Hledáme dárce mozku

Právě byla v televizi reklama, kde povzbuzují potenciální dárce k darování mozku pro výzkum. Nemám slov.

Řidičák

To, že se tu jezdí vlevo, víme. To, že si to někdy neuvědomíme, se stane. Dvakrát. Jednou při vjezdu na kruháč - naštěstí v noci, kdy tam nejsou žádná auta, a podruhé při výjezdu z parkoviště na rušnější ulici v polovině dne, kdy je provoz poměrně značný.:-) Jako zdálo se mi divný, že naproti mně stojí na semaforu auta ve stejném pruhu jako já a ještě divnější, že nevidím žádný semafor pro mě. Ani nevím, jak jsem odtušila, že je zelená a vyrazila jsem do pruhu, kam jsem potřebovala a najednou slyším troubení a v tu chvíli mi to došlo. Nezbývá než se zasmát.:-)

Dost o mně, tenhle příspěvek se bude soustředit na australský řidičák, protože je to tady všechno úplně jinak než u nás. Věk, kdy si můžete udělat řidičák se tu liší stát od státu/teritorií. Ano, Austrálie má několik států/teritorií. Konkrétně 8 hlavních: Western Australia (Perth), Northern Territory (Darwin), South Australia (Adelaide), Victoria (Melbourne), New South Wales (Sydney), Queensland (Brisbane), Australian Capital Territory (Canberra) a Tasmania. Většinou ten věk začíná kolem 16ti let, kdy je povoleno řídit pod dohledem zkušeného řidiče. Takže nemusíte do autoškoly, stačí, když vás to naučí někdo starší a vy pak jdete jen na zkoušky. 

Já se samozřejmě zaměřím na Západní Austrálii (WA), kde už dva roky žiju. Ve WA je možné si udělat řidičák všeobecně od 17ti a od 16ti pod dohledem zkušeného řidiče. Jakmile získáte řidičák, nemáte ještě vyhráno. Podléháte dvouleté zkušební době, kdy se musíte řídit řadou pravidel. Existují taková čtyři stádia: 

Nejdřív dostanete tzv. L plate (žlutá plastová tabulka, kterou musíte mít viditelně umístěnou na autě), kdy máte povoleno řídit auto, ale pouze pod dohledem kvalifikovaného učitele (něco jak autoškola) nebo pod dohledem zkušeného řidiče, který vlastní minimálně 4 roky stejnou kategorii řidičáku, o kterou žádáte. Pozor! Rozlišuje se zde i řidičák zvlášť pro manuál a zvlášť pro automat.

Poté následuje druhá fáze tzv. L plate, kdy už máte za sebou praktické zkoušky pod dohledem zkoušejícího, který je zaměstnancem vlády. V této fázi musíte být starší 16ti let a 6 měsíců a musíte stále jezdit pod dohledem zkušeného řidiče. Vyfasujete takový notýsek (log book), kam si musíte zapisovat svoje zkušenosti z řízení a po půl roce řízení s L plate musíte projít testem na vyhodnocení/vnímání rizika na vozovce (takový překladatelský oříšek) než dostanete provizorní řidičák.

Provizorní řidičák (tzv. červená P plate na 6 měsíců) dostane řidič nejdříve po dovršení 17ti let po odřízení 25 hodin (a minimálně půl roku potom co obdržel povolení na řízení s L plate druhá fáze) a vykonání počítačového testu na vyhodnocení/vnímání rizika na vozovce. Řidič pak může řídit bez dohledu ale s nulovou alkoholovou tolerancí (jinak je tu tolerance 0,04%) a pouze od 5:01 do 23:59 pokud není zrovna na cestě do školy nebo práce. 

No a konečně zelená P plate na 18 měsíců, která umožňuje řízení bez dohledu, 24 hodin denně s nulovou alkoholovou tolerancí. A po dvou letech restrikcí dostane řidič konečně normální řidičák. Hurá!

V Austrálii je také bodový systém za prohřešky jak u nás. Řidič začíná s 0 body a může jich nasbírat až 12, kdy sice pak může pokračovat v řízení po dobu jednoho roku na období tzv. dobrého chování a pokud řidič v tomto období získá 2 a více bodů, seberou mu řidičák na dobu dvakrát tak dlouhou jak mu byla vyčíslena na začátku. Nutno podotknout, že během státních svátků a prodloužených víkendů se penalta zvyšuje na dvakrát tolik bodů než normálně.

Turisté pobývající v Austrálii po dobu kratší než 3 měsíce můžou používat řidičák z jejich země, ale pokud není v angličtině, potřebují mezinárodní řidičák (vystavení stojí 50 CZK). Pokud tu někdo zůstává déle, musí si zažádat o australský řidičák. Australský řidičák se tu pak používá jak u nás občanka.

Pokud si chcete zažádat o australský řidičák, záleží pak na tom, z jaké země pocházíte a kolik je vám let. Naštěstí Česká republika je na listině zemí s podobnýma nebo stejnýma dopravníma předpisama a tak si stačí řidičák za nějaký poplatek jen vyměnit. Další podmínkou je tedy, že jste starší 25ti let.

Co se alkoholu za volantem týče, od 24. října se v Austrálii zavedla novinka pro řidiče, kteří nadýchají 3x větší hodnotu než je povolená (0, 15%) nebo jsou chyceni s alkoholem v krvi opakovaně, že se jim nainstaluje do auta zařízení (za cca 1600 AUD, které samozřejmě platí řidič), které může kdykoliv zapípat. To znamená, že řidič musí zastavit a do přístroje nadýchat. Funguje to tak, že než nastartujete, musíte do přístroje nadýchat. Pokud máte požito, auto se automaticky zablokuje na dobu pěti minut. Pokud nemáte požito, můžete vyrazit, ale přístroj vás stejně zastaví v první pěti až patnácti minutách, aby překontroloval, zda je řidič opravdu střízlivý a nedýchal za něj do přístroje někdo jiný (ale co když sebou máte střízlivého spolujezdce??). A pak vás přístroj kontroluje každou hodinu minimálně jednou. Jakmile se ozve, máte pět minut na to, abyste zastavili a provedli test. Pokud to neuděláte, auto vám začne blikat a houkat takovým způsobem, že vás to donutí zastavit a test udělat, aby auto utichlo...

Požáry v Austrálii

To že v Austrálii pořád někde hoří, je celkem běžná věc (obzvlášť během horkých letních měsíců). Je to způsobené místním klimatem (horko a sucho). Ne jednou se mi stalo, že jsem jela někam na výlet a místní rangeři mě tam nechtěli pustit, protože je prý moc horko a hrozí tak, že může dojít k požáru. Takže ono sice nehoří, ale mohlo by. Není nad prevenci.

Požáry se tu dělí na dvě hlavní kategorie, podle toho kde hoří: požáry v kopcích (které jsou porostlé stromama, takže když hoří, tak opravdu hoří) a požáry na zatravněných rovných plochách (které se lépe kontrolují). No a pak tu jsou tzv. kontrolované požáry (hazard reduction burning), které se provádí v chladnějších měsících jako prevence možných rozsáhlých požárů právě v létě. Jinými slovy, vypálí radši všechno pod kontrolou než aby to pak chytlo samo nekontrolovaně.

Požáry však nejsou vždycky jen negativní. Některé rostliny se například pomocí nich rozmnožují/reprodukují. A tak jsou vlastně požáry nedílnou a potřebnou součástí celé asutralské ekologie.

Existuje i tabulka určující riziko požáru na základě počasí, teploty, relativní vlhkosti, rychlosti větru a suchosti vegetace. Tyto výsledky jsou pak hlášeny v televizi, rádiu a novinách, aby byli místní připraveni na možné nebezpečí. Když vyjedete za město, kde je víc vegetace, tak kolem silnic jsou i cedule, které hlásí aktuální riziko.

Co mě překvapilo, tak dokonce i u nás v práci, kde máme pizza pec na dřevo, nesmíme dělat pizzu, pokud je vyhlášeno riziko požáru.

Žraloci v Perthu

Když jsem jela do Austrálie spousta lidí mě strašila, že mě zakousne žralok. Ani jsem neměla tušení, jak blízko jsou pravdě. Jen od června 2016 do září 2016 bylo hlášeno 63 zpozorování žraloka v blízkost perthských pláží. 

Od roku 2008 investovala vláda Západní Austrálie více než 30 milionů dolarů do "žraločí politiky" (strategie na zmírnění žraločího rizika) a to především do systému výzkumu a monitoringu pláží Západní Austrálie. Jedná se o integrovaný systém, kde spolu spolupracují rybáři (oddělení rybolovu), vodní policie a pobřežní hlídka. Ve žraločí politice jsou dva hlavní informační zdroje: 

1) Satelitní přijímač, který je přímo ve vodě a na základě zvukových signálů "vycítí" žraloka, který se nachází cca 400-500 m od přijímače. Ten pak vyšle signál do nějaké družice (údajně v Kanadě) a ta pak pošle zprávu na oddělení rybolovu a to pošle zprávu dál.

2) Veřejnost, pobřežní policie, helikoptéry a pobřežní hlídka (a ta jen ve vytyčených oblastech ohraničených červeno-žlutými vlajkami). "Žraločí helikoptéry" jsou v provozu vždy od září do dubna. Nedávno jsem zaslechla, že se bude nově využívat dronů k hlídání bezpečnosti pláží. Drony budou vybaveny kamerami s vysokým rozlišením, které budou vysílat živě přímo do počítačů pobřežní hlídky. Přibližně za měsíc proběhne tříměsíční zkouška, která vyjde vládu na cca 80 tisíc dolarů (a to ani nebudou využívány každý den ale jen při speciálních událostech jako jsou surfařské závody nebo jiné akce pořádané v průběhu léta na místních plážích).

Tak nevím no. Ve vodě se snažím neplavat moc daleko a být pořád ve střehu, protože je to fakt nepříjemnej pocit!

Návštěva lékaře

Tak už i mně se zadařilo navštívit místního lékaře (teda původem z Indie jako většina doktorů tady). Je to jeden z dalších zážitků, co stojí za zmínku. Pokud chcete jít k doktorovi, musíte si nejdřív smluvit schůzku a jsou dvě možnosti, kam můžete zajít: do státní nemocnice, kde je čekačka cca 3 měsíce, ale pojišťovna by vám měla uhradit celou částku za návštěvu (ale mějte třeba angínu a čekejte na antibiotika tři měsíce :-)) a nebo můžete do soukromé praxe, kde pojišťovna hradí jen malou část. My se podíváme blíže na variantu číslo dvě.

Jak už jsem zmínila, tak jako tak si musíte domluvit schůzku a to se tady dělá většinou online. Existuje tu webová stránka/aplikace HealthEngine, kde si navolíte, jakého doktora chcete (zubař, chiropraktik, fyzioterapeut nebo tzv. GP - General Practitioner, náš obvoďák s jediným rozdílem, že tady dělá obvoďák tak nějak všechno - gynekologa, alergologa, kožního...) a přibližnou lokalitu (protože rozloha Perthu je 5 386 km²). V dalším kroku si vyberete, že chcete Bulk Billing GP, což znamená, že návštěva je pro Australany hrazena v plné výši Medicare (australské zdravotní pojištění) a pro "cizince" je cena jakž takž přijatelná. No pak si samozřejmě vyberete den a hodinu a je to. Každá soukromá praxe má i hodnocení od pacientů, takže si samozřejmě vyberete ty nejlépe hodnocené, aby se vám dostalo za ty prachy nejlepší péče.:-) Deseti minutová návštěva stojí většinou 65 AUD, s tím že pojišťovna vrátí okolo 38 AUD. Pokud potřebujete delší konzultaci (20ti minutová návštěva), platíte 100 AUD. Pokud trápí něco třeba vás i vaše dítě, musíte si zarezervovat schůzky dvě - klidně i hned po sobě, ale zaplatit obě. Pořádek musí být.

Většinou vás vezme doktor načas, ale samozřejmě se může stát, že si počkáte max 20 minut. Třeba mně se nedávno stalo, že měli opravdu na pilno ten den a sice mě vzali na čas, ale doktor už se mnou můj problém řešil hned ve dveřích a bylo vidět, že je opravdu ve spěchu a chce mě mít co nejdřív z krku. Takže se pak vlastně zapomenu zeptat na milion věcí a třeba si i zapomenu nechat předepsat léky, pro které jsem tam původně tak nějak šla (což si samozřejmě uvědomím, až opustím ordinaci), no a tím pádem si musím domluvit další schůzku, aby mi napsal recept. Moc nerozumím těch jejich cenám, ale protože tam teď chodím pravidelněji, už mi účtují jen 30 AUD (pojišťovna vrací cca 17 AUD zpět, čemuž už vůbec nerozumím).

No a pak se jde do "lékárny". Nebo spíš obrovitánské drogérky, kde najdete všechno. Zadní část mají většinou vyhrazenou právě pro příjem receptů a výdej léků (vzadu, abyste prošli kolem všech těch jejich produktů a nakoupili co nejvíc). Odevzdáte recept, dostanete pípák, co začne pípat a bzučet, jakmile je vaše objednávka připravena, což je vždycky minimálně deset minut, abyste mezitím pokoupili, co nepotřebujete. Lékárníci mezitím najdou váš lék, na počítači napíší pro koho to je, co je to zač, jak často to užívat, atd. Vytisknou na nálepku a nalepí na krabičku. No a to vše pak jdete zaplatit na pokladnu, která je vepředu obchodu, abyste ještě stihli obkouknout, co mají v policích. S proplácením léků je to pak taky vtipné. Systém opět absolutně nechápu, ale co jsem tak trochu vypochopila, tak hodnota účtenky za léky musí být mezi 38-50 AUD, aby vám vrátili nějakou část. To že máte třeba součet tří účtenek dosahující tuto částku už neplatí. Tak nevím. 

Reklamy

Měla jsem už několik stížností, že svůj blog poslední dobou hodně flákám. Jenže jakmile člověk někde žije už dýl, na spoustu věcí si zvykne a nepřijdou mu zajímavý (a taky musím přiznat, že i zapomínám, jak to třeba funguje v Česku, přestože jsem tam žila o 26 let dýl). Tenhle příspěvek nebude žádná esej, ale jen krátká poznámka, která mě prostě nenechá chladnou a nepřestanu se divit. 

Letošní zima byla mnohem chladnější než loňská a bylo to utrpení (tenké stěny, okna bez těsnění, žádné topení jen slaboučký přímotop), takže jsem většinu večerů trávila zachumlaná v posteli pod peřinou a sledovala jsem televizi (i tak se přece člověk naučí spoustu anglických slovíček:-)). Vím, že si v Česku stěžujeme na reklamy, ale to není nic v porovnání s Austrálií. Reklama je tu každou chvilinku a většinou jsou to pořád ty stejné reklamy dokola (i ve stejném pořadí). U nás je reklama před filmem/pořadem, několikrát během a pak po. Tady to nemá vůbec žádný řád. Třeba začnou úvodní titulky filmu a najednou reklama. Nebo chybí poslední minuta filmu (nebo jen titulky) a reklama. A ne že by si teda pak ten konec odpustili...po reklamě přehrají zbytek a začne hned další pořad. Reklamy tu ani nemají znělky (jak u nás). Prostě je pořad a zničeho nic reklama a pak zase zničeho nic pořad. No prostě zajímavý. Nebo ne? :-)

Pěkný den.

Broome

Konečně se nám podařilo dojet do cíle. Musím říct, že Broome se mi líbí. Takové menší městečko (14 500 obyvatel a v sezóně až 45 000), všechno je tu do deseti minut autem, což o Perthu se říct nedá, takže je to příjemná změna. Centrum městečka se skládá z několika pěkných uliček s obchůdky, především s perlami, (Broome je známá perlařská oblast) a galeriemi s pěknýma barevnýma obrázkama. Po městě se vyskytují cedule s historií perlařství, což zpestřuje procházku. Je tu i oblíbená oblast China Town se spoustou obchůdků s oblečením (jak u nás Vietnamci) a zase ty perly. Zastavujeme se na tzv. brunch (něco mezi snídaní a obědem (breakfast+lunch)). Ceny jsou tu podobné jak v Perthu, i když Perth má být údajně nejdražší z celé Austrálie. Po obědě se stavujeme na japonský hřbitov. Je to opět kouzelné. Japonci tu mají svůj hřbitov, protože jsou velmi dobrými perlolovci a tak se tu vyskytovali hojně. Většina z nich zahynula kvůli silným mořským proudům nebo se prostě utopila. 

japonský hřbitov

Ze začátku se potápělo bez jakéhokoliv vybavení. Běloši většinou nutili místní Aborigince, aby pro ně perly lovili bez nároku na jakoukoliv odměnu. Později někdo přišel s nápadem těžké mosazné masky, která se však  zprvu neujala. Až po několika letech se perlolovci k nápadu vrátili a potápěčský oblek se stal velkým hitem. Hlava masky se skládala ze tří částí - ramenní, hlavové a obličejové. Byl to celkem proces se do toho nasoukat. Na lodi byl pak komunikátor, který pomocí různých signálů komunikoval s potápěčem a utahoval či povoloval dýchací trubici. 

Poté se naše kroky ubírali konečně k super známé pláži Cable Beach, která získala svůj název podle obrovského komunikačního kabelu, který spojoval Broome s Indonésií. Pláž má nádhernou barvu nejen průzračné vody ale i písku. Na rozdíl od Perthu je tu celkem dost palem a občas i nějaký ten stín na pláži, který v Perthu jen těžko pohledáte. Stejně tak jako pronájem lehátek a slunečníků, jak je v našich evropských letoviscích zvykem. v Perthu nenajdete ale v Broomu ano. Je to docela výdělečný business - dvě lehátka a slunečník 25 AUD na půl dne. Místní pronajímají také body a paddle boardy. Že bych si něco podobného otevřela v Perthu? 

Také kolem pláže je to krásně upravené, zelené, útulná občerstvení, palmy... Fakt jsem z toho nadšená! V podvečer se na pláži objevuje stádo velbloudů. Pravděpodobně nejoblíbenější broomská atrakce. (60 min za 90 AUD) Původně jsme mysleli, že na lákavou projížďku půjdeme, ale pak jsme se rozhodli, že si to necháme na místo, kde je to víc tématické (třeba Emiráty). 

Cable Beach

Spousta lidí se svýma offroadovýma autama se začala sjíždět na pláž na západ slunce. Všichni vytáhli kempovací židličky a šampaňské nebo pivo. Nastala tma a všechno najednou utichlo. Mrtvo. Tak jsme si uvařili večeři a jeli kousek za město kempovat na černo. A tak jsme celý týden jsme chodili spát se slepicema, protože se tu stejně po večerech nic nedělo.

Vtipné bylo, že jakmile jsme dorazili na pláž, hned se na nás šklebila značka s krokodýlem a nápisem, že je pláž zavřená. Naštěstí za chvíli přijel life guard (čti Mič Bjúkenen) a změnil nápis na tabuli, že poslední krokodýl byl viděn předchozí den ve 14:30 a tudíž je opět bezpečné vesele skotačit ve vodě. No jo, ale jak poznám takovýho krokodýla, že mě ohrožuje? U žraloka vidím ploutev, ale u krokodýla? To už jen asi cítím jeho zuby. 

Další den jsme vyrazili na Town Beach, která je známá především přírodním úkazem Staircase to Moon - schody do nebe. Při úplňku se na hladině oceánu vytváří odraz, který působí dojmem schodů. To nám bohužel o pár dnů uteklo. Town Beach je také známá tím, že se zde každý čtvrtek konají markety s levným asijským jídlem a živou hudbou. To nám naštěstí neuteklo, tak jsme si pěkně zaplnili žaludky a bylo. Town Beach však asi není určená na koupání, protože pokaždé, když jsme tam přijeli, tak byly na pláži cedule "Pozor krokodýl".

Staircase to Moon

Jeden den jsme se vypravili na výlet do Cape Levenque, cca 200 km od Broomu. Polovina z toho je cesta pro čtyřkolky.  Takže v Karijini jsme nemohli do jedné oblasti, protože nejsme přece čtyřkolka a teď už zase jsme. Aby se v tom čert vyznal.  Cape Levenque je oblast, kde jsou nádherné červené skály přímo na pláži. Další ráj na zemi! 

Cape Levenque

Naše cesta se ubírala dál směr One Arm Point, aboriginská oblast. Před lety odsud sběrači perel vyhnali místní. Ti se sem odvážili vrátit až po letech a museli začít od píky. Vytvořili si vlastní vesničku, ze všeho co našli. Založili si i vlastní školu, kde se vyučovalo hlavně aboriginské kultuře a jazyku plus lovení ryb. Vesnička začala dostávat příspěvky od státu a od té doby byste už jen těžko tuto historii hádali - všude jsou luxusní domy a luxusní auta (aneb jak efektivně využít dávek).

One Arm Point

Po cestě zpět do Broomu se nám za tmy bohužel podařilo přejet malý klokánče. Hroznej pocit. Objevilo se tam zničeho nic a už nešlo zabrzdit. Jen jsem slyšela, jak mu lebka praskla o spodek našeho auta a všechno pokřupalo. Děs a hrůza. Nechť je mu země lehká. 

Jeden z našich dalších výletů se odehrával na krokodýlí farmě. Přišli jsme právě na ukázku krmení krokodýlů s řádným výkladem. Každý si mohl vyzkoušet držet opatrně malého krokodýlka. Překvapivě to bylo příjemné. Ne slizké, ne suché, příjemně studené. 

O krokodýlech jsme se dozvěděli, že jsou to velmi teritoriální zvířata. Jakmile si na nějaké místo zvyknou, nikdo je od tam nedostane. Tak je to i s výběhem. Takže není možné do výběhu dodatečně dodat nového krokodýla, protože ti stávající by ho zabili. Musí se do výběhu dávat ve stejnou dobu. Takže to prostě znamená spousta výběhů. Většina krokodýlů sem byla poslána, protože na někoho zaútočili a jsou pro společnost nebezpeční. Takové odkladiště nepřizpůsobivých. Říká se, že pokud na vás zaútočí krokodýl, máte ho píchnout do oka. Jenže to není tak úplně pravda. Krokodýli mají na oku další blánu, pro lepší vidění ve vodě, a tak je jejich oko těžké podráždit. Podle průvodce je lepší se krokodýlům radši úplně vyhnout a respektovat jejich teritorium. Když už se ale stane, že vás napadne, máte se pokusit mu nacpat klacek do tlamy. Mají tam totiž speciální přepážku pro dýchání a potravu. Můžou buď jíst nebo dýchat. Takže když tu přepážku trefíte ve správný čas, může se vám podařit, že se krokodýl utopí. A to bude teprv historka!

Krokodýli jsou trpěliví. Pěkně si svou kořist nejprve očíhnou, jaké má zvyky a tak. Pak když to  oběť nečeká, zaútočí. Krokodýl může vydržet pod vodou 2,5-3 hodiny na jeden nádech. Svou potravu nekoušou, ale rovnou spolknou a nechají rozložit v žaludku. V období sucha jim stačí např. jedno kuře týdně. Mršinama se neživí, protože ví, že by z toxinů mohli mít otravu krve. Raději se vrhnou na čerstvé maso, které si na té mršině neopatrně pochutnává. Krokodýli mají dvě řady zubů, když jeden vypadne, aby mohl být rychle nahrazen. Velmi poučné.

Výlet povedený a teď už nás čekají jen dva dny cesty domů, kdy musíme urazit 2222 km. 

Více fotek zde.