Norsko - Kjerag a Preikestolen

Nějak se nám zadařilo dostat pět dní volna a tak jsme toho samozřejmě museli řádně využít. Mým norským snem je návštěva Lofot, ale ty jsou od Lofthusu vzdáleny asi 1500 km a tak jsem nechala sen snem a vymyslela náhradní variantu směrem na jih na další a v předchozím příspěvku zmiňované nádhery - Kjerag a Preikestolen. Už samotná cesta byla dobrodružná. Čekalo nás cca 300 km a 5 hodin jízdy. Kousek za Oddou jsme začali stoupat do kopců, kde nás překvapila nečekaná nádhera v podobě horských jezírek umocněná západem slunka. Zastavovali jsme skoro na každém odpočívadle, abychom si tu krásu dosyta užili. Kolem lyžařského střediska Roldal nás pak ale čekaly takové serpentiny dolů, že brzdy našeho Clia pěkně zaplakaly.

Cesta se krátila opravdu velmi pomalu. Měli jsme před sebou asi 90 km a GPS psala 3 hodiny jízdy. Hodinu a půl jsme pak jeli posledních 20 km! No jo, prostě jízda v horách. :-) Nicméně nakonec jsme do cíle dorazili kolem půlnoci, ale naštěstí jsou tu dny zatím ještě velmi dlouhé, takže bylo celkem světlo, abychom si mohli rozložit stan a těšit se na ráno.

Co nás ale ráno čekalo bylo k naštvání. Všude mlha a nebylo vidět skoro na krok, ačkoliv předpověď zněla jinak. Takže jsme si jen smutně a rozhořčeně řekli, že historie zážitků ze zamlžené Trolltungy se opakuje. Ale co už, když jsme jeli tolik kilometrů. Přece si to nenecháme zkazit.

Jak už to u profláknutých míst bývá, i tady se musí platit za parkovné a to 200 NOK. Několik km před i za parkovištěm jsou samozřejmě cedule zákazu stání... ale nám se naštěstí asi 2 km od parkoviště povedlo najít odpočívadlo, kde jsme nechali auto a vyrazili pěšky.

První úsek cesty ke Kjeragu byl celkem nepříjemný. Strmý a kluzký. Neumím si představit sem jít po dešti, kdy skála klouže ještě víc. Naštěstí tenhle úsek netrval tak dlouhou a díky jeho strmosti jsme se dostali poměrně brzo vysoko, až nad mraky! :-) A nad mrakama je co? Nad mrakama je vždycky krásně!

Z údolí se na nás usmíval fjord Lysefjorden, přes který několikrát denně proplouvá šíleně drahý trajekt, který veze turisty z jednoho konce fjordu na druhý do vesničky Lysebotn a odtud je to 8 km dlouhými serpentinami až k Orlímu hnízdu, výchozímu stanovišti na Kjerag.

Ačkoliv se udělalo krásně a já měla samozřejmě radost, dobrou náladu mi začalo kazit, že mi neustále někdo funí za krkem. Později jsem zjistila, že jsme zrovna vyšli ve stejnou dobu, kdy přijel autobus turistů ze Stavangeru, takže tu bylo pěkně narváno. O to víc mě štvalo, že sotva jsem vylezla nahoru, už zase musím hned dolů do dalšího údolí a odtud zase do kopce, z kopce a do kopce, za kterým jsem se naštěstí dočkala rovinky až k samotnému vrcholu hory Kjerag. Cesta nám zabrala celkem 2 hodiny i se zastávkama na focení. A že jich bylo. :-)

Čím víc jsme se blížili, tím víc jsem se těšila a zrychlovala chůzi až jsem se přistihla, že skoro běžím. V posledním úseku byl sníh a uzoučká cestička na jejímž konci už se na mě usmívala ta nádhera. Kjeragbolten. Zaklíněnej šutr ve výšce 1 km nad fjordem, na který můžete vylézt a vyfotit se.

V různých recenzích jsem četla, že je to jen pro odvážné, ale já tyhle recenze neberu nikdy vážně. Musím si to totiž všechno nejdřív vyzkoušet na vlastní kůži. Takže jsem si statečně stoupla do fronty na fotku.

zezadu Kjeragbolten

Ačkoliv všichni doporučují nekoukat se dolů pod Kjeragbolten, nedalo mi to a podívala jsem se. Což jsem samozřejmě neměla dělat, protože jsem pak měla tak trochu zaječí úmysly. Ani jsem se nenadála a už jsem byla na řade. Srdce mi začalo bušit, dlaně se začaly potit a nohy třást. Musela jsem udělat jeden velký krok a už jsem byla tam. V hlavě jsem si jen opakovala "Hlavně se nedívej dolů! Hlavně se nedívej dolů!". V davu jsem se snažila najít Hendrika, abych mu mohla zapózovat a honem pryč. Jenže při zpáteční cestě jsem dolů koukla a pěkně se mi zamotala hlava.

pohled z vrchu

Ten kámen není tak úzký, jak by se mohlo zdát (viz obrázek pohledu z vrchu), lidi na něm dělají skopičiny, ale přece jen riziko kilometrového pádu... Co se úmrtnosti týče, doposud naštěstí žádný smrťák.

Kousek od Kjeragbolten je pak nádherná vyhlídka na Lysefjorden a okolní vrcholky. A tam někde v dáli by měl být i Preikestolen, na který jsme měli v plánu vyrazit další den a přespat přímo na vrcholku.

Nepovedlo se nám bohužel najít žádné pěkné místo na přespání a tak jsme se rozhodli, že ještě ten podvečer půjdeme na Preikestolen a přespíme tam už dneska. Pokud vyrážíte z Kjeragu, máte tři možnosti, jak se na Preikestolen dostat. Všechny tři trvají 2 hodiny a 40 minut, liší se jen kilometry a cenou. Pokud se rozhodnete pro první trasu, která má 65 km, pojedete trajektem přes Lysefjorden (trajekt jezdí z Lysebotenu do Forsandu 2x denně ve 12 a 18 hod, cesta měří 39 km a trvá přes 2 hodiny, 345 NOK/os a 805 NOK/auto). Druhá varianta má 87 km, ale také využívá trajektu z Lysebotenu, tentokrát do Songesandu (20 km trajektem, přes hodinu jízdy, 310 NOK/osoba, 560 NOK/auto). No a třetí varianta, pro kterou jsme se rozhodli my, má 130 km, také musíte jet trajektem, ale cena se podstatně liší. Trasa Lauvvika - Oanes má 2 km, trvá 26 minut, jezdí každou půl hodinu po celý den i noc (po půlnoci každou hodinu až do 5:30) a stojí 34 NOK/osoba a 82 NOK/auto s řidičem.

I na Preikestolenu se bohužel musí platit parkovné (200 NOK) a nejde to nějak ošulit. Jedině, že byste nechali auto pod kopcem a stopovali nebo šli těch 5 km pěšky. A jelikož nám se pěšky nechtělo a na stopování už bylo celkem pozdě (po osmé večer), tak jsme to holt zaplatili. Nabalili si bágly a vydali se k vrcholu. Překvapilo mě, jak byla cesta udržovaná a značená. Vyškrábat se s baťohama nahoru nám zabralo něco přes hodinu. Na to že jsme už ten den jednu tůru šli, jsme celkem nasadili tempo. Chtěli jsme totiž stihnout ještě světlo a západ slunka. Takže posledních 500 m jsme zase skoro běželi.

A kdybyste si kladli otázku, co je to ten Preikestolen, tak je to obrovský kvádrovitý skalní blok (25x25 m) vysunutý ze svislé skalní stěny a tyčící se 604 metrů nad hladinou Lysefjordu.

Určitě vás napadne otázka, jak je to s bezpečností tady. Ročně Preikestolen navštíví až 200 tis. turistů, ale překvapivě až do roku 2013 se žádná nehoda nestala. V roce 2000 tu akorát spáchala sebevraždu Rakušanka s Norem a 2004 se o to pokusil jeden německý pár, ale k činu nedošlo. V roce 2013 tu zemřel španělský turista. Původně se vyšetřovatelé domnívali, že se jedná o nehodu, ale časem vyšlo najevo, že to byla jen další sebevražda. Autority uvažovaly o instalaci plotu, ale svůj nápad zavrhly ze dvou důvodů. Za prvé by to hyzdilo tuto přírodní nádheru a za druhé by to mohlo ještě víc povbudit lidi k neopatrnosti, kdy by si třeba na zábradlí sedali nebo ho přelízali...

Když jsme se dostali kolem desáté večer nahoru, lidí už tu naštěstí bylo po málu, šest stanů a několik fotografů. Když jsem se probudila kolem šesté ráno, už tu pár nových lidí bylo, ale ještě jsme měli chvíli čas si všechno pořádně nafotit bez davů. Když jsme však scházeli kolem 11 dopoledne zpátky k autu, děs a hrůza. Hlava na hlavě. Cesta na Preikestolen vedla ve dvou frontách, nahoru a dolů. Takže cesta dolů nám zabrala dýl než večer předtím do kopce.

Nicméně jak Kjerag tak Preikestolen byli zase takovým norským zážitkem, že můžu jen vřele doporučit.

Více fotek z Kjeragu zde a z Preikestolenu zde.