Rok utekl jako voda a nastal čas loučení. Pokud jste flegmatičtí a nesnášíte svou práci jako můj Estonec, odpočítáváte minuty od vysvobození. Ale pokud jste si Norsko zamilovali jako já a máte emocí na rozdávání jako já, snažíte se ručičky na hodinách zastavit zuby, nehty. Ale jak se říká, jedna kapitola končí a druhá začíná. (Problém je v tom, že nemám ráda konce a začátky. :-D)
Když někam cestuji, chci vždycky vidět úplně všechno. Jenže to nejde. A navíc, čeho je moc, toho je příliš a člověk už si to po čase přestane užívat a vnímat ty úžasné podněty pro jeho smysly. A tak nastaly hodiny a hodiny na internetu, v knížkách a průvodcích, abych objevila opravdu ten TOP Norska. Jenže jedna věc je mít lokalitu, druhá (a to se týká hlavně Norska!) je roční doba a počasí a s tím související uzavírky silnic. Ačkoliv je květen, některé silnice a cesty v horách jsou ještě zavřené. Častokrát bezdůvodně, jak jsme měli možnost se několikrát přesvědčit.
Rvalo mi to srdce, když jsme opouštěli Lofthus, ale těšila jsem na naši první zastávku - západ slunce na vyhlídce Stegastein. Jedna serpentina, druhá, třetí...sedmá a už jsme tam. Chvíli jsem si naivně myslela, že budeme mít výhled jen pro sebe, protože silnice byly liduprázdné a hlavní sezóna ještě nezačala, ale Japonci jsou prostě všude. Takže i tady. Prohání své drony a zavazí vám ve výhledu. :-D |
| Hurá! Hendra přes noc nezmrzl! |
Takže vyfotit pár fotek a jedeme dál. Nervózně sledujeme teploměr v autě, který pořád snižuje svou teplotu z krásných 25°C v Lofthusu až na studené 3°C 1100 m.n.m. v horách, kde jsme nakonec zůstali uvěznění, protože tu byla uzavřená silnice od 20:00 do 8:00, bezdůvodně. Ale nenaděláme nic a musíme počkat do rána. Hendra si statečně rozdělává v silném ledovém větru stan a já se zabarikádovávám v autě, kde zakrývám místo sebe dekou všechny okna, aby na mě v noci (na té opuštěné horské silničce) nikdo nečuměl a nelekal mě. :-D Jsem vůl, já vím. :-D
 |
| Trollstigen |
Další den jsme pokračovali dál kolem nejvyšší ploché/kolmé stěny v Evropě (Stěna Trolů) směrem ke světoznámé Trolí stezce (Trollstigen - bývalá obchodní stezka otevřená od roku 1936), která je ovšem také uzavřená. Nicméně jsme se nenechali odradit a rozhodli se podívat se na serpentiny (celkem jich je 11) alespoň zespodu. Podobný nápad mělo i několik dalších aut. Objevili jsme, že jako alternativa, jak se alespoň na část Trollstigen podívat, je cca hodinový pěší okruh. Jediný zádrhel byl v tom, že se blížila přeháňka a my měli v plánu ještě minimálně jeden výšlap ten den. Když v tom se rozjeli dvě auta přímo k bráně, spolujezdec nezamčenou a pouze zavřenou bránu otevřel, vpustil obě auta a zase ji zavřel. A tak už si to frčely nahoru. No to bylo něco pro nebojácného Hendrika a připosranou Ivet. Takže jsme dalších minimálně patnáct minut strávili spekulováním, zda do toho jít taky nebo ne. Mezitím jsme viděli, že se dolů ženou další dvě auta a dodávka. Hendra si na ně tedy počíhal u brány a překvapivě (normálně totiž nechá všechno řešit jenom mě) se jich zeptal, vo co tady jde. Jednalo se o obsluhu silnic a podle nich, je silnice normálně průjezdná, ale jelikož se očekává příští týden zhoršení počasí na pár dní, nechávají Trolí stezku ještě týden uzavřenou. Obsluha odjela a chvíli na to přijely i ty dvě auta, která se tam před čtvrt hodinou tajně propašovala. I k nim nebojácný Hendrik přistoupil a otázal se jich. Jednalo se o ruské turisty, kteří nám doporučili jet jen do poloviny, protože ve vrchní části. kde se nachází v 800 m.n.m, vyhlídka na serpentiny, je policie, která je otočila zpátky. No, tak jsme do toho šli. Já sice na pokraji nervového zhroucení, že děláme něco, co nemáme... :-D
 |
| Rampestreken |
No radost jsem měla, co vám budu povídat. Jakmile se mi hladina adrenalinu dostala na normální hodnoty, pokračovali jsme na další výlet - Rampestreken (537 m.n.m.), cca hoďku do strmého kopce na stejnojmennou vyhlídku s krásným výhledem na městečko Åndalsnes a krásnou oblast Romsdal.
Jenže to nebylo všechno pro tento den. Překvapivě se nám toho povedlo denně vidět a zažít víc, než jsme čekali. A tak jsme dojeli do Åfarnes, odkud jezdí každých 20 minut trajekt (150 NOK za auto a dvě osoby, 13 minut plavby) a pokračovali přes 2,7 km podvodní tunel v hloubce -101 m.p.m. a se sklonem 10% až na dno Fannefjordu. Že bych si to úplně užívala se říct nedá. No, ani jsme se nenadáli a stáli na parkovišti pod dalším bodem našeho zájmu. Jeskynní chrám Trollkirka (484 m.n.m.). Od tohohle místa jsem neměla vůbec žádné očekávání. Ale Hendrik má rád jeskyně a tak jsem to do našeho itineráře zahrnula. Už se připozdívalo, bylo kolem sedmé večer a obloha se začala zatahovat. I tak jsme vyrazili. A ještě že tak. Další den totiž celou dobu jen pršelo.
 |
| Trollkirka |
Musím říct, že jsem byla už dost unavená po celodenních zážitcích ale i tak jsme se vydali na hodinu a půl dlouhý výšlap do kopce. A opravdu jsem ráda, že jsme šli, protože to co jsem viděla, jsem nečekala. Trollkirka je asi 70 m dlouhá a tmavá (to, že jsem byla nalepená na Hendrovi jako klíště a hysterická, když se ode mně vzdálil na pár centimetrů, už asi zmiňovat nemusím) jeskyně (čelovku a goretexové boty se sebou), která vás dovede až k vodopádu tříštícím se do mramorového jezírka osvětleného denním světlem. Nádhera, která se opět nedá popsat ani vyfotit. Vápencová jeskyně, formovaná tisíce let vodou.
Po takové kráse se spalo jedna báseň. Jen kdyby mě kolem čtvrté ráno neprobudil déšť a promočený spacák. :-) Ale to už k tomu dobrodružství patří.
Žádné komentáře:
Okomentovat