Vietnam - Ho Chi Minh City a jeho okolí

Ho Či Minovo Město (také známé jako Saigon, jak se nazývalo do 1976) je se svými 10 mil obyvateli největší město Vietnamu. Tolik obyvatel a přesto přes den docela poklidné, všechno ožívá až kolem čtvrté odpoledne. Ulice se zaplní prodejci, turisty, motorkami...a když už zmiňuju motorky, tak těch je tu opravdu požehnaně. Vypadá to, že úplně každý v HCMC vlastní minimálně jednu. Přechod přes silnici se tak stává pro normálního člověka úplně nemožný. Na přechody pro chodce a semafory tu nikdo nehraje. Pár jich tu je, ale chodcům se prostě přednost nedává za žádných okolností. Chodec prostě musí zavřít oči a vstoupit do vozovky. Pak už jen čeká, co se bude dít dál. Autobus je poměrně velký, takže chodce vůbec neřeší, protože jemu se nic nestane, když vás přejede. Některá auta si uvědomují, že byste jim mohli poškrábat lak, tak někdy malinko přibrzdí, ale většinou ani to ne. Nejvíc pochopení maji motorkáři, protože když do vás narazí, mohli by se sami zranit. Takže ti sice taky nezpomalí, když vidí chodce, ale alespoň se vás většinou snaží objet. Ale ne za vámi, ale těsně před vaším nosem. Hodně těžko se to popisuje, protože tohle člověk asi jinde jen tak nezažije. A navíc, v porovnání s Bali, Thajskem a Filipínami, kde na sebe vzájemně troubí, aby se upozornili, že se předjíždí. Tady když se troubí, tak se dává najevo řidiči před vámi, ať se okamžitě klidí z cesty, protože teď jedete vy. Je to poměrně agresivní způsob předjíždění, tělo na tělo, pěst na pěst. Možná si řeknete, že stačí jen počkat, až se provoz zklidní a pak přejít silnici. To si počkáte!

a šup na silnici přejít na druhou stranu

Město je rozděleno na několik distriktů - většina památek a ubytování se nachazí v District 1. Baťůžkářská oblast, většina barů a restaurací je pak kolem ulice Bui Vien. Nám se povedlo najít ubytování v pěkněm pokoji za 340,000VND (Vietnamese Dong, 1VND=0,001CZK - takže si jen stačí zakrýt poslední tři nuly ve VND a máte cenu v CZK). Musím říct, že HCMC mě přes den nějak nenadchlo, i když jsme navštívili většinu místních památek (Notre Dame Cathedral, Central Post Office, sochu vůdce Ho Chi Minha podle kterého se město přejmenovalo ze Saigonu na HCMC, obří market Ben Thanh, Saigon Opera House). Za to večer dostalo město úplně jiný rozměr. Všechno bylo nasvětlené, živo v ulicích, živá hudba v barech, stánky s vynikajícím jídlem... Z tohodle města já jsem nadšená.  Youtube video o HCMC ke shlédnutí zde.

vůdce Ho Chi Minh a napravo vyhlídková budova Skydeck

Hned na následující den jsme si domluvili výlet do Cu Chi tunelů (cena 220.000VND/os, v ceně vstupné, doprava a anglicky mluvící průvodce, který byl neuvěřitelně zábavný). Významná oblast, vzdálená cca 70km od HCMC, která hrála velkou roli během americké války ve Vietnamu. Američtí vojáci začli bezdůvodně bombardovat vesničku Cu Chi a tak se k tomu museli místní postavit čelem. Vybudovali si systém tunelů a jakousi vesničku pod zemí, která měla tři patra. V současné době je přístupné jen první patro (70% tunelu bylo zničeho po jednom z bombových útoků). Ukázka ze systému tunelů zde a zde. I přes to, že se o války, zbraně, armády a podobné vůbec nezajímám, tahle exkurze mě úplně pohltila. Doporučuju všem navštívit toto místo. Dokonce jsme i po výletu navštívili vietnamské válečné muzeum (20.000VND), kam byste mě za normálních okolností nedostali... Fotky zde.

Cu Chi tunel

Jak už jsem zmiňovala, samotné HCMC pro mě přes den až tak zajímavé nebylo a tak jsme prozkoumávali spíše jeho okolí. Náš další výlet byl směr řeka Mekong - jedna z nejdelších řek Asie. Během lodního výletu jsme navštívili tři ostrůvky na řece. Prohlídka prvního z nich, Coconut Island, se zaměřovala na výrobu kokosových sladkostí. Nevím, jak moc je to pravda, že tady ty sladkosti vyrábí, ale co bych čekala od levné tour (220.000VND). Všechny tři ostrovy byly uměle uzpůsobeny pro turisty. Dají vám krátkou ukázku nějakého řemesla a pak vás ženou do obchůdku, kde máte možnost si to koupit dráž něž pak někde ve městě. Ale já počítala s tím, že to takhle bude, takže mi to až tak nevadilo. Alespoň jsem měla možnost ochutnat kokosovou whisky, banánové víno a především kobří víno (naložených 10 kober a pár škorpionů ve víně). Humus. Popravdě jsem to vypila jen proto, abych měla zájímavé historky z Vietnamu.:-D

víno s kobrou

Další zastávka byla na ostrově Finish Island, kde jsme měli oběd a já měla možnost vidět krokodýla na grilu. Chudáček.

A na posledním ostrově, Unicorn Island, jsem vyzkoušela med přímo z úlu.

A ta nejlepší část přišla na konec - plavba malou lodičkou po řece. Fotky zde.

Sice po nás pak paní chtěla dýško, ale to jsme ignorovali. A co se dýšek týče, např. v restauraci to nevyžadují ale za to na masážích ano a to celkem nepěkným způsobem. Masáž byla sice za hubičku (150.000VND/hodinová masáž celého těla/osoba), ale po masáži ti řekli, že musíš ohodnotit maséra dýškem - pokud byl dobrý, musíš zaplatit dalších 70.000VND a pokud byl velmi dobrý tak je to 90.000VND extra. Vůbec se mi ten jejich způsob nelíbil a ani ta masáž nebyla nejlepší (i když hodně vtipná, protože jsem měla pocit, že ten masér se mnou má hodně kreativní sex a ke konci, když mi šel masírovat obličej jsem už jen čekala, že mi na něj položí svoje varlata:-D). Takže po téhle zkušenosti nevím, jestli ve Vietnamu ještě někdy na masáž půjdeme. Za to kino, to bylo super. Cena v dopoledních a nočních hodinách pouhých 45.000VND! a odpoledne za 70.000VND.

Celkově jsme v HCMC a jeho okolí strávili 3,5 dne, ale 2,5 by bylo dostačující. Naše další zastávka je městečko Da Lat (cca 300km od HCMC). Autobus sem jezdí každou hodinu od 8:00 až do půlnoci. My si vzali noční spoj, protože cesta měla trvat až 8 hodin (letadlem za 50 minut a 1000.000VND), a my chtěli ušetřit za ubytování a nechtěli jsme trávit den na cestě. Co jsem četla někde v diskuzích, jízdenka na autobus by měla stát okolo 60.000VND a pokud chcete tzv. sleeping bus, kde jsou místo sedadel "postele", tak by měla být cena 190.000VND. Jsou to sice starší příspěvky, ale ten levnější autobus se nám nepovedlo vůbec najít a ten přespávací vyšel na 250.000VND/os. Na blogu také nedoporučovali cestovat přes noc, že se velmi často stává, že řidič autobusu usne za volantem. My to riskli a žíjeme. Ale musím říct, že jsem se v noci probudila hned několikrát s pocitem, že do nečeho  nabouráme nebo že se převrátíme.

Cesta nakonec trvala jen 5,5 hodiny, což nám nezapadalo do plánu. Neměli jsme předem domluvené žádné ubytování a autobus nás vysadil ve městě o půl paté ráno, což se hodně špatně hledá postel. Navíc Hendrik dostal teplotu a to čekání do sedmi do rána, než někde otevřou, mu moc nepomohlo. Takže jsem zvědavá, jak to dopadne s naším dobrodružným výletem v Da Lat, kde jsme měli jít na další canyoneering a rafting.