Serpentine Falls

Tak jsem se konečně dočkala a i já se podívala ke známým vodopádům Serpentine Falls. Za poslední rok jsem tam byla už dvakrát, ale ani jednou se mi nepodařilo se dostat dovnitř - poprvé tam bylo moc lidí a kapacita národního parku (kterým tu nazývají každý lesík) je v těchto místech omezená a podruhé nás dovnitř nepustili, že hrozil požár a tak se pro jistotu uzavíralo všechno, co by mohlo shořet. Otázkou je, jestli je to opravdu dobré opatření nebo přehnaný ochranitelský pud (tady v Austrálii nedává nic moc smysl:-)).

Serpentine Falls jsou vzdálené od Perthu asi hodinu jízdy (cca 80 km, ale opravdu záleží z jaké části Perthu se vyjíždí). Doporučuje se dorazit sem před 11 hodinou, jinak se velmi často stává, že jsou všechna parkovací místa obsazena a rangeři vás nepustí dovnitř. Park otevírá v 8:30 a brány se zavírají v 17 hod. Vstup je zpoplatněn, jako do většiny národních parků - 12 AUD za osobák.

Od parkoviště je to asi 400 m k vodopádům, ve kterých se můžete i vykoupat. Ale žádné skákání. Vše s největší opatrností a podle pravidel, jinak na vás vlítnou rangeři, kteří celý objekt hlídají a v případě jakéhokoliv náznaku neplechy zasahují. Je to celkem vtipné, když jsou všichni okolo v plavkách a v uniformách tam hlídají oni zmínění rangeři.

K vodopádům si můžete vzít jen ručník, krém a vodu v PET láhvi. Zbytek musíte nechat v autě, abyste náhodou nezaneřádili přírodu - žádné sklo, jídlo, nafukovací lehátka. Kamarád Australan mi říkal, že tohle je jeden z nejhlídanějších parků. Pod vodopádem jsou dvě jezírka - vrchní a spodní. Podle cedule je koupání v tom spodním rizikové, protože sem teče voda z vrchního jezírka, kam můžou návštěvníci močit...:-D Teda ne že by to tam bylo dovoleno, ale pokud by se to stalo, znečištěná a infikovaná voda by se dostala do spodního jezírka...no ještě že tu ta cedule byla. :-D

spodní jezírko

Sandboarding na Moore River

Guilderton, "vesnička", kde se (někdy) vlívá Moore River do Indického oceánu je vzdálená od Perthu asi 110 km. Ústí řeky se pravidelně otvírá/zavírá podle období. Někdy mezi řekou a oceánem tvoří hráz pláž, jindy se řeka i oceán spojí v jeden celek.

Řeka je tu čistá a poměrně mělká, takže ideální na vyblbnutí. Najdete tu i půjčovnu paddle boardů, "šlapadel", lodí. My si pronajali loďku s grilem na dvě hodiny (cca 300 AUD) přibližně pro deset lidí. Výhodou je, že na lodi jsou jen vaši kamarádi, žádný kapitán a každý si tak může vyzkoušet loď řídit. Vydali jsme se směrem k písečným dunám, které jsou známé pro tzv. sandboarding. V překladu něco jako bobování na písku s přistáním ve vodě. Písečné duny jsou poměrně strmé kopce, které si člověk musí samozřejmě nejdřív vyšlápnout (což je makačka vzhledem k tomu, že písek se pod každým krokem propadá a paří do vás slunko) a když se dívá z kopce dolů, z té strmosti se mu dělají závratě. Nebo aspoň mně. Člověk totiž jede na prkně na břiše hlavou napřed. Prkno se nejdřív navoskuje a pak to fičí. Rozběhnout se, skočit a ječet. Navíc zálibou ostatních, je čekat dole ve vodě a jakmile se blížíte, rychle se potopit. Takže se do poslední chvíle bojíte, že někomu ublížíte.

Mému kamarádovi se stalo, že naskočil na prkno, ale to se zastavilo pod jeho váhou a on udělal salto. Vtipné napohled, popadali jsme se za břicha, ale bolestivé pro sandboardaře. Při prvním sjetí jsem se šíleně bála. Druhé sjetí už jsem si celkem užila a na to třetí sjetí jsem si pořádně navoskovala prkno a valila neuvěřitelnou rychlostí (nebo aspoň mně to přišlo), jenže dole skoro u řeky jsem byla rychlejší jak prkno a předjela jsem ho a odřela si břicho, hruď a málem zlomila malíček. :-D To je tak když se člověk přestane bát a už není opatrnej. Ale i tak to byl jeden z nejlepších zážitků.

naše loďka a vlevo je prkno na sandboarding

Více fotek zde.

Fringe World Festival

V Perthu právě dnes začal každoroční festival umění, který se koná vždy v tomto období na 31 dní od roku 2012. Možnost přihlásit své představení různých žánrů (kabaret, cirkus, komedie, hudba, tanec, divadlo, aj.) mají umělci z celého světa. Festival se koná na několika místech v Perthu. Některé show jsou volně přístupné, za jiné se musí zaplatit okolo 20 AUD. Kromě vystoupení je zde i spousta obchůdků se vším, co se dá nazvat uměleckým - staré gramofonové desky, staré pohlednice, ručně vyráběné šperky, papírové deštníky, které si můžete na místě pomalovat, a mnoho dalšího. Mimo jiné jsou tu samozřejmě i stánky s občerstvením, a jak je pro Austrálii typické, alkohol se prodává na jiných stáncích než jídlo. 

Největší atrakcí pro mě bylo tzv. Silent Disco (v překladu tichá diskotéka), kdy všichni účastníci dostanou velká sluchátka, ve kterých hraje hudba. Na sluchátkách je přepínač mezi dvěma až třemi žánry a podle žánru svítí i barevně sluchátka. Většinou se Silent Disco koná v nějakém menším altánku, takže jste vlastně všem na očích, ale tancovat na tiché diskotéce je taková zábava, že okolní svět moc nevnímáte.

Swan Valley

Swan Valley je známá vinařská oblast Perthu. Ačkoliv je v Austrálii všeobecně sucho, tato oblast je překvapivě poměrně úrodná. Typickou atrakcí je zde ochutnávka vína - zdarma! Stačí jen vyrazit směr Swan Valley a celou silnici lemují vinice a vinařství. Stačí se jen někde zastavit a poprosit o ochutnávku, za kterou se ve většině případů neplatí. Vinaři totiž počítají, že si po ochutnávce někdo něco koupí. Ale samozřejmě ne vždy tomu tak je, ale s tím se tu počítá a není to žádný problém. Nikdo ve vás ke koupi nenutí.

Kromě vinařství jsou zde i pivovary (ty jsem ještě nenavštívila), čokoládovny, výrobny marmelád, prodejci kávy a čajů, sýrů, oliv, olejů - to vše taktéž s ochutnávkou zdarma. A ještě ve většině případů dostanete k degustaci i výklad. K nalezení jsou i likérky, kde se však za ochutnávky platí symbolická částka. Fotky zde.

Naštěstí se mi naskytla příležitost vyrazit s poměrně otrkanou a výmluvnou známou, která se nestyděla a ochutnávala všechno a všechno si také otevřeně a přímo řekla. Já se jen vezla.:-)

Swan Valley nabízí také místa k výletění. Já vyrazila do Bells Rapids (fotky zde), což je 5,5 km dlouhý okruh (pro Australany na celodenní výlet :-D) krásnou krajinou. Samozřejmě nejlepším obdobím pro návštěvu je jaro, kdy je v řece voda a vše je zelené.

Black Wall Reach

Adrenalin je hormon, který připravuje tělo na výkon. Je základním hormonem stresové reakce "útok nebo útěk". Adrenalin se společně s kortizolem podílejí na udržení organismu při životě ve stresové situaci. Dost teorie.

Black Wall Reach je malý útes v řece Swan River, která protíká celým Perthem a ústí do Indického oceánu (proto byla v těchto místech překvapivě slaná). Toto místo je známé především pro skákání z 11 metrového útesu do vody. Řeka je v těchto místech dostatečně hluboká a tak všichni doufají, že nedojde k žádnému zranění.

Black Wall Reach

"Útok nebo útěk"? Věřte tomu, že když stojíte na vrchu útesu a koukáte se, kam se právě chystáte skočit, přikláníte se racionálně k "útěku". Ale život přece začíná za hranicí komfortní zóny! Přede mě se tedy staví další otázka: "Žít nebo se možná zranit popřípadě zemřít?" Ano, tohle všechno vám běží v hlavě na vrchu útesu před skokem. Srdce vám bije jako o závod a vy se bojíte, že do té vody skočí dřív jako vy. Nepřemýšlet. Ale je to těžké, když máte mozek a u uvědomujete si možné následky. Dost filozofování. Po deseti minutách přesvědčování sebe sama, že to zvládnu, jsem bezmyšlenkovitě skočila a pištěla. Nikdo jiný při skákání neječel, ale já potřebovala uvolnit všechen nahromáždění adrenalin. Letím, letím, já pořád letím. Už nechci letět. Sakra co jsem to provedla. Mávám rukama. Pořád letím. Šplích. a jsem ve vodě. Sice mám vodu úplně všude a narazila jsem si o hladinu zadek, ale žiju. Já to zvládla. Jen se teď nerozhlížet kolem a honem na břeh. Kolem mně je totiž spousta medúz. Kamarádi mají radost z mého skoku (měla jsem pocit, že lidi měli vždycky větší radost z toho, že se někdo odhodlal skočit než přímo skákající), ale všímám si, že výraz jejich obličeje se trochu mění. Ignoruju to. Až na břehu mi řekli, že vedle mě byla obrovitánská medúza. Naštěstí jsme si před skákáním zjistili, že tyhle medúzy nežahají, ale i tak...

Když jsem vylezla opět na vrch útesu, srdce mi bušilo snad ještě víc. Zjistila jsem, že nikdo neočekával, že z ničeho nic skočím a tak mě nikdo nevyfotil. Asi půlhodiny jsem si pohrávala s myšlenkou, že skočím znovu kvůli fotce (takováhle fotka je přece boží), ale nakonec jsem si říkala, že nebudu riskovat. Štěstí mi přálo jednou, nebudu ho pokoušet.