Co vyřídit po návratu

Když se člověk vrátí zpátky po delší době ze zahraničí čekají ho minimálně dvě povinnosti: přihlásit se zpátky na pojišťovnu (pokud byl vycestovaný déle jak 6 měsíců - čti zde) a nahlásit se na pracovní úřad.

Na zdravotní pojišťovnu by se mělo zajít co nejdříve, protože povinnost platit pojistné vzniká dnem návratu z ciziny. Jediné co potřebujete je doklad o uzavřeném zdravotním pojištění v cizině a jeho délce. Mně například stačil doklad od agentury (Alfa Agency), který byl na hlavičkovém papíře australské pojišťovny s mým jménem a délkou pojištění.

Další povinností, pokud si nechcete platit zdravotní pojištění sami, je pracovní úřad. Zde také doporučuju, čím dříve, tím lépe. Všeobecně se však doporučuje do tří dnů. Stačí tam zajít, vyplnit žádost a oni vám dají termín první informační schůzky. Takže se nelekejte, že hned po návratu musíte utíkat do práce.

Myslete si také na to, že stále máte nárok na vrácení daní za odpracovanou část roku. Takže se přihlaště na ato.gov.au, jak jste zvyklí. Nelekejte se, pokud už vám nefunguje australské číslo (po půl roce bez dobití kreditu se simka zablokuje). Stačí, když si vytvoříte nový log in. Zadejte jinou emailovou adresu, než kterou jste použili při svém prvním přihlašování. Přijde vám na tento email kontrolní kód. Zadáte ho, vytvoříte si heslo a tradá. Sice se vás systém bude ptát, zda máte australské číslo, ale vy si můžete vybrat místo toho variantu se třema kontrolníma otázkama, které si sami zvolíte. Pak už jen stačí propojit váš nový účet s tím původním. A to uděláte tak, že zadáte Gross Amount ze svého Payment Summary za poslední dva roky a zadáte číslo svého bankovního účtu. Možná to teď zní složitě, ale jakmile budete v tom systému, všechno se vám krok po kroku ukáže. A ještě malá poznámka, nezapomeňte si snížit základ daně o povolených 300 AUD bez nutnosti dokládání jakýchkoliv účtenek a zažádejte si o navrácení daní za nevyužité Medicare. Pokud si nebudete vědět rady, za menší poplatek vám ráda pomůžu.:-)

A poslední, neméně důležitá věc, vrácení australského důchodu (tzv. superannuation). Zaměstnavatel má ze zákona povinnost vám platit důchod, ale jelikož opouštíte trvale zemi a důchod v Austrálii pobírat nebudete, můžete si zažádat o jeho předčasné vyplacení. Jak to udělat záleží na částce, kterou máte na superannuation účtě. Pokud je to do 5000 AUD, postup je velmi jednoduchý. Stačí vyplnit formulář zde. Pokud máte splněny základní podmínky jako je vypršení/zrušení víz a trvalé opuštění země (Austrálie), měly by vám peníze přistat na účtě tak během dvou týdnů (oficiálně si však vyhrazují minimálně 4 týdny). Nutno podotknout, že se vám vrátí 65% z celkové částky (35% je daň za přečasný výběr). 

Pokud máte ovšem částku nad 5000 AUD, zde je postup trošku složitější. Musíte si už v Austrálii zajít třeba do knihovny nebo na policii, aby vám úředně ověřili cestovní dokument (pas). Bez tohoto kroku si nejsem jistá, jak by se z Česka řešilo. A pak už záleží na společnosti, u které máte superannuation zřízeno. Já musela např. vyplnit tento formulář pro HostPlus a zaslat ho poštou spolu s úředně ověřenou kopií mého cestovního dokladu a dokumentem stvrzující můj australský bankovní účet (stačí vytisknout stránku z webu, kde je viditelné jméno banky a její logo, vaše jméno a číslo účtu). Poté stačí vyplnit online formulář Certification of Immigration Status - 1194 form (zde).  A máte hotovo. Pokud vám víza ještě nevypršely nebo nebyly zrušeny, můžete si zdarma zažádat o jejich zrušení. Samotná cetifikace vašeho imigračního statusu pak stojí 55 AUD, tak se ujistěte, že je máte na účtě k dispozici.

A tohle je ode mně asi vše. Vokurka ve světe asi na chvíli docestovala. Každopádně všem děkuji za přízeň a podporu po celých dva a půl roku. Byl to nezapomenutelný zážitek a bylo mi ctí ho s vámi sdílet. A teď už si honem zajděte do nejbližší kanceláře, zjistěte si možnosti a vyražte do světa!!!!

Loučí se vaše Vokurka ve světě (teď už v Brně:-))

Návrat do Česka

Když se vrátí člověk po delší domě domů, může ho čekat šok. Svět se totiž nezastavil a funguje i bez vás. Všechno se mění a vyvíjí. Pro mě se stalo Brno novým městem - tolik nových hospod, restaurací, obchodů. Rozjela se tu hodně zdravá výživa, dostupnost alternativních potravin, sport... Kamarádi už jsou teď taky v životě jinde než skoro před třemi roky. A hlavně, člověk tu bere život hrozně vážně. Vrátila jsem se z dvou a půl roku dlouhých prázdnin, kde začátky sice byly krušné a namáhavé, ale všechno to úsilí se vyplatilo. Jsem úplně jiným člověkem. Víc si věřím, nic mi nepřijde nemožné, nestydím se mluvit cizím jazykem, naopak cítím, že se chci učit jazyk další. A jak jednou člověk začne cestovat a žít v cizině, už se toho pravděpodobně nikdy nevzdá a pořád ho to bude někam táhnout. To je i můj případ. Už jsem asi 5 měsíců doma a pořád se nemůžu dokopat najít si práci, protože si ani nejsem jistá, jestli chci v Česku vůbec zůstat. A taky se popravdě bojím toho, že zapadnu do těch starých nudných kolejí. Změnilo se mi cestováním i hodně myšlení. Dříve jsem žila jen minulostí nebo pořád přemýšlela nad budoucností a dělala si pořád nějaké plány. A když mi nevyšly, vždycky mě to dostalo. Teď je mi jedno co bylo včera a ještě víc jedno, co bude zítra. Já žiju tady a teď. Užívám si každý den, i když třeba jen odpočinkem. Nikdy bych nevěřila, že se mi tohle může někdy stát. A je to neuvěřitelná svoboda.

Hodně lidí se mě ptá, jestli se mi stýská po Austrálii. Ano, stýská. Je to úplně jiný život, životní styl, životní smýšlení. Těžko popsatelné. To musí člověk prostě zažít. A proto všem doporučuju hned vycestovat a ten pocit zažít. Ale předem varuju, že se vám pravděpodobně bude hodně těžko vracet. A před tímhle mě nikdo nevaroval.:-( :-)

Krátká zastávka v Helsinkách

Když jsem sháněla jednosměrnou letenku domů, docela jsem byla překvapená její cenou - cca 12 000CZK. Do té doby jsem si naivně myslela, že se okolo této ceny pohybuje letenka zpáteční. Nicméně domů jsem chtěla jet a tak mi nezbývalo než ji koupit. Co mě ještě překvapilo, že Hendrik zaplatil za letenku do Estonska úplně stejnou částku (na korunu přesně), jako já do Vídně. Taky bylo vtipné, že nám vyšel let úplně stejně, takže jsme letěli stejným letadlem do Helsinek a rozdělili se až tady. No a to bychom nebyli my, abychom nevyužili zastávky v další zemi a nešli prozkoumat hlavní město. Takže jsme si schválně nastavili letenky tak, abychom měli v Helsinkách alespoň 8 hodin na přestup.

Češi jsou poměrně známí tím, že nosí v sandálech ponožky. Nikdy bych neřekla, že budu jedna z nich. :-D Jenže když cestujete dva měsíce v Asii, kde je po celou dobu neuvěřitelné horko, nemáte v baťohu moc teplého oblečení. Navíc moje jediné tenisky se mi těsně před odletem z Hanoje rozpadly a tak nezbylo nic jiného než si dát ponožky do sandálů, protože teplota v Helsinkách se pohybovala ráno kolem 10 stupňů. (Naštěstí jsem si koupila pár dnů před odletem teplou bundu, protože byla za super cenu.) Takže se všem omlouvám, že jsem takto reprezentovala Českou Republiku v hlavním městě Finska. (I Hendrik se za mě styděl a chtěl abych šla po městě několik kroků za ním, což jsem samozřejmě neudělala. :-D)

Na letišti jsme posbírali informační letáky o Helsinkách a mírně si rozplánovali, kam se chceme vyrazit podívat. Přímo z letiště jede do centra vlak, což se vždycky hodí. A z centra to je všude poměrně kousek naštěstí. Co nás překvapilo, tak na to, že jsme byli v hlavním a nejlidnatějším městě Finska v pracovní den, skoro nikde nikdo nebyl. Dalo by se říct, že ulice zely prázdnotou. Až po několika hodinách se nám povedlo zjistit, že je státní svátek.

Po pravdě moc nevím, co o Helsinkách napsat. Možná to bylo únavou a tím, že jsme za poslední 4 měsíce viděli opravdu krásné věci, možná to bylo tím, že všude bylo zavřeno a nikde ani noha...

Možná kdybych viděla toto video (zde), tak bych si město užila mnohem víc. Ale asi jsme měli špatné načasování. Naše fotky zde.

Vietnam - Sapa

Už je to nějaký ten pátek (cca 5 měsíců), co jsem se vrátila ze svého velkého cestování a na blog jsem tak nějak úplně zanevřela, aniž bych dokončila svoje povídání. Můj poslední vietnamský výlet ale určitě stojí za zmínku.

Sapa, oblast ve které žije přibližně 140 000 obyvatel, je významná především a hlavně pro pěstování rýže. Jedno rýžové políčko vedle druhého Nebo lépe řečeno jedno políčko pod druhým, protože jak je vidno na obrázku, většina políček je kaskádově postavena.

V oblasti Sapa žijí dvě etnické mešiny - Hmongové a Dao. Právě Hmongové se stali našimi průvodci. Výlet jsme si zaplatili a zarezervovali v našem hotelu v Hanoji. Spousta lidí nedoporučuje agentury, protože daleko více a dalo by se říct i daleko levněji objevíte na vlastní pěst. Jenže jelikož to byl náš poslední výlet a všechna ta únava nás zmohla, rozhodli jsme se pro tu nejjednodušší cestu.

Pro přepravu jsme opět využili sleeper bus s neuvěřitelně nepříjemnou a neochotnou posádkou. Cesta trvala asi 6 hodin. Z Hanoje jsme vyráželi kolem 10. večer a do Sapa dorazili okolo 4. ráno. Naštěstí nás nechali v autobuse ještě chvíli spát, ale nikdo nám vlastně ani neřekl, že už jsme v cílové stanici a co dál. Tak jsme vylezli z autobusu a doufali, že se nám povede někoho odchytit. Opravdu každý byl nepříjemný a neochotný. Dokonce i průvodce, co nás vyzvedával. Bez jakéhokoliv vysvětlení nás naložili do minibusu a svezli pár minut k hotelu, odkud se mělo vyrážet. V hotelu jsem čekali ještě několik hodin, aniž by nám kdokoliv cokoliv řekl, až konečně dorazila naše Hmongka a my vyrazili na rýžové terasy. Hmongka vypadala tak na 13 a v šátku měla na zádech malé dítě. Jak jsme se později dozvěděli, bylo jí 20 a dítě na zádech byl její syn. Ve svém věku už je vdaná a toto je její druhé dítě. Kromě naší "maminy" se s námi vydává skupina asi pěti dalších Hmongů. Tři dívky, které vypadají na 8 let a je jim 15, jedna holčička, které byste neuhodli více jak 4 roky a je jí 8 a pak stará sešlá paní, které už jsem se věk neodvažovala hádat. A právě ta se mě ujala. Jak jsem si už ze začátku všimla a později se mi i potvrdilo, každá "průvodkyně" měla za úkol si někoho najít o koho se bude "starat" a pomáhat mu.

Cesta byla poměrně blátivá a kluzká. Chvíli se šlo z kopce a pak do kopce. Ale ta příroda! Nepopsatelná nádhera. Moje starší Hmongka se mi neustále snažila pomáhat, dělala mi podporu při strmých kopcích, přidržovala mě při chůzi po uzoučkých cestičkách.... a to vše v holínkách, krásné barevné sukýnce, halence, slušivém šátku, obřími naušnicemi a nůší na zádech. Když jsem viděla tu nůši, myslela jsem, že v ní pro nás nese oběd a bylo mi jí líto, že se s tím musí tahat. Musím říct, že se jí povedlo se mi dostat poměrně pod kůži. Jenže pozdějí jsem přišla na to, že se jedná pouze o neuvěřitelnou manipulaci a habaďuru. Na oběd jsme došli do "restaurace", kde už na nás čekalo vynikající menu. Ale zatímco my si nacpáváme pupíky, naše Hmongky se změní v zákeřné prodejkyně. Nutí nám své zboží, které si nesly celou dobu v nůších. Tady vidíte, že i přestože příroda byla nádherná, vůbec se nevěnuji jejímu popisu a celý příběh věnují svým nepříjemným a nezapomenutelným zkušenostem s vlezlými prodejci. Ano, rozumím tomu, že si potřebují vydělat, ale kazí tím zážitky turistům, kteří obdivují krásy jejich země.

Prodejkyně nás nenechaly ani v klidu najíst. Pořád nám před oči dávaly svoje "produkty" a neustále nám předhazovaly, že se o nás do teď staraly a že jsme nevděční. Jenže my si do té doby mysleli, že jsou součástí průvodcovské skupiny a že jsou placení agenturou, které jsme zaplatili nemalé peníze. Naprosto každý ze skupiny byl znechucený. Nebylo to ani úsměvné, ani jako veselá historka z cestování. Všem nám zkazily náladu. Neodešly od vás, dokud jste si prostě něco nekoupili. Takže i já jsme byla "donucena" si koupit nějakou šálu nebo ubrus (těžko říct, co to je). Naštěstí jsem alespoň usmlouvala cenu z 240CZK na 120. Paní byla sice naštvaná, ale viděla, že ze mně už stejně víc nedostane. A kdybyste viděli ty malé holčičky, jak využívaly své roztomilosti... Po této zkušenosti, když se nám někdo pokoušel nabídnout další den pří tůře pomoc nebo si s námi chtěl povídat, úplně všichni jsme je ignorovali a nemohli jsme se dočkat, až nás odveze autobus zpátky.

Když jsme procházeli vesničkami, všimly jsme si, že místní začli pracovat a ručně vyrábět své šátky, náramky, sukně, atd. až ve chvíli, kdy kolem prošel nějaký turista. Asi půl hodiny po obědě jsme konečně došli do našeho "homestay". Rozhodně to nebylo typické bydlení místních, ale spíše takový hostel, kde nás nahnali do kuchyně s tím, že pro nás mají cooking class, ale ve skutečnosti z toho bylo jen cítil, že nás využívají, abychom jim pomohli uvařit večeři. Paní domu nám ani pořádně nevysvětlila, co po nás chce a jen na nás kříčela, že děláme všechno špatně. To už nezbývalo nic jiného než se všemu jen smát.

Rozhodně bych Sapa nezatracovala, to místo je nádherné. Jen se člověk musí opravdu obrnit a doufat, že narazí na ty správné lidi, co se z něj nebudou snažit jen vytáhnout další a další peníze.

Rozhodně tedy stojí se podívat alespoň na nádherné fotky - zde.

Vietnam - Halong Bay

Náš výlet do Halong Bay měl trvání dvou dnů a jedné noci, s tím že první den jsme měli odjezd ráno od našeho hotelu v Hanoii a ve 12 jsme měli být v přístavišti Halong Bay a nalodit se. Jenže náš autobus se asi po dvou minutách jízdy porouchal a tak jsme museli čekat asi hodinu než pro nás přijel náhradní spoj. Naštěstí se hodinová ztráta na našem programu nějak neprojevila. Nalodili jsme se  na malinkou lodičku, která nás odvezla asi 50m k naší hlavní lodi (Halong Fantasea Cruise) v jednu, dostali welcome drik (půl skleničky džusu) a byly nám uděleny klíče od našich kajut. Ta naše byla v dolním patře hned u motoru, takže jsme se celkem báli hluku, což se později ukázalo jako obava zbytečná, protože jsme měli stejně celý den program a na noc byl motor vypnutý, protože naše loď kotvila v zátoce.

naše loď s malou dřevěnou bárkou

Byla jsem velmi mile překvapena z našeho lodního ubytování. Kajuta měla obří postel, všude čisťoučko...

Po ubytování nás čekalo další milé překvapení v podobě oběda. Bála jsem se, že porce budou malé a já budu mít hlad. Po pravdě jsem se tak přejedla, že mi málem prasklo bříško.:-) Ale bylo to vynikající a stálo to za to. Po obědě jsme měli volný program, takže se většina z nás odebrala na palubu na lehátka pozorovat krásy zátoky.

To vám byla nepopsatelná nádhera. Halong Bay je chráněna památka UNESCO, kde z vody vystupují vápencové ostrůvky (cca 1600). Halong znamená ve vietnamštině místo, kde drak vstupuje do vody... Ukázkové video zde.

Halong Bay

Naše první zastávka byla na Titok island, kde po vystoupání asi deseti minut do schodů, najdete na vrcholku kopce vyhlídku.

výhled

Po Titok island nás čekal kayaking při západu slunce....

Večer jsme zakotvili a už na nás čekala vynikající večeře. Po večeři byl opět volný program. V nabídce bylo pozorování hvězd z horní paluby, lovení olihní nebo karaoke...

Ráno jsme vstávali už v sedm, protože nás po snídani čekala návšteva Surprising Cave, která se skládá ze tří hlavních komor a jedna krásnější než druhá.

Surprising Cave

Po jeskyních nás čekala lekce vaření, téma jarní závitky,,,

No a pak už zase obídek. Jediné, co bych vytkla, tak místo abychom si oběd vychutnali někde v zátoce, loď s námi připlula do přístavu a tam čekala přes hodinu než se najíme a vylodíme...

Více fotek zde.

Vietnam - Hanoi

Po dvou týdnech cestování ve Vietnamu jsme se konečně dostali do hlavního města Hanoi (cca 7,5 mil obyvatel), kam jsem se velmi těšila. Podle recenzí je totiž toto město rájem pro milovníky jídla. Musím přiznat, že jsem měla hodně velká očekávání a tím pádem přišlo i velké zklamání. Hanoi mě narozdíl třeba od Saigonu a Hoi An neučarovala.

vaření na ulici

Autobus nás přivezl někdy kolem páté ráno a my samozřejmě jako vždy neměli předem domluvené ubytování, což se začalo jevit jako problém. Poprchávalo a všude bylo zavřeno, až se nám asi po dvou hodinách povedlo konečně najít ubytování v Golden Diamond Hotel. Až jsme se prospali (což bylo celkem těžké, protože hluk z ulice, kudy vedla rušná hlavní silnice, pronikal do našeho pokoje tak silně, že jsem si myslela, že máme postel na ulici), vyrazili jsme na průzkum města. Prošli jsme přes trhy s ovocem a zeleninou, obrovitánské budovy plné stánků s oblečením, obuví, látkami... a bloudili jsme uličkami. Každá ulice měla své zaměření. V jedné se soutředili na kávu, v jiné na prodej oblečení (především "značky" Northfinder), jinde na sejfy, další ulice byla plná větráků, vedle ní ulice s vybavením na párty všech druhů... Samozřejmě nám vyhládlo a vyprahlo, tak jsme se snažili najít nějaké stánky z jídlem a nevím, co jsme dělali, ale nic moc jsme najít nemohli. Objevili jsme českou restauraci se smažákem, ale to mi přišlo jako škoda, když se stejně za chvíli vracím domů. V jedné "kavárně" jsme vyzkoušeli tzv. vaječnou kávu (egg coffee), kdy se smíchá žloutek s kondenzovaným mlíkem a tato směs se nalije do hrnku s černou kávou. Mňam. 

Egg Coffee

Jak už jsem kdysi zmiňovala, když člověk cestuje po Asii (ale možná i všude ve světě) musí si dávat neustále pozor na všechno. Hlavně co se týče peněz. Abyste nezaplatili zbytečně moc, usmlouvali rozumně cenu (ačkoliv vůbec nevíte, co je rozumná cena), bylo vám vráceno správně, nezaměnili jste bankovky, protože některé z nich vypadají barevně dost podobně a mají třeba o nulu víc... Takže si takhle kráčíme po ulici a samozřejmě nás na každém kroku oslovují "restauratéři", abychom se šli najíst právě k nim. Já měla zrovna náladu ochutnat smažené sýrové válečky. A zrovna jsme narazili na jednoho člověka, co nám nabízel právě tyhle válečky a za super cenu, na kterou jsme doposud nenarazili. 10ks za 50.000VND (většinou jsou to 3ks za 40.000VND, takže se nám to zdálo podezřelé). V menu sice nebyl napsaný počet kousků, ale cena tam byla. Jakmile jsme usedli ke stolu a objednali si, přinesli nám jiné meníčko. Na vzhled stejné, ale cenově odlišné, naše válečky byly za 70.000VND. Ale na nás si někdo už jen tak nepřijde! Takže jsme si nechali donést jídlo (donesli jich jen sedm, ale já už neměla sílu se ohradit, protože jsem věděla, že mě čeká boj při placení), najedli se a šli jsme zaplatit. No a samozřejmě to na nás zkusili s cenou 70.000VND. A to já na ně "Prrr!!!" a ukázala jsem na venkovní meníčko s nižší cenou. A paní nám na to řekla "Pardon". Zalatili jsme 50.000VND a řekli si, že je opravdu nejvyšší čas opustit Vietnam.

sýrové válečky

Po památkách se nám ani moc nechtělo (a to je tu k vidění např. Ho Chi Minhovo mauzoleum), protože pořád poprchávalo, ale alespoň jsme si to zamířili k jezeru Ho Hoan Kiem s Ngoc Son Temple a odtud pak do věznice Hoa Lo Prison. Youtube video z Hanoi zde.

Ho Hoan Kiem

Na recepci našeho hotelu nám při honosné snídani (která byla v ceně ubytování) nabídl pan recepční výlet do Halong Bay a Sapa, kam jsme měli v plánu tak jako tak jet. Jen jsme si doposud nebyli jistí, zda využijeme "cestovky" nebo pojedeme jako do teď na vlastní pěst. Ceny byly poměrně vysoké, ale na druhou stranu jsme bychom nemuseli vůbec nic řešit a bylo by o nás postaráno se vším všudy. Pro porovnání jsme ještě obešli několik agentur ve městě, ale ceny se pohybovaly podobně, takže jsme se rozhodli pro nabídku našeho hotelu, kde jsme si mohli zanechat v úschovně naše věci a mezi jednotlivými výlety (vždy byl návrat do Hanoie) jsme se mohli v hotelu i zdarma osprchovat.

O možnosti využití agentur jsem se radila i se svýma kamarádama, kteří už ve Vietnamu byli a Halong Bay i Sapu absolvovali. Názory se samozřejmě jako vždy lišily. Takže jsme se nakonec prostě rozhodli, že ačkoliv máme v plánu jet domů dřív (Kambodža ani Laos se nakonec nekonají, protože jsme se dostali do stádia, že si cestování už neužíváme, ale o tom později) a ušetříme tím pádem nějaké peníze, dovolíme si ten luxus, že si ke konci své dovolené připlatíme a vyzkoušíme něco nového. Ale o tom příště.

Fotky zde.

Vietnam - Hoi An, Hue

Hoi An, město světel a lampionů (nebo alespoň já to tahle vnímám), protkané řadou kanálů (skoro jak Benátky), kde se mísí vietnamská, japonská, čínská a francouzská kultura, přes den připomíná spíše tichou vesničku. Je tu sice spousta stánků s ovocem a zeleninou, obchůdky a trhy s oblečením, hromada švadlen, které vám ušijí oblečení na míru za pakatel (Hoi An je právě pro obleky na míru velice proslavená), ale přesto je tu klid a mír (přes den). Narozdíl od Da Nangu zde všude najdete restaurace a typické vietnamské "stánky" s jídlem a to překvapivě za dobrou cenu. V turistických oblastech (a tou Hoi An je) jsou ceny vždy nesmyslně nadsazené. Ale tady ne. A hlavně ve většině turistických měst (nemluvím o velkých městech jako Saigon/HCMC a Hanoi), když si chcete dát vietnamské jídlo, musí to být polívka, rýže s masem a občas nudle. Ale v Hoi An jsou možnosti skoro neomezené. Takže můžete zůstat na jednom místě, objednat si hromadu jídel a vyzkoušet nové chutě anebo si dát všude něco jako my. 

Vyzkoušeli jsme Cao Lau, které najdete jen v Hoi An (cena 20.000 - 35.000VND), což jsou speciální nudle, vepřové maso, něco jako škvarky, listová zelenina a bylinky a plus speciální voda, kterou najdete právě jen v Hoi An. Delikatesa.

Cao Lau

Další mňamkou, kterou najdete jen v Hoi An, je White Rose (cca 30.000VND) - rýžový papír ve tvaru růže plněný vepřovým nebo krevetama s rybí omáčkou (ačkoliv zní rybí omáčka hrozně, je naprosto vynikající a vůbec byste neřekli, že je z ryb). K tomu jsme vyzkoušeli i rýžovou palačinku (cca 40.000VND) - omeleta s krevetama, listová zelenina a bylinky a to vše zabalíte do rýžového papíru a namáčíte do arašídové omáčky (pro alergiky je vynikající zaměnit arašídy za rybí omáčku).

White Rose

rýžové palačinky

Další dobrotou je točené vietnamské pivo Bia Hoi, které najdete jen v menších hospůdkách a barech. V Hoi An cena za malé pivo 3.000 - 5.000VND.

Ne nadarmo se říká, že v Hoi An je nejlepší vietnamská kuchyně!! Zatím vyhlašuji Hoi An jako mé nejoblíbenější město.:-) 

Když už vás nebaví procházet se mezi suvenýry, oblečením a jídlem a odmítat neustále přicházející "výhodné nabídky", můžete navštívit i pár památek jako Japanese Bridge (zpoplatněný), Confucius Temple, Ancient House... A večer to všechno vypukne. Vyrojí se mraky turistů (nechápu, kde se schovávali přes den), rozsvítí se všechny světýlka a lampiony, otevřou se night markets se suvenýrama a dalším jídlem. Pozor na mango cake, koupili jsme si na trhu 3 malé kousky za 20.000VND (vláčné těsto, skoro jako syrové s náplní) a zakousli jsme se do něj. Miluju mango. A jsem alergická na arašídy, jak jste už mohli vypochopit. Mango cake neobsahoval žádné mango ale jen hromadu drcených arašídů. Myslela jsem, že umřu. Naštěstí mě Hendrik varoval dřív než jsem stačila sousto polknout. Řekl mi, že cítí arašídy zrovna ve chvíli, kdy jsem do nich kousla. Naštěstí jsme sebou měli Zyrtec, tak jsme si dala hned 4 a bylo mi teda zle fest.

Když jsme hledali, kam si zajít po dlouhé době na masáž (radši už jsme hledali recence po minulých dvou zklamáních), narazila jsem na stránku, kde doporučují, kam si zajít v Hoi An. A pravděpodobně by nikdo nečekal, že doporučují si zde nechat zhotovit dioptrické brýle (i bez lékařského předpisu). Na místě vám zdarma změří zrak, vyberete obroučky (od 10 do 100 USD), a sklíčka stojí 35 USD. Navíc jsem dostala slevu 20% a pouzdro na brýle zdarma. Nové brýle byly hotové za 20 minut. Nevím, jaká je to kvalita, ale brýle se vším všudy (a že já mám hodně velké nároky na sklíčka - krátkozrakost, astigmatismus a já nevím co) mě vyšly na 1500CZK. A to mám jedny z dražších obroušek (40USD, Hugo Boss - uvidíme, jak dlouho zůstanou Hugo Boss:-D, údajně vyrobeny v Itálii). Prostě se to mělo stát. Zrovna jsme měla ten den čočky, které poslední dobou nenosím a bez niž by nákup nebyl možný, protože bych nic neviděla přes obroučky bez dioptrií. Také jsem sebou ale měla i pouzdro na čočky, které také běžně nenosím (bez něho bych si nemohla vytáhnout čočky a nechat si změřit zrak). A zrovna když jsme četli recence o masážích a já našla tuhle stránku o brýlích, tak jsme stáli před optikou.:-D Takže aniž bych to plánovala a jela kvůli tomu do Hoi An, večer jsem si odvážela nové brýle (které jsem si tak jako tak chtěla v Česku po návratu pořídit).

Na tu masáž jsme si samozřejmě taky zašli. Trochu jsme si připlatili (280.000VND), ale recenze pěly chválu. A je pravda že v tak pěkném zařízení jsme ještě nebyli. Servis a prostředí kvalitní, masáž by se dala zlepšit. Bylo to spíše vtírání oleje do kůže než napravování našich bolavých zad z cestování...

Více fotek zde.

Na další den jsme měli naplánovaný výlet do cca 90 km vzdáleného Hue přes Hai Van Pass. Když se nás ráno ptali na recepci, kam vyrážíme a my jim oznámili náš plán, oni oznámili nám, že se omlouvají, ale že nám nemůžou půjčit skútr na tuto cestu a máme si ho půjčit někde jinde. Prý je to moc nebezpečné. Zajímavý přístup. Radši přijdou o kšeft než aby přišli o motorku, kde bysme stejně tak jako tak museli zaplatit za její zničení. Naštěstí se nám zadařilo najít motorku do půl hodiny jinde. Jen je naprd, že jsme měli v té původní natankovanou plnou nádrž a za tu nám nikdo peníze nevrátí. Nemá cenu se tu s nimi dohadovat, protože tak jako tak pak použijí výmluvu, že neumí anglicky.

Hai Van Pass byl od našeho ubytování asi 40 minut. Taková další Great Ocean Road. Vystoupáte serpentýnama nahoru, pokocháte se výhledem a zase serpentýnama dolů na druhou stranu kopce. A pak hurá do Hue. Po cestě nás přepadla žízeň, ale najít někde chlazený nápoj (stejně jako v Da Nang) je skoro nemožné. Nechápu to.

Hai Van Pass

Hue jako takové nás moc neoslovilo. Je to opět větší město, ale tak nějak zeje prázdnotou. Zajeli jsme se podívat na známou Perfume River, kde jsme nic zajímavého neviděli. Přijeli jsme k hradbám Hue Royal Palace, což je opevněná pevnost a platit 150.000VND/os za vstup se nám nechtělo. Ke všemu poprchávalo. Ještě jsme zkusili štěstí v Thien Mu Pagoda, nic co bysme neviděli už tisíckrát a zavítalli jsme i k hrobce Tu Duc Tom, vstupné 100.000VND/os, takže jsme si zase radši zašli za ty peníze na jídlo. Tentokrát do všemi doporučované Lac Thien rodinné restaurace. Příjemná obsluha nám doporučila místní vynikající jídlo a naše chuťové pohárky byly blahem bez sebe. Po jídle jsme dostali i ručné vyrobený suvenýr - originální otvírák lahví.:-) Toto místo můžu jen doporučit.

Po obědě jsme měli naplánované, že se ještě stavíme do oblasti An Bang, kde má být hromada hrobek. A místní soutěží, která z nich bude nejkrásnější. Jenže se spustil takový liják a začalo tak foukat, že jsme se museli vydat zpátky do Da Nang, s takovou nám totiž cesta zabere minimálně 3 hodiny. Takže jsme museli oželit i pláž v Lang Co Bay a Elephant Falls. Déšť prostě k Vietnamu tak nějak patří. Ale to vám povídám, to byla jízda. Ještě teď mám omrzliny, jak jsem byla promočená a ofoukaná větrem. Takový adrenalinový zážitek zadarmo.:-) Ty jsou často nejlepší.

Fotky z Hue zde.

Vietnam - Da Nang

Chcete, aby s vámi někdo zacházel jak s podřadnou věcí? Chcete, aby bylo vaše zavazadlo poničeno a aby s ním bylo zacházeno jak s pytlem odpadků? Chcete, aby vaše cesta trvala o pár hodin déle? Chcete, aby s vámi řidiči nekomunikovali? Tak to jste si zvolili správně dopravní společnost Viet Nhat Travel, s jízdenkou Nha Trang - Da Nang za pouhých 250.000VND.

Řeknou vám, ať jste v 18:00 připravení na recepci hotelu. Dalších 45 minut čekáte než vás někdo vyzvedne. Do minibusu pro 8 lidí narvou 15 lidí. Pak vyháží vaše zavazadla na zem, jestli je tam kaluž, nevadí. Čekáte další hodinu u autobusu a nikdo vám neřekne, na co se čeká. Pak naháží vaše věci do úložného prostoru autobusu. Ale jen do jedné části a to i za použití pěstí a kopanců do zavazadel, aby se tam vlezly (u autobusů jsou většinou čtvery dvěře pro úložný prostor), protože potřebují co nejvíce místa pro jejich melouch. Zastavují každých 5 minut po celém městě, aby nabrali balíky a přepravili je na místo určení - placeno v hotovosti, přímo na ruku řidiče.

Autobus jede rychle a nebezpečně. Několikrát jsme málem přejeli motorkáře, kdyby to nevymanévrovali. Řidiče nic nezajímá. Prostě zatroubí a když mu i přesto někdo stojí v cestě, tak to neřeší. Asi po 12 hodinách plus dvou hodinách čekání v Nha Trang jsme dorazili do Hoi An. Nikdo nám ani neřekl, že musíme přestoupit na další autobus, který jede za další hodinu, abychom se dostali do finální destinace Da Nang...

Nicméně v Da Nang se nám povedlo poměrně rychle najít pěkné a levné ubytování (230.000VND/noc i se snídaní) s pohodovými zaměstnanci, kteří nám hned nabízí několik tipů na výlety. Pronajímáme si skútr (120.000VND) a vyrážíme směr Lady Buddha. Obří socha Buddhy tyčící se v kopci nad městem. Nádhera!!!

Lady Buddha

Lady Buddha se nachází na poloostrově Tho Quang, takže jsme se snažili samozřejmě prozkoumat i cíp poloostrova, ale jelikož jsme měli nějaký vadný a slabý skútr, nechtělo se mu do kopce. Takže jsme to museli otočit. Ale i tak to byla krása, další Great Ocean Road. Jezdí se sem fotit manželské páry a věřím tomu, že ty fotky musí vypadat božsky.

Slyšela jsem, že pláže na severu Vietnamu jsou hezčí než dole na jihu, což můžu i potvrdit. Da Nangská pláž je o poznání lepší než ta v Nha Trang. Přepadl nás hlad a tak jsme se rozhodli, že si dáme něco dobrého. Rýže a nudlí už máme plné kecky. I když je Da Nang páté největší město, překvapivě jsme nenašli moc otevřených stravovacích zařízení přes oběd. Většina otevírá až mezi 14, a 16. hodinou a zavírá kolem osmé až desáté. Takže jsme šli do supermarketu a na pultu si koupili vážené rizoto (46.000VND/kg).

Všeobecně, když vyrazíte do ulic, najdete spíše kavárny. Ale ne ty typicky české kavárny, kde si kromě kávy můžete dát i zákusek. Prostě káva, maximálně džus. Nikde se nedá samozřejmě platit kartou a přesto že je Da Nang docela velké město, s bankomaty je to taky boj. Všude jsou limity okolo 3.000.000VND plus poplatek za výběr z bankomatu plus poplatek australské bance 4%. A čím víc chcete vybrat, tím větší poplatek si vietnamská banka účtuje. My například vybrali 5.000.000VND, z toho jsme museli zaplatit 165.000VND vietnamské bance a 200.000VND australské bance.

Nedaleko od Da Nang se nachází vápencové skály Marble Mountains, kam jsme samozřejmě zavítali. Prvně jsme si to namířili do největší jeskyně, která je přístupná hned z parkoviště (20.000VND). Uvnitř se nachází svatyně a taky tu najdete spoustu kreativních soch. Můžete vystoupat až skoro na vrchol skály, odkud je výhled na zbylé čtyři Marble Mountains. Zbytek atrakcí (jako pagody a další jeskyně - 40.000VND) se nachází na vrcholku jeskyně, kam buď můžete vystoupat nebo se svézt výtahem (15.000VND/jedna cesta). Ale zase nemusíme vidět všechno a za ušetřené peníze si koupíme třeba mango milkshake.:-)

Marble Mountains

Jelikož jsme byli unavení z autobusu, rozhodli jsme se si dát šlofíka než vyrazíme na devátou večer na Dragon Bridge, kde každou sobotu a neděli přesně v devět večer začne drak chrlit na pár minut oheň. Také jsem četla, že je tu most, který si vždy o půlnoci otáčí o 180 stupňů, ale být tak dlouho vzhůru jsem prostě nedokázala.

Dragon Bridge

Více fotek zde.

Vietnam - DaLat, Nha Trang

DaLat, také známý jako město někonečného jara - protože je tu poměrně chladněji než jinde na jihu Vietnamu a každé odpoledne tu prší (já bych to teda spíše nazvala městem nekonečného podzimu), bylo na začátku 20. století vystaveno jako francouzský resort. To vysvětluje to nekonečné množství hotelů všude, kam se podíváte. Dokonce je tu i Eiffelova věž - asi vysílač.

Jak už jsem psala v minulém příspěvku, Hendrik onemocněl a proležel dva dny v posteli. Já vyrazila na menší průzkum okolí hotelu, ale jak už jsem se několikrát přesvědčila, cestování sama mě nebaví. Navíc to chladné depresivní deštivé počasí mi připomínalo Česko, kam už se za chvíli po tak dlouhé době vracím a jsem z toho nesvá. Vlastně přes 2 a půl roku jsem měla skoro pořád slunečno. Jasně, v zimě v Austrálii pršelo, ale ne pořád a sluníčko si vždycky cestu našlo.

Třetí den už se Hendrik cítil na menší procházku, která v závěru byla o kus větší. Vydali jsme se k dalatskému vlakovému nádraží, které nyní slouží pouze jako turistická atrakce a zprovozněných je pouhých 7 km železniční trasy - z DaLatu do vesničky Trai Mat. Máte čtyři cenové třídy zpáteční jízdenky: tvrdé sedadlo za 90.000VND, měkké za 126.000VND a pak VIP2 a VIP1 za 135 a 150.000VND. Vlak by měl jezdit několikrát denně, ale jelikož je málo turistů, smrsklo se to na jednu jízdu denně a to ve 12:27 a pouze v cenové třídě VIP1 a VIP2. Samozřejmě.

VIP2

Vláček, kde hráli americké koledy, nás dovezl na stanici do Trai Mat, kde jsme měli asi 40 minut na prohlídku nedalekého Linh Phuoc Pagoda. Turisty obsypaného chrámu, kde je obří Buddha celý z květin.

Po návratu do DaLat jsme se zašli podívat do Crazy House (40.000VND), což je něco, co jsem v životě neviděla a vy v tom můžete bydlet (nejlevnější pokoj cca 40AUD). Video zde, protože slovy to prostě nejsem schopná popsat.

Crazy House

Večer jsme pak zavítali do 100 Roofs Bar, který vřele doporučuji. Je ještě bláznivější, dokonalejší, promakanější a nevím co ještě -ejší. Takže běžte rovnou tam. Ale moc nepijte, jinak se ztratíte nebo si vyvrtnete kotník. Video zde. Fotky bohužel nemám, protože se nám zrovna vybil telefon, ale je toho naštěstí plný internet.

Na další den jsme si pronajali skútr (120.000VND) a vyrazili směrem na jih na vodopády. První zastávka byla na Elephant Waterfalls (20.000VND plus 5.000VND parkování), kde se musí k vodopádům sestoupat, což je sám o sobě adrenalin, protože to tu pěkně klouže a pořádně smrdí.

Elephant Waterfall (v pozadí)

Další zastávka byla u jedněch z nějkrásnějších vodopádů, co jsem viděla - Pongour Waterfall (10.000VND/os plus 5.000VND parkování). Ale ten sestup a výstup.... Kondičku mám čím dál horší.

Pongour Waterfall

Člověk by řekl, že je to na jeden den vodopádů až až, ale my se rozhodli ještě pro jeden - Prenn Waterfall (30.000VND/os plus 5.000VND parkování). Vodopád pěkný, hlavně to že se můžete dostat až za vodopád, kam vede pěkný chodníček. Je tu také hromada atrakcí, ale za všechno se musí platit. Např. kraťoučká jízda lanovkou 15.000VND, prohlídka orchidejí 20.000VND, jízda na slonovi 300.000VND/10 min/2 osoby, jízda na pštrosovi 100.000VND/2 kolečka...sice malé částky, ale když se to všechno sečte...

Prenn Waterfall

Na další vodopády jsme se už dál nevydali. Zamířili jsme si to k Tuyen Lam Lake, kam se také můžete dostat lanovkou od vodopádů Datanla, kde zase údajně můžete zkusit bobovou dráhu. Ale jelikož už začínalo být pozdě a my věděli, že začne brzo pršet, rychle jsme si to ještě zamířili k Love Valley, kde po nás chtěli další vstupné a bylo to tam už od pohledu nesmírně přeslazené a jen pro ty nejzamilovanější. Pro zbytek to byl neuvěřitelný kýč. A navíc ach ta obsluha, tak nepříjemná až hrubá. Hlídač na parkovišti nás seřval a myslím, že by se nebál nás ani uděřit, protože jsme vjeli na parkoviště, kde jsme se chtěli jen otočit a neměli jsme v plánu parkovat. Nejdřív nám ukázal, kam zaparkovat a když jsme se k tomu neměli, tak jsem odtušila, že nás hodně sprostě poslal to háje.

Po cestě zpátky na ubytko jsme viděli první vietnamskou nehodu. Na skútr jela paní s malou holčičkou, odbočovala doleva s blinkrem doprava a vjela tam, jak je tady zvykem, dalšímu skútru v protisměru, který to do nich napálil. Všichni na zemi, nákup rozsypaný. Holčička plačící. Seběhlo se okolo pár Vietnamců, posbírali nákup, zvedli paní, holčičku a motorku. Paní i s holčičkou nasedla a jelo se dál. A kdyby jste viděli, jak se tu jezdí na kruhovém objezdu...přednost nemá nikdo a jezdí se tu v obou směrech...

Čtyři dny utekly a my ani neuskutečnili kvůli Hendrikové nemoci to, proč jsme sem přijeli - rafting a canyoneering.:-(

kruháč s Eiffelovkou uprostřed

V 7:15 nás vyzvedl před hotelem autobus do Nha Trang (100.000VND/os). Stočtyřiceti kilomentrová cesta trvala (všude kopce, údolíčka a nádherné vodopády) cca 4 hodiny (nejdřív jsme vyzvedávali další spolucestující a pak jsme měli v průběhu 20 minutovou přestávku na jídlo a záchod). Po čtyřech dnech v chladném DaLatu jsme se málem rozpustili, když jsme se snažili najít nějaké levné a pěkné ubytování. Nakonec se zadařilo a našli jsme pokoj za 200.000VND kousek od pláže. Takže se víc než vybízelo, když je takové horko a jsme takový kousek, že zajdeme právě tam. Ale jakmile jsme vkročili na pláž, začli jsme litovat. Všude plno nepořádku, odpadky i ve vodě a lidi se mezi nima koupali. Dokonce jsme našli vedle několika vyplavených mrtvých ryb i injekční stříkačku. Takže nejen že pláž byla vysloveně nechutná, ale i barva vody (ve srovnání s krásnou Austrálií a Filipínama) byla značně nevábná. Tak jsme se alespoň procházeli po městečku (trochu mi připomíná na první pohled australský Gold Coast), kde je neuvěřitelně Rusů. Dokonce i všechny nápisy jsou rusky. A když na vás nějaký Vietnamec promluví, tak v ruštině. Automaticky předpokládají, že jste jeden z nich. Je tu víc Rusů, jak Vietnamců. Ceny jsou vysoké a s Vietnamem to tady nemá nic společného. Je to jen velké rekreační středisko s milionem hotelů a předraženým jídlem.

hlavní pláž v Nha Trang

Nicméně jsme si náladu zkazit nenechali a pronajali si na další den skútr za super cenu - 80.000VND. Jako vždy byla nádrž prázdná a tak nás paní recepční poslala na jednu konkrétní benzínku. Tam nám natankovali a chtěli po nás nehoráznoou cenu (cca 183.000VND, normálně bereme tak za 50.000VND). Jak jsme byli v šoku, tak jsme to zaplatili a jeli pryč. Ale nedalo nám to a já jsem naštěstí z nějákého mně neznámého důvodu vyfotila ten tankovací stojan se všema údajema. A co nevidíme, oni schválně zaměnili cenu za litr a přidali jednu nulu (18.300VND/l) s celkovou cenou. Takže jsem tam ně vlítla, ani nevím, co jsem od toho očekávala. Samozřejmě nikdo "nerozuměl" ani slovo anglicky, tak jsem poměrně výrazně a důrazně gestikulovala s mobilem v ruce až nám ty peníze vrátili. A co je nejvíc vtipný, oni věděli ty čísla z hlavy (kolik jsme zaplatili, kolik jsme měli zaplatit, kolik nám původně vrátili, atd.). Takže je podezřívám, že prostě nenulují stojan a jen takhle vydělávají na turistech. (Nutno podotknout, že já vždycky stojan kontroluju, zda je vynulovaný, ale tankoval Hendrik a mě to nenapadlo kontrolovat za něj - to že neumí česky a já to tady píšu, neznamená, že bonzuju:-D.) Mé podezření utvrzuje i fakt, že nádrž na skútrech je většinou cca 4 litry a podle nich jsme natankovali litrů 6. Ale na to už jsem neměla žádný důkaz a tak jsme to holt nechali být s ponaučením pro příště. No a navíc, když jsme si četli dodatečně recenze na danou benzínku, tak jsme se dozvěděli, že je to běžná praxe.

ta zázračná fotka, co nám získala zpět 72.000VND

Nicméně jsme chtěli konečně vyrazit na průzkum okolí Nha Trangu a v tu chvíli jsme zjistili, že nám nejede internet. Jsme ve Vietnamu teprve něco kolem deseti dnů a zakoupili jsme si 10GB na 30 dní. To jsme za žádnou cenu nemohli vyčerpat, protože se snažíme data, co to jde, vypínat. Takže jsme urputně hledali pobočku Viettelu, až se nám ji nakonec podařilo najít. Akorát paní neuměla ani slovo anglicky, tak jsme se dorozumívali nejprve kódy na papíře, ale jelikož to tak úplně nefungovalo, zvolili jsme překladač v mobilu. Napsali jsme větu, dali přeložit a předali paní. Paní si to přečetla ve vietnamštině a odepsala nám s překladem do angličtiny. A takhle jsme bojovali asi 20 minut až nám paní oznámila, že nás někdo pěkně natáhl, protože jsme si podle jejich výpisu zakoupili jen 1,5GB! Takže slibovaných 10GB za 220.000VND bylo nakonec jen 1,5GB, což normálně stojí kolem 40.000VND. Takže jsme zakoupili dalších 5GB za 125.000VND.

Na návštěvu Long Son Pagoda jsme v tu chvíli neměli náladu a jeli jsme si provětrat hlavu trochu dál, a to na Ponagar Tower (22.000VND plus 4.000VND parkování), která byla úchvatná.

Ponagar Tower

Jelikož byla hlavní pláž v Nha Trang doslova nechutná, vydali jsme si zpravit chuť na o něco vzálenější pláž Doc let Beach, která byla celkem ucházející. Ale čas vykoupat se už jsme neměli, protože jsme museli být v šest večer v hotelu, odkud nám jel autobus (250.000VND) do další destinace - Da Nang. Původně jsme chtěli zůstat v Nha Trang 2-3 noci, ale po to všem jsme se rozhodli jet zas o kus dál. No a o té šílené cestě Nha Trang - Da Nang vám povím příště.

Fotky z Da Lat zde a z Nha Trang zde.

Vietnam - Ho Chi Minh City a jeho okolí

Ho Či Minovo Město (také známé jako Saigon, jak se nazývalo do 1976) je se svými 10 mil obyvateli největší město Vietnamu. Tolik obyvatel a přesto přes den docela poklidné, všechno ožívá až kolem čtvrté odpoledne. Ulice se zaplní prodejci, turisty, motorkami...a když už zmiňuju motorky, tak těch je tu opravdu požehnaně. Vypadá to, že úplně každý v HCMC vlastní minimálně jednu. Přechod přes silnici se tak stává pro normálního člověka úplně nemožný. Na přechody pro chodce a semafory tu nikdo nehraje. Pár jich tu je, ale chodcům se prostě přednost nedává za žádných okolností. Chodec prostě musí zavřít oči a vstoupit do vozovky. Pak už jen čeká, co se bude dít dál. Autobus je poměrně velký, takže chodce vůbec neřeší, protože jemu se nic nestane, když vás přejede. Některá auta si uvědomují, že byste jim mohli poškrábat lak, tak někdy malinko přibrzdí, ale většinou ani to ne. Nejvíc pochopení maji motorkáři, protože když do vás narazí, mohli by se sami zranit. Takže ti sice taky nezpomalí, když vidí chodce, ale alespoň se vás většinou snaží objet. Ale ne za vámi, ale těsně před vaším nosem. Hodně těžko se to popisuje, protože tohle člověk asi jinde jen tak nezažije. A navíc, v porovnání s Bali, Thajskem a Filipínami, kde na sebe vzájemně troubí, aby se upozornili, že se předjíždí. Tady když se troubí, tak se dává najevo řidiči před vámi, ať se okamžitě klidí z cesty, protože teď jedete vy. Je to poměrně agresivní způsob předjíždění, tělo na tělo, pěst na pěst. Možná si řeknete, že stačí jen počkat, až se provoz zklidní a pak přejít silnici. To si počkáte!

a šup na silnici přejít na druhou stranu

Město je rozděleno na několik distriktů - většina památek a ubytování se nachazí v District 1. Baťůžkářská oblast, většina barů a restaurací je pak kolem ulice Bui Vien. Nám se povedlo najít ubytování v pěkněm pokoji za 340,000VND (Vietnamese Dong, 1VND=0,001CZK - takže si jen stačí zakrýt poslední tři nuly ve VND a máte cenu v CZK). Musím říct, že HCMC mě přes den nějak nenadchlo, i když jsme navštívili většinu místních památek (Notre Dame Cathedral, Central Post Office, sochu vůdce Ho Chi Minha podle kterého se město přejmenovalo ze Saigonu na HCMC, obří market Ben Thanh, Saigon Opera House). Za to večer dostalo město úplně jiný rozměr. Všechno bylo nasvětlené, živo v ulicích, živá hudba v barech, stánky s vynikajícím jídlem... Z tohodle města já jsem nadšená.  Youtube video o HCMC ke shlédnutí zde.

vůdce Ho Chi Minh a napravo vyhlídková budova Skydeck

Hned na následující den jsme si domluvili výlet do Cu Chi tunelů (cena 220.000VND/os, v ceně vstupné, doprava a anglicky mluvící průvodce, který byl neuvěřitelně zábavný). Významná oblast, vzdálená cca 70km od HCMC, která hrála velkou roli během americké války ve Vietnamu. Američtí vojáci začli bezdůvodně bombardovat vesničku Cu Chi a tak se k tomu museli místní postavit čelem. Vybudovali si systém tunelů a jakousi vesničku pod zemí, která měla tři patra. V současné době je přístupné jen první patro (70% tunelu bylo zničeho po jednom z bombových útoků). Ukázka ze systému tunelů zde a zde. I přes to, že se o války, zbraně, armády a podobné vůbec nezajímám, tahle exkurze mě úplně pohltila. Doporučuju všem navštívit toto místo. Dokonce jsme i po výletu navštívili vietnamské válečné muzeum (20.000VND), kam byste mě za normálních okolností nedostali... Fotky zde.

Cu Chi tunel

Jak už jsem zmiňovala, samotné HCMC pro mě přes den až tak zajímavé nebylo a tak jsme prozkoumávali spíše jeho okolí. Náš další výlet byl směr řeka Mekong - jedna z nejdelších řek Asie. Během lodního výletu jsme navštívili tři ostrůvky na řece. Prohlídka prvního z nich, Coconut Island, se zaměřovala na výrobu kokosových sladkostí. Nevím, jak moc je to pravda, že tady ty sladkosti vyrábí, ale co bych čekala od levné tour (220.000VND). Všechny tři ostrovy byly uměle uzpůsobeny pro turisty. Dají vám krátkou ukázku nějakého řemesla a pak vás ženou do obchůdku, kde máte možnost si to koupit dráž něž pak někde ve městě. Ale já počítala s tím, že to takhle bude, takže mi to až tak nevadilo. Alespoň jsem měla možnost ochutnat kokosovou whisky, banánové víno a především kobří víno (naložených 10 kober a pár škorpionů ve víně). Humus. Popravdě jsem to vypila jen proto, abych měla zájímavé historky z Vietnamu.:-D

víno s kobrou

Další zastávka byla na ostrově Finish Island, kde jsme měli oběd a já měla možnost vidět krokodýla na grilu. Chudáček.

A na posledním ostrově, Unicorn Island, jsem vyzkoušela med přímo z úlu.

A ta nejlepší část přišla na konec - plavba malou lodičkou po řece. Fotky zde.

Sice po nás pak paní chtěla dýško, ale to jsme ignorovali. A co se dýšek týče, např. v restauraci to nevyžadují ale za to na masážích ano a to celkem nepěkným způsobem. Masáž byla sice za hubičku (150.000VND/hodinová masáž celého těla/osoba), ale po masáži ti řekli, že musíš ohodnotit maséra dýškem - pokud byl dobrý, musíš zaplatit dalších 70.000VND a pokud byl velmi dobrý tak je to 90.000VND extra. Vůbec se mi ten jejich způsob nelíbil a ani ta masáž nebyla nejlepší (i když hodně vtipná, protože jsem měla pocit, že ten masér se mnou má hodně kreativní sex a ke konci, když mi šel masírovat obličej jsem už jen čekala, že mi na něj položí svoje varlata:-D). Takže po téhle zkušenosti nevím, jestli ve Vietnamu ještě někdy na masáž půjdeme. Za to kino, to bylo super. Cena v dopoledních a nočních hodinách pouhých 45.000VND! a odpoledne za 70.000VND.

Celkově jsme v HCMC a jeho okolí strávili 3,5 dne, ale 2,5 by bylo dostačující. Naše další zastávka je městečko Da Lat (cca 300km od HCMC). Autobus sem jezdí každou hodinu od 8:00 až do půlnoci. My si vzali noční spoj, protože cesta měla trvat až 8 hodin (letadlem za 50 minut a 1000.000VND), a my chtěli ušetřit za ubytování a nechtěli jsme trávit den na cestě. Co jsem četla někde v diskuzích, jízdenka na autobus by měla stát okolo 60.000VND a pokud chcete tzv. sleeping bus, kde jsou místo sedadel "postele", tak by měla být cena 190.000VND. Jsou to sice starší příspěvky, ale ten levnější autobus se nám nepovedlo vůbec najít a ten přespávací vyšel na 250.000VND/os. Na blogu také nedoporučovali cestovat přes noc, že se velmi často stává, že řidič autobusu usne za volantem. My to riskli a žíjeme. Ale musím říct, že jsem se v noci probudila hned několikrát s pocitem, že do nečeho  nabouráme nebo že se převrátíme.

Cesta nakonec trvala jen 5,5 hodiny, což nám nezapadalo do plánu. Neměli jsme předem domluvené žádné ubytování a autobus nás vysadil ve městě o půl paté ráno, což se hodně špatně hledá postel. Navíc Hendrik dostal teplotu a to čekání do sedmi do rána, než někde otevřou, mu moc nepomohlo. Takže jsem zvědavá, jak to dopadne s naším dobrodružným výletem v Da Lat, kde jsme měli jít na další canyoneering a rafting.