svůj název podle obrovského komunikačního kabelu, který spojoval Broome s Indonésií. Pláž má nádhernou barvu nejen průzračné vody ale i písku. Na rozdíl od Perthu je tu celkem dost palem a občas i nějaký ten stín na pláži, který v Perthu jen těžko pohledáte. Stejně tak jako pronájem lehátek a slunečníků, jak je v našich evropských letoviscích zvykem. v Perthu nenajdete ale v Broomu ano. Je to docela výdělečný business - dvě lehátka a slunečník 25 AUD na půl dne. Místní pronajímají také body a paddle boardy. Že bych si něco podobného otevřela v Perthu? 

Také kolem pláže je to krásně upravené, zelené, útulná občerstvení, palmy... Fakt jsem z toho nadšená! V podvečer se na pláži objevuje stádo velbloudů. Pravděpodobně nejoblíbenější broomská atrakce. (60 min za 90 AUD) Původně jsme mysleli, že na lákavou projížďku půjdeme, ale pak jsme se rozhodli, že si to necháme na místo, kde je to víc tématické (třeba Emiráty). 

Cable Beach

Spousta lidí se svýma offroadovýma autama se začala sjíždět na pláž na západ slunce. Všichni vytáhli kempovací židličky a šampaňské nebo pivo. Nastala tma a všechno najednou utichlo. Mrtvo. Tak jsme si uvařili večeři a jeli kousek za město kempovat na černo. A tak jsme celý týden jsme chodili spát se slepicema, protože se tu stejně po večerech nic nedělo.

Vtipné bylo, že jakmile jsme dorazili na pláž, hned se na nás šklebila značka s krokodýlem a nápisem, že je pláž zavřená. Naštěstí za chvíli přijel life guard (čti Mič Bjúkenen) a změnil nápis na tabuli, že poslední krokodýl byl viděn předchozí den ve 14:30 a tudíž je opět bezpečné vesele skotačit ve vodě. No jo, ale jak poznám takovýho krokodýla, že mě ohrožuje? U žraloka vidím ploutev, ale u krokodýla? To už jen asi cítím jeho zuby. 

Další den jsme vyrazili na Town Beach, která je známá především přírodním úkazem Staircase to Moon - schody do nebe. Při úplňku se na hladině oceánu vytváří odraz, který působí dojmem schodů. To nám bohužel o pár dnů uteklo. Town Beach je také známá tím, že se zde každý čtvrtek konají markety s levným asijským jídlem a živou hudbou. To nám naštěstí neuteklo, tak jsme si pěkně zaplnili žaludky a bylo. Town Beach však asi není určená na koupání, protože pokaždé, když jsme tam přijeli, tak byly na pláži cedule "Pozor krokodýl".

Staircase to Moon

Jeden den jsme se vypravili na výlet do Cape Levenque, cca 200 km od Broomu. Polovina z toho je cesta pro čtyřkolky.  Takže v Karijini jsme nemohli do jedné oblasti, protože nejsme přece čtyřkolka a teď už zase jsme. Aby se v tom čert vyznal.  Cape Levenque je oblast, kde jsou nádherné červené skály přímo na pláži. Další ráj na zemi! 

Cape Levenque

Naše cesta se ubírala dál směr One Arm Point, aboriginská oblast. Před lety odsud sběrači perel vyhnali místní. Ti se sem odvážili vrátit až po letech a museli začít od píky. Vytvořili si vlastní vesničku, ze všeho co našli. Založili si i vlastní školu, kde se vyučovalo hlavně aboriginské kultuře a jazyku plus lovení ryb. Vesnička začala dostávat příspěvky od státu a od té doby byste už jen těžko tuto historii hádali - všude jsou luxusní domy a luxusní auta (aneb jak efektivně využít dávek).

One Arm Point

Po cestě zpět do Broomu se nám za tmy bohužel podařilo přejet malý klokánče. Hroznej pocit. Objevilo se tam zničeho nic a už nešlo zabrzdit. Jen jsem slyšela, jak mu lebka praskla o spodek našeho auta a všechno pokřupalo. Děs a hrůza. Nechť je mu země lehká. 

Jeden z našich dalších výletů se odehrával na krokodýlí farmě. Přišli jsme právě na ukázku krmení krokodýlů s řádným výkladem. Každý si mohl vyzkoušet držet opatrně malého krokodýlka. Překvapivě to bylo příjemné. Ne slizké, ne suché, příjemně studené. 

O krokodýlech jsme se dozvěděli, že jsou to velmi teritoriální zvířata. Jakmile si na nějaké místo zvyknou, nikdo je od tam nedostane. Tak je to i s výběhem. Takže není možné do výběhu dodatečně dodat nového krokodýla, protože ti stávající by ho zabili. Musí se do výběhu dávat ve stejnou dobu. Takže to prostě znamená spousta výběhů. Většina krokodýlů sem byla poslána, protože na někoho zaútočili a jsou pro společnost nebezpeční. Takové odkladiště nepřizpůsobivých. Říká se, že pokud na vás zaútočí krokodýl, máte ho píchnout do oka. Jenže to není tak úplně pravda. Krokodýli mají na oku další blánu, pro lepší vidění ve vodě, a tak je jejich oko těžké podráždit. Podle průvodce je lepší se krokodýlům radši úplně vyhnout a respektovat jejich teritorium. Když už se ale stane, že vás napadne, máte se pokusit mu nacpat klacek do tlamy. Mají tam totiž speciální přepážku pro dýchání a potravu. Můžou buď jíst nebo dýchat. Takže když tu přepážku trefíte ve správný čas, může se vám podařit, že se krokodýl utopí. A to bude teprv historka!

Krokodýli jsou trpěliví. Pěkně si svou kořist nejprve očíhnou, jaké má zvyky a tak. Pak když to  oběť nečeká, zaútočí. Krokodýl může vydržet pod vodou 2,5-3 hodiny na jeden nádech. Svou potravu nekoušou, ale rovnou spolknou a nechají rozložit v žaludku. V období sucha jim stačí např. jedno kuře týdně. Mršinama se neživí, protože ví, že by z toxinů mohli mít otravu krve. Raději se vrhnou na čerstvé maso, které si na té mršině neopatrně pochutnává. Krokodýli mají dvě řady zubů, když jeden vypadne, aby mohl být rychle nahrazen. Velmi poučné.

Výlet povedený a teď už nás čekají jen dva dny cesty domů, kdy musíme urazit 2222 km. 

Více fotek zde.