Norsko - cesta na sever - Atlantic Ocean Road, Kristiansund, Trondheim, Severní polární kruh, Saltstraumen

Jak už jsem zmínila na konci předchozího příspěvku, přes noc začalo pršet a náš jednovrstvý stan z dob před naším letopočtem ten boj neustál. Ale bojoval statečně. Kolem čtvrté ráno mě probudilo malé kapání na stěny našeho obydlí, o hodinu později mě probudil mokrý spacák u nohou a za další dvě hodiny plovoucí karimatka. Bylo zbytečné panikařit a tak můj Jindřich (zavádím nové krycí jméno, jak se anglicky říká - just in case ;-)) jen suše pronesl, že dnes se asi placenému ubytku nevyhneme. Ale to bych nebyla já a mé hluboce bezdůvodně zakořeněné šetření, abych nenašla řešení a uklidnila tak Jindru. Ten den nás čekalo cca 600 km v autě a to by v tom byl čert, abych ty spacáky, nafukovací karimatky a stan za tu dobu nevysušila. A tak jsem začala postupně od nejdůležitějšího - spací pytle. Jeden jsem rozložila přes zaplněná zadní sedadla a druhý jsem si dala přes nohy, topení na max a už to jelo.

Atlantic Ocean Road

Naše první zastávka byla za necelou půlhodinku u Atlantic Ocean Road, 8,3km dlouhé silnice propojující několik ostrůvků s pevninou a to pomocí 8 mostů. Atlanterhavsvegen (norský název) byla otevřena v roce 1989 a vyšla na 122 mil. NOK (přes 321 mil. CZK). V Norsku je zvykem, že se na nové vystavěných silnicích platí mýtné. Jakmile se silnice splatí, mýtné se pro daný úsek zruší. A tak se stalo i tady a to po pouhých 10 letech (původně se počítalo s 15 lety, ale cesta se využívala a byla mnohem větším turistickým lákadlem než se čekalo -  v roce 2009 se dokonce stala devátou norskou nejnavštěvovanější atrakcí, za období květen až srpen se tu vystřídalo skoro 260 tis. turistů). No, nalhávat vám nic nebudu, zase takového haló to nebylo. Kdybych nevěděla, že jedu po takové celebritě, skoro bych si toho nevšimla. Ale ono svoje hraje určitě i počasí, které bylo zrovna pod psa. 

Co mě překvapilo, tak se tu dá celkem dobře kempovat, nikde jsem si žádného zákazu nevšimla. Nevím, jestli jsem to už v průběhu své blogařiny zmiňovala, ale v Norsku platí tzv. allemannsrettenn z roku 1957  - právo přenocovat kdekoliv v minimální vzdálenosti od nejbližší budovy 150 m a to maximálně jednu noc na stejném místě.

Kristiansund

Protože jsme se nechtěli vracet zpátky po stejné cestě, rozhodli jsme se, že se zajedeme podívat do 58. největšího norského městečka Kristiansund (pozor, neplést s Kristiansandem na jihu Norska). Do města se dostanete dalším z podvodních tunelů (150 NOK - 2 osoby a auto, což je zvláštní, protože normálně se mýtné platí pouze za auto a ne počet osob), který vás vyplivne kousek od centra. Ale pokud se Kristiansundu vyhnete, o nic nepřijdete.

Piren

Opakem je pak návštěva 3. největšího města v Norsku, založeného už v roce 997, Trondheimu (193 tis. obyvatel), kterou vřele doporučuji. Hlavní dominantou je Nidaroský dóm, největší gotický chrám v celé Skandinávii (Norsko, Švédsko, Dánsko; nepleťte si se Severskými zeměmi). Ale všichni jej pravděpodobně znají díky jeho dřevěným domům zvaným Piren odrážejících se na hladině řeky Nidelva.

vesnička Hell

Spacáky nám už uschly a tak bylo na řadě usušit i karimatky a stan. Využila jsem tedy jediného zbývajícího prostoru v autě a to u mých nohou, kam jsem vše narvala, každou chvíli obracela, aby se teplý vzduch dostal všude a tadáá! Ušetřené peníze za ubytování jsme utratili v mekáči. :-D Sice jsme se sebou měli hromadu instantních polívek, ale už jsem se hodně během našeho cestování poučila, že musím brát ohled i na Jindřicha a občas mu udělat radost civilizovaným životem. A když mi někdo mává před nosem cheeseburgerem a nebo polívkou, tak samozřejmě také nepohrdnu, že? :-) Však jsme se za trest podívali i do pekla (anglicky Hell). :-D

Ten den nás už jen čekalo se za tohoto deštivého počasí pouze přiblížit k naší další destinaci zvané Marmorslottet (mramorový hrad). Nenechte se však názvem zmýlit. Jedná se totiž o průzračnou řeku, která svým tokem formuje okolní kameny do neuvěřitelných tvarů. Spoiler (nenašla jsem pro tohle slovo český ekvivalent) - táhli jsme se sem další den, skoro hodinu zajížďka šílenou štěrkovitou cestou tam a hodinu zajížďka tou šílenou štěrkovitou cestou zpátky, zbytečně. Pěší neznačená cesta vedoucí půlhodiny k řece byla totiž ještě celá pod hlubokým neprošlapaným sněhem. Tahle zajížďka nás celkem naštvala, protože tu uzavírají zbytečně silnice, přeškrtávají na silničním značení přes zimu nefungující záchodky, ale tuhle zajížďku z hlavního tahu, kde ani nic jiného není, prostě neoznačí jako dočasně uzavřenou/nedostupnou.

Předtím jsme však museli najít místo, kde složíme hlavy. Dostali jsme se až do severní části Norska, Nordland, kde začalo zničeho nic sněžit a teplota se pohybovat kolem nuly. Já jsem měla jasno. Spím v autě. Ale Jindra pronesl, že radši zmrzne venku ve stanu než se mačkat na předním sedadle v autě. Takže si za neustálého posněhávání postavil stan, připevnil na jeho vrchní část pončo, které by ho možná mohlo ochránit před pár kapkama, zalezl do stanu a spal. Já si mezitím vycpala dekou prostor u ruční brzdy, abych se mohla natáhnout přes obě přední sedadla. Na zamaskování okýnek proti vrahům jsem použila ručníky, které jsme doposud jinak nevyužili a vlastně ani nevyužijeme (další spoiler :-D).

hranice severního polárního kruhu

No a poslední den bylo cílem dorazit do naší cílové destinace - na Lofoty. To, že jsme ztratili čas zajížďkou už víte, ale co ještě nevíte ale možná tušíte je, že jsme se blížili k polárnímu kruhu. Na internetu jsem našla skvělou definici: Severní polární kruh je myšlená kružnice, která protíná všechna nejjižnější místa na severní polokouli, z nichž lze vidět po 24 hodin Slunce během letního slunovratu (Slunce za letního slunovratu nezapadne za obzor), a na nichž Slunce za zimního slunovratu nevyjde nad obzor. Takže tak. Ve skutečnosti na tomhle místě jinak neuvidíte nic zajímavého, jen velký obchod se suvenýry, restauraci a pár soch/monumentů/nevímjaktonazvat. Sněhu je tu habaděj a je takový jemnější a chuťově výraznější. :-D

Saltstraumen

Na Lofoty se lze dostat několika způsoby (viz příští příspěvek) a my zvolili trajekt z městečka Bodø, který jezdí bohužel jen dvakrát denně a to kolem 16. hodiny, což jsme nestíhali a kolem půlnoci. Takže jsme měli ještě hromadu času si zajet na tzv. Saltstraumen - nejsilnější vodní víry (můžou dosáhnout až 10m na šířku a 5m na hloubku) na světě. Denně se mezi tamějšími fjordy vymění každých 6 hodin 372 milionů kubických metrů mořské vody a to vše v úžině, která je dlouhá 3 km, 31 metrů hluboká a v nejužším místě jen 150 metrů široká. Proud vody tak dosahuje rychlosti až 40 km/h. Do průplavu sice mohou lodě, ale jen asi 2 hodiny po vrcholu přílivu nebo odlivu, kdy jsou proudy nejslabší. V tom okamžiku proud připomíná řeku, která ale po několika desítkách minut mění směr toku. Takže existuje i časový rozpis, kdy je nejlepší tento jev vidět. My přijeli asi o hodinu později, což zamrzí (kdyby jsme jen netratili čas tou pitomou zajížďkou...), ale i tak jsme byli nadšení. No jako takhle, zajížďku můžeme vinit, o tom žádná, ale i já si nesu část viny. Stáhla jsem totiž do mobilu rozpis časů přílivů a odlivů z roku 2018 a tak nějak jsem si toho nevšimla. A i kdyby všimla, tak by mě asi nenapadlo, že se to od loňska může lišit o celou hodinu. :-)

Teď už jen na dalšího burgra, tentokrát do Burger King a hurá na trajekt.


Více fotek tady a tady.