Caversham Wildlife Park

V pátek jsem po škole vyrazila s Paulinou a Nozomi do Caversham Wildlife Park. Jedná se o úžasnou turistickou atrakci, kde má návštěvník možnost vidět místní zvířenu ale hlavně pohladit si koalu a nakrmit klokana. 

Klokanů je zde nespočet. Všichni se jen líně povalují a nechají na sebe sahat, jako by byli něčím nadopovaní. Je to neuvěřitelný zážitek. 

Zatímco klokani jsou volně přístupní, koaly jsou přísně střeženy. Ochránci vždy určí jednu koalu, kterou si můžou návštěvníci chvíli hladit (hřbetem ruky, aby se jí neublížilo) a hlídají, aby se na ni nikdo ani koutkem oka špatně nepodíval. Kontrolují taky, aby se návštěvníci nedotýkali eukalyptů, kterými se koaly živí. Medvídek vždy jednotlivé listy očuchá a pokud ucítí zápach člověčiny, list nesní. Koala spí průměrně 20 hodin denně, takže jsme vlastně měly velké štěstí, že byly zrovna vzhůru:-) V divočině se koala dožívá 5-10 let, v zajetí je to až 15 let.

Hledání práce

Bez práce nejsou koláče. A v Perthu to platí několikanásobně! Pokud si tu člověk nenajde práci, může si brzo zabalit kufry a jet domů. Ubytování, doprava, jídlo, zábava - všechno je tu na naše poměry velmi drahé. Jakmile si však člověk práci najde, změní se mu tady život.

Součástí studentských víz je i pracovní povolení, které umožňuje pracovat 20 hod/týdně a o prázdninách na plný úvazek. Práce se tu hledá především tak, že chodíte po ulici a nabízíte ve všech obchodech, barech a restauracích svůj životopis. Je to celkem nepříjemná a ubíjející činnost, ale aspoň se člověk otrká. Další možností je odpovídat na inzeráty na webu (např. oblíbené http://www.gumtree.com.au) a doufat, že se někdo ozve. Samozřejmě nejjednodušší způsob je dostat práci na doporučení známých.

Týden jsem chodila po ulicích, restauracích, kavárnách, fast foodech, barech... Bylo to vyčerpávající a mísily se ve mně různé pocity: "Sakra, do čeho jsem se to pustila? Nebylo mi doma líp?!" " Jéé, já jsem v Austrálii a se všema se celkem bez problémů dorozumím." "Na co si to tady hraješ? Stejně nic nenajdeš a pojedeš brzo dom. Tohle nemáš šanci zvládnout" "Jéé, já jsem v Austrálii a můžu chodit na pláž a užívat si studentskýho života..." Důležité je, myslet pozitivně. Jakmile jsem to začala dělat, ozval se mi manager z jedné luxusní restaurace, abych přišla na pohovor. Moji spolubydlící mě řádně  na interview připravili, probrali se mnou zásady stolování, s jakými otázkami bych se mohla setkat, naučili mě, jak nosit talíře a tác se skleničkami.

Pohovor se konal v restauraci ve 33. patře, z které byl nádherný výhled na celý Perth. Manager se mně krátce zeptal na moje zkušenosti a pak mi začal vysvětlovat pozici runnera (jednoduše servírka:-)), na kterou jsem se hlásila přes internet. Po 15 minutách jsem odcházela s tím, že se mi ozvou. A nikdo se samozřejmě neozval.

O tři dny později jsem měla další telefonát, od majitele občerstvení Pizza&Kebab, kde jsem se před týdnem stavovala osobně. Pozval mě na tzv. trial (na zkoušku). Zaučovala mě starší Australanka Vicky, která mi vše pěkně vysvětlila a nechala mě obsluhovat zákazníky a připravovat jim objednaná jídla. Panečku. Největší problém mi asi dělalo, porozumět jim, co si objednávají. Samotná příprava kebabu, hamburgerů a fish&chips mě bavila.

Po 3,5 hodinách trialu mi majitel nabídl práci - každé úterý od 17 do 22 hod. Pokud bude potřeba přijít i některé jiné dny, zavolají mi. Od poloviny prosince bych pak měla dostat tři dny v týdnu. Jedná se malé rodinné arabské občerstvení v městské části Midland (jen několik zastávek od mého domu). Mám povoleno si kdykoliv cokoliv bez ptaní vzít a sníst to (takhle jen těžko dodržím zdravý životní styl, který jsem se rozhodla v Austrálii začít aplikovat). Horší je to však s platem. Průměrně je minimum v Perthu 18 AUD/hod. Já dostanu 14,5 AUD/hod. Musím tedy být ráda, že alespoň získám nějaké zkušenosti, naposlouchám si angličtinu a budu moct zaplatit přes polovinu týdenního nájmu.

Letní kino

O tohle se s vámi musím podělit. Dnes jsem byla v obdobě našeho letního kina. Ve škole jsem se dozvěděla z letáčku, že dnes je zdarma na Northbridge Plazza promítání filmu (stejně jako příští středu). Rozhodila jsem sítě mezi své spolužáky a chytla se Japonka Nozomi, která se mnou a mými spolubydlícími vyrazila do centra města. Promítalo se na reklamní ceduli a všichni návštěvníci seděli na trávníku uprostřed rušné ulice obklopené bary a kluby. A aby toho nebylo málo, k dispozici byly barevné sedací polštářky, takže kdo přišel brzo, mohl si nějaký na dobu promítání zabavit. Člověk si připadal jak v obýváku u obrovské televize.

V Austrálii je přísně zakázáno konzumovat jakýkoliv alkohol na veřejných prostranstvích. Proto byl i prostor "letního kina" kontrolován security ochrankou, která postávala v pozadí a kontrolovala situaci na place. Film byl samozřejmě v angličtině a byl velmi dobře ozvučen, protože úplně všemu bylo rozumět i přes ruch v okolí, který člověk ihned přestal vnímat. Ke shlédnutí byl film About time, který můžu vřele doporučit (příští týden bude Velký Gatsby). Jakmile promítání skončilo, diváci byli vyzváni, aby poklidili polštáře a odpadky. Po odchodu nebylo ani poznat, že se na trávníku konala nějaká akce.

Mimochodem musím pochválit školu, protože dnes jsem byla zažádat o přeřazení do jiného odpoledního kurzu, z kterého nebudu znechucená a k něčemu mi bude a ředitel mi ihned vyhověl a přeřadil mě do konverzační hodiny, do které jsem mohla ještě dnes nastoupit. Hodina byla naprosto skvělá a zábavná. Taková škola hrou. :-)

První den ve škole

V pondělí 17.11. jsem nastoupila do školy Kaplan International Colleges na studium angličtiny. Ve škole jsme se museli všichni nahlásit na recepci, kde jsme dostali svou jmenovku. V jedné z kanceláří nás každého vyfotili na studentskou kartičku, která slouží mimo jiné i jako slevová kartička na dopravu, do některých fastfoodů, atd. Následovala prohlídka školy a jejího okolí, rozřazovací test, instruktážní videa, prohlídka knihovny a počítačové učebny. Všichni ve škole jsou velmi ochotní, usměvaví a jejich angličtina je bez akcentu a naprosto srozumitelná. Také všichni, co se mnou  ten den nastoupili, jsou komunikativní a příjemní. 

nováčci na Kaplanu

Po rozřazovacím testu nás rozdělili do skupin podle zvládnuté obtížnosti a rozdali nám rozvrh. Bohužel nikdo z nováčků se mnou do skupinky nepostoupil. Naštěstí je mnoho příležitostí ke společnému setkávání o přestávkách a mimo školu. Rozvrh je rozdělen na dopolední a odpolední výuku. Dopoledne je škola od 8:30 do 11:45 (Intensive English) a v úterky a čtvrtky mám ještě odpolední výuku od 12:30 do 15:45 (Specific Skills). Zatímco z dopolední výuky jsem nadšená, z té odpolední znechucená. V odpolední skupince je se mnou asi 6 Čechů a probíráme úplné základy. 

Učitelé se snaží dělat výuku interaktivní a zábavnou, což samozřejmě studenti ocení, protože sem přijeli hlavně za zábavou, poznáním a ne biflováním. Součástí školy je knihovna, která je studentům přístupná od 7:00 do 20:00. V knihovně jsou k zapůjčení knížky, časopisy, DVD (vše si můžete půjčit na pár dní domů) a různé testy z angličtiny. V počítačové učebně je pro studenty volně přístupný internet. Každý student má možnost si vytisknout z počítače 100 kopií, což je velmi užitečné (např. pro tisk životopisů).

Dnes jsem si byla na poště nechat ověřit svou identitu kvůli tzv. TFN (Tax File Number). V Austrálii má pravomoce k ověřování dokladů pošta, škola a lékař. TFN je daňové číslo, které si člověk po příjezdu musí vyřídit, aby mohl pracovat. Formulář se dá vyplnit na internetu, ale do 30 dnů od vyplnění je potřeba navštívit poštu právě k ověření identity. K tomu je zapotřebí se prokázat minimálně třemi doklady - pas, studentská kartička, australská platební karta (náš český řidičák jako platný doklad neuznávají, pouze australský). Ověření je zdarma.

Po škole jsem se vydala za hledáním práce. Vytiskla jsem si pár životopisů a vyrazila s nimi do ulic. Vyhlídla jsem si několik barů a kaváren, kam jsem zašla a oslovila obsluhu, zda nehledají brigádníka. Všude jsem nechala životopis s kontaktem, ale nepředpokládám, že se mi někdo ozve. Doma jsem poslala několik emailů na různé pozice, ale tato forma hledání práce v Austrálii není příliš populární. Vždy je lepší všude zajít osobně, usmívat se, být pozitivní, všechno odkývat a vnutit se. Prostě umět se prodat, protože zájemců o pracovní pozice je mnoho a vyhraje ten, co nejvíc zaujme.

Společenský život v Perthu

V pátek odpoledne jsme se vydali s Reném konečně na pláž. Jeli jsme k přístavišti Fremantle, kde jsme si nakoupili ovoce na svačinku a vyrazili jsme hledat pláž. Jakmile jsem spatřila moře, konečně jsem si připadala jako v Austrálii. Fremantelské pláže jsou dlouhé s jemným písečkem a rozbouřeným mořem, na kterém se prohání kiteboarďáci a surfaři, po pláži se prochází pejskaři a najdou se tu i běžci. Na Fremantle navazuje pláž Cottesloe, která je určena především rodinám s dětmi. V moři jsou údajně na této pláži nataženy sítě proti žralokům. Nad pláží se zvedá terasovitě svah a na jednotlivých teráskách posedávají a polehávají skupinky lidí, kteří si v tuto podvečerní hodinu zakoupili v nedalekém bistru Fish and Chips a přišli si sem v páteční podvečer popovídat a pobavit se. Dokonce jsem měla to štěstí, že jsem mohla vidět narozeninovou oslavu pořádanou právě na této pláži (balonky uvázané na židli, prskavky, zpívání narozeninové písničky).

cesta na pláž

Cottesloe beach

krmení racků

Ve večerních hodinách jsme se vydali spolu s Jančou a Tomem (pan a paní domácí) na večeři do vietnamské restaurace Lido v centru Perthu. V Austrálii se stravovací zařízení dělí většinou na ty bez licence (člověk se sem jde najíst, ale nemůže si k jídlu dát alkohol) a ty s licencí (v prodeji je pouze alkohol a nedá se tu najíst). Někdy jsou však i restaurace s licencí, kde se podává jak jídlo tak alkohol (jako například Lido). Všechny zařízení jsou však vždy řádně označeny, zda jsou s licencí nebo ne. Restaurace označené zkratkou BYO (bring your own) poskytují strávníkům možnost, donést si vlastní láhev alkoholu. Většinou se za ni však platí špuntovné. V restauracích má každý svou pozici - usazení hostů, přijímání objednávek jídla, přijímání objednávek pití, kasírování. Pokud se sejde skupinka a každý chce platit zvlášť, na kase se účtuje za rozdělení platby poplatek.

Po jídle jsme vyrazili do víru velkoměsta. Každý je tu slušně oblečený a městem proudí davy mladých lidí, kteří razí za zábavou. Nejprve jsme zavítali do klubu Birds (vstup 5 AUD), kde hrála živá hudba a lidé si tu spíš povídají. Klub zavřel o půlnoci a tak jsme byli nuceni pokračovat dál. Narazili jsme na studenty oblíbený klub Mustang, kde také hrála živá hudba a více se tu tancuje. Při vchodu do klubu stálo hned několik security - jeden na kontrolu dokladů, další na kontrolu zda probíhá kontrola dokladů v pořádku, jeden na naskenování dokladu a vyfocení mého obličeje (ano, opravdu každého při vstupu vyfotí, aby měli přehled o tom, kdo se jim v klubu pohybuje) a další na udělení razítka totálně prolustrované osobě.

klub Mustang

naše parta (René, Tom, já a Janča)

V sobotu po mé první brigádě, kdy jsme s Jančou zašly na úklid do pěkně uklizeného a moderně zařízeného obrovského domu, jsme jeli kempovat s partou Čechů, kteří se s Jančou a Tomem pravidelně schází, do bushe ("lesa"), která se nachází necelou hodinu od Perthu. Jenže místo kempování a hraní na kytaru jsme se stali účastníky tzv. doofu - oblíbená velká taneční party, která se koná na odlehlém místě za městem a je v otevřeném prostoru bushe. Doof od slova tuc. Hudba hraje pod širým nebem celý den a noc a den a noc. Záleží na konkrétní akci.

za námi hlavní a jediná stage :-)

v bushi na vyhlídce

všude je neuvěřitelně plno drzých much

V neděli jsme se po probděné noci na doof party vydali na obídek do bistra po cestě zpět a pak na pláž Trigg beach. V sobotu i neděli bylo konečně teplo až horko. Voda byla sice studenější, ale jakmile do ní člověk skočil, skotačením v obrovských vlnách se zahřál. Jenže k večeru začala být zase strašná zima...přesto jsme na pláži vydrželi až do 8 pm, protože se k nám přidala opět partička přátel z doofu a my si chtěli neděli vychutnat až do jejího konce.

Papoušci a klokani

Každý si myslí, že v Austrálii jsou pořád jen tropy, papoušci, klokani, žraloci... Ale opak je pravdou. :-) Teď je tu jaro a je pěkná kosa. Papoušci jsou slyšet všude, ale vidět skoro nikde (člověk na ně musí číhat). Klokani moc v Perthu nejsou, jen v rezervacích a speciálních parcích. A o žralocích někdy jindy...

Hodně těžko se vyrovnávám s časovým posunem. Chytří lidé nazývají tento jev pásmovou nemocí, tzv. jet lag (narušení biorytmu po rychlém překonání několika časových pásem). Člověk je pořád unavený, neví, kdy má jíst, spát...a tak spí pořád a nejí skoro vůbec:-) A času na objevování pak moc nezbude. 

Včera jsme vyrazili s Reném jen na krátký (spali jsme do 13:30) průzkum okolí našeho bydliště k řece Swan River do parku Ashfiled Flats. Parkem vede naučná stezka, která nás toho svými cedulemi příliš nenaučila (ačkoliv jednotlivým slovům rozumím, srozumitelnou a obohacující větu z nich nesložím). Avšak sama příroda nám ukázala mnoho. Tuto vycházku bych nazvala "honem na papoušky". Všude po okolí se rozléhá jejich zpěv, ale objevit je v korunách stromů zabere chvíli času. A než člověk nastaví foťák, tak mu uletí. A že létají opravdu rychle. Naštěstí se nám podařilo po cestě domů objevit další ptactvo, které se procházelo po předzahrádce jako slepice na dvorku.

pelikán

Na dnešek jsme si nastavili budík na 10:00, aby jsme měli delší den. Vstát bylo utrpení. Abych se probrala, vyrazila jsem hned na nákup do obchodního centra Coles, které je vzdálené asi 20 minut. Musela jsem nakoupit základní potraviny jako jsou brambory, cibule, česnek, fazole, chleba, pití (voda je tu totiž taková slanější a nedá se pořádně pít), takže nákupní tašky se pěkně pronesly. Brala jsem to jako takovou posilovnu. Když jsem došla domů, měla jsem ruce plné puchýřů.:-)

Vyrazili jsme do centra, vstříc informačním centrům, konečně pro mapky města. Před nástupem do vlaku, jsem si musela koupit jízdenku a měla jsem trochu obavy, aby byl na zastávce automat. Naštěstí tam byl. Přemýšlela jsem nad tím, co by se stalo, kdyby automat nefungoval (něco jako trafiky s jízdenkama jsem zatím neobjevila) a v tu chvíli jsem objevila ceduli: Pokud nebude automat fungovat, zakupte si jízdenku po vašem výstupu na zastávce. Říkala jsem si: Kdo by si kupoval jízdenku po vystoupení?! Takhle poctiví lidi tu určitě nejsou. Jenže při výstupu z vlaku nás hned kontrolovali, jestli máme platnou jízdenku.

Vánoční přípravy jsou v plném proudu. Všude jsou vánoční ozdoby, stromečky, chystají se pódia pro koncerty. Je to až neuvěřitelný, že se slaví Vánoce i tady.

V informačním stánku jsem dostali mapku velkou jak Brno. Každý hned na první pohled pozná, že jsme turisti (ale to poznají stejně podle toho jak si všechno fotíme).:-) Ale aspoň je všechno přehledně znázorněné a my mohli objevit ostrůvek s klokaní rezervací, kam jsme se hned vypravili. Byli jsme plni očekávání, jestli klokany opravdu uvidíme. Chvíli jsme parkem bloudili a pak se to stalo. V dálce jsme zahlídli pět klokanů. Nejdřív jsme si je fotili z dálky, aby nám neutekli a my se měli čím pochlubit. Pak jsme našlapovali po špičkách blíž a blíž. Až jsme od nich stáli 10 m, 5 m a nakonec jsme je začali hladit a oni nic nenamítali. Mají kožíšek jako plyšáci a dlouhatánské drápy. Byl to úžasný pocit.

Při návratu domů jsme se stavili do tzv. bottle shopu. Alkohol (ani pivo ani víno v běžném obchodě nenajdete) se může v Austrálii prodávat jen ve specializovaných obchodech s vyškolenými pracovníky, kteří vlastní RSA certifikát (Responsible Service of Alcohol). Certifikát se dá získat během krátkého školení nebo online na webu (50-100 AUD).

Australské víno se dá koupit překvapivě levně (od 3 AUD), pivo je dražší (24ks Radlera za 40 AUD) a tvrdý alkohol je cenově úplně jinde.

První den v Perthu 11.11.2014

Strašně těžko se mi rozlišuje den příletu a první den v Austrálii, protože jeden den přešel plynule v druhý. :-) Jelikož je teď v Perthu časový posun 7 hodin (nerozlišuje se zde letní a zimní čas), únava na mě přišla až po 6 hodině ranní, kdy v ČR bylo tou dobou 23 hod. Jelikož strejda René byl časově posunutý stejně jako já, rozhodli jsme se ráno před spaním vyrazit na prohlídku okolí. Prošli jsme se ke hřišti, kde jsme šli bosky trávou, která je tak hustá a tvrdá, že se tomu nechce ani věřit. Na drátech el. vedení seděl papoušek, který když nás zahlédl, tak se začal předvádět a zavěsil se vzhůru nohama jako netopýr. Papoušků byly také plné koruny stromů. Dočkali jsme se i nádherného východu slunce a usoudili, že je čas jít spát.

Vstávali jsme kolem 12 hodiny. Tom, přítel Janči, u které bydlím, nás vzal na procházku do Kings Park - rozlehlého (400 ha) městského parku s botanickou zahradou. Spíš než procházkou bych to nazvala odpočinkem na zeleném trávníku. Teplota je 22C, ale když se do toho sluníčko opře, je pěkné horko. Naopak když zaleze a foukne vítr, je pěkná kosa. 

za námi centrum Perthu

Kings Park

Vydali jsme se následně na Hay Street, kde je má budoucí škola Kaplan. Chtěla jsem si tam vyzvednout formulář na studentské jízdné (SmartRider). Bohužel sleva na jízdné začne platit, až v den studia, kdy nám zároveň vydají i slevovou kartičku na další různé vyžití (něco jako u nás ISIC). Stavili jsme se po cestě na pivko. Kluci si samozřejmě dali český Budvar (large beer 12 AUD, small beer 8 AUD). Já vyzkoušela australské pivo Rogers (small beer 6 AUD). V Austrálii je povoleno 0,5 promile alkoholu za volantem. Jezdí se tu vlevo a ještě s hladinkou. Člověk si tady musí dávat sakra bacha. :-D Tom odjel na rande a my s Reném jsme vyrazili do víru velkoměsta.

australské pivo Rogers

V centru Perthu existuje bezplatná přeprava speciálními okružními autobusy linky CAT (Central Area Transit), která funguje po-čt 6:00-19:30, pá 6:00-21:00 a víkendy/svátky 8:30-19:00. Člověk jen nastoupí, jede, vystoupí a poděkuje řidiči (klidně i když vystupuje zadníma dveřima). CATem jsme jeli od školy do centra, po pár zastávkách začali všichni vystupovat a my nechápali proč. Dveře se zavřeli a nám došlo, že přesně na tuhle zastávku jsme chtěli jet. Poprosili jsme řidičku, aby nám ještě otevřela dveře a ona se jen usmála a otevřela je. Ochota je tu asi normální. Když jsme například hledali veřejné záchody, zašli jsme se zeptat na radu do tattoo studia, kde nám dali bez mrknutí oka klíčky od jejich toalet pro zaměstnance.

zastávka CAT

Snažili jsme se s Reném najít ve městě informační centrum kvůli mapkám Perthu, ale všude už bylo zavřeno. Otevírací dobu tu mají tak do 16:00-17:30. Vydali jsme se tedy alespoň na nákup do Woolworths (místní Tesco). Tolik rozmanitých potravin. Člověk často ani nepoznal, co to vůbec drží v ruce. Objevila jsem třeba mentolové mléko, které hned skončilo v nákupním košíku (vynikající). O cenách není ani potřeba mluvit - na české poměry nechutně draho! Třeba kebab v hladovém okně vyšel na 12,90 AUD (kurz cca 19,50).

Přišel večer, tma a chladno, tak jsme se rozhodli pro návrat domů. Nejdříve jsme museli zjistit, jaká linka k nám jezdí (Midland Line) a pak jak a kde koupit jízdenku. Jízdenka se volí buď podle zóny, do které jedete a pokud nevíte, tak zadáte název zastávky a automat vypočítá cenu jízdného. 10 minut vlakem k nám do zóny 2 vyšlo na 4,40 AUD. Platnost jízdenky se počítá v našem případě 2 hod od zakoupení. Cesta vláčkem byla pohodlná a rychlá. Jen to bloudění z vlaku domů...:-)

Nad mrakama je vždycky krásně

A je to tady! S našima jsme se vydali na vídeňské letiště se značným předstihem, protože jsme nechtěli nic podcenit. Všechno proběhlo v pořádku, akorát jsme trošku bloudili z parkoviště C k odletové hale. Na celém letišti byl překvapivě klid a ticho. Necítila jsem vůbec žádný stres, paniku, zděšení, strach ani očekávaný smutek. Prostě jsem se najednou začala šíleně těšit.

Zjistila jsem si na odletové tabuli v kolik a odkud mi letadlo letí. Dostavili jsme se na terminál 3, kde jsme našli přepážky (301-308) k odbavení u Emirates (rozlišují se na First a Business Class, Economy class a Online check in). Přišla jsem ke konkétní přepážce, předložila svůj pas, odevzdala zavazadlo (30 kg) a byla mi vytištěna palubní vstupenka. S tou jsem se vydala směrem ke gatům. Tady proběhlo loučení, které jsem celkem ustála (až na pár slz, které z ničeho nic na chvilinku přišly a stejně tak rychle odešly).

Prošla jsem pasovou kontrolou, kde stačilo jen ukázat pas a mohla jsem courat po obchůdcích (ale to mě nelákalo). Vydala jsem se hledat gate D23, kde jsem prošla kontrolou. Musela jsem si sundat hodinky, bundu, pásek, a vytáhnout notebook z příručního zavazadla. Ukázala jsem palubní lístek a prošla kontrolním rámem, který ani nepípl. Usadila jsem se na jednu z mnoha laviček a čekala, až se budu moct nalodit. Sledovala jsem lidi okolo a byla pořád překvapená z toho klidu a ticha.

Deset minut před odletem nás vyzvali k boardingu. Prokázala jsem se palubenkou a šla tunelem k trupu letadla. Ve dveřích mě vítaly dvě usměvavé letušky v béžovém kostýmku, kloboučkem s bílým „závojem“ a červenou rtěnkou. Letušky se usmívaly po celou dobu letu a byly neuvěřitelně ochotné.

Vídeň – Dubaj

let EK 128, sedadlo 34K

trasa:  4220 km

doba letu: 5 hod 40 min

průměrná rychlost: 900 km/h

teplota mimo kabinu letadla: -59C


Čeho že jsem se to bála?? Lítání je asi moje nová nejoblíbenější činnost. Žádné turbulence, vynikající jídlo, usměvavý personál, výhled z okýnka…

Na sedadle jsem našla zabalená sluchátka, polštářek a deku. Po vzletu, kdy mi na chvíli zalehlo v uších, začly uličkama chodit letušky a vlastně až do přistání nepřestaly. Nejdřív nám donesly teplý vlhký ručník s vůní citronové trávy, který nám podávaly kleštičkama, co vypadaly jak velká pinzeta. Poté nám nabídly pití (voda, džusy nejrůznějších příchutí, coca cola, pivo, panáky, led) a za chvíli všem donesly tác s jídlem. Tak něco dobrýho jsem dlouho nejedla (neboj mami, ten tvůj sobotní bramborovej salát nic nepřekoná;-)). No, olizovala jsem se až za ušima. K pozdnímu obídku (nebo k brzké večeři) jsem si dala bílé vínko a vodu. Pak jsem si dala kávičku a bylo jasné, že budu muset použít záchod v letadle. Postavila jsem teda dvě němky, co vedle mě seděly a vydala se k toaletám. Já se ani tam nebála! Vy co mě znáte a prožívali jste počáteční obavy se mnou, tak chápete, jaký to byl pro mě šok!:-D

Po vynikajícím jídle a dostatečném pokochání se výhledem (obloha vypadala jak našlehaná slaďoučká šlehačka), jsem začla zkoumat obrazovku přede mnou a její možnosti. Brácho, je tam zásuvka. :-)
Pro všechny typy zástrček. Sluchátka se zapichují do opěrky pod rukou, což mě celkem překvapilo a mají zvláštní zástrčku, takže vlastní sluchátka by byly k ničemu. Obrazovka nabízela airshow – sledování letu online. K dispozici byly různé mapky a pohledy, kde se zrovna nacházíme, přední kamera přímo z kabiny pilota a spodní kamera v oblasti podvozku. Úžasná podívaná, hlavně při přistávání. Dokonce jsem objevila i instruktážní video, jak cvičit nohama při letu. K dispozici byla také hudba, hry, filmy. Připadala jsem si, jak kdybych jela Studentem do Prahy:-D

Na chvíli jsem vytuhla a probudila se strašným horkem. V tu chvíli se zničehonic objevily opět letušky a rozdávaly zmrzlinu. Jak věděly, že je mi horko a potřebuju ochladit?:-D 

Let strašně rychle utekl. Ještě jsem se ani nestihla vzpamatovat z toho, že vlastně letím letadlem do Austrálie a už jsem přistávala. V Dubaji na letišti je všechno krásně značené. Šla jsem po cedulích a došla ke kontrole, kdy jsem zase musela odložit pípající předměty a projít kontrolním rámem. Zjistila jsem, že pro další letu potřebuju najít gate A15. K tomu, abych se na něj dostala, jsem musela využít místního vláčku, který vypadal jak pražské metro. Všude je pořád šílený klid a pohoda. Akorát wifi tu nejede. Mám 4 hodiny na přestup a tak aspoň využívám času a popisuju svoje první zážitky z letu.

Dubaj – Perth

let EK 420, sedadlo 35K

trasa:  9058 km

doba letu: 10 hod 40 min

průměrná rychlost: 1000 km/h

teplota mimo kabinu letadla: -51oC

Na palubu dalšího letadla jsme se naloďovali podle cenových tříd letenek. Před nástupem mi bylo znovu zkontrolováno příruční zavazadlo, kdy pracovník přímo prosahal celý obsah zavazadla. Ještě že jsem srab dělat a přepravovat cokoliv nezákonného. :-) Letušky v letadle byly ještě usměvavější, uvolněnější, z pilota čišela dobrá nálada, mladistvost a rozvernost. Cítila jsem se jak na palubě snů. Letadlo bylo modernější, lépe vybavené, prostornější. Dokonce jsem seděla na trojsedadle úplně sama, takže jsem se na spaní mohla pěkně natáhnout a pořádně se vyspat. Po vzlétnutí nám letušky rozdaly menu, hygienický balíček (minikartáček s minipastou a ponožky), incoming card (která se odevzdává po příletu – informace o cestujícím a o tom, jestli něco nepašuje), a následně snídaně. Snídat ve 3:00 mi nejdřív přišlo divné, ale pak jsem si uvědomila, že mám hlad a přišla mi vhod. Usnula jsem během sledování filmů a spala až do 10. Vzbudilo mě až roznášení oběda, který jsem ani celý nesnědla, protože jsem byla plná ještě od snídaně. Let strašně rychle utekl, Klidně bych letěla ještě dýl. 

Bylo neuvěřitelné, jak jsme letěli nad oceánem a najednou se před námi začala rýsovat Austrálie. Je to nepopsatelný pocit. Letadlo přistane a člověk nemůže uvěřit, že už je tam. Na místě. V Austrálii.

Po vystoupení z letadla jsem následovala ceduli Baggage claim, kam jsem si šla vyzvednout zavazadlo. Po cestě jsem musela projít pasovou kontrolou (vložila jsem pas do automatu, který si z něj načetl elektronické údaje) a poslal mě na Assistant desk, kde jsem do pasu po předložení incoming card dostala imigrační razítko. Hned po orazítkování jsem dostala od dalšího zaměstnance letiště dotaz, jestli nepřevážím ovoce nebo jiné nebezpečné věci. :-) Čekání na vydání zavazadla bylo nekonečné. Člověk se neubrání strachu z myšlenky, že se zavazadlo někde ztratilo.. Na závěr jsem prošla poslední kontrolou, kde jsem předložila incoming card a zavazadla očuchal security pes. Pak už mě čekala jen samá pozitiva a nejistoty:-)

Janča s přítelem Tomem a strejdou Reném (který doletěl na 5 týdnů včera) mě vyzvedli na letišti, řádně po moravsku přivítali a jelo se na náš domeček, kde mě čekalo grilování cuketek, dýně a ovčích klobásek. Přivítat mě přišel i kamarád z Brna Ondra, který je tu už měsíc. Hrálo se na kytaru, zpívalo a bylo nádherně.

Kuchyně Emirates

Už za 22,5 hodiny budu sedět v letadle a budu si pochutnávat na specialitách letecké společnosti Emirates.

Moje menu:

Menu Vídeň - Dubaj

předkrm: uzené krůtí maso se salátem coleslaw,  cherry rajče, oliva  

večeře:    kuře na másle s jemnou curry omáčkou, rýže basmati          

                                                  nebo

                jehněčí medailonky s cibulovou omáčkou a bramborovou kaší 

dezert:    čokoládové překvapení

Menu Dubaj - Perth

snídaně:  čerstvé sezónní ovoce

                sýrová omeleta nebo míchaná vajíčka nebo croissant s máslem

předkrm: kuskus s lososem

oběd:       grilované kuře s rajčatovou omáčkou a bramborovou kaší

                                              nebo

                barbeque hovězí maso s mexickou rýží, kukuřicí a zelenými fazolkami

dezert:    malinový čokoládový dort

Všechny nápoje kromě šampaňského (15 USD) jsou v ceně.

Maso je halal - zvíře je zabito podle zásad islámu (zvíře je zabito podříznutím hrdla jedním tahem nože, kdy dojde k přetnutí tepny a následně pověšeno za nohy, aby řádně vykrvácelo)

Nesnáším loučení...

...neboj se to neskončí, já se s ničím neloučím

Šakvické ďůrkobraní

Trocha divočení u Sirotčího hrádku (vedle nás natáčí Vinaře a nadávají nám, že jim svým ječením natáčení rušíme)

Tančírna v Jihlavě

Pečení klokánků s Janičkou

Tajná rodinná rozlučka s balónkama a čepičkama
("PŘEKVAPENÍ!!")
("tři")

"Kde je ta Česká republika?"

Rozlučka s Bushmanem

Vlků ani žraloků se nebojím:-D

 

Velká bojovka přes celé Brno s plněním různých úkolů
(úkol: luštění morseovky k dalšímu stanovišti)

Úkol: zeptej se 5 lidí, co jim ty hodiny připomínají

Úkol: najdi svíčku na Petrově (fakt není zas tak malej)
Podúkol: skákej jako klokan a namaluj klokana

Úkol: vytvoř v rukavicích kokardu (mašle)

Good Giftbye rozlučka

 Někdy slova nestačí. Všem moc a moc děkuju za úžasné nápady a setkání.