Norsko - Jotunheimen NP, Galdhøpiggen

Člověk by řekl, že v červenci bude v práci busy a volno jen tak nedostaneme, obzvlášť když to bylo minule 5 dní. Ani jsme se nenadáli a máme další 3 dny volna. Takže tentokrát se vydáváme hned po práci směr Jotunheimen.

Jotunheimen (v překladu Domov obrů) je horská oblast o rozloze přibližně 3500 km² v jižním Norsku patřící do Skandinávského pohoří. Nachází se v něm 250 a z toho 29 nejvyšších hor (obrů) Norska, včetně té nejvyšší Galdhøpiggen (2469 m), kam jsme samozřejmě mířili.

A nejen že jsme chtěli vyšlápnout na nejvyšší horu, ale také jsme jeli po cestě nejdelším silničním tunelem na světě, který má 24 km 510 m - Lærdal Tunnel. Stavba tunelu trvala 5 let (1995-2000) a stála 1082 bilionů NOK (x2,6 CZK), což ani nevím, kolik je. Tunel sice nemá žádné únikové východy v případu nouze, ale má nainstaované senzory na nouzových telefonech umístěných každých 250 m a hasících přístrojích umístěných každých 125 m. Jakmile někdo zvedne telefon nebo hasící přístroj, automaticky se v tunelu rozsvítí cedule "Otočte se a opusťte tunel" a na jeho koncích "Tunel je zavřený". Pro tyto případy je tunel na 15 místech rozšířen, aby se tu mohly otočit jak karavany tak autobusy. Při vjezdu a výjezdu z tunelu je také nainstalována kamera, která zaznamenává, kolik aut do tunelu vjelo a kolik jich vyjelo. Překvapivě tu také najdete rádiový a mobilní signál. Ptáte se, jak je to s kvalitou vzduchu v tunelu? I o tu je tu postaráno a to dokonce dvojím způsobem: ventilací a speciální čističkou vzduchu. To je ale panečku tunel, že?:-)

Ještě než se dostaneme k samotnému výstupu na nejvyšší horu, rozhodně bych chtěla zmínit horskou zpoplatněnou cestu nedaleko vesničky Fortun (80 NOK, platba pouze kartou), která vede na okraji národního parku a kde jsme strávili první noc. Pokud můžete, naplánujte si, ať tudy jedete při západu slunka. Ty hory a červánky, kolem pasoucí se ovečky... To je prostě nádhera!

Cesta dál pokračuje kolem několika odpočívadel u překrásných horských jezer a pokud rádi fotíte jako já, najdete tady hned u silnice "kamenné okno", které je pro focení jako stvořené. My tady strávili přes půl hodiny. :-)

Každému výletu většinou předchází googlování a jinak tomu nebylo ani při zjišťování informací ohledně Galdhøpiggenu. Dočetla jsem, že jsou dvě cesty, jak se tam dostat. Buď náročnější, delší a zadarmo (od Spiterstulen Turisthytte, 1111 m.n.m., 4 hodiny nahoru) nebo kratší, jednodušší a za peníze (od Juvasshytte, 1850 m.n.m., cca 2,5 hodiny nahoru, mýto 100 NOK, průvodce 250 NOK/os). Asi už tušíte naši volbu. A kdo ne, tak to byla ta zadarmo.

Ale jak se říká člověk míní, život mění. :-D Hendrik totiž omylem zadal do GPS variantu z Juvasshytte, což nám došlo až po zaplacení mýta. No a když už jsme zaplatili, tak jsme si řekli, že se vydáme k turistické chatě a uvidíme, jaké máme možnosti. Když jsme dojeli na parkoviště, bylo tu celkem dost aut a lidi se hromadili u informační cedule, z čehož jsme odvodili, že jdou asi na horu s průvodcem. Nikde jsme však žádné podrobné informace nenašli a tak jsme šli rovnou za průvodci. Teprve od nich jsme se dozvěděli, že se nedoporučuje chodit bez průvodce nebo bez vybavení pro přechod přes ledovec a předchozích zkušeností. Však jakou jinou odpověď jsem očekávala, mají z toho peníze... Takže jsme začali řešit dilema, jestli je opravdu nezbytné si brát průvodce nebo to jde i bez něj. Nakonec jsme si řekli, že 250 NOK na osobu nás nezruinuje a alespoň budeme mít nový zážitek.

Výstup na nejvyšší horu s průvodcem se koná 2x denně a to v 10:00 (od 1.6. do 23.9). a v 11:30 (od 7.7. do 4.8.). Nic nemusíte předem zamlouvat, stačí dojet na místo a koupit si lístek. Minimum je 5 lidí ve skupině, nás bylo asi 50. Musím říct, že jsme měli štěstí, protože jsme skoro nic z toho nevěděli předem a byl teprve začátek července, takže čas 11:30 byl v provozu teprve týden a ten v 10:00 bychom, než jsme se rozkoukali, nestihli.


Jelikož jsme měli skoro hodinu a půl času, šli jsme se pomalinku nabalit do auta. Najednou se u nás objevil hlídač parkoviště (což jsem se jen mylně domnívala) a řekl nám, ať si auto přeparkujeme o jedno místo doleva. Normálně se nepouštím do žádných sporů a hádek, ale tak nějak jsem byla v rozpoložení, že si nenechám nic líbit a začala jsem se s ním hádat, že nic přeparkovávat nebudeme. On to po chvilce vzdal a já se cítila jako vítěz. Asi tak na minutu. Pak se samozřejmě ozvalo moje svědomí a já se cítila jako blbec, že jsem se kvůli takové blbosti hádala a byla na někoho nepříjemná. Zároveň mi došlo, že došlo k malinkatému nedorozumění. On si myslel, že jsme zaparkovali jako idioti v rozestupu od druhého auta tak, že by mezi nás mohlo zaparkovat ještě jedno auto a přitom si neuvědomil, že on nás na to místo navigoval. Akorát od našeho zaparkování a tohoto incidentu nás dělilo třeba 20 minut, takže někdo, kdo vedle nás parkoval, už odjel a vzniklo tak jedno volné místo. Nicméně jsem se snažila na všechno zapomenout a nenechat si zkazit den.

V 11:15 jsme měli sraz u informační tabule, kde jsme následně obdrželi instrukce a horolezecké úvazky. Tomu však předcházelo, že někdo ty úvazky musel donést... a ten někdo byl náš údajný hlídač parkoviště... a co víc? Z hlídače parkoviště se stal průvodce. Vtipný? Tak já tomu ještě dodám korunku. Hlavní průvodce nás rozdělil na dvě skupiny - norsky a anglicky mluvící. Víte, kolik nás bylo v anglicky mluvící? Dva. My dva. A průvodce pro anglicky mluvící byl "hlídač parkoviště". Bože! Jak mně bylo trapně!!!!

No co už, jen s tím strávím nadcházejících cca 6 hodin. Takže trapas netrapas, výlet mohl začít. Asi po hodince docela příjemné chůze jsme došli na začátek ledovce, kde byla půlhodinová pauza, ve které naši průvodce připravovali lana - dělali na nich uzly, ke kterým jsme se následně připnuli karabinami na našich prsních úvazcích. Lano slouží pro případ nouze, kdyby ledovec pukl a rozevřel se na tolik, že by do něj někdo mohl spadnout. Při pohybu na ledovci musíte dodržovat bezpečné rozestupy a lano mezi sebou mít správně napnuté (ani ne volné, ani ne úplně napnuté), aby se snížila případná síla působící na lezce, který by nečekaný pád zachytával.


Samotný přechod ledovce trval asi 50 minut a pak nás ještě čekala asi půlhodinka v nejvyššímu vrcholu hory, kde byl překvapivě bufet. By mě zajímalo, jestli tam obsluha přespává nebo to každý den chodí s báglama plnýma zboží.:-) Což teda úplně nechápu jak, protože právě ta poslední půlhoďka byla nejnáročnější. Místy uklouzaný polorozpuštěný sníh, místy štěrk a místy uklouzané šutry. Takže třema slovy: pěkně to klouzalo!

Ale rozhodně to stálo za to. Výhled byl krásný, akorát celkem foukalo. Co bych jinýho ale čekala, že?:-) Sestup byl snad ještě náročnější jak výstup, páč to klouzalo minimálně dvojnásobně. Pod vrcholkem jsme se zase celá skupina navázali na lano a vyrazili zpátky na parkoviště. Mezitím co jsme byli na výletě, sníh na ledovci začal tát a posledních asi 20 m byla naprostá břečka, takže jsme se bořili až po kolena do té ledové vody. Ale buďme rádi, že to bylo až na konci. Představa, že jsem v těch mokrých botách celý den....


Kousek od Galdhøpiggenu je turistická vesnička Lom, která je známa především pro svůj dřevěný kostel Stavkirke z 12. století. V celém Norsku najdeme podobných kostelů pouze 29, z nichž jeden z nich spadá pod UNESCO (Urnes Stave Church).

Nadupaný program celého dne nás pěkně vyčerpal a tak nezbývalo než si najít nějaké pěkné místečko k rozložení stanu. Od našeho dalšího cíle nás dělilo asi 100 km a tak jsme doufali, že někde něco k přespání najdeme. A ono nic. Ačkoliv je v Norsku povolené kempovat skoro všude, kde to není vysloveně zakázané (o tom zase někdy příště), v téhle oblasti byly skoro všude cedule právě se zákazem. Už jsme se báli, že budeme muset jít do kempu, když v tom Hendrik uviděl odbočku, na jejímž konci na nás čekala divoká řeka a místo zvané Knight's Leap. Sice sem chodí na kukandu celkem dost turistů, i přesto jsme se rozhodli, že si právě tady přímo na skále u řeky rozděláme stan. A byl to super nápad. Spalo se tu jedna báseň.

Více fotek zde a zde.