Od naší návštěvy národního parku Jotunheimen uběhl už nějaký ten pátek (přesně 15 pátků), ale člověk se má radovat z věcí, co dělá a né se do nich nutit. A tak se stalo, že o červencových cestách píšu až na konci října. Alespoň můžu teď v tyto chladné večery zavzpomínat na teplé letní dobrodružství.
Krom vysokých hor je Jotunheimen známý pro svá jezera nejrůznějších barev. Mezi jedny z nejznámějších patří jezera Gjende a Bessvatn, která jsou propojena oblíbeným trekem Besseggen, který během poměrně krátké sezóny (od konce června do poloviny září) navštíví okolo 60 tis. turistů. Tato túra vás zavede na hřeben dělící smaragdově zelené Gjende a 200 m výše položené tmavě modré jezero Bessvatn. Podívaná, která pro mě do té doby neměla své obdoby.
Samotnému výstupu však předcházela menší scéna mezi mnou a mou estonskou polovičkou. Jeden z nás (a já to nebyla) se na parkovišti začal rozčilovat, že vždycky když máme volno, tak se taháme s těžkýma báglama do kopců. Jsme přece na dovolené a ne v armádě... Což bylo na jednu stranu strašně vtipné, jelikož jsme jeli přes 300 km (cca 5,5 hodiny) právě kvůli tomuto treku. A na druhou stranu to bylo k nasr*ní, protože jsme jeli přes 300 km, abychom ztratili hodinu hádáním na parkovišti. Takže celá tahle prkotina nám zkazila náladu. Naštěstí je norská příroda tak nádherná, že minimálně mě během chvíle uklidnila.
Na hřeben se lze dostat z obou stran pohoří, avšak pro lepší dostupnost se doporučuje začít z Memurubu, kam se můžete dostat dvojím způsobem. Buď pojedete z parkoviště Gjendesheim (placené, 150 NOK/24 hod) lodí (plavba trvá 20 min a stojí 180 NOK/osoba) nebo se vydáte po břehu jezera Gjende (11 km a 3,5 hod chůze). Nebo můžete vyrazit přímo z Gjedesheimu. Obě varianty mají svá pro a proti. Mezi ty největší argumenty pro cestu z Memurubu patří fakt, že samotný výstup je poměrně strmý a tak je mnohem lepší ho jít nahoru než dolů. A to nejen kvůli bezpečnosti, ale hlavně kvůli strachu z výšky. Cesta je v některých místech dost uzoučká a tak se párkrát stane, že vedle sebe máte na jedné straně 700 m dolů a na druhé straně 300 m dolů. A to byste padat nechtěli. Hlavně když máte na zádech těžký baťoh, který vás lehko převáží. I já měla nahnáno...
My zvolili třetí variantu. Takový kompromis, aby se vlk nažral (tzn. abych viděla jezera, což je cca v polovině treku, který má celkem 14 km z bodu A do bodu B) a koza zůstala celá (tzn. aby naše princezna nemusela tolik šlapat do kopce). Nebo to jsme si alespoň mysleli, že se nám povedlo najít kompromis. Rozhodli jsme se jít po rovince po břehu jezera Gjende cca hodinu a odtud vystoupat prudce do kopce a dostat se tak přibližně do poloviny treku Besseggen, přímo u jezer.
Jenže "zkratka" byla tak blbě značená, že jsme se několikrát ztratili a navíc si málem zlámali všechny kosti v těle. Při jedné špatné odbočce jsme se totiž dostali na uzoučké strmé místo, které šíleně klouzalo a nikam nevedlo. Takže se stalo, že mi z ničeho nic podjela noha, převážil mě těžký baťoh a já se na poslední chvíli chytla ztrouchnivělého kořenu stromu, který se samozřejmě skoro urval. Kdyby mě Hendra nechytil za zápěstí v poslední sekundě, tak nevím, kde by mě dole seškrabával. Ještě než jsme se oba stačili vzpamatovat, tak mi uklouzla noha znovu... Naštěstí to celé odneslo jen zablácené oblečení, pár modřin a škrábanců. Ale nohy se mi pak klepali solidně. To je tak, když chcete něco zkrátit, ohrozíte svůj život a jste vyčerpaní ještě víc než kdybyste šli normální značenou a doporučenou cestou.
Takže cca po 2,5 hodinách boje a stoupání do kopce (většinou po uklouzaném štěrku) se nám povedlo dorazit k vrcholu, odkud se nám skýtal pohled, který nám všechna ta úskalí vynahradil. Teď už jen najít místo, kde rozložíme stan, vykoupat se v jezeře Bessvatn, uvařit čaj, pokochat se západem slunce a spát.
Více fotek zde.
Krom vysokých hor je Jotunheimen známý pro svá jezera nejrůznějších barev. Mezi jedny z nejznámějších patří jezera Gjende a Bessvatn, která jsou propojena oblíbeným trekem Besseggen, který během poměrně krátké sezóny (od konce června do poloviny září) navštíví okolo 60 tis. turistů. Tato túra vás zavede na hřeben dělící smaragdově zelené Gjende a 200 m výše položené tmavě modré jezero Bessvatn. Podívaná, která pro mě do té doby neměla své obdoby.
Samotnému výstupu však předcházela menší scéna mezi mnou a mou estonskou polovičkou. Jeden z nás (a já to nebyla) se na parkovišti začal rozčilovat, že vždycky když máme volno, tak se taháme s těžkýma báglama do kopců. Jsme přece na dovolené a ne v armádě... Což bylo na jednu stranu strašně vtipné, jelikož jsme jeli přes 300 km (cca 5,5 hodiny) právě kvůli tomuto treku. A na druhou stranu to bylo k nasr*ní, protože jsme jeli přes 300 km, abychom ztratili hodinu hádáním na parkovišti. Takže celá tahle prkotina nám zkazila náladu. Naštěstí je norská příroda tak nádherná, že minimálně mě během chvíle uklidnila.
Na hřeben se lze dostat z obou stran pohoří, avšak pro lepší dostupnost se doporučuje začít z Memurubu, kam se můžete dostat dvojím způsobem. Buď pojedete z parkoviště Gjendesheim (placené, 150 NOK/24 hod) lodí (plavba trvá 20 min a stojí 180 NOK/osoba) nebo se vydáte po břehu jezera Gjende (11 km a 3,5 hod chůze). Nebo můžete vyrazit přímo z Gjedesheimu. Obě varianty mají svá pro a proti. Mezi ty největší argumenty pro cestu z Memurubu patří fakt, že samotný výstup je poměrně strmý a tak je mnohem lepší ho jít nahoru než dolů. A to nejen kvůli bezpečnosti, ale hlavně kvůli strachu z výšky. Cesta je v některých místech dost uzoučká a tak se párkrát stane, že vedle sebe máte na jedné straně 700 m dolů a na druhé straně 300 m dolů. A to byste padat nechtěli. Hlavně když máte na zádech těžký baťoh, který vás lehko převáží. I já měla nahnáno...
My zvolili třetí variantu. Takový kompromis, aby se vlk nažral (tzn. abych viděla jezera, což je cca v polovině treku, který má celkem 14 km z bodu A do bodu B) a koza zůstala celá (tzn. aby naše princezna nemusela tolik šlapat do kopce). Nebo to jsme si alespoň mysleli, že se nám povedlo najít kompromis. Rozhodli jsme se jít po rovince po břehu jezera Gjende cca hodinu a odtud vystoupat prudce do kopce a dostat se tak přibližně do poloviny treku Besseggen, přímo u jezer.
Jenže "zkratka" byla tak blbě značená, že jsme se několikrát ztratili a navíc si málem zlámali všechny kosti v těle. Při jedné špatné odbočce jsme se totiž dostali na uzoučké strmé místo, které šíleně klouzalo a nikam nevedlo. Takže se stalo, že mi z ničeho nic podjela noha, převážil mě těžký baťoh a já se na poslední chvíli chytla ztrouchnivělého kořenu stromu, který se samozřejmě skoro urval. Kdyby mě Hendra nechytil za zápěstí v poslední sekundě, tak nevím, kde by mě dole seškrabával. Ještě než jsme se oba stačili vzpamatovat, tak mi uklouzla noha znovu... Naštěstí to celé odneslo jen zablácené oblečení, pár modřin a škrábanců. Ale nohy se mi pak klepali solidně. To je tak, když chcete něco zkrátit, ohrozíte svůj život a jste vyčerpaní ještě víc než kdybyste šli normální značenou a doporučenou cestou.
Takže cca po 2,5 hodinách boje a stoupání do kopce (většinou po uklouzaném štěrku) se nám povedlo dorazit k vrcholu, odkud se nám skýtal pohled, který nám všechna ta úskalí vynahradil. Teď už jen najít místo, kde rozložíme stan, vykoupat se v jezeře Bessvatn, uvařit čaj, pokochat se západem slunce a spát.
Více fotek zde.
