Daně, zdravotní a sociální pojištění v Norsku

Uznávám, že tenhle článek není asi pro každého, ale mně přijde zajímavé se daním trochu pověnovat. Jedu přece jen do Norska hlavně za výdělkem a tak mě zajímá, na co mám a nemám nárok.

Pokud pracujete v Norsku, musíte tam samozřejmě odvádět i daně. A jak už jsem zmínila v minulém příspěvku, každý pracující v Norsku musí mít svou daňovou kartu, jinak by mu byl plat daněn 50% srážkou. Velikost daně a tím i velikost srážkové daně závisí na výši vašeho příjmu. Průměrná daňová sazba je 1/3 vašeho platu (měsíční sazba pro většinu příjmových skupin představuje zhruba 36% a pro vyšší platové tarify až 45%). Nadbytečná daň vám bude vrácena následující rok. Pokud budete v Norsku dobu kratší než dva roky, tak máte nárok na 10 % srážky z daně při maximální výšce vašeho hrubého příjmu 40 000 NOK. Žádost o vrácení daně musíte předložit do 30.dubna. Většinou již bývá vyplněná v předstihu a zaslaná v dubnu poštou na vaši adresu. 

Pro zajímavost uvedu i spotřební daně - na většinu zboží a služeb je DPH vybíráno ve výši 25%. Pro potraviny je DPH 14%. Zvláštní daně jsou pak pro alkohol, tabák a auta.

Jakmile začnete v Norsku pracovat, stáváte se v oblasti zdravotní péče a pojištění součástí norského systému sociálního pojištění (folketrygden). Proto se nezapomeňte před odletem odhlásit na pojišťovně. Pokud onemocníte, musíte na tuto skutečnost upozornit svého zaměstnavatele během prvního dne nepřítomnosti v zaměstnání. Jen za této podmínky obdržíte nemocenskou od prvního dne nemoci. V případě nemoci nepřekračující délkou nepřítomnosti v zaměstnání tři dny stačí zaměstnavateli vaše upozornění (egenmelding), tuto možnost lze využít maximálně čtyřikrát během 12 kalendářních měsíců, od čtvrtého dne je třeba doložit doklad od lékaře. Soboty a neděle jsou počítány jako dny nemoci v případě, že onemocníte během víkendu. Váš zaměstnavatel by měl obdržet vyjádření lékaře v nejkratším možném termínu. Nárok na nemocenskou získáváte po 14 odpracovaných dnech v zaměstnání. Tato dávka odpovídá vašemu plnému platu a daň z této dávky je odváděna v obvyklém rozsahu. 

Většina nemocnic spadá do působnosti veřejných orgánů na centrální, regionální nebo místní úrovni. V Norsku je velmi malý počet soukromých nemocnic. Léčba a pobyt ve veřejných nemocnic se poskytuje zdarma. Pacienti se spolupodílí platbou za léky a za návštěvu lékaře. U některých léčebných postupů, kdy náklady na léčbu překračují povolené maximum pro spoluúčast, jsou léky poskytovány zdarma.

Češi pracující v Norsku jsou také po celou dobu svého zaměstnání součástí národního systému sociálního zabezpečení a to i jeden měsíc po skončení pracovní smlouvy, za podmínky, že po tuto dobu pokračují v pobytu na norském území.

Po ukončení pracovního poměru v Norsku je vhodné si nechat před odjezdem do České republiky vystavit formulář U1, který pro potřeby úřadu práce plní funkci potvrzení o zaměstnání. Zároveň potvrzuje dobu sociálního pojištění, která bude brána v úvahu při přiznání podpory v nezaměstnanosti v České republice. O vystavení formuláře U1 (E 301) lze požádat i korespondenčně z ČR, nicméně se doporučuje obstarat si jej hned po ukončení zaměstnání ještě za pobytu v Norsku. Žadatel kontaktuje místní norský úřad práce a dodá veškerou dokumentaci týkající se jeho zaměstnání v Norsku. Pro tyto účely využije speciální formulář, ke kterému je nutné doložit vyplněný formulář PB-2105. Tento formulář si nechává žadatel vyplnit a potvrdit od všech svých norských zaměstnavatelů. Oba formuláře jsou k dispozici zde.

Práce v Norsku - co zařídit

Kdo by to kdy řekl takhle na začátku roku 2014, že se ze mně stane taková cestovatelka. Člověk vyjede, naučí se nebo zdokonalí si jazyk a hlavně se otrká, což mi přijde jako šíleně důležitá věc. Otrkat se tak, že už se ničeho nebojí a bere život jako výzvu.

A teď tu jsme, začátek roku 2018 a já se připravuju na další takovou svou výzvu. I když nad tím teď tak přemýšlím, tak už to pro mě ani výzva není. Prostě si sbalím svý saky paky a pojedu. Cestu máme naplánovanou (autem a se zastávkou v Estonsku), ubytování máme zařízené - budeme bydlet hned u hotelu ve staff housu (dvoulůžkáč za 5590 NOK včetně elektřiny), práci máme taky a máme zaplacené i na první měsíc teplé obědy, než zjistíme co a jak (882 NOK/osoba/měsíc). Takže v porovnání s Austrálií, kde jsem měla dopředu zařízenou jen školu a ubytování, úplná pohodička.

Norsko údajně patří mezi nejdražší země (spotřebitelské ceny jsou v průměru 2,5x vyšší než v Česku), ale to se říká i o Austrálii a neměla jsem nejmenší problém. U drahých zemí je výhoda, pokud se umíte uskromnit, že tomu většinou odpovídá i výše výdělků. A ani pro Norsko toto pravidlo není vyjímkou.

Hlavní sezónou je v Norsku období od května do září, kdy se sem sjíždí turisté z celého světa. Takže naštěstí není potřeba umět norsky a měla by vám úplně vystačit angličtina. Ideální je však začít hledat práci už od února, protože věřte tomu, že zájemců pracovat přes léto v Norsku je opravdu hodně a vy přece chcete být mezi prvními.

Pracovní smlouva je první a nejdůležitější věc, kterou je potřeba mít k tomu, abyste mohli vyřídit další náležitosti: registraci na policii, daňovou kartu, norské identifikační číslo, bankovní účet a to v tomto pořadí.

Většina z listu lze vyřídit na jednom centralizovaném místě SUA (středisko pro zahraniční pracovníky). Nejprve se však musíte zaregistrovat online na udi.no, kde si vytvoříte uživatelský účet, vyplníte žádost a zažádáte si o termín schůzky na místní policii. Každý, kdo chce být v Norsku déle než tři měsíce, musí být zaregistrován na policii v místě svého bydliště. K vydání potvrzení je nutné předložit právě pracovní smlouvu a pas. Jakmile potvrzení o registraci máte, je potřeba zajít na finanční úřad (také v SUA) a zažádat o daňovou kartu - obsahuje údaje o sazbě vaší daně z příjmu. Tu musí mít každý zaměstnanec, aby za něj zaměstnavatel mohl daně odvádět. Pokud byste si ji nezařídili, zaměstnavatel by za vás musel odvádět 50% z vašeho platu. No a poslední, co si na tomto místě zařídíte je Norwegian identity number (tzv. D-number). Toto číslo musí mít každý norský občan i cizinec, který v Norsku pracuje po dobu max 6 měsíců (pokud je smlouva uzavřena nad šest měsíců, žádá  se o National ID number). A pak už šup šup do banky založit účet.

V Norsku neexistuje něco jako je u nás minimální mzda. Pro některé odborné profese jsou stanoveny minimální mzdové tarify, ale jinak je výše mzdy upravena kolektivníma smlouvama. Běžná základní hodinová sazba v hotelnictví se prý údajně pohybuje kolem 160 NOK (před zdaněním). My máme ve smlouvě, že budeme pracovat 35,5 hod týdně. Přesčasy se pak v našem případě řeší náhradním volnem, což mě celkem mrzí, protože když člověk ví, že bude pracovat jen pět měsíců, radši bych já osobně zatla zuby a makala, co to jde, abych si pak mohla užívat cestování a následné nic nedělání.

Normálně tedy může zaměstnanec dostat i příplatky za práci v noci, svátky a zmiňované přesčasy, pokud to smlouva (jako v našem případě) neupravuje jinak. Dalším bonusem pak je příspěvek na dovolenou vyplácený po uplynutí kalendářního roku, který je cca 10,2% z hrubé mzdy a moje oblíbená vratka daně z příjmu. První dva roky vrací finanční úřad 10% z odvedené daně.

Více o daních a pojištění příště.

Vokurka pokračuje - směr Norsko

Měsíc se s měsícem sešel a já se rozhodla, že tahkle to nejde. Zaběhnout do starých kolejí, chodit od pondělí do pátku do práce za pakatel... To není nic pro mě. Obzvlášť teď, když se mi otevřeli oči a vím, že se dá žít i jinak. Dámy a pánové, držte si klobouky! Tentokrát vyrážíme směr Norsko. 

Hodně lidí se mně ptá, proč zrovna Norsko. Austrálie je přece pravý opak. Jenže moje australské dny už jsou sečteny a na světě je přece tolik krás. A Norsko je nejen krásné, ale dobře se tam i platí.:-)

Norsko s hlavním městem Oslo a počtem 5 252 200 obyvatel sice není členem Evropské unie, ale občané České republiky mohou od 1.5.2009 pracovat bez nutnosti pracovního povolení. Měnou je tedy norská koruna (NOK) a její kurz je cca 1 NOK = 2,63 CZK.

Jak najít práci? Je několik způsobí. Někteří volí agentury, které si za zprostředkování účtují neuvěřitelné sumy, jiní jedou na blind a doufají, že práci najdou. Tahle taktika je především pro otrlé a vytrvalé šťastlivce. A asi nejpopulárnějším způsobem je internet. Existuje spousta webovek, některé v angličtině, jiné v norštině. Mě nejvíc zaujala stránka glassdoor.com. Takže jsem si napsala životopis v angličtině, průvodní email a posílala do všech hotelů v Norsku. Po čase jsem dostala z jednoho hotelu odpověď, že by se mnou a Hendrikem (můj estonskej kluk, co jsem ho potkala v Austrálii a cestovala s ním po Asii) chtěli udělat Skype interview.

Jenže to co se odehrávalo po Skypu byla jedna velká tragedie. Hotel si totiž objednal agenturu na zprostředkování, ta měla s uchazeči udělat pohovor a vytvořit jim profil. Slečna byla sice sympatická, ale bylo vidět, že je ve firmě nová a pořádně neví, co dělá. Všechny otázky četla z papíru, a když jsme se jí zeptali, zda by nám některou z nich mohla říct jinýma slovama, abychom jí lépe porozumněli, sama nevěděla na co se ptá...

Takže po téhle zkušenosti jsem si řekla, že beru osud do vlastních rukou a nebudu se spoléhat na někoho jiného. Šla jsem tedy na na google mapy a našla si turistickou oblast Hardanger. Hned jsem se do toho místa zamilovala. A kdo by taky ne?! :-)

Začala jsem na mapě hledat všechny hotely okolo Hardangerského fjordu a jeden za druhým jsem je začala obepisovat. Asi den na to se mi ozvala personalistka z hotelu Ullensvang v Lofthusu.

Po několika vyměněných emailech nás Christine poprosila, zda bychom jí mohli poslat referenční dopisy a kontakty na předchozí zaměstnavatele. Žádný problém. Vždyť mám v Austrálii spoustu známých a ti nám potvrdí cokoliv, i to že jsme profesionální uklízeči. ;-) Původně jsem nevěřila, že budou reference ověřovat, ale stejně jsem to pořádně podchytila a nemusela jsem se tak ničeho bát, což se mi i vyplatilo, protože se opravdu s těma australskýma kontaktama spojili. Teď už nám nic nebránilo ve Skype pohovoru a následném získání pozice pokojských.

Ruka je v rukávu, smlouva podepsaná.:-)

Co vyřídit po návratu

Když se člověk vrátí zpátky po delší době ze zahraničí čekají ho minimálně dvě povinnosti: přihlásit se zpátky na pojišťovnu (pokud byl vycestovaný déle jak 6 měsíců - čti zde) a nahlásit se na pracovní úřad.

Na zdravotní pojišťovnu by se mělo zajít co nejdříve, protože povinnost platit pojistné vzniká dnem návratu z ciziny. Jediné co potřebujete je doklad o uzavřeném zdravotním pojištění v cizině a jeho délce. Mně například stačil doklad od agentury (Alfa Agency), který byl na hlavičkovém papíře australské pojišťovny s mým jménem a délkou pojištění.

Další povinností, pokud si nechcete platit zdravotní pojištění sami, je pracovní úřad. Zde také doporučuju, čím dříve, tím lépe. Všeobecně se však doporučuje do tří dnů. Stačí tam zajít, vyplnit žádost a oni vám dají termín první informační schůzky. Takže se nelekejte, že hned po návratu musíte utíkat do práce.

Myslete si také na to, že stále máte nárok na vrácení daní za odpracovanou část roku. Takže se přihlaště na ato.gov.au, jak jste zvyklí. Nelekejte se, pokud už vám nefunguje australské číslo (po půl roce bez dobití kreditu se simka zablokuje). Stačí, když si vytvoříte nový log in. Zadejte jinou emailovou adresu, než kterou jste použili při svém prvním přihlašování. Přijde vám na tento email kontrolní kód. Zadáte ho, vytvoříte si heslo a tradá. Sice se vás systém bude ptát, zda máte australské číslo, ale vy si můžete vybrat místo toho variantu se třema kontrolníma otázkama, které si sami zvolíte. Pak už jen stačí propojit váš nový účet s tím původním. A to uděláte tak, že zadáte Gross Amount ze svého Payment Summary za poslední dva roky a zadáte číslo svého bankovního účtu. Možná to teď zní složitě, ale jakmile budete v tom systému, všechno se vám krok po kroku ukáže. A ještě malá poznámka, nezapomeňte si snížit základ daně o povolených 300 AUD bez nutnosti dokládání jakýchkoliv účtenek a zažádejte si o navrácení daní za nevyužité Medicare. Pokud si nebudete vědět rady, za menší poplatek vám ráda pomůžu.:-)

A poslední, neméně důležitá věc, vrácení australského důchodu (tzv. superannuation). Zaměstnavatel má ze zákona povinnost vám platit důchod, ale jelikož opouštíte trvale zemi a důchod v Austrálii pobírat nebudete, můžete si zažádat o jeho předčasné vyplacení. Jak to udělat záleží na částce, kterou máte na superannuation účtě. Pokud je to do 5000 AUD, postup je velmi jednoduchý. Stačí vyplnit formulář zde. Pokud máte splněny základní podmínky jako je vypršení/zrušení víz a trvalé opuštění země (Austrálie), měly by vám peníze přistat na účtě tak během dvou týdnů (oficiálně si však vyhrazují minimálně 4 týdny). Nutno podotknout, že se vám vrátí 65% z celkové částky (35% je daň za přečasný výběr). 

Pokud máte ovšem částku nad 5000 AUD, zde je postup trošku složitější. Musíte si už v Austrálii zajít třeba do knihovny nebo na policii, aby vám úředně ověřili cestovní dokument (pas). Bez tohoto kroku si nejsem jistá, jak by se z Česka řešilo. A pak už záleží na společnosti, u které máte superannuation zřízeno. Já musela např. vyplnit tento formulář pro HostPlus a zaslat ho poštou spolu s úředně ověřenou kopií mého cestovního dokladu a dokumentem stvrzující můj australský bankovní účet (stačí vytisknout stránku z webu, kde je viditelné jméno banky a její logo, vaše jméno a číslo účtu). Poté stačí vyplnit online formulář Certification of Immigration Status - 1194 form (zde).  A máte hotovo. Pokud vám víza ještě nevypršely nebo nebyly zrušeny, můžete si zdarma zažádat o jejich zrušení. Samotná cetifikace vašeho imigračního statusu pak stojí 55 AUD, tak se ujistěte, že je máte na účtě k dispozici.

A tohle je ode mně asi vše. Vokurka ve světe asi na chvíli docestovala. Každopádně všem děkuji za přízeň a podporu po celých dva a půl roku. Byl to nezapomenutelný zážitek a bylo mi ctí ho s vámi sdílet. A teď už si honem zajděte do nejbližší kanceláře, zjistěte si možnosti a vyražte do světa!!!!

Loučí se vaše Vokurka ve světě (teď už v Brně:-))

Návrat do Česka

Když se vrátí člověk po delší domě domů, může ho čekat šok. Svět se totiž nezastavil a funguje i bez vás. Všechno se mění a vyvíjí. Pro mě se stalo Brno novým městem - tolik nových hospod, restaurací, obchodů. Rozjela se tu hodně zdravá výživa, dostupnost alternativních potravin, sport... Kamarádi už jsou teď taky v životě jinde než skoro před třemi roky. A hlavně, člověk tu bere život hrozně vážně. Vrátila jsem se z dvou a půl roku dlouhých prázdnin, kde začátky sice byly krušné a namáhavé, ale všechno to úsilí se vyplatilo. Jsem úplně jiným člověkem. Víc si věřím, nic mi nepřijde nemožné, nestydím se mluvit cizím jazykem, naopak cítím, že se chci učit jazyk další. A jak jednou člověk začne cestovat a žít v cizině, už se toho pravděpodobně nikdy nevzdá a pořád ho to bude někam táhnout. To je i můj případ. Už jsem asi 5 měsíců doma a pořád se nemůžu dokopat najít si práci, protože si ani nejsem jistá, jestli chci v Česku vůbec zůstat. A taky se popravdě bojím toho, že zapadnu do těch starých nudných kolejí. Změnilo se mi cestováním i hodně myšlení. Dříve jsem žila jen minulostí nebo pořád přemýšlela nad budoucností a dělala si pořád nějaké plány. A když mi nevyšly, vždycky mě to dostalo. Teď je mi jedno co bylo včera a ještě víc jedno, co bude zítra. Já žiju tady a teď. Užívám si každý den, i když třeba jen odpočinkem. Nikdy bych nevěřila, že se mi tohle může někdy stát. A je to neuvěřitelná svoboda.

Hodně lidí se mě ptá, jestli se mi stýská po Austrálii. Ano, stýská. Je to úplně jiný život, životní styl, životní smýšlení. Těžko popsatelné. To musí člověk prostě zažít. A proto všem doporučuju hned vycestovat a ten pocit zažít. Ale předem varuju, že se vám pravděpodobně bude hodně těžko vracet. A před tímhle mě nikdo nevaroval.:-( :-)

Krátká zastávka v Helsinkách

Když jsem sháněla jednosměrnou letenku domů, docela jsem byla překvapená její cenou - cca 12 000CZK. Do té doby jsem si naivně myslela, že se okolo této ceny pohybuje letenka zpáteční. Nicméně domů jsem chtěla jet a tak mi nezbývalo než ji koupit. Co mě ještě překvapilo, že Hendrik zaplatil za letenku do Estonska úplně stejnou částku (na korunu přesně), jako já do Vídně. Taky bylo vtipné, že nám vyšel let úplně stejně, takže jsme letěli stejným letadlem do Helsinek a rozdělili se až tady. No a to bychom nebyli my, abychom nevyužili zastávky v další zemi a nešli prozkoumat hlavní město. Takže jsme si schválně nastavili letenky tak, abychom měli v Helsinkách alespoň 8 hodin na přestup.

Češi jsou poměrně známí tím, že nosí v sandálech ponožky. Nikdy bych neřekla, že budu jedna z nich. :-D Jenže když cestujete dva měsíce v Asii, kde je po celou dobu neuvěřitelné horko, nemáte v baťohu moc teplého oblečení. Navíc moje jediné tenisky se mi těsně před odletem z Hanoje rozpadly a tak nezbylo nic jiného než si dát ponožky do sandálů, protože teplota v Helsinkách se pohybovala ráno kolem 10 stupňů. (Naštěstí jsem si koupila pár dnů před odletem teplou bundu, protože byla za super cenu.) Takže se všem omlouvám, že jsem takto reprezentovala Českou Republiku v hlavním městě Finska. (I Hendrik se za mě styděl a chtěl abych šla po městě několik kroků za ním, což jsem samozřejmě neudělala. :-D)

Na letišti jsme posbírali informační letáky o Helsinkách a mírně si rozplánovali, kam se chceme vyrazit podívat. Přímo z letiště jede do centra vlak, což se vždycky hodí. A z centra to je všude poměrně kousek naštěstí. Co nás překvapilo, tak na to, že jsme byli v hlavním a nejlidnatějším městě Finska v pracovní den, skoro nikde nikdo nebyl. Dalo by se říct, že ulice zely prázdnotou. Až po několika hodinách se nám povedlo zjistit, že je státní svátek.

Po pravdě moc nevím, co o Helsinkách napsat. Možná to bylo únavou a tím, že jsme za poslední 4 měsíce viděli opravdu krásné věci, možná to bylo tím, že všude bylo zavřeno a nikde ani noha...

Možná kdybych viděla toto video (zde), tak bych si město užila mnohem víc. Ale asi jsme měli špatné načasování. Naše fotky zde.

Vietnam - Sapa

Už je to nějaký ten pátek (cca 5 měsíců), co jsem se vrátila ze svého velkého cestování a na blog jsem tak nějak úplně zanevřela, aniž bych dokončila svoje povídání. Můj poslední vietnamský výlet ale určitě stojí za zmínku.

Sapa, oblast ve které žije přibližně 140 000 obyvatel, je významná především a hlavně pro pěstování rýže. Jedno rýžové políčko vedle druhého Nebo lépe řečeno jedno políčko pod druhým, protože jak je vidno na obrázku, většina políček je kaskádově postavena.

V oblasti Sapa žijí dvě etnické mešiny - Hmongové a Dao. Právě Hmongové se stali našimi průvodci. Výlet jsme si zaplatili a zarezervovali v našem hotelu v Hanoji. Spousta lidí nedoporučuje agentury, protože daleko více a dalo by se říct i daleko levněji objevíte na vlastní pěst. Jenže jelikož to byl náš poslední výlet a všechna ta únava nás zmohla, rozhodli jsme se pro tu nejjednodušší cestu.

Pro přepravu jsme opět využili sleeper bus s neuvěřitelně nepříjemnou a neochotnou posádkou. Cesta trvala asi 6 hodin. Z Hanoje jsme vyráželi kolem 10. večer a do Sapa dorazili okolo 4. ráno. Naštěstí nás nechali v autobuse ještě chvíli spát, ale nikdo nám vlastně ani neřekl, že už jsme v cílové stanici a co dál. Tak jsme vylezli z autobusu a doufali, že se nám povede někoho odchytit. Opravdu každý byl nepříjemný a neochotný. Dokonce i průvodce, co nás vyzvedával. Bez jakéhokoliv vysvětlení nás naložili do minibusu a svezli pár minut k hotelu, odkud se mělo vyrážet. V hotelu jsem čekali ještě několik hodin, aniž by nám kdokoliv cokoliv řekl, až konečně dorazila naše Hmongka a my vyrazili na rýžové terasy. Hmongka vypadala tak na 13 a v šátku měla na zádech malé dítě. Jak jsme se později dozvěděli, bylo jí 20 a dítě na zádech byl její syn. Ve svém věku už je vdaná a toto je její druhé dítě. Kromě naší "maminy" se s námi vydává skupina asi pěti dalších Hmongů. Tři dívky, které vypadají na 8 let a je jim 15, jedna holčička, které byste neuhodli více jak 4 roky a je jí 8 a pak stará sešlá paní, které už jsem se věk neodvažovala hádat. A právě ta se mě ujala. Jak jsem si už ze začátku všimla a později se mi i potvrdilo, každá "průvodkyně" měla za úkol si někoho najít o koho se bude "starat" a pomáhat mu.

Cesta byla poměrně blátivá a kluzká. Chvíli se šlo z kopce a pak do kopce. Ale ta příroda! Nepopsatelná nádhera. Moje starší Hmongka se mi neustále snažila pomáhat, dělala mi podporu při strmých kopcích, přidržovala mě při chůzi po uzoučkých cestičkách.... a to vše v holínkách, krásné barevné sukýnce, halence, slušivém šátku, obřími naušnicemi a nůší na zádech. Když jsem viděla tu nůši, myslela jsem, že v ní pro nás nese oběd a bylo mi jí líto, že se s tím musí tahat. Musím říct, že se jí povedlo se mi dostat poměrně pod kůži. Jenže pozdějí jsem přišla na to, že se jedná pouze o neuvěřitelnou manipulaci a habaďuru. Na oběd jsme došli do "restaurace", kde už na nás čekalo vynikající menu. Ale zatímco my si nacpáváme pupíky, naše Hmongky se změní v zákeřné prodejkyně. Nutí nám své zboží, které si nesly celou dobu v nůších. Tady vidíte, že i přestože příroda byla nádherná, vůbec se nevěnuji jejímu popisu a celý příběh věnují svým nepříjemným a nezapomenutelným zkušenostem s vlezlými prodejci. Ano, rozumím tomu, že si potřebují vydělat, ale kazí tím zážitky turistům, kteří obdivují krásy jejich země.

Prodejkyně nás nenechaly ani v klidu najíst. Pořád nám před oči dávaly svoje "produkty" a neustále nám předhazovaly, že se o nás do teď staraly a že jsme nevděční. Jenže my si do té doby mysleli, že jsou součástí průvodcovské skupiny a že jsou placení agenturou, které jsme zaplatili nemalé peníze. Naprosto každý ze skupiny byl znechucený. Nebylo to ani úsměvné, ani jako veselá historka z cestování. Všem nám zkazily náladu. Neodešly od vás, dokud jste si prostě něco nekoupili. Takže i já jsme byla "donucena" si koupit nějakou šálu nebo ubrus (těžko říct, co to je). Naštěstí jsem alespoň usmlouvala cenu z 240CZK na 120. Paní byla sice naštvaná, ale viděla, že ze mně už stejně víc nedostane. A kdybyste viděli ty malé holčičky, jak využívaly své roztomilosti... Po této zkušenosti, když se nám někdo pokoušel nabídnout další den pří tůře pomoc nebo si s námi chtěl povídat, úplně všichni jsme je ignorovali a nemohli jsme se dočkat, až nás odveze autobus zpátky.

Když jsme procházeli vesničkami, všimly jsme si, že místní začli pracovat a ručně vyrábět své šátky, náramky, sukně, atd. až ve chvíli, kdy kolem prošel nějaký turista. Asi půl hodiny po obědě jsme konečně došli do našeho "homestay". Rozhodně to nebylo typické bydlení místních, ale spíše takový hostel, kde nás nahnali do kuchyně s tím, že pro nás mají cooking class, ale ve skutečnosti z toho bylo jen cítil, že nás využívají, abychom jim pomohli uvařit večeři. Paní domu nám ani pořádně nevysvětlila, co po nás chce a jen na nás kříčela, že děláme všechno špatně. To už nezbývalo nic jiného než se všemu jen smát.

Rozhodně bych Sapa nezatracovala, to místo je nádherné. Jen se člověk musí opravdu obrnit a doufat, že narazí na ty správné lidi, co se z něj nebudou snažit jen vytáhnout další a další peníze.

Rozhodně tedy stojí se podívat alespoň na nádherné fotky - zde.