Na třetí den jsme si domluvily a usmlouvaly další dobrodružství. Řidič nás vyzvedl i s naší batožinou před hostelem a odvezl nás neznámo kam. Moc anglicky nemluvil, nikdo nám nic nevysvětlil, dovezl nás na místo a tím pro něj jeho práce skončila. Aktivně jsme tedy oslovily paní na recepci parku, ta nám následně vyměnila náš voucher na jízdu na slonovi za vstupenku a welcome drink a ukázala směrem do neznáma, že tam se máme vydat. Tak jsem šly. Došly jsme k vodní nádrži, kde se zrovna koupal jeden slon a zahlídly jsme nástupní plošinu. Usoudily jsme, že asi tam se máme vydat. Po chvíli za námi přijel na slonovi jeho ošetřovatel s bodákem v ruce (ten používají, aby slony usměrňovali). Na slonovi byla připevněná lavice, na kterou jsme se s Tinou měly usadit. Té stabilitě jsem ze začátku vůbec nevěřila... Ošetřovatel nás zabezpečil jakýmsi páskem, abychom z lavice nespadly. Vyfotil nám pár fotek, nasedl na hlavu slona a mohlo se vyrazit.
Moc pohodlně jsem se tedy necítila. Zvlášť když jsme šly z kopce dolů. Sloní záda se nakláněly ze strany na stranu. Po chvíli se náš ošetřovatel zeptal, zda si nechceme sednout za něho na hřbet. Já samozřejmě byla ihned pro, Tina radši zůstala v bezpečí lavice. Byl to vskutku zážitek. I když jsem měla úsměv na tváři a oči mi zářily štěstím, vnitřně jsem brečela bolestí. Sloní kůže je neuvěřitelně hrubá a já měla jen krátké kraťásky... Ošetřovatel mi pořád opakoval, že se mu můžu klidně nalepit na záda, abych se cítila bezpečněji. No a když jsem se nelepila já, tak se nalepil on. Sedl si slonovi na krk a schválně se pořád nakláněl dozadu, můžeme si jen domýšlet proč :-D Vyprávěl nám po cestě o životech slona (tomu našemu bylo 33 let) a jeho chudém životě, kdy ze vstupného, které jsme zaplatily vidí jen 20% a že z toho musí kupovat krmivo pro slona a že by bylo skvělé, kdybychom mu daly nějaké peníze bokem (stejně jako řidič předchozí den - údajně dostává 20% z toho, co si hostel naúčtuje a z toho ještě musí platit benzín, takže si taky řekl o dýško).
Jízda trvala 30 minut, jely jsme z kopce a pak do kopce (z kopce je to mnohem horší, co se stability a udržení se na slonovi týče). Když jsme se blížily k nástupní rampě, ošetřovatel s námi ještě zašel do vodní nádrže. Slon, na kterém jsme seděly, šel hlouběji a hlouběji až jsme se bály, že se s námi vykoupe. Naštěstí to bylo jen součástí atrakce...
Rampa se už už blížila a v tom s námi slon pod dozorem ošetřovatele začal vyvádět psí kusy. Stoupl si předníma nohama na kůl v zemi, pak si tam stoupl i zadníma a až slezl, tak si na kůl sedl. :-D Zážitek se opravdu nedá slovy popsat.
Po slonovi nás čekal oběd formou rautu. Moc jsem si pochutnala. Ještě jsme ani nedojedly a už na nás čekal další řidič, co nás měl odvézt na rafting, který byl součástí zakoupeného balíčku (cca 100 AUD). S řidičem (jmenoval se Dedek) jsme si rozuměly dobře, spoustu nám toho řekl o balijské kultuře a životě na Bali (o tom až v dalších příspěvcích) až se stal tak nějak naším "kamarádem" a řidičem po zbytek pobytu.
Po asi hodině jízdy a vyprávění nás Dedek dovezl k řece Telaga Waja, jejíž divočejší úsek jsme měly sjíždět na raftu. Samozřejmě nás zase čekal welcome drink, no a pak už jen nasadit plavky, vestu a helmu, vzít pádlo a může se jet. Jelikož jsme cestovaly dvě mladý a pěkný holky :-), byly jsme neustále středem pozornosti. A to i na raftu. Náš kormidelník a podle všeho majitel se mnou neustále flirtoval (s Tinou ne, protože mu dala jasně najevo, kde jsou hranice), vždycky když jsem sjela v prudké zatáčce nebo divoké peřeji ze sedátka, tak mě chytl za zadek a pomáhal mi si sednout...
Všude kolem nás liány, banánovníky, palmy, vodopády, rýžová pole... Ráj. Nádhera! Po cestě jsme si udělali dvě krátké zastávky - u vodopádu a pak uprostřed řeky, kde jsme naskákali do vody a nechali se unášet proudem. Naši kormidelníci a průvodci začali lozit na skálu porostlou kořeny a začali se na jednom z kořenů (i když možná to byla liána) houpat a skákat do vody. Mě vyzvali, ať si to taky vyzkouším. V tom silném proudu bylo skoro nemožné se nahoru vyšplhat, tak mě náš kormidelník chytl za vestu a jednoduše vytáhl. Když už jsem držela "houpačku" a chtěla se zhoupnout, ruce mi začaly klouzat a já začala padat dolů. Po cestě se mi zasekla na vteřinu noha v jednom kořenu a kdybych pohotově nezareagovala, mám ji zlomenou. Ale i tak to byl skvělý zážitek.:-)
Poslední úsek řeky nás čekal veliký jez...
...a pak už jen výstup z raftu a chůze do spousty schodů, kde nás čekal další oběd formou rautových stolů. Takže hladem jsme určitě netrpěly. Samozřejmě při výstupu z raftu nám naši průvodci nezapomněli zmínit, že oběd je jen pro klienty a oni by ocenili nějaké to dýško...
Po obědě číslo dva nás Dedek odvezl do vesničky Ubud, kde jsme měly strávit jednu noc a nakonec jsme tam strávily noci tři, jak se nám tam líbilo. Každý nám říkal, jak je Ubud odpočinkový a úžasný, ze začátku nám to nepřišlo, ale pak jsme se do toh místa zamilovaly. Ubytovaly jsme se v krásném pokoji s postelí s nebesy a dveřima na západku. Recepční Jan nám nabídl, že můžeme vyzkoušet noční výstup na sopku, abychom viděly ranní východ slunce. A to pro nás po celodenním adrenalinu byla výzva. Auto by nás vyzvedlo ve 2 ráno a už bylo 7 večer a my chtěly jít prozkoumat město. Nicméně jsme na to kývly a vyrazily na večeři a dezertíky. Do postele jsme se dostaly kolem 11 večer...
Žádné komentáře:
Okomentovat