Tak konečně se mi podařilo vidět pořádnou Austrálii, na kterou tu tak čekám. (Mimochodem ani po roce a půl, co jsem tady, mi nepřijde, že žiju v Austrálii. Musím si to neustále dokola opakovat a uvědomovat.) Vyjela jsem se svým estonským klukem Hendrikem na sever do 600 km vzdáleného Kalbarri (o tom v dalším příspěvku). Vyrazili jsme hned večer po mojí práci (cca 22:00) směr Lancelin. Každý nás varoval, že jezdit za tmy je šíleně nebezpečné, kvůli klokanům. Jak vidí reflektor auta, hned se vrhají na scénu a roztřískají vám auto a sebe tím pošlou na jistou smrt (jak u nás srnky). Nicméně mi Hendrik oznámil, že to má v malíku a nemám se bát. Tak jsem se přestala bát a místo, abych s ním sledovala vozovku a případné nebezpečí číhající za každým keřem, jsem vytuhla. Kolem půlnoci jsme se dostali do Lancelinu, který je známý především obrovskýma písečnýma dunama, na kterých se jezdí "sáňkovat" a "snowboardovat". Pořád jsme nevěděli, kde se na noc utábořit až nás napadlo zajet přímo do dun, kde by se snad žádný ranger, co by nám nasolil pokutu, ukázat nemusel. Pěkně jsme si rozložili karimatky a spacáky na písek a usínali (v šílené kose) pod neuvěřitelným množstvím hvězd. Já jakožto strašpytel, jsem se tak trochu celou noc bála, že nás někdo najde a zabije. Celá ta oblast mi v noci připadala jako z hororu Hory mají oči. Naštěstí padalo celkem hodně hvězd, tak jsem si přála, abychom tu noc přežili. Ráno bylo však neuvěřitelné - východ slunce zpoza písečných dun. Nádhera.
Kdybych věděla, jak to tam vypadá za světla, tak bych se nebála vůbec. Duny mě naprosto ohromily! Vůbec se mi nechtělo pokračovat v jízdě a opustit tohle famózní místo.
Nicméně jsem věděla, že nás toho čeká ještě další spousta k vidění a určitě to bude stát za to, tak jsem svolila k pokračování. Naše další zastávka byla v Geraldtonu, který byl původně objeven v roce 1849 a poté zde byl založený olověný důl. My si zajeli podívat na HMAS Sydney II Memorial, který zde byl vystaven na památku námořníků stejnojmenné lodi, která zmizela v roce 1941 a nikdo neví, kam se poděla.
Počasí nám naštěstí vyšlo nádherně. V Perthu je teď pořád kolem 20 stupňů (čti, že je zima - 40 stupňů je horko na chcípnutí, 30 stupňů je příjemně, 20 stupňů zima a 10 stupňů tu všichni mrzneme!) a tady na severu bylo kolem 28 přes den a kolem 17 v noci. Kousek za Geraldtonem jsme objevili obrovské růžové jezero, jehož barvu způsobuje beta karoten vytvářenými speciálníma řasama a bakteriema. I tento výlet mi dokázal rčení "I cesta je cíl". Všechno, co jsme po cestě viděli, bylo úžasné a vůbec mi nepřipadalo, že prostě potřebujeme ujet 600 km do "cíle". :-)
O Kalbarri pokračování příště...
