Karijini National Park

Tak už došlo i na červenou kontrolku s benzínem. Adrenalinu není nikdy málo. V nejhorším máme v zásobě 10 l kanystr, ale ten  naštěstí zatím nebyl potřeba. Ke Karijini už nás čekají poslední km a já se nemůžu dočkat! Přijíždíme k parku a já se bojím zklamání. Vypadá to tu tak obyčejně. Planiny se stromy... Podle mapky se dá těžko říct, kam se máme vydat první, kde to stojí za to. Volíme západní blok - Weano area. Přicházíme k vyhlídce Oxer a Junction Pool. Vypadá to pěkně, ale ještě pořád to není ono. Podle mapky  by to mohlo stát za to směr Kermits Pool. A taky že jo! Ta nádhera se nedá slovy popsat. Hned na začátku je žebřík, který nás přivádí přímo do koryta kaňonu. 

Všechno je tu tak červené (způsobené železem) a placaté. Je poznat, že dřív to tady bylo zaplavené oceánem, takže kameny jsou všechny obroušené. Což způsobuje, že je to tu všechno kluzké, obzvlášť s mokrýma botama. Místy jsou skalnaté platformy tak uzoučké, že se dá sotva projít. Jindy musíme brodit průzračnou vodou... Chvíli je koryto široké, jindy úplně uzoučké, že musíme lézt po stěně jako pavouk. 

Na konci stezky je nádherné ale šíleně studené jezírko, kam všichni i přes zákaz skákání skáčou. Vzdálenosti jsou tu překvapivě krátké. Většina stezek je 1-3 km. Naše další vycházka se ubírá směr Lower Weano Gorge a od tam k  Handrail Pool, kde je na konci další úžasné jezírko na koupání. Po cestě k dalším kaňonům míjíme Eco Retreat středisko, které nabízí ubytování a to jak v bugalowech tak ve stanech. Dokonce jsem zahlídla ceduli, že v jednom z těch stanů probíhá jóga. Naše další zastávka je u vodopádů Joffre falls, které jsou podle všeho masivní, když je dostatek vody. Ale i ten čůrek, co tam byl, byl impresující.:-) 

Joffre Falls

Jelikož se už začalo připozdívat, dolů k jezírkům jsme se nevydali. Zato jsme popojeli ke Knox Gorge, kde nás stezka vedla dalším nádherným kaňonem. Jak říkám, tohle slova nemůžou popsat a fotky zachytit. Tohle se musí zažít. 

Ke kempu jsme to vzali přes prašnou cestu určenou pro čtyřkolky... Hendrik furt tvrdil, že jsme něco jako čtyřkolka... Výsledkem je prasklý zadní tlumič a přední žárovka. Chlapi. Měli jsme to namířeno do kempu, ale po cestě jsme zahlídli bezplatné krátkodobé kempování s odjezdem další den ráno desíti. Podmínkou je, že tu můžete zůstat jen přes jednu noc, jinak hrozí pokuta. Karijini je stejně jen na dva dny. 

Druhý den jsme se vrhli na východní část parku. Jednu oblast jsme bohužel museli vynechat, protože k ní vedla jen cesta pro čtyřkolky a my přece nejsme čtyřkolka.  Počasí už nebylo tak pěkné, bylo pod mrakem, ale i tak to byla zase nádhera. Nejdřív jsme zavítali k Fortescue Falls, kde jakoby příroda vytvořila schody, po kterých teče vodopád. Nádhera! 

Fortescue Falls

Od Fortescue Falls to byl jen kousek k Fern Pool. Nádhernému smaragdovému jezírku, z kterého padala brada dolů.

Fern Pool

Všude kolem jsou i zajímavé stromy a kořeny prorůstající skalními stěnami. Tak trochu mi to připomínalo prales. 

Vrátili jsme se zpátky k vodopádům a odtud pokračovali kaňonem Dales Gorge k Circular Pool, dalšímu nádhernému jezírku. Každé místo má svoje osobní kouzlo. 

Circular Pool

K autu jsme to vzali po vrchním okraji kaňonu Gorge Rim. Po vydařeném výletě jsme si ogrilovali brambory s česnekem a kukuřicí na místním bbq. Jak to dobře chutnalo na čerstvém vzdoušku. Po obídku jsme si zajeli do návštěvnického centra konečně na pořádnou sprchu (poplatek 4 AUD) a teď už vesele směr Broome. 

Více fotek zde.

Geraldton, Carnarvon, Exmouth

Tak dva a půl měsíce, co jsem tvrdila, že se do Karijini nepodívám, a už tu máme další výlet. A hádejte kam.  Trasa Perth - Exmouth - Karijini - Broome - Perth. 

Podvečer po škole jsme se vypravili na náš cca 6000 km trip. Asi jsem nadosmrti ovlivněná hororama, takže ani na dovolené se nedočkám pořádného odpočinku. Hned první noc jsem měla pocit, že nás někdo zabije, a to hned dvakrát. Poprvé, když nás GPS navedla na hliněnou cestu, která se víc a víc zužovala a stromy na okraji silnice začaly víc a víc houstnout a nápisy No throughroad (Slepá ulice) se objevovaly čím dál častěji. Hendrik tedy usoudil, že nebudeme navigaci poslouchat. Už jsem viděla, jak se nám poláme auto a někdo nás zabije (australský nejznámější horor Wolf Creek). Asi o dvě hodiny později jsme narazili na odpočívadlo, kde už parkovaly asi tři karavany a uprostřed odpočívadla se válela hromada odpadků. Hlavně staré autosedačky, pneumatiky... (horor I hory mají oči). Uložili jsme se ke spánku v autě, které pro mě, částečného klaustrofobika, nemělo dostatek prostoru na spaní. Po chvíli se mi naštěstí podařilo usnout, ale vzbudila jsem se za hodinu a měla pocit, že jsem spala už celou noc. V autě bylo nedýchatelno a mě se chtělo čůrat, ale přece nevylezu z bezpečí a nenechám se zabít... Tak jsem se radši pustila do psaní tohoto příspěvku, abych se rozptýlila a neslyšela imaginární kroky imaginárních nestvůr mířících k našemu neimanaginárnimu autu. 

Noc jsme přežili. Nikdo imaginární nás nezabil ani neunesl (i přesto že byl úplněk a nadpřirozené síly jsou tak znásobené). Bez velkého zdržování se snídaní (buchta do pusy stačí) jsme dali auto opět z postelové úpravy do úpravy pojízdné a vydali se ukrojit další část naší cesty na sever. Čeká nás cca 900 km směr Exmouth. Po cestě se stavíme na krátkou záchodovou zastávku v Geraldtonu, který jsme prozkoumali už při naší minulé výpravě. Cesta je dlouhá. Rovná silnice, kolem které se táhnou pole s hořčicí, keře, rovina bez kopců a zatáček. 

nekonečná cesta

Všude jen pastvy pro ovce a krávy. Je zajímavé, že rychlostní limit je ve většině případů 110 km/h, ale jedná se o jednoproudovku s obousměrným provozem (u nás limit 90 km/h) a nikde není žádný plot, který by bránil klokanům (většinou jich kolem silnice leží spousty, ale tentokrát jsme viděli jen asi tři plus jednoho uprostřed silnice, na kterého se nám bohužel podařilo najet a slyšet jak mu odstřelil jeden obratel), ovcím nebo krávám. Cestou jsme projížděli kolem Shark Bay, kde je známá Shell beach a stromatolity (oboje jsem navštívila před rokem a půl). 

stromatolity

Za Shark Bay je velmi známý výběžek Monkey Mia, kde jsou delfíni. Bohužel jsou zde k vidění pouze v ranních hodinách, což jsme už prošvihli, takže se tam ani nevydáváme. V Monkey Mia se o delfíny náležitě starají. Krmí je jen místníma rybama a jen v omezeném množství, aby savci neztratili motivaci se přirozeně hnát za potravou. Ošetřovatelé krmí jen samičky, protože samci můžou být docela agresivní a o ryby by se mohla strhnout bitka. Pokud chcete delfíny krmit, musíte mít zvláštní povolení vydané speciálním úřadem pro Western Australia.

Benzin nám ubývá a ubývá, jak kdyby jsme měli v nádrži díru. Ale je to prostě jen ten nezvyk, že vzdálenosti jsou tu opravdu neuvěřitelné. Zastavujeme na tankování v Carnarvonu, kde si jako na každé pořádné dovolené musíme koupit zmrzlinu. Ve velkých obchoďácích jako u nás např. Tesco neprodávají kusově balenou zmrzku, ale jen po balení minimálně čtyř. Takže to vždycky znamená aspoň dvě zmrzky na osobu. V Carnarvonu je skoro úplně prázdno. Je to spíš farmářské městečko a asi není sezóna. Objevujeme One Mile Jetty (molo), které sloužilo dřív (1897) pro přepravu osob a zvířat poslaných lodí z Perthu. Nejdřív se po dlouhém mole jen chodilo, ale to bylo poměrně nepraktické, takže se volily jiné alternativy jako povoz s koňmi nebo povoz s napnutou plachtou, který byl poháněn větrem. Časem zde vybudovali jednokolejku, která jezdí dodnes, ale slouží jen pro přepravu turistů. Molo je v docela bídném stavu a proto mě překvapilo, že vlaková přeprava je tu povolena. Některé chybějící dřevěné laťky byly nahrazeny, ale ti co molo opravovali, se neobtěžovali zaříznout ty nové laťky do délky původních, což vypadá dost komicky. Molo bylo i přes svůj zchátralý stav plné rybářů, protože je postaveno na útesu hojného na ryby. 

One Mile Jetty

Už se stmívalo, ale naštěstí nám měsíc svítil na cestu. Do teď jsme klokany kolem silnice neviděli, ale jak kdyby vycítili, že na ně myslíme a začali si kolem vozovky zvesela poskakovat. Každých cca 50-60 km je podél silnice větší odpočívadlo s kadibudkou, kde to můžou řidiči na noc oficiálně zakempit. 

Druhou noc se mi spalo o poznání líp a tak se mi ráno vůbec nechtělo z pelechu. Byli jsme už jen kousek od Cape Range National Park. První odbočka nás vedla 8 km údajně ke kaňonu (Charles Knife Canyon), ale na konci stezky byla jen cedule, že se tu kdysi těžilo, ale po vyvrtání 4500 m zjistili, že tu žádné naleziště není. Nicméně jsme i přesto nějaké kaňony viděli, takže jsme s prázdnou neodjeli. 

Charles Knife Canyon

Po chvíli byla na hlavní silnici odbočka do dalšího kaňonu (Shothole Canyon). Tentokrát jsme jeli přímo "kaňonem". Předpokládám, že to pravé ořechové nás však čeká až v Karijini NP, kam se chystáme v následujícím dni. Další zastávka je konečně v Exmouthu, který dřív sloužil jako základna při první světové válce. Město zde bylo založeno až o několik desítek let později. Nicméně jsou v okolí připomínky a památníky na zesnulé. Exmouth je oblíbené místo pro karavanisty, takže i když byla teplota jen kolem 20 stupňů s chladným větrem, všechny kempy byly plné. Městečko je pořád ve výstavbě, takže vypadá spíš jako jedno velké staveniště. Zajímavostí je, že je tu uměle vytvořený kanál kolem rodinných domků a obyvatelé tu mají před domem zaparkované svoje lodě. Takové moderní Benátky.  

Exmouthský výběžek toho slibuje spoustu k vidění, ale jak už je tu zvykem, často se kolem ničeho dělá velké haloo. První zastávka byla u informačního centra u velké krevety, což je exmouthská ikona, která váží 2000 kg! 

Další zastávka u VLF Towers - prostě nějaká konstrukce, o které se v průvodci hlásí, že je to druhá největší člověkem postavená konstrukce v jižní hemisféře. No, bylo to tak zajímavý, že jsme si to ani nevyfotili.  O pár km dál průvodce sliboval vrak lodě (SS Mildura Wreck) viditelný z pobřeží z roku 1907. Jo, nějaké železo ve vodě bylo, takže si můžu odškrtnout viděno. To tady vážně v tom vyhlášeném Exmouthu není nic zajímavého? 1200 km z Perthu k ničemu? Já to beru pozitivně, alespoň jsem na výletě a nemusím do práce.  A určitě uvidím nějakou velrybu od majáku Vlamingh Head Lighthouse, protože teď je jejich sezóna.... Ať koukám. jak koukám, tak nic nevidím. 

Vlamingh Head Lighthouse

Stejně jako emu, který tu mají pobíhat po ulici. Původně bylo v plánu objet celý exmouthský výběžek, ale jelikož nás to tady nepřesvědčilo a nechceme ztrácet den, tak pokračujeme dál v cestě směr Karijini (dalších cca 700 km). Exmouth je vyhlášený nádhernými plážemi a šnorchlováním (Ningaloo Reef) , ale na koupání to není a protože ani není sezóna, všude jsou vyplavené řasy. V Broomu, kam se taky chystáme, si to určitě vynahradíme. 

Více fotek zde.

Kalbrarri

Tak to jsem to teda pěkně odkládala to psaní.  Snad si ještě na ten výlet rozvzpomenu...

Ještě před samotným Kalbarri jsme si udělali několik zastávek na skalních útesech jako např. Natural Bridge nebo Castle Cove, které mi nějakým způsobem připomínaly útesy v Řecku (ale tam to asi není tak načervenalý). Opravdová nádhera. 

Natural Bridge

Z Red Bluffu jsme se podívali na úžasný západ slunce a šli hledat kemp, protože všechna parkoviště jsou hlídaná, aby tam právě nikdo nekempil. Povedlo se nám najít jedno kempiště, které bylo obklopeno hromadou stájí (čehož jsem se jako silný astmatik a alergik bála, ale naštěstí se to obešlo bez komplikací). Na recepci už nikdo nebyl, protože tu zavírají většinou kolem páté všude. Tak jsme zavolali na určené číslo, kde se na druhé straně ozvala nepříjemná paní, které nebylo rozumět ani slovo. Odtušila jsem, že se máme někde usídlit a ráno přijít zaplatit. Tak jsme tak učinili, akorát ráno jsme se zachovali jak darebáci a zaplatit jsme nešli. To má ta paní za svůj neproklientský přístup. (Mimochodem je to tu celkem běžná taktika Evropanů - přijet po zavíračce a odjet před otevíračkou. Co to asi o nás vypovídá...). Kousek od kempu už byl vjezd do národního parku (poplatek 12 AUD za auto jako vždy). Prvně jsme zajeli na vyhlídku West Loop Lookout, z které bylo k vidění trochu z těch kaňonů tady. 

West Loop Lookout

A pak to konečně přišlo!! Natures Window! Znám ho z obrázků a vždycky jsem si přála ho vidět, ale nevěřila jsem, že se tam někdy podívám. A podívala jsem se! Nemohla jsem z něj spustit oči. A ten výhled všude okolo. Zase se mi ukázala úplně jiná Austrálie, než kterou jsem do teď viděla. Pro někoho možná jen skála, ale pro mě ráj! 

Natures Window

To co následovalo pak už byly jen příjemné dozvuky té nádhery. Ale Hendrik mi povídá: "Počkej až uvidíš Karijini. To teprv padneš na zadek." (volný překlad ) Jenže Karijini je cca 1400 km od Perthu uprostřed ničeho, takže asi ani nehrozí, že bych se tam podívala. Ještě se nám povedlo zajet na Z Bend, kde jsme slezli přímo do koryta kaňonu a udělali si tam procházku. Přeskakovali z kamene na kamen, z jednoho břehu na druhý. Ve vodě se zrcadlil obraz té nádhery kolem. Akorát jsme si občas museli dávat pozor, protože vlhké kameny byly docela kluzké a já nejednou hodila držku.  

Z Bend

Na poslední úsek parku vyhlídku Ross Graham a Hawks Head už nám moc času nezbývalo, protože sluníčko už zapadalo. Prostě podzimní a zimní brzké západy slunka člověka o hodně ošidí. Výlet cca na tři dny (poslední den jsme se váleli na pláži v Horrocks - na koupání to bohužel nebylo) jsme si užili na maximum a už se těšíme na další výletění.

Horrocks

Více fotek ke zhlédnutí zde.