Norsko - Folgefonna NP

Od té doby, co jsem si postěžovala veřejně na norskou (ne)zimu, už tři dny sněží. V noci krásně nasněží, takže moje minutová cesta do práce vypadá jako v pohádce. Přes den to však celé nataje. V noci zmrzne, nasněží a tak pořád dokola.

v červenci

A tak jsme si říkali, kam v takový den vyrazit na výlet. Po chvilce uvažování jsme se rozhodli, že navštívíme Bondhusvatnet, kam jsme zavítali už před půl rokem v červenci. Tenkrát, v hlavní sezóně, tam bylo přeturistováno (jezero je od 18. století lákadlem právě pro turisty, oficiálně byl však park otevřen až v květnu 2005 královnou Sonjou, která se ubytovává u nás na hotelu), dnes jsme měli celé místo jen pro sebe.

v lednu

Jezero Bondhusvatnet se nachází v národním parku Folgefonna (rozloha 545m2). V NP Folgefonně se nachází tři ledovce: Folgefonna (třetí největší norský ledovec s rozlohou 168km2), Bondhusbreen a Buerbreen. My vystoupali během našeho norského pobytu k těm dvěma posledním. Zajímavostí Bondhusbreenu je, že se zde "těžil" led, který se dopravoval na zádech ke fjordu a odsud se exportoval.

Procházku v údolí Bondhus doporučuju hlavně v létě. Jezero hraje všemi odstíny modré a je přenádherné. Z parkoviště je to asi půl hodiny do mírného kopečka kolem divoké řeky až k samotnému Bondhusvatnet. Na fotkách vidíte porovnání léta a zimy a v pozadí obou z nich se nachází ledovec Bondhusbreen, ke kterému se však nedá dojít normální a životu bezpečnou cestou. Stezka vás zavede pouze do míst, kde ledovec končil. Ale "těžbou" a globálním oteplováním se jeho rozloha hodně zmenšila. Zbytečně tedy neztrácejte energii touto cestou a raději si užijte plážičky na druhé straně jezera (cca necelou hoďku procházkové chůze od začátku jezera). Pokud se však budete chtít koupat, připravte se na pořádnou ledárnu.

foceno z plážičky

Druhý zmiňovaný ledovec, který jsme v létě navštívili je Buerbreen. Z Oddy pojedete po cedulích Buer až k placenému parkovišti a nebo to můžete risknout a zaparkovat někde kolem cesty zadarmo jako my a doufat, že vás nevyhmátnou. Tenhle výlet už je náročnější (cca 2 hoďky chůze nahoru), celkem se stoupá nahoru, lozí pomocí řetězů, přeskakují se říčky, ale stojí to za to.

Buerbreen

A posledním místem, které jsme v létě v národním parku Folgefonna navštívili a které bych rozhodně doporučila i dalším cestovatelům je Melderskin. Je to sice jedna z těch hodně náročných túr, kdy se šplháte 4 hodiny do příkrého kopce, ale ten pocit, až to máte za sebou...Jen pozor na počasí. My vylezli nahoru a byla mlha, že by se dala krájet, takže krásný panoramatický výhled se nekonal.

mlha místo výhledu, výhled na obrazovce telefonu :-)

Za to krása střídala nádheru už v polovině výstupu.Takže pokud se vám nechce trmácet 4 hodiny, myslím si, že i ten poloviční výšlap je výlet sám o sobě.

výstup na Melderskin

Ach, jak mně chybí léto!

Více fotek zde (Bondhus), zde (Buerbreen) a zde (Melderskin).

Norská zima

Tak zima už je prej tady. Alespoň podle kalendáře. Když však vykouknu z okna, tak až na zasněžené vrcholky hor (které byly na některých místech pod sněhem i v létě) tady zimu nic nepřipomíná. Norsko. Severská země. Tam v zimě musí být kláda. I v Česku je větší kosa a víc sněhu jak tady. Ale asi si tak úplně nestěžuju. Jen ten sníh mi chybí.

Musím teda přiznat, že už tu dvakrát nasněžilo. A dvakrát to do rána roztálo. V listopadu jsme si naivně koupili plastové lopaty (v akci samozřejmě), že jak napadne, tak si zaskotačíme. Takže když napadlo a zároveň to i tálo (sníh byl mokrý a těžký), nasadili jsme oteplováky a honem před barák na kopeček. Sice jsme byli víc promočení než cokoliv jiného, ale šťastní. V "zimě" tady totiž není moc do čeho píchnout. Slunko vychází kolem 9:30 a zapadá okolo 15:30. Navíc tím, že jsme v údolí mezi horama, se k nám sluneční paprsky dostanou tak maximálně na hodinu. Všude je mokro, fouká, na výlety se nedá chodit, o lyžování ani nemluvě.

Nejbližší lyžařské středisko Roldal je asi hodinu od nás. Celodenní skipas stojí 420 NOK, otevírací doba je v lednu pá-ne 10:00-15:30, a večerní lyžování út, čt, pá 17:00-20:00. Navíc oproti Česku, kde teď mají lyžaři pré, tady jsou otevřené 4 sjezdovky ze 13, z toho tři jsou zelené a jedna černá. Hlavní sezóna tu asi začíná později, protože v únoru, březnu a dubnu má být otevřeno každý den 10:00-16:00.

Kolegyně v práci říkaly, že v našem údolíčku kolem Sor fjordu spíš hodně fouká než sněží. Navíc nejsme tak úplně na severu, tam věřím že je vlezlá zima. Nicméně jsme alespoň vyrazili směrem ke Geilo, asi hodinku a půl z Lofthusu, do hor. Tam už sníh byl. Oblast se rozkládá na Hardangerské náhorní plošině, kterou přecházeli kupci už před 1000 lety. Avšak samotná silnice je tu až od 1950 a teprve od 1991 je průjezdná většinou i v zimě. Píšu většinou, protože takovou norskou specialitkou je, že tu silnice nesolí, jelikož to není dobré jak pro životní prostředí, tak silnice a samotná auta. Takže tu jen silničáři protahují silnice sněžným pluhem a auta mají většinou pneumatiky s u nás zakázanými hroty.

Navíc pokud je silnice opravdu pořádně zavátá, nepustí na ni silničáři jen tak někoho. Každý, kdo se chce vydat na dobrodružnou cestu, musí mít se sebou teplé oblečení, zásoby jídla a pití. Vybraná auta se pak řadí do konvoje, který jede za pluhem, jezdícím tam a zpátky bez nějakého jízdního řádu.

Tak uvidíme, co si na nás Norsko ještě nachystá...

potkali jsme lišku :-)