Norsko - cesta na sever - Lofoty

Lofoty, destinace snů především pro milovníky horské turistiky, malebných vesniček a rybolovu. To jsou hlavní důvody, proč toto souostroví, skládající se ze 4 hlavních ostrovů a asi 80 malých ostrůvků propojených silnicí E10, během letních měsíců navštíví okolo milionu turistů! Pěkný pálka, co? Samotné Lofoty však mají pouhých necelých 10 tis. obyvatel. Ačkoliv má souostroví cca 150 km na délku, najít zde ubytování během hlavní sezóny není zas tak jednoduché jak by se mohlo zdát. A to i přesto, že jsem v minulém příspěvku zmínila, že v Norsku můžete kempovat skoro všude zadarmo, na Lofotách je to trošku jinak. A to nejen kvůli přeturistovanosti, nedostatku vhodného místa v nížinách ale také kvůli neustálým změnám počasí (nejen) v horách. Můžete se vypravit na výlet se svým báglem na zádech za krásného slunečného počasí bez jediného mráčku, do čtvrt hodiny začne pravděpodobně pršet a do půl hodiny sněžit. Je to fakt, s kterým tady prostě musíte počítat.

Na ostrov se dá dostat několika způsoby: letecky (celkem řacha), autem přes Švédsko (s tím že pojedete dvakrát stejnou trasu, tam a zpět) a nebo trajektem a ty závisí od sezóny. Celoročně jezdí trajekt z městečka Bodø (trasa Bodo - Moskenes, 3,5 hod, auto s řidičem 813 NOK, spolujezdec 227 NOK, online objednávka plus extra 100 NOK, jezdí během léta až 4x denně, v zimě max. 2x), a během letních měsíců (červen - srpen) ze Skutviku (trasa Skutvik - Svolvaer, 2 hod, auto s řidičem cca 200 NOK, spolujezdec 50 NOK). A pokud trpíte mořskou nemocí, připravte se, že to bude jízda! Náš trajekt odjížděl kolem jedné hodiny ráno, takže na nás únava celkem padala, ale při těch vlnách a  jejich nárazech do lodi se spát moc nedalo. Ale to nevadí, alespoň jsme nezaspali ten snový příjezd k souostroví, nad kterým právě vycházelo slunko. Bylo to jak příjezd do ráje! Bohužel jsem byla tak unavená, že jsem neměla ani sílu vytáhnout foťák...

Původně jsme si mysleli, že si na pár hodinek zdřímneme ještě v autě hned v přístavišti, ale kouzelný východ slunce nás natolik učaroval, že jsme se rozhodli začít prozkoumávat ostrov hned. Zamířili jsme do nedaleké vesničky Å, místo s nejkratším názvem, na které jsem kdy byla. Jakmile jsem vystoupila z auta, ucítila jsem velmi typický lofotský zápach. Rybinu. Všude, kam se podíváte, uvidíte a hlavně ucítíte sušené ryby, které se tu suší na speciálních dřevěných konstrukcích. Rybáři po ulovení tresku vykuchají, uříznou jí hlavu a zavěsí na tři měsíce (přelom zima jaro) na "sušák". Díky Golfskému proudu jsou zde větrné podmínky s teplotou těsně nad bodem mrazu ideální. Treska během sušení ztratí zhruba 80% objemu, avšak své živiny si uchová. Tento zvyk vychází z dob, kdy trvalo věčnost dopravit ryby ze severu na jih Skandinávie a tak bylo potřeba podstoupit takové kroky, aby se ryba po cestě nezkazila.

Ačkoliv předpověď hlásila v pozdějších hodinách déšť, obloha byla skoro bez mráčků. Rozhodli jsme se tedy i přesto, že jsme "spali" necelé dvě hodiny a bylo teprve něco málo po šesté ráno, že vyrazíme na nejznámější lofotský výšlap a to na Reinebringen. Cedule hlásala, že trek je v rekonstrukci a tudíž se nedoporučuje výšlap podnikat. Tůdle! Netáhnu se přes 1500 km právě kvůli tomuto místu, abych se zalekla nějaké cedule. A ještě že jsme se nenechali odradit. Cesta byla celkem schůdná. První část tvořily nově vytvořené kamenné schody, přesně 881. Cílem je dokončit rekonstrukci do začátku června, na začátek sezóny. Pak bude výšlap brnkačka. Ale teď jsme se nahoru drali zuby nehty. Jakmile skončilo schodiště, začala bahnitá a kamenitá část, která byla celá namrzlá. Ale i tak se nám povedlo za cca hoďku vystoupat 400 výškových metrů na překrásné místo, odkud se nám nabízel neuvěřitelný výhled na městečko Reine. Splnil se mi sen. Bohužel však foukal tak ledový vítr (pocitově -7°C), že jsme si tu nádheru nemohli ani dostatečně vychutnat. Ale i tak jsem za to vděčná.

Lofoty jsou tak kouzelné místo, že vám dodají superschopnosti. Měla jsem sil na rozdávání a tak jsme pokračovali v objevování. Typické červené rybářské domky a azurová voda jak někde na Maledivách mě nepřestávala fascinovat. Takže jsem fotila jak zběsilá. Když v tom jsem uviděla, jak se začíná zatahovat obloha. Asi nějaká přeháňka, říkám si. Kéž by! Hnala se na nás sněhová chumelenice a ne a ne přestat. A předpověď na následující dny nezněla jinak. Byla šílená kosa, úplně ledový vichr a do toho čas od času sníh. Původní plán byl strávit na Lofotách alespoň pět dní a pořádně si je vychutnat, chodit po horách, spát na pláži... Ale opět se potvrdilo rčení: Člověk míní, život a norské počasí mění. Museli jsme tak absolutně změnit plán. Objeli jsme alespoň pláže jako Ramberg a Haukland, viděli surfaře ve vodě a sněhové vločky všude kolem nich, navštívili jsme rybářskou vesničku Nusfjord a rozhodli se strávit noc v autě. A ještě že tak. Do rána napadlo tolik sněhu, že nám skoro nešly otevřít dveře.

I přesto jsem neztrácela naději a pořád doufala, že se počasí umoudří. Vždycky na chvilku vysvitlo sluníčko (kosa byla pořád šílená), které mi dodávalo pozitivismu, ale jen co jsme sedli do auta, začalo zase sněžit. Dojeli jsme do městečka Svolvaer, byli jsme kousek od nástupního místa na místní horu Floya s dalším překrásným výhledem, když vysvitlo zase sluníčko. Řekli jsme si, že to zkusíme risknout a nenecháme si tímhle rozmarným počasím zkazit naši dovolenou. Ani jsme asi nepočítali s tím, že celý výšlap až na vyhlídku dokončíme, ale nedalo nám to. První část byla beze sněhu, ale po vlhkých kamenech. Pak jsme dorazili ke sněhu, který byl hlubší a hlubší a my jen tušili kudy vede trasa. Když v tom začalo zase šíleně foukat, úplně ledový vítr a do toho sněhová bouře. A jak rychle začala, tak skoro stejně rychle skončila a vysvitlo zase sluníčko. Někdo nás asi testoval. Musím říct, že jsem se chtěla několikrát vzdát, ale ten náznak slunka mi vždycky dodal energii. A do toho další sněhová vánice, slunko, vánice, slunko...v tom jsem zahlídla, že v tom nejsem sama a že za námi v dáli je několik dalších lidí, tak jsem se přestala bát. A došli jsme! Jakmile jsme dosáhli vrcholu, sluníčko nás odměnilo za naši vytrvalost a svítilo nám po celou dobu, kdy jsme se kochali výhledem. Cestu dolů bych popsala jako jednu velkou jízdu po zadku dolů. Zadek mi pak rozmrzal ještě několik hodin. :-D

A tak po necelých dvou dnech skončila naše výprava na sever, do země snů!

Více fotek tady a tady.