Black Wall Reach

Adrenalin je hormon, který připravuje tělo na výkon. Je základním hormonem stresové reakce "útok nebo útěk". Adrenalin se společně s kortizolem podílejí na udržení organismu při životě ve stresové situaci. Dost teorie.

Black Wall Reach je malý útes v řece Swan River, která protíká celým Perthem a ústí do Indického oceánu (proto byla v těchto místech překvapivě slaná). Toto místo je známé především pro skákání z 11 metrového útesu do vody. Řeka je v těchto místech dostatečně hluboká a tak všichni doufají, že nedojde k žádnému zranění.

Black Wall Reach

"Útok nebo útěk"? Věřte tomu, že když stojíte na vrchu útesu a koukáte se, kam se právě chystáte skočit, přikláníte se racionálně k "útěku". Ale život přece začíná za hranicí komfortní zóny! Přede mě se tedy staví další otázka: "Žít nebo se možná zranit popřípadě zemřít?" Ano, tohle všechno vám běží v hlavě na vrchu útesu před skokem. Srdce vám bije jako o závod a vy se bojíte, že do té vody skočí dřív jako vy. Nepřemýšlet. Ale je to těžké, když máte mozek a u uvědomujete si možné následky. Dost filozofování. Po deseti minutách přesvědčování sebe sama, že to zvládnu, jsem bezmyšlenkovitě skočila a pištěla. Nikdo jiný při skákání neječel, ale já potřebovala uvolnit všechen nahromáždění adrenalin. Letím, letím, já pořád letím. Už nechci letět. Sakra co jsem to provedla. Mávám rukama. Pořád letím. Šplích. a jsem ve vodě. Sice mám vodu úplně všude a narazila jsem si o hladinu zadek, ale žiju. Já to zvládla. Jen se teď nerozhlížet kolem a honem na břeh. Kolem mně je totiž spousta medúz. Kamarádi mají radost z mého skoku (měla jsem pocit, že lidi měli vždycky větší radost z toho, že se někdo odhodlal skočit než přímo skákající), ale všímám si, že výraz jejich obličeje se trochu mění. Ignoruju to. Až na břehu mi řekli, že vedle mě byla obrovitánská medúza. Naštěstí jsme si před skákáním zjistili, že tyhle medúzy nežahají, ale i tak...

Když jsem vylezla opět na vrch útesu, srdce mi bušilo snad ještě víc. Zjistila jsem, že nikdo neočekával, že z ničeho nic skočím a tak mě nikdo nevyfotil. Asi půlhodiny jsem si pohrávala s myšlenkou, že skočím znovu kvůli fotce (takováhle fotka je přece boží), ale nakonec jsem si říkala, že nebudu riskovat. Štěstí mi přálo jednou, nebudu ho pokoušet.