Norsko - norština

Věděli jste, že Norsko má tři oficiální jazyky? Nekecám. Tady to máte: bokmal (knižní řeč) používá obyvatelstvo především větších měst ve východní části země (asi 92% obyvatel) a pochází z dánštiny, nynorsk/landsal (nový jazyk) pak vychází z venkovského nářečí a používá se převážně v západní části země a třetím jazykem je severní sámština, kterou mluví 15-25 tis. lidí hlavně ze severní části Norska, Švédska a Finska. Od roku 1979 je úředním jazykem ve dvou norských krajích - Finnmark a Troms.

Více než 400 let (od 1397) byla v Norsku úředním jazykem dánština až do roku 1814, kdy skončila dánská nadvláda. Poté se jazyk postupně reformoval a přizpůsoboval norským nářečím až do 1929 kdy vznikla finální podoba (právě bokmal). To že se v Norsku držela dánština tak dlouho hodně ovlivnil i vynález knihtisku. V Dánsku vznikl už 1480, kdežto v Norsku museli čekat až do 1643 a museli se tak spoléhat pouze na dánský import knih.

Ponorštit národ zpět však nebylo jednoduché. Dánština byla jazykem společnosti a kultury a navíc bylo šíleně cool používat dánský akcent. A nikdo nechce přestat být cool. Jenže obrozenečtí vlastenci to nevzdávali a časem dosáhli vzniku obou zmiňovaných jazyků bokmal a nynorsk. Snahou bylo sjednotit i tyto dva jazyky do jednoho a vyučovat ho ve školách. Už už to vypadalo, že se zadaří, ale vláda na poslední chvíli cukla. Ačkoliv je jak bokmal tak nynorsk považován za rovnocenný jazyk, a oba se vyučují ve školách, pouze 15% dětí na základní škole používá nynorsk. I rádia a televize se snaží používat spíše nynorsk, přestože je bokmal značně rozšířenější. Ale překvapivě knížky jsou populárnější v nynorsk.

A aby toho nebylo málo, skoro nikdo nemluví spisovně podle toho či onoho, ale přidávají do toho vlastní dialekt. To je asi jak v Brně nebo Ostravě. Taky si mluvíme po svým, ale spisovně rozumíme všichni. Pro začátečníky kurzu norštiny tak může být náročné některým dialektům rozumět, ale Norové jsou naštěstí vnímaví a když si všimnou, že jim nerozumíte, snaží se na vás mluvit spisovně.

A jak je to s angličtinou? Té tady rozumí skoro každý, protože Norů je pouze 5,2 mil. a nevyplatí se jim filmy a seriály dabovat, proto je vše v angličtině s norskými titulky. Takže i malé děti umí automaticky anglicky, což je skvělé. Trochu horší je to se starší generací, která na televizi nevyrůstala. To si často musím v hotelu zavolat na pomoc nějakou norskou kolegyňku, aby mě zachránila. Navíc to většinou ty starší i vytočí, že jsou ve své zemi a já nemluvím jejich jazykem. Ale je to asi člověk od člověka. Takže tak.

Norsko - Hardangervidda

Hardangervidda v květnu

Norsko je převážně známé pro svou nádhernou přírodu a tak není žádné překvapení, že se tu nachází až 37 národních parků. Jedním z nich je Hardangervidda, který se rozkládá kousek nad naší vesničkou Lofthus. Hardangervidda s rozlohou 3422 m2 je největším norským národním parkem, který byl založen v roce 1981. Jedná se zároveň o největší náhorní plošinu severní Evropy, která je známá především výskytem největších stád sobů na světě. Soby se nám však zatím bohužel zmerčit nepoštěstilo, ale co bych taky čekala, když jsme se ani nestihli vydat během našeho ročního pobytu do samotného srdce Hardangerviddy. Navíc v roce 2016 zasáhl blesk stádo o velikosti 323 sobů a všichni umřeli, tak jak je mám pak vidět, když mi sama příroda háže klacky pod nohy a snižujeme mi počty a pravděpodobnost. :-) Mimochodem vysvětlením proč umřelo zásahem blesku celé hardangerské stádo je, že se sobi během bouřky nebo všeobecně za špatného počasí snaží držet blízko u sebe, takže elektrický výboj z blesku pak pozabíjí všechny za ráz. A prý to ani není nic neobvyklého.

Hardangervidda

Kromě divokých řek, vodopádů a nepřeberného množství jezírek (kde potřebujete na rozdíl od fjordů povolení k lovení ryb) se zde také nachází šestý největší ledovec Hardangerjokulen (1862m.n.m.). A jak už to u národních parků většinou bývá, i Hardangervidda nabízí velké množství výletů, od těch jednodenních až po čtyřdenní, které si však můžete natáhnout podle svých potřeb. Často ale také záleží na počasí, protože předpokládám, že v dešti ani za sněhu se vám na několikadenní výlet chtít trmácet nebude. Jelikož se park nachází od cca 1000 m.n.m., drží se tu i déle sníh. Ten většinou taje v červnu, takže červenec a srpen by měl být v pohodě. Co jsem ale vypozorovala loni, od srpna tu celkem dost prší, takže je s tím potřeba při plánování počítat. Ale příroda je tady nevyzpytatelná a tak nikdy nevíte, co si na vás nachystá.

Trolltunga

Z těch jednodenních výletů můžete vyrazit na vodopády Husedalen zmiňované v minulém příspěvku, na Nosi o kterém vám povím trošku dneska, na trek Dronninstien norské královny Sonji (ten však trvá cca 9 hodin, takže i přestože  jsou  tady v létě dny dlouhé, doporučuju přenocovat v horách). Z těch dvoudenních stojí za zmínku výšlap zvaný Stavali kolem vodopádů Husedalen (trasa z Kinsarviku na chatu Stavali trvá 7 hod, a ze Stavali do Lofthusu je to dalších 8 hodin). A co mě překvapilo, tak můžete vyrazit z Kinsarviku a dojít až na Trolltungu - to by vám mělo zabrat čtyři dny a za mě to zní hodně lákavě. Škoda že jsem o tom v létě nevěděla.

Při vícedenních výletech můžete spát pod širákem, kdekoliv pod stanem a od konce června do začátku září i v chatkách. Chaty k přenocování  je lepší hlavně během července a srpna předem zamluvit. Existují tři druhy chat. S personálem, bez personálu ale s výbavou jako je třeba nádobí, jídlo v konzervách, postele s povlečením, kdy se člověk musí obsloužit sám a pak prázdné chatky sloužící pouze k přenocování. Ty první dva typy jsou samozřejmě za poplatek. Pokud se však stanete členy norského turistického klubu, máte nárok na slevu. Většinou se platí v hotovosti a nebo vyplníte na ubytování formulář, kde necháte svoje platební údaje.

Mniši naučili místní pěstovat ovocné sady.

Kromě "komerčních" chatek najdete na Hardangerviddě také chatky soukromé. Člověka hned napadne, kde se tu ty domečky vzaly, když nikde není silnice a civilizace je několik hodin daleko. Co se nám povedlo zjistit, tak někteří si nosí materiál a vybavení na zádech, ale většinou si za to zaplatí a nechají si to dovézt helikoptérou, která překvapivě nevyjde tak draho.

Munkentreppene

Kromě zmiňovaného Kinsarviku je také výchozím bodem do národního parku naše vesnička Lofthus. Odtud můžete vyrazit směrem vzhůru do kopce buď na kopeček Hovden (cca hodinka chůze na vyhlídku), odkud budete mít nádherný výhled jak na Lofthus, tak na Sorfjorden (Jižní fjord, odnož Hardangerského fjordu). Pokud vám však výhled z 465 m.n.n nestačí, můžete odsud pokračovat výš až na vyhlídku Nosi, která má cca 905 m.n.m. Takže si připočítejte další hodinku a půl. Po cestě narazíte na mnišské schody Munketreppene vystavěné ve 13. století. Angličtí mniši potřebovali "pohodlný" přístup na náhorní plošinu kvůli lovu a jedinému vhodnému přístupu k východní části plošiny. Postavili tak 616 velkých kamenných bloků, které zde byly manuálně vynošeny a zasazeny do terénu. V roce 1537 byl klášter uzavřen a co se z něj dochovalo bylo zničeno v 30. letech.

Nosi v květnu

Ačkoliv jsem si myslela, že v rámci tréninku budu na Nosi pečená, vařená, ve skutečnosti jsem se tam dostala pouze dvakrát. Jednou v květnu s přítelem, kdy jsem myslela, že chcípnu horkem a vyčerpáním a přítel mě musel do kopce několikrát tlačit a podruhé sama v zimě, kdy v údolí už sníh roztál, ale s přibývajícími výškovými metry se zase objevoval, až mi dosahoval po kolena. Naštěstí byla trasa celkem vyšlapaná od lidí, které ani zimní počasí neodradí od "zdravotní procházky". V návštěvní knize jsem se dozvěděla, že někteří jedinci si vyšlápnou na Nosi každý den! Kdo mě zná, ví, že chození do kopce opravdu nedávám a že mám strach ze tmy, vrahů a duchů. :-D Ano, i ve svých 31 letech se bojím strašidel. :-D Takže výlet se pro mě v tuto chvíli, kdy jsem šlapala sama tmavým lesem, v zimě, do kopce stal vysoce adrenalinovým zážitkem. Pořád jsem se otáčela, jestli mě někdo nepronásleduje a když jsem pak narazila na kopci na starší pár, který sem právě chodí každý den, uklidnila jsem se trošku, že by mě další den přeci jen asi našli.

Nosi v únoru

Takže když jsem došla na samý vrchol, na chvíli jsem na svoje strachy zapomněla a užívala si tu krásu a úžasný pocit, že už mám to šlapání nahoru za sebou. Posvačila jsem hruštičku a vydala se zpátky. Tentokrát kromě strachu z výše zmiňovaného nastal také strach, že si namlátím držtičku, protože to šíleně klouzalo. Ale strach z vrahů byl silnější, takže jsem z kopce skoro celou dobu utíkala. Až jsem se blížila k vesničce, cítila jsem se mnohem bezpečněji. A v tu chvíli mi došlo, že proč by se vrazi a úchyláci tahali nahoru do hor, když můžou čekat jenom kousek za vesnicí. :-D :-D Jsem magor!!!