Bali - Gili T

Ráno jsme se probudily do nádherného dne na naší úžasně pohodlné posteli. Vyrazily jsme na snídani, kterou jsme měly většinou v ceně ubytování. Typická snídaně - banana pancake se sirupem a bali káva. U snídaně jsme se seznámily s ostatními ubytovanými, pracovníky ubytka a jejich kamarády. Říkaly jsme si, že na jedno malé ubytování mají celkem dost zaměstnanců, ale jak jsme později zjistily, pracují tam obvykle tak dva tři a zbytek jsou kamarádi, co nemají co na práci. Po vynikající snídani si vzali kluci kytary (kuchař, co tam vlastně nepracoval, ale připravoval snídaně a kluk z recepce) a začali nám hrát. 

kuchař Jaki neboli Popay

Vydržely jsme tam asi dvě hodiny jen poslouchat úžasný zvuk kytary a vychutnávat si neuvěřitelně úžasnou atmosféru dovolené, tepla, exotiky, dobrodružství. Ještě teď nemůžu uvěřit tomu, jak skvěle jsem se měla. Po kytaře jsme si zalezly do bungalowu do naší postele a pouštěly si takové ty holčičí letní písničky a skákaly po posteli a zpívaly si.... Pak nám vyhládlo, tak jsme vyrazily na obídek na pláž. Když to tak shrnu, tak jsme spaly, jedly, odpočívaly, koupily si koktejl (objevily jsme úžasný stánek s čerstvýma ovocnýma koktejlama), jedly, daly si koktejl, šly se projít nebo na masáž, jedly, chodily po obchůdkách (před vstupem do všech obchodů si musíte vyzut boty - možná aby se nenatahal dovnitř písek, jinak fakt nevím), a pak pily banánové a rýžové víno u kytary nebo trávily večer u beer pongu....

Původně jsme plánovaly zůstat na Gili jen dva a půl dne a pak se vrátit na Bali, ale to místo jsme si tak zamilovaly, že jsme pobyt neustále den po dni prodlužovaly, až jsme tam zůstaly dnů šest. Bohužel úžasné ubytování Mosaix, jsme si zarezervovaly jen na první dvě noci a pak už měly plno, tak jsme se musely přesunout jinam. V Mosaixu si nás hodně oblíbili, takže nám dohodili další ubytování hned za rohem a za stejnou cenu. Opět nás čekala u recepce banda kluků a my nevěděly, kdo tam pracuje a kdo ne... Ubytování nebylo tak nádherné, ale za to kolektiv mladých kluků byl k popukání. Kluci nám hráli pořád na kytary, jednou dokonce i před našima dveřima (to je tak když cestujou dvě single holky :-D, a ne že bychom si to neužívaly), večer nám dávali ochutnat zmiňované banánové a rýžové víno - chutná to trošilinku jak náš burčák, ale skoro bez chuti. Musím přiznat, že jsem se ze začátku hodně bála to pít, ale už je to měsíc a půl a žádné zdravotní obtíže se nedostavily.

rýžové víno s pohledem na Lombok

Jeden večer nám kluci z ubytka řekli, ať se jdeme podívat na ohnivou show, kterou jeden z nich v jednom plážovém baru předvádí. Tak jsme šly. Tam jsme právě poprvé ochutnaly silné rýžové víno. No a jelikož jsme popíjeli, zmeškali jsme představení našeho "kamaráda", takže pak předvedl ohnivou show jenom a jenom pro nás a ještě nám k tomu donesl pivo.

Easyho soukromá ohnivá show

Další den nás čekal šnorchlovací výlet a návštěva okolních ostrůvků (Meno a Air). První zastávka byla u vraku lodi, což bylo celkem strašidelné. Pak jsme se zastavili pozorovat obrovské mořské želvy, které plavaly kousek od nás. Na oběd jsme se zastavili na Gili Air, kde jsme měli asi půlhodiny rozchod a mohli jsme alespoň část ostrůvku prozkoumat.

Poslední den jsme si prošly náš ostrůvek Gili T úplně celý a narazily jsme na úžasné vodní houpačky...

Musím říct, že jsem měla opravdu na krajíčku, když jsme měly odjíždět z ostrova. Tady jsem rozhodně nebyla naposledy. Před odjezdem jsme potkaly Němku, co vždy 8 měsíců 7 dní v týnu pracuje v Německu a pak odjede na 4 měsíční prázdniny na Lombok a Gili užívat si sladkého nic nedělání. Musím říct, že je to opravdu lákavá představa...

Bali - odjezd na Gili Islands

Na ráno jsme si opět nastavily budík, protože jsme potřebovaly co nejdříve sehnat lodní lístek na Gili Islands. Schválně jsme se Dedekem nechaly odvézt do Sanuru, protože jsme někde četly, že odtud se člověk na Gili nejlépe dostane. Což není zas taková pravda.

Vyrazily jsme k pláži, kde jsme očekávaly, že najdeme nějaké lodní společnosti. Pláže krásné, upravené, lákavé, ale nikde nikdo. Asi po 15 minutách jsme narazily na kapitána nějaké lodě, co se nás ujal a prošel s námi několik "agentur" na pláži, které se transportem zabývají. Věděly jsme, že běžná cena zpáteční jízdenky je 500 000 Rp, ale všechny zmíněné agentury nám nabízely cenu 1 200 000 Rp. Tak jsme se vždy jen usmály a šly s kapitánem dál. Až jsme asi po půl hodině hledání našly tu společnost, co nám dala "special price" (500 000 Rp) i s transferem do Padang Bai (místo odkud se opravdu odjíždí) v ceně. Cítily jsme se jako vítězové.

Po úporné cestě minibusem jsme se dostali do Padang Bai, kde se na nás zase vrhly davy pouličních prodejců. My je otrkaně přehlížely a razily si cestu k lodi. Gili Islands jsou vlastně tři ostrůvky u sebe u ostrovu Lombok - Gili Trawangan (party ostrov), Gili Meno (líbánkový ostrov) a Gili Air (ostrov pro zamilované páry, co mají rádi trochu ruch). 

Trawangan, Meno, Air

Každý pasažér dostal na prsa nálepku, na který ostrov jede, aby bylo vše přehlednější. Přesto tu panovaly neuvěřitelné zmatky. Před naloděním jsme si ještě zašly do warungu, abychom se posilnily na cestu zeleninovou omeletou, čehož jsme později trochu litovaly, protože loď se opravdu hodně houpala. Po asi hodině jsme se konečně dostaly na loď, kde nebyl vůbec žádný vzduch, kožené sedačky, na které se naše opocená těla pěkně lepila... loď vyrazila na svou hodinu a čtvrt dlouhou cestu a já se začala modlit, abychom tu cestu přežily. To že člověk nemůže dýchat a tečou po něm proudu potu jeho i cizího (jak jsme na sebe byli všichni nalepení) je věc jedna. Obrovské vlny a strach z převrácení věc druhá. Loď s námi rozrážela vlny a nakláněla se tak moc, že naše okýnka občas skoro lízly hladinu moře. A to že do lodi teklo špatně utěsněnýma oknama, o tom ani nemluvím.:-)

Jakmile jsme dorazily na ostrov (Gili T), bylo nám jasné, že takhle vypadá ráj. Na ostrově nejsou žádná auta ani silnice, jen povozy s koňmi a lidi na kolech (je tu i opravna kol, co smrdí jako autoservis :-)). Policie se tu ukáže jen ráno, když se vezou peníze do bankomatů a nebo když je někdo zavolá, že je nějaký problém. Vesele a skoro legálně se tu prodávají lysohlávky (ne, nezkoušela jsem je :-)), bary jsou tu na každém kroku... Prostě party ostrov!

Naše ubytování bylo asi 5 minut od pláže v nádherném dřevěném bungalowu, kde byla jen obrovská postel s nebesy a dveře do "koupelny" - taková obezděná teráska bez střechy. Místo sprchy trubka ze zdi, odtok díra v zemi. Ráj! A to myslím vážně!

Po ubytování jsme vyrazily na prozkoumání ostrůvku a nestačily jsme se divit. Prostě nádhera, co nejde slovy popsat. Ostrov se dá cca za hoďku a půl až dvě obejít. My došly jen do poloviny, protože se už stmívalo a my dostaly hlad. Našly jsme místo na pláži, kde byly krásné altánky a tam jsme si daly večeři a koktejl.

Po cestě zpět jsme potkaly úžasné letní kino a hned vedle toho ještě úžasnější "masážní středisko" postavené z bambusu s výhledem z lehátka na moře a západ slunce. Tak jsme se nechaly namasírovat za zvuku moře! Už jsme se chystaly do postele, když jsme po cestě uviděly beer pong hospodu (stůl, kelímky s pivem a protihráči se trefují ping pongovým míčkem vzájemně do kelímků a když se trefí, protihráč musí kelímek vypít). No a koho jsme tam nepotkaly! Američana Haidena, s kterým jsme byly na výstupu na sopku. Tak jsme si s ním a jeho kamarády zahrály. 

Načasování našeho výletu bylo nešikovné, protože zrovna probíhal Ramadán a bary proto zavíraly už o půlnoci. Takže party ostrov na jednu stranu zas tak party nebyl. Pokud hrála hudba po půlnoci, dojela z Lomboku policie, aby celou situaci ošetřila. Během Ramadánu se ani nesmí pít tvrdý alkohol (alespoň muslimové ne), ale nám ho naštěstí prodávali.

beer pong

Bali - Pura Ulun Danu Bratan a Tanah Lot

Nastal čas hnout se z místa a pokračovat v dobrodružství. Kolem půlnoci (vždy jsme plánovaly následující den až kolem půlnoci dne předchozího) jsme napsaly našemu řidiči Dedekovi, že bychom rády jely na východ Bali podívat se na chrámy (Mother Temple a Water Palace Tirtagangga), od tam na sever do Loviny na delfíny a černé pláže (díky okolním sopkám) a pak zpět do středu Bali. Dedek se nám vysmál, protože na mapě vypadá vše blízko. Namyslel nám tedy jiný program. Ráno nás vyzvedl v Ubudu a vydal se s námi směrem k vodopádům Git Git cestou přes Strawberry Hills - oblast, kde se pěstují jahody.

Git Git pro mě bylo velikým zklamáním. Četla jsem, že všude bude plno opic, které budou pít přímo z vodopádu a že celé okolí je okouzlující. Opic bylo sice všude plno, ale v areálu vodopádu ani jedna. Hned na parkovišti se nás ujal průvodce a to jsme začaly bystřit, protože bylo jasné, že z nás zase začnou tahat peníze. Průvodce nám vyprávěl o vodopádech a místním okolí, až jsme došli k okýnku "pokladny", kde seděli asi čtyři znudění Balijci a hned po nás chtěli peníze za vstupné. Ok, čekala bych vstupné třeba 120 CZK, ale oni po nás chtěli nesmyslných 1000 CZK! Nemohly jsme uvěřit vlastním uším. Znechuceně jsme to ukecaly na 500 CZK, ale jenom proto, že nám bylo blbé se otočit a jít zpět autu, zvlášť když jsme jeli tak daleko do vnitrozemí, abychom to viděly.

Tohle jednání a tahání peněz z turistů mi úplně zkazilo náladu, že jsem si to místo nedokázala vůbec vychutnat. Cestička, která vedla k vodopádům byla občas lemována obchůdky se suvenýry (ruční výroba) a průvodce nás nezapomněl upozornit, že jeden z obchůdků patří jeho matce a bylo by velice příhodné, kdybychom si u ní něco zakoupily a tím ji podpořily. Prostě nátlak ze všech stran! Pak se k nám seběhly děti, které měly v rukách košíky plné serepetiček k prodeji. V tohle období mají zrovna prázdniny a ty tráví tak, že se učí prodávat, pomáhat rodičům a praktikovat angličtinu. Jak jsem zjistila, Tina je ujetá na malé balijské děti, mě to nechávalo úplně chladnou. A co mě nejvíc dostalo, průvodce si všiml Tininy slabosti pro děti a balijsky malým obchodnicím řekl, ať se pověsí na Tinu a něco jí za každou cenu prodají, že ze mě nic nekápne, tak ať neztrácejí čas. Ne že bych uměla balijsky, ale tohle člověk prostě vycítí, odtuší... V tu chvíli se ve mně všechno vzepřelo a chtělo se mi brečet.

Git Git

Vodopád sice celkem pěkný, stýká se zde horký a studený pramen, ale já byla tak znechucená... Došla jsem naštvaně k autu a Dedek se hned zajímal, co se stalo. Tak jsem mu řekla, jak mi vadí, jak každý na Bali hraje šíleně na city a tahá z nás turistů jen peníze. Samozřejmě jsem mu vysvětlila, že tomu všemu naprosto rozumím, něčím se živit musí, ale mně to šíleným způsobem pak kazí chuť cokoliv dělat a vidět. V tu chvíli se Dedek rozhodl, že zakročí a postará se o nás. Od té doby chodil všude s námi a hlídal, aby nás nikdo tzv. neojebal. Bylo to od něj milé...

Naše další zastávka byla v chrámovém komplexu Pura Ulun Danu Bratan. Po cestě jsme se ještě zastavili na krásné vyhlídce na jezera Twin lake - Danau Buyan a Danau Tamblingan.

Danau Buyan

Pura Ulun Danu Bratan byl opravdu kouzelný. Nádhera. Přímo na místě jsme se zastavily i na oběd a samozřejmě čerstvý džusík. Dedek se opět vydal s námi, aby nás ohlídal a nikdo nás nenatáhl. Jediné co mi vadilo, když s námi seděl u stolu u oběda. Nic nejedl a jen seděl. Samozřejmě jsme mu nabídly, ale nic nechtěl. Myslím si, že si nás opravdu oblíbil. Hlavně asi miloval Tinu. A ta jeho trpělivost. Tina potřebuje opravdu dokonalé fotky odevšud. To znamená, že jsme se všude fotily neuvěřitelně dlouho. A Dedek to vůbec nekomentoval a zrovna v tomto komplexu nás vyfotil asi milionkrát, aby byla Tina spokojená.:-D

Pura Ulun Danu Bratan

A aby se den využil úplně naplno, zavítaly jsme i k chrámu Tanah Lot. Velmi turistické místo, ale přesto nádherné. Chrám je obklopen černým pískem a je na skále. Ve skále teče tzv. svatý pramen, kterého se může člověk za drobný poplatek napít, dostane rýži na čelo a kytku za ucho. Teprve potom se může přiblížit k chrámu. Jenže nikdo vám předem neřekne, že přiblížit se znamená vyšlápnout jen pár schodů, z kterých není nic vidět a dál už vás brána nepustí.

Blížil se západ slunce a tak jsme se rozhodly si vyšlápnout do kopce a vychutnat si tu nádheru odtamtud. Ke všemu s koktejlíkem v ruce. Musím říct, že jsem měla úplně husí kůži, jak neuvěřitelně skvěle mi bylo...

Tanah Lot

Co mě hodně překvapilo, u hlavního parkoviště byla spousta stánků s oblečením a suvenýry. U nás většinou bývá, že kolem atrakce je všechno dražší. Tady to bylo právě naopak. Ceny úplně za hubičku. Trička za 20 CZK... Bohužel jsme na nakupování ale neměly čas.:-(

Po cestě na naše ubytování v Sanuru jsem si s Dedekem hodně vyprávěla a dostali jsme se celkem k osobním věcem. Začal mi vyprávět, jak není doma spokojený. Manželku zajímají jen jeho peníze, jakákoliv vášeň je pryč. Ale na Bali není prý zvykem se rozvádět. Je to něco jak na drby na malé vesnici. A ke všemu když má děti... Vyprávěl, jak nemá peníze a jak je těžké si najít klienty, protože konkurence je veliká. Musím říct, že mě jeho příběh pěkně rozhodil a rozlítostnil. Takže jakmile jsme dojely na ubytování, začala jsem vymýšlet, jak mu můžu pomoct. Napsala jsem hned bývalé kolegyni do práce (prodej letenek), aby ke každé prodané letence na Bali přidala klientům i telefonní číslo na řidiče Dedeka. Prostě mě Dedek dostal tam, kam potřeboval. Je to prostě Balijec...

Bali - Ubud

Neděle ráno, normální člověk by se konečně po všech těch dobrodružstvích pořádně vyspal, ale to my néé. Budík 6:30, protože 7:00 začíná v našem milovaném ráji Yoga Barn lekce jógy s názvem morning flow. Nenaděláš nic. Oblíct a vyrazit. Došly jsme tak tak, protože místnost už byla úplně zaplněná a slovní spojení "omezená kapacita" jim asi moc neříká. Lekci vedla nějaká Asiatka, které nebylo moc rozumět, ale tak nějak jsme podle davu odtušovaly, co máme dělat. Byly jsme v místnosti, která měla prosklenou přední stěnu a mohly jsme se tak dívat do krásné zahrady a poslouchat zvuky přírody.

Yoga Barn

Po józe jsme se vrátily na pokoj, kde nás čekala velkolepá snídaně - vajíčka, nutella, ovoce, káva...Až nám slehlo vydaly jsme se hledat místní markety, kterými je Ubud známý. Nejdřív jsme objevily pár venkovních stánků, které se rozšiřovaly, až z toho byla neuvěřitelná plocha s asi tak milionem "obchůdků" (jak ťamani ve Slatině). Prodávalo se především oblečení, pak suvenýry, ale i ovoce a zelenina. Nakoupily jsme si na oběd na trzích nejrůznější ovoce (duryan, dragon fruit, passion fruit, snake fruit), které jsme neznaly a to si pak na ulici rozdělaly a snědly.

tržiště

S upatlanýma rukama od ovoce jsem se rozhodly prozkoumat další části Ubudu. Zašly jsme si do místního chrámu, který byl plný turistů a pak jsme si daly za úkol najít místní rýžová pole. Objevily jsme úplně miniaturní uličku, kterou by mě v životě nenapadlo jít, která byla označena nenápadnou cedulí. Na konci cestičky na nás čekal nádherný pohled. Spousta políček, palmy...

rýžová pole

Další zastávka byla u památky Goa Gajah (tzv. Sloní jeskyně), která slouží jako svatyně od 9. století. Někdo říká, že jsou to starodávné lázně. Pravda je taková, že nikdo pořádně neví.:-) Jelikož jsme se od rýžových polí rozhodly vydat ke Goa Gajah pěšky (cca 3 km ale po silnici bez chodníku ve velkém balijském provozu), to vynaložené úsilí nestálo za výsledek. Očekávala jsem od tohoto místa víc. Ale to možná bylo způsobené i tím, že jsem toho za těch pár dnů viděla tolik úžasného... 

Goa Gajah

Za celou dobu jsem nepotkala Čechy, až tady. Dala jsem se s nimi do řeči, nabídly nám, že můžeme využít služeb jejich řidiče a cestu zpět jet s nimi. Za tuhle nabídku jsme byly neuvěřitelně vděčné. Po celodenním chození bych už neušla ani metr.

Bali - Mt. Batur a Monkey Forest

Je 1:45 ráno a zvoní budík. Doprčič. kdo měl tak debilní nápad?? Rychle si zabalíme věci do batohu a vyrážíme čekat na hlavní ulici na transfer k sopce Mt. Batur. Je 2:20 a nikde nikdo. Jen potulný pes a tmavá postava v dáli. Konečně přijíždí řidič. Vyzvedáváme tmavou postavu v dáli, Američan Hayden. Po cestě nabíráme ještě jednoho Amíka a v závěru zjišťujeme, že i pár, co jsme nabrali je taky z Ameriky. Všichni si povídáme a pomalu přijíždíme k jedné kávové "plantáži" na snídani (3:15 ráno), kde dostáváme mini instrukce, co se bude dít v následujících hodinách. K snídani se podává odporná balijská káva a banánová palačinka - malá palačinka s jedním kolečkem banánu. Nasedáme opět do auta a po dalších 20 minutách přijíždíme k úpatí sopky, kde dostáváme baterky, svačinu, pití a každé skupině z auta (a že jich bylo na parkovišti požehnaně) je přidělen průvodce (náš se jmenoval Nyoman). Tina však baterku nedostala a všimla si, že mi ostatní ji máme, až po cestě. Dala jsem jí tedy svou baterku a vydala se po tmě v závěsu za průvodcem. 

Bylo vtipné vidět, jak se až k vrcholu line dlouhatánská řada světel. Naše tempo bylo celkem vysoké a jak je o mně známo, nezvládám chodit do kopce. Musela jsem se tedy hodně přemáhat, abych to všechno zvládla. I proto jsem šla v závěsu hned za průvodcem, který držel tempo a dav za mnou mě hnal před sebou. No a když se odpočívalo, odpočívala jsem první než došel poslední ze skupiny, takže času na odpočinek jsem měla nejvíc. Jediné, co mě opravdu vytáčelo, byl ten americký pár. Mají celkem kondičku, protože chodí takhle do hor a kopců často a tak pořád uháněli našeho průvodce, ať už vyrazíme a pořád neodpočíváme, aby nám ukázali, jak tenhle výstup je pro ně nic. Bezohlednost fakt nesnáším!

Musím přiznat, že jsem potila krev. Ale ten pocit za to opravdu stál. Sice jsem si vůbec nepřipadala jak na sopce a nikde nebylo nic vidět, protože byla mlha. Ale mě hřál pocit, že jsem vyrazila brzo ráno takhle do výšin. Podle letáku nás čekala na vrcholku snídaně v podobě vajíčka uvařeného na sopečné páře. Dobrej vtípek.:-D Uvařené vajíčko jsme dostali už dole ve svačinovém sáčku a mohli jsme si ho nahoře sníst. Pro mě sopečná pára byla ta mlha, takže jsem byla vlastně spokojená a vajíčko si vychutnala.:-) Lepší je nikdy nic nečekat a pak být ze všeho jen mile překvapen.

Při sestupu do nižšího stanoviště, odkud měl být vidět kráter aktivní sopky (prostě propadlina v kopci), se nám poštěstilo a viděli jsme nádherný východ slunce.

Zážitkem pro mě bylo vidět sopečnou páru, která vycházela ze malé jeskyně. Průvodce nám ukázal i jeskyni, kde se někde v hloubi nachází jeskynní chrám. No a nepřeberné množství drzých opic, co se motaly kolem turistů a kradly jim věci z batohů. Nejvtipnější byla opice, která ukradla ještě zabalené Oreo sušenky, rozdělala obal a vychutnávala si jednu sušenku po druhé na místním pomníku.

opice s Oreo

Tina má panickou hrůzu z opic, ta opice to musela vědět:-)

i opice mají žízeň

Po sestupu dolů na parkoviště, jsme měli sopečný prach z cesty všude. Se divím, že nás řidič pustil do auta. Na cestě zpět nás čekala ještě zastávka na kávové plantáži na ochutnávku čajů, co jsme absolvovaly dva dny předtím. Měla jsem možnost ochutnat vynikající dužinu kakaovníku, která je kolem kakaového semene.

Přijely jsme zpátky do Ubudu kolem desáté ráno úplně vyčerpané. Myslely jsme, že zalezeme hned do postele, ale pak nám přišla škoda dne a tak jsme vyrazily na krátkou procházku, která se protáhla na celý den. Objevily jsme ráj na zemi v podobě krásného areálu Yoga Barn. Nádherné místo na relaxaci, meditaci, jógu... Tohle místo bylo plné pozitivní energie a klidu, že jsme tam strávily spoustu času pouhým nic neděláním a užíváním si známého "tady a teď" (žij pro tento okamžik). Daly jsme si zde i vynikající zdravý oběd a koktejlíky.

hlavní budova Yoga Barn

Po cestě jsme potkaly tržiště, kde se zrovna konaly kohoutí zápasy. Možná by to byla zajímavá zkušenost to vidět, ale jelikož s tím ani jedna nesouhlasíme, jen jsme toto místo obloukem přešly. Ale osud prostě chtěl, abychom nějaké to násilí viděly a chvíli na to jsme zahlídly psa, jak si vesele pohrává s malým kuřátkem až ho zabil. Pro mě naprosto silný a nepříjemný zážitek.:-(

Pokračovaly jsme dál Ubudem, kolem místních obchůdků, usmlouvaly a nakoupily nějaké to oblečení. V jednom obchodě jsme svým příchodem probudily tamní prodávající, která spala v obchodě na zemi... A naše procházka se ubírala směrem k Monkey Forest. Oblíbená turistická atrakce, kde jsou k viděný stovky opic. Je to trošku strašidelné, protože nikdy nevíte, odkud a která opice na vás zaútočí a nakazí vás vzteklinou. A vakcína většinou není na místě a musí se pro ni letět do Singaporu. Na mě jedna opice taky málem zaútočila a já prchala co to šlo! Bylo to jak v hororu. Všude opice, schíza...

Musely jsme se jít uklidnit do restaurace s nádherným výhledem na rýžové terasy vynikající večeří, kde jsme opět vyzkoušely nové pokrmy a nápoje. A pak hurá konečně do postýlky.