Krátká zastávka v Helsinkách

Když jsem sháněla jednosměrnou letenku domů, docela jsem byla překvapená její cenou - cca 12 000CZK. Do té doby jsem si naivně myslela, že se okolo této ceny pohybuje letenka zpáteční. Nicméně domů jsem chtěla jet a tak mi nezbývalo než ji koupit. Co mě ještě překvapilo, že Hendrik zaplatil za letenku do Estonska úplně stejnou částku (na korunu přesně), jako já do Vídně. Taky bylo vtipné, že nám vyšel let úplně stejně, takže jsme letěli stejným letadlem do Helsinek a rozdělili se až tady. No a to bychom nebyli my, abychom nevyužili zastávky v další zemi a nešli prozkoumat hlavní město. Takže jsme si schválně nastavili letenky tak, abychom měli v Helsinkách alespoň 8 hodin na přestup.

Češi jsou poměrně známí tím, že nosí v sandálech ponožky. Nikdy bych neřekla, že budu jedna z nich. :-D Jenže když cestujete dva měsíce v Asii, kde je po celou dobu neuvěřitelné horko, nemáte v baťohu moc teplého oblečení. Navíc moje jediné tenisky se mi těsně před odletem z Hanoje rozpadly a tak nezbylo nic jiného než si dát ponožky do sandálů, protože teplota v Helsinkách se pohybovala ráno kolem 10 stupňů. (Naštěstí jsem si koupila pár dnů před odletem teplou bundu, protože byla za super cenu.) Takže se všem omlouvám, že jsem takto reprezentovala Českou Republiku v hlavním městě Finska. (I Hendrik se za mě styděl a chtěl abych šla po městě několik kroků za ním, což jsem samozřejmě neudělala. :-D)

Na letišti jsme posbírali informační letáky o Helsinkách a mírně si rozplánovali, kam se chceme vyrazit podívat. Přímo z letiště jede do centra vlak, což se vždycky hodí. A z centra to je všude poměrně kousek naštěstí. Co nás překvapilo, tak na to, že jsme byli v hlavním a nejlidnatějším městě Finska v pracovní den, skoro nikde nikdo nebyl. Dalo by se říct, že ulice zely prázdnotou. Až po několika hodinách se nám povedlo zjistit, že je státní svátek.

Po pravdě moc nevím, co o Helsinkách napsat. Možná to bylo únavou a tím, že jsme za poslední 4 měsíce viděli opravdu krásné věci, možná to bylo tím, že všude bylo zavřeno a nikde ani noha...

Možná kdybych viděla toto video (zde), tak bych si město užila mnohem víc. Ale asi jsme měli špatné načasování. Naše fotky zde.

Vietnam - Sapa

Už je to nějaký ten pátek (cca 5 měsíců), co jsem se vrátila ze svého velkého cestování a na blog jsem tak nějak úplně zanevřela, aniž bych dokončila svoje povídání. Můj poslední vietnamský výlet ale určitě stojí za zmínku.

Sapa, oblast ve které žije přibližně 140 000 obyvatel, je významná především a hlavně pro pěstování rýže. Jedno rýžové políčko vedle druhého Nebo lépe řečeno jedno políčko pod druhým, protože jak je vidno na obrázku, většina políček je kaskádově postavena.

V oblasti Sapa žijí dvě etnické mešiny - Hmongové a Dao. Právě Hmongové se stali našimi průvodci. Výlet jsme si zaplatili a zarezervovali v našem hotelu v Hanoji. Spousta lidí nedoporučuje agentury, protože daleko více a dalo by se říct i daleko levněji objevíte na vlastní pěst. Jenže jelikož to byl náš poslední výlet a všechna ta únava nás zmohla, rozhodli jsme se pro tu nejjednodušší cestu.

Pro přepravu jsme opět využili sleeper bus s neuvěřitelně nepříjemnou a neochotnou posádkou. Cesta trvala asi 6 hodin. Z Hanoje jsme vyráželi kolem 10. večer a do Sapa dorazili okolo 4. ráno. Naštěstí nás nechali v autobuse ještě chvíli spát, ale nikdo nám vlastně ani neřekl, že už jsme v cílové stanici a co dál. Tak jsme vylezli z autobusu a doufali, že se nám povede někoho odchytit. Opravdu každý byl nepříjemný a neochotný. Dokonce i průvodce, co nás vyzvedával. Bez jakéhokoliv vysvětlení nás naložili do minibusu a svezli pár minut k hotelu, odkud se mělo vyrážet. V hotelu jsem čekali ještě několik hodin, aniž by nám kdokoliv cokoliv řekl, až konečně dorazila naše Hmongka a my vyrazili na rýžové terasy. Hmongka vypadala tak na 13 a v šátku měla na zádech malé dítě. Jak jsme se později dozvěděli, bylo jí 20 a dítě na zádech byl její syn. Ve svém věku už je vdaná a toto je její druhé dítě. Kromě naší "maminy" se s námi vydává skupina asi pěti dalších Hmongů. Tři dívky, které vypadají na 8 let a je jim 15, jedna holčička, které byste neuhodli více jak 4 roky a je jí 8 a pak stará sešlá paní, které už jsem se věk neodvažovala hádat. A právě ta se mě ujala. Jak jsem si už ze začátku všimla a později se mi i potvrdilo, každá "průvodkyně" měla za úkol si někoho najít o koho se bude "starat" a pomáhat mu.

Cesta byla poměrně blátivá a kluzká. Chvíli se šlo z kopce a pak do kopce. Ale ta příroda! Nepopsatelná nádhera. Moje starší Hmongka se mi neustále snažila pomáhat, dělala mi podporu při strmých kopcích, přidržovala mě při chůzi po uzoučkých cestičkách.... a to vše v holínkách, krásné barevné sukýnce, halence, slušivém šátku, obřími naušnicemi a nůší na zádech. Když jsem viděla tu nůši, myslela jsem, že v ní pro nás nese oběd a bylo mi jí líto, že se s tím musí tahat. Musím říct, že se jí povedlo se mi dostat poměrně pod kůži. Jenže pozdějí jsem přišla na to, že se jedná pouze o neuvěřitelnou manipulaci a habaďuru. Na oběd jsme došli do "restaurace", kde už na nás čekalo vynikající menu. Ale zatímco my si nacpáváme pupíky, naše Hmongky se změní v zákeřné prodejkyně. Nutí nám své zboží, které si nesly celou dobu v nůších. Tady vidíte, že i přestože příroda byla nádherná, vůbec se nevěnuji jejímu popisu a celý příběh věnují svým nepříjemným a nezapomenutelným zkušenostem s vlezlými prodejci. Ano, rozumím tomu, že si potřebují vydělat, ale kazí tím zážitky turistům, kteří obdivují krásy jejich země.

Prodejkyně nás nenechaly ani v klidu najíst. Pořád nám před oči dávaly svoje "produkty" a neustále nám předhazovaly, že se o nás do teď staraly a že jsme nevděční. Jenže my si do té doby mysleli, že jsou součástí průvodcovské skupiny a že jsou placení agenturou, které jsme zaplatili nemalé peníze. Naprosto každý ze skupiny byl znechucený. Nebylo to ani úsměvné, ani jako veselá historka z cestování. Všem nám zkazily náladu. Neodešly od vás, dokud jste si prostě něco nekoupili. Takže i já jsme byla "donucena" si koupit nějakou šálu nebo ubrus (těžko říct, co to je). Naštěstí jsem alespoň usmlouvala cenu z 240CZK na 120. Paní byla sice naštvaná, ale viděla, že ze mně už stejně víc nedostane. A kdybyste viděli ty malé holčičky, jak využívaly své roztomilosti... Po této zkušenosti, když se nám někdo pokoušel nabídnout další den pří tůře pomoc nebo si s námi chtěl povídat, úplně všichni jsme je ignorovali a nemohli jsme se dočkat, až nás odveze autobus zpátky.

Když jsme procházeli vesničkami, všimly jsme si, že místní začli pracovat a ručně vyrábět své šátky, náramky, sukně, atd. až ve chvíli, kdy kolem prošel nějaký turista. Asi půl hodiny po obědě jsme konečně došli do našeho "homestay". Rozhodně to nebylo typické bydlení místních, ale spíše takový hostel, kde nás nahnali do kuchyně s tím, že pro nás mají cooking class, ale ve skutečnosti z toho bylo jen cítil, že nás využívají, abychom jim pomohli uvařit večeři. Paní domu nám ani pořádně nevysvětlila, co po nás chce a jen na nás kříčela, že děláme všechno špatně. To už nezbývalo nic jiného než se všemu jen smát.

Rozhodně bych Sapa nezatracovala, to místo je nádherné. Jen se člověk musí opravdu obrnit a doufat, že narazí na ty správné lidi, co se z něj nebudou snažit jen vytáhnout další a další peníze.

Rozhodně tedy stojí se podívat alespoň na nádherné fotky - zde.