Návštěva lékaře

Tak už i mně se zadařilo navštívit místního lékaře (teda původem z Indie jako většina doktorů tady). Je to jeden z dalších zážitků, co stojí za zmínku. Pokud chcete jít k doktorovi, musíte si nejdřív smluvit schůzku a jsou dvě možnosti, kam můžete zajít: do státní nemocnice, kde je čekačka cca 3 měsíce, ale pojišťovna by vám měla uhradit celou částku za návštěvu (ale mějte třeba angínu a čekejte na antibiotika tři měsíce :-)) a nebo můžete do soukromé praxe, kde pojišťovna hradí jen malou část. My se podíváme blíže na variantu číslo dvě.

Jak už jsem zmínila, tak jako tak si musíte domluvit schůzku a to se tady dělá většinou online. Existuje tu webová stránka/aplikace HealthEngine, kde si navolíte, jakého doktora chcete (zubař, chiropraktik, fyzioterapeut nebo tzv. GP - General Practitioner, náš obvoďák s jediným rozdílem, že tady dělá obvoďák tak nějak všechno - gynekologa, alergologa, kožního...) a přibližnou lokalitu (protože rozloha Perthu je 5 386 km²). V dalším kroku si vyberete, že chcete Bulk Billing GP, což znamená, že návštěva je pro Australany hrazena v plné výši Medicare (australské zdravotní pojištění) a pro "cizince" je cena jakž takž přijatelná. No pak si samozřejmě vyberete den a hodinu a je to. Každá soukromá praxe má i hodnocení od pacientů, takže si samozřejmě vyberete ty nejlépe hodnocené, aby se vám dostalo za ty prachy nejlepší péče.:-) Deseti minutová návštěva stojí většinou 65 AUD, s tím že pojišťovna vrátí okolo 38 AUD. Pokud potřebujete delší konzultaci (20ti minutová návštěva), platíte 100 AUD. Pokud trápí něco třeba vás i vaše dítě, musíte si zarezervovat schůzky dvě - klidně i hned po sobě, ale zaplatit obě. Pořádek musí být.

Většinou vás vezme doktor načas, ale samozřejmě se může stát, že si počkáte max 20 minut. Třeba mně se nedávno stalo, že měli opravdu na pilno ten den a sice mě vzali na čas, ale doktor už se mnou můj problém řešil hned ve dveřích a bylo vidět, že je opravdu ve spěchu a chce mě mít co nejdřív z krku. Takže se pak vlastně zapomenu zeptat na milion věcí a třeba si i zapomenu nechat předepsat léky, pro které jsem tam původně tak nějak šla (což si samozřejmě uvědomím, až opustím ordinaci), no a tím pádem si musím domluvit další schůzku, aby mi napsal recept. Moc nerozumím těch jejich cenám, ale protože tam teď chodím pravidelněji, už mi účtují jen 30 AUD (pojišťovna vrací cca 17 AUD zpět, čemuž už vůbec nerozumím).

No a pak se jde do "lékárny". Nebo spíš obrovitánské drogérky, kde najdete všechno. Zadní část mají většinou vyhrazenou právě pro příjem receptů a výdej léků (vzadu, abyste prošli kolem všech těch jejich produktů a nakoupili co nejvíc). Odevzdáte recept, dostanete pípák, co začne pípat a bzučet, jakmile je vaše objednávka připravena, což je vždycky minimálně deset minut, abyste mezitím pokoupili, co nepotřebujete. Lékárníci mezitím najdou váš lék, na počítači napíší pro koho to je, co je to zač, jak často to užívat, atd. Vytisknou na nálepku a nalepí na krabičku. No a to vše pak jdete zaplatit na pokladnu, která je vepředu obchodu, abyste ještě stihli obkouknout, co mají v policích. S proplácením léků je to pak taky vtipné. Systém opět absolutně nechápu, ale co jsem tak trochu vypochopila, tak hodnota účtenky za léky musí být mezi 38-50 AUD, aby vám vrátili nějakou část. To že máte třeba součet tří účtenek dosahující tuto částku už neplatí. Tak nevím. 

Reklamy

Měla jsem už několik stížností, že svůj blog poslední dobou hodně flákám. Jenže jakmile člověk někde žije už dýl, na spoustu věcí si zvykne a nepřijdou mu zajímavý (a taky musím přiznat, že i zapomínám, jak to třeba funguje v Česku, přestože jsem tam žila o 26 let dýl). Tenhle příspěvek nebude žádná esej, ale jen krátká poznámka, která mě prostě nenechá chladnou a nepřestanu se divit. 

Letošní zima byla mnohem chladnější než loňská a bylo to utrpení (tenké stěny, okna bez těsnění, žádné topení jen slaboučký přímotop), takže jsem většinu večerů trávila zachumlaná v posteli pod peřinou a sledovala jsem televizi (i tak se přece člověk naučí spoustu anglických slovíček:-)). Vím, že si v Česku stěžujeme na reklamy, ale to není nic v porovnání s Austrálií. Reklama je tu každou chvilinku a většinou jsou to pořád ty stejné reklamy dokola (i ve stejném pořadí). U nás je reklama před filmem/pořadem, několikrát během a pak po. Tady to nemá vůbec žádný řád. Třeba začnou úvodní titulky filmu a najednou reklama. Nebo chybí poslední minuta filmu (nebo jen titulky) a reklama. A ne že by si teda pak ten konec odpustili...po reklamě přehrají zbytek a začne hned další pořad. Reklamy tu ani nemají znělky (jak u nás). Prostě je pořad a zničeho nic reklama a pak zase zničeho nic pořad. No prostě zajímavý. Nebo ne? :-)

Pěkný den.

Broome

Konečně se nám podařilo dojet do cíle. Musím říct, že Broome se mi líbí. Takové menší městečko (14 500 obyvatel a v sezóně až 45 000), všechno je tu do deseti minut autem, což o Perthu se říct nedá, takže je to příjemná změna. Centrum městečka se skládá z několika pěkných uliček s obchůdky, především s perlami, (Broome je známá perlařská oblast) a galeriemi s pěknýma barevnýma obrázkama. Po městě se vyskytují cedule s historií perlařství, což zpestřuje procházku. Je tu i oblíbená oblast China Town se spoustou obchůdků s oblečením (jak u nás Vietnamci) a zase ty perly. Zastavujeme se na tzv. brunch (něco mezi snídaní a obědem (breakfast+lunch)). Ceny jsou tu podobné jak v Perthu, i když Perth má být údajně nejdražší z celé Austrálie. Po obědě se stavujeme na japonský hřbitov. Je to opět kouzelné. Japonci tu mají svůj hřbitov, protože jsou velmi dobrými perlolovci a tak se tu vyskytovali hojně. Většina z nich zahynula kvůli silným mořským proudům nebo se prostě utopila. 

japonský hřbitov

Ze začátku se potápělo bez jakéhokoliv vybavení. Běloši většinou nutili místní Aborigince, aby pro ně perly lovili bez nároku na jakoukoliv odměnu. Později někdo přišel s nápadem těžké mosazné masky, která se však  zprvu neujala. Až po několika letech se perlolovci k nápadu vrátili a potápěčský oblek se stal velkým hitem. Hlava masky se skládala ze tří částí - ramenní, hlavové a obličejové. Byl to celkem proces se do toho nasoukat. Na lodi byl pak komunikátor, který pomocí různých signálů komunikoval s potápěčem a utahoval či povoloval dýchací trubici. 

Poté se naše kroky ubírali konečně k super známé pláži Cable Beach, která získala svůj název podle obrovského komunikačního kabelu, který spojoval Broome s Indonésií. Pláž má nádhernou barvu nejen průzračné vody ale i písku. Na rozdíl od Perthu je tu celkem dost palem a občas i nějaký ten stín na pláži, který v Perthu jen těžko pohledáte. Stejně tak jako pronájem lehátek a slunečníků, jak je v našich evropských letoviscích zvykem. v Perthu nenajdete ale v Broomu ano. Je to docela výdělečný business - dvě lehátka a slunečník 25 AUD na půl dne. Místní pronajímají také body a paddle boardy. Že bych si něco podobného otevřela v Perthu? 

Také kolem pláže je to krásně upravené, zelené, útulná občerstvení, palmy... Fakt jsem z toho nadšená! V podvečer se na pláži objevuje stádo velbloudů. Pravděpodobně nejoblíbenější broomská atrakce. (60 min za 90 AUD) Původně jsme mysleli, že na lákavou projížďku půjdeme, ale pak jsme se rozhodli, že si to necháme na místo, kde je to víc tématické (třeba Emiráty). 

Cable Beach

Spousta lidí se svýma offroadovýma autama se začala sjíždět na pláž na západ slunce. Všichni vytáhli kempovací židličky a šampaňské nebo pivo. Nastala tma a všechno najednou utichlo. Mrtvo. Tak jsme si uvařili večeři a jeli kousek za město kempovat na černo. A tak jsme celý týden jsme chodili spát se slepicema, protože se tu stejně po večerech nic nedělo.

Vtipné bylo, že jakmile jsme dorazili na pláž, hned se na nás šklebila značka s krokodýlem a nápisem, že je pláž zavřená. Naštěstí za chvíli přijel life guard (čti Mič Bjúkenen) a změnil nápis na tabuli, že poslední krokodýl byl viděn předchozí den ve 14:30 a tudíž je opět bezpečné vesele skotačit ve vodě. No jo, ale jak poznám takovýho krokodýla, že mě ohrožuje? U žraloka vidím ploutev, ale u krokodýla? To už jen asi cítím jeho zuby. 

Další den jsme vyrazili na Town Beach, která je známá především přírodním úkazem Staircase to Moon - schody do nebe. Při úplňku se na hladině oceánu vytváří odraz, který působí dojmem schodů. To nám bohužel o pár dnů uteklo. Town Beach je také známá tím, že se zde každý čtvrtek konají markety s levným asijským jídlem a živou hudbou. To nám naštěstí neuteklo, tak jsme si pěkně zaplnili žaludky a bylo. Town Beach však asi není určená na koupání, protože pokaždé, když jsme tam přijeli, tak byly na pláži cedule "Pozor krokodýl".

Staircase to Moon

Jeden den jsme se vypravili na výlet do Cape Levenque, cca 200 km od Broomu. Polovina z toho je cesta pro čtyřkolky.  Takže v Karijini jsme nemohli do jedné oblasti, protože nejsme přece čtyřkolka a teď už zase jsme. Aby se v tom čert vyznal.  Cape Levenque je oblast, kde jsou nádherné červené skály přímo na pláži. Další ráj na zemi! 

Cape Levenque

Naše cesta se ubírala dál směr One Arm Point, aboriginská oblast. Před lety odsud sběrači perel vyhnali místní. Ti se sem odvážili vrátit až po letech a museli začít od píky. Vytvořili si vlastní vesničku, ze všeho co našli. Založili si i vlastní školu, kde se vyučovalo hlavně aboriginské kultuře a jazyku plus lovení ryb. Vesnička začala dostávat příspěvky od státu a od té doby byste už jen těžko tuto historii hádali - všude jsou luxusní domy a luxusní auta (aneb jak efektivně využít dávek).

One Arm Point

Po cestě zpět do Broomu se nám za tmy bohužel podařilo přejet malý klokánče. Hroznej pocit. Objevilo se tam zničeho nic a už nešlo zabrzdit. Jen jsem slyšela, jak mu lebka praskla o spodek našeho auta a všechno pokřupalo. Děs a hrůza. Nechť je mu země lehká. 

Jeden z našich dalších výletů se odehrával na krokodýlí farmě. Přišli jsme právě na ukázku krmení krokodýlů s řádným výkladem. Každý si mohl vyzkoušet držet opatrně malého krokodýlka. Překvapivě to bylo příjemné. Ne slizké, ne suché, příjemně studené. 

O krokodýlech jsme se dozvěděli, že jsou to velmi teritoriální zvířata. Jakmile si na nějaké místo zvyknou, nikdo je od tam nedostane. Tak je to i s výběhem. Takže není možné do výběhu dodatečně dodat nového krokodýla, protože ti stávající by ho zabili. Musí se do výběhu dávat ve stejnou dobu. Takže to prostě znamená spousta výběhů. Většina krokodýlů sem byla poslána, protože na někoho zaútočili a jsou pro společnost nebezpeční. Takové odkladiště nepřizpůsobivých. Říká se, že pokud na vás zaútočí krokodýl, máte ho píchnout do oka. Jenže to není tak úplně pravda. Krokodýli mají na oku další blánu, pro lepší vidění ve vodě, a tak je jejich oko těžké podráždit. Podle průvodce je lepší se krokodýlům radši úplně vyhnout a respektovat jejich teritorium. Když už se ale stane, že vás napadne, máte se pokusit mu nacpat klacek do tlamy. Mají tam totiž speciální přepážku pro dýchání a potravu. Můžou buď jíst nebo dýchat. Takže když tu přepážku trefíte ve správný čas, může se vám podařit, že se krokodýl utopí. A to bude teprv historka!

Krokodýli jsou trpěliví. Pěkně si svou kořist nejprve očíhnou, jaké má zvyky a tak. Pak když to  oběť nečeká, zaútočí. Krokodýl může vydržet pod vodou 2,5-3 hodiny na jeden nádech. Svou potravu nekoušou, ale rovnou spolknou a nechají rozložit v žaludku. V období sucha jim stačí např. jedno kuře týdně. Mršinama se neživí, protože ví, že by z toxinů mohli mít otravu krve. Raději se vrhnou na čerstvé maso, které si na té mršině neopatrně pochutnává. Krokodýli mají dvě řady zubů, když jeden vypadne, aby mohl být rychle nahrazen. Velmi poučné.

Výlet povedený a teď už nás čekají jen dva dny cesty domů, kdy musíme urazit 2222 km. 

Více fotek zde.

Karijini National Park

Tak už došlo i na červenou kontrolku s benzínem. Adrenalinu není nikdy málo. V nejhorším máme v zásobě 10 l kanystr, ale ten  naštěstí zatím nebyl potřeba. Ke Karijini už nás čekají poslední km a já se nemůžu dočkat! Přijíždíme k parku a já se bojím zklamání. Vypadá to tu tak obyčejně. Planiny se stromy... Podle mapky se dá těžko říct, kam se máme vydat první, kde to stojí za to. Volíme západní blok - Weano area. Přicházíme k vyhlídce Oxer a Junction Pool. Vypadá to pěkně, ale ještě pořád to není ono. Podle mapky  by to mohlo stát za to směr Kermits Pool. A taky že jo! Ta nádhera se nedá slovy popsat. Hned na začátku je žebřík, který nás přivádí přímo do koryta kaňonu. 

Všechno je tu tak červené (způsobené železem) a placaté. Je poznat, že dřív to tady bylo zaplavené oceánem, takže kameny jsou všechny obroušené. Což způsobuje, že je to tu všechno kluzké, obzvlášť s mokrýma botama. Místy jsou skalnaté platformy tak uzoučké, že se dá sotva projít. Jindy musíme brodit průzračnou vodou... Chvíli je koryto široké, jindy úplně uzoučké, že musíme lézt po stěně jako pavouk. 

Na konci stezky je nádherné ale šíleně studené jezírko, kam všichni i přes zákaz skákání skáčou. Vzdálenosti jsou tu překvapivě krátké. Většina stezek je 1-3 km. Naše další vycházka se ubírá směr Lower Weano Gorge a od tam k  Handrail Pool, kde je na konci další úžasné jezírko na koupání. Po cestě k dalším kaňonům míjíme Eco Retreat středisko, které nabízí ubytování a to jak v bugalowech tak ve stanech. Dokonce jsem zahlídla ceduli, že v jednom z těch stanů probíhá jóga. Naše další zastávka je u vodopádů Joffre falls, které jsou podle všeho masivní, když je dostatek vody. Ale i ten čůrek, co tam byl, byl impresující.:-) 

Joffre Falls

Jelikož se už začalo připozdívat, dolů k jezírkům jsme se nevydali. Zato jsme popojeli ke Knox Gorge, kde nás stezka vedla dalším nádherným kaňonem. Jak říkám, tohle slova nemůžou popsat a fotky zachytit. Tohle se musí zažít. 

Ke kempu jsme to vzali přes prašnou cestu určenou pro čtyřkolky... Hendrik furt tvrdil, že jsme něco jako čtyřkolka... Výsledkem je prasklý zadní tlumič a přední žárovka. Chlapi. Měli jsme to namířeno do kempu, ale po cestě jsme zahlídli bezplatné krátkodobé kempování s odjezdem další den ráno desíti. Podmínkou je, že tu můžete zůstat jen přes jednu noc, jinak hrozí pokuta. Karijini je stejně jen na dva dny. 

Druhý den jsme se vrhli na východní část parku. Jednu oblast jsme bohužel museli vynechat, protože k ní vedla jen cesta pro čtyřkolky a my přece nejsme čtyřkolka.  Počasí už nebylo tak pěkné, bylo pod mrakem, ale i tak to byla zase nádhera. Nejdřív jsme zavítali k Fortescue Falls, kde jakoby příroda vytvořila schody, po kterých teče vodopád. Nádhera! 

Fortescue Falls

Od Fortescue Falls to byl jen kousek k Fern Pool. Nádhernému smaragdovému jezírku, z kterého padala brada dolů.

Fern Pool

Všude kolem jsou i zajímavé stromy a kořeny prorůstající skalními stěnami. Tak trochu mi to připomínalo prales. 

Vrátili jsme se zpátky k vodopádům a odtud pokračovali kaňonem Dales Gorge k Circular Pool, dalšímu nádhernému jezírku. Každé místo má svoje osobní kouzlo. 

Circular Pool

K autu jsme to vzali po vrchním okraji kaňonu Gorge Rim. Po vydařeném výletě jsme si ogrilovali brambory s česnekem a kukuřicí na místním bbq. Jak to dobře chutnalo na čerstvém vzdoušku. Po obídku jsme si zajeli do návštěvnického centra konečně na pořádnou sprchu (poplatek 4 AUD) a teď už vesele směr Broome. 

Více fotek zde.

Geraldton, Carnarvon, Exmouth

Tak dva a půl měsíce, co jsem tvrdila, že se do Karijini nepodívám, a už tu máme další výlet. A hádejte kam.  Trasa Perth - Exmouth - Karijini - Broome - Perth. 

Podvečer po škole jsme se vypravili na náš cca 6000 km trip. Asi jsem nadosmrti ovlivněná hororama, takže ani na dovolené se nedočkám pořádného odpočinku. Hned první noc jsem měla pocit, že nás někdo zabije, a to hned dvakrát. Poprvé, když nás GPS navedla na hliněnou cestu, která se víc a víc zužovala a stromy na okraji silnice začaly víc a víc houstnout a nápisy No throughroad (Slepá ulice) se objevovaly čím dál častěji. Hendrik tedy usoudil, že nebudeme navigaci poslouchat. Už jsem viděla, jak se nám poláme auto a někdo nás zabije (australský nejznámější horor Wolf Creek). Asi o dvě hodiny později jsme narazili na odpočívadlo, kde už parkovaly asi tři karavany a uprostřed odpočívadla se válela hromada odpadků. Hlavně staré autosedačky, pneumatiky... (horor I hory mají oči). Uložili jsme se ke spánku v autě, které pro mě, částečného klaustrofobika, nemělo dostatek prostoru na spaní. Po chvíli se mi naštěstí podařilo usnout, ale vzbudila jsem se za hodinu a měla pocit, že jsem spala už celou noc. V autě bylo nedýchatelno a mě se chtělo čůrat, ale přece nevylezu z bezpečí a nenechám se zabít... Tak jsem se radši pustila do psaní tohoto příspěvku, abych se rozptýlila a neslyšela imaginární kroky imaginárních nestvůr mířících k našemu neimanaginárnimu autu. 

Noc jsme přežili. Nikdo imaginární nás nezabil ani neunesl (i přesto že byl úplněk a nadpřirozené síly jsou tak znásobené). Bez velkého zdržování se snídaní (buchta do pusy stačí) jsme dali auto opět z postelové úpravy do úpravy pojízdné a vydali se ukrojit další část naší cesty na sever. Čeká nás cca 900 km směr Exmouth. Po cestě se stavíme na krátkou záchodovou zastávku v Geraldtonu, který jsme prozkoumali už při naší minulé výpravě. Cesta je dlouhá. Rovná silnice, kolem které se táhnou pole s hořčicí, keře, rovina bez kopců a zatáček. 

nekonečná cesta

Všude jen pastvy pro ovce a krávy. Je zajímavé, že rychlostní limit je ve většině případů 110 km/h, ale jedná se o jednoproudovku s obousměrným provozem (u nás limit 90 km/h) a nikde není žádný plot, který by bránil klokanům (většinou jich kolem silnice leží spousty, ale tentokrát jsme viděli jen asi tři plus jednoho uprostřed silnice, na kterého se nám bohužel podařilo najet a slyšet jak mu odstřelil jeden obratel), ovcím nebo krávám. Cestou jsme projížděli kolem Shark Bay, kde je známá Shell beach a stromatolity (oboje jsem navštívila před rokem a půl). 

stromatolity

Za Shark Bay je velmi známý výběžek Monkey Mia, kde jsou delfíni. Bohužel jsou zde k vidění pouze v ranních hodinách, což jsme už prošvihli, takže se tam ani nevydáváme. V Monkey Mia se o delfíny náležitě starají. Krmí je jen místníma rybama a jen v omezeném množství, aby savci neztratili motivaci se přirozeně hnát za potravou. Ošetřovatelé krmí jen samičky, protože samci můžou být docela agresivní a o ryby by se mohla strhnout bitka. Pokud chcete delfíny krmit, musíte mít zvláštní povolení vydané speciálním úřadem pro Western Australia.

Benzin nám ubývá a ubývá, jak kdyby jsme měli v nádrži díru. Ale je to prostě jen ten nezvyk, že vzdálenosti jsou tu opravdu neuvěřitelné. Zastavujeme na tankování v Carnarvonu, kde si jako na každé pořádné dovolené musíme koupit zmrzlinu. Ve velkých obchoďácích jako u nás např. Tesco neprodávají kusově balenou zmrzku, ale jen po balení minimálně čtyř. Takže to vždycky znamená aspoň dvě zmrzky na osobu. V Carnarvonu je skoro úplně prázdno. Je to spíš farmářské městečko a asi není sezóna. Objevujeme One Mile Jetty (molo), které sloužilo dřív (1897) pro přepravu osob a zvířat poslaných lodí z Perthu. Nejdřív se po dlouhém mole jen chodilo, ale to bylo poměrně nepraktické, takže se volily jiné alternativy jako povoz s koňmi nebo povoz s napnutou plachtou, který byl poháněn větrem. Časem zde vybudovali jednokolejku, která jezdí dodnes, ale slouží jen pro přepravu turistů. Molo je v docela bídném stavu a proto mě překvapilo, že vlaková přeprava je tu povolena. Některé chybějící dřevěné laťky byly nahrazeny, ale ti co molo opravovali, se neobtěžovali zaříznout ty nové laťky do délky původních, což vypadá dost komicky. Molo bylo i přes svůj zchátralý stav plné rybářů, protože je postaveno na útesu hojného na ryby. 

One Mile Jetty

Už se stmívalo, ale naštěstí nám měsíc svítil na cestu. Do teď jsme klokany kolem silnice neviděli, ale jak kdyby vycítili, že na ně myslíme a začali si kolem vozovky zvesela poskakovat. Každých cca 50-60 km je podél silnice větší odpočívadlo s kadibudkou, kde to můžou řidiči na noc oficiálně zakempit. 

Druhou noc se mi spalo o poznání líp a tak se mi ráno vůbec nechtělo z pelechu. Byli jsme už jen kousek od Cape Range National Park. První odbočka nás vedla 8 km údajně ke kaňonu (Charles Knife Canyon), ale na konci stezky byla jen cedule, že se tu kdysi těžilo, ale po vyvrtání 4500 m zjistili, že tu žádné naleziště není. Nicméně jsme i přesto nějaké kaňony viděli, takže jsme s prázdnou neodjeli. 

Charles Knife Canyon

Po chvíli byla na hlavní silnici odbočka do dalšího kaňonu (Shothole Canyon). Tentokrát jsme jeli přímo "kaňonem". Předpokládám, že to pravé ořechové nás však čeká až v Karijini NP, kam se chystáme v následujícím dni. Další zastávka je konečně v Exmouthu, který dřív sloužil jako základna při první světové válce. Město zde bylo založeno až o několik desítek let později. Nicméně jsou v okolí připomínky a památníky na zesnulé. Exmouth je oblíbené místo pro karavanisty, takže i když byla teplota jen kolem 20 stupňů s chladným větrem, všechny kempy byly plné. Městečko je pořád ve výstavbě, takže vypadá spíš jako jedno velké staveniště. Zajímavostí je, že je tu uměle vytvořený kanál kolem rodinných domků a obyvatelé tu mají před domem zaparkované svoje lodě. Takové moderní Benátky.  

Exmouthský výběžek toho slibuje spoustu k vidění, ale jak už je tu zvykem, často se kolem ničeho dělá velké haloo. První zastávka byla u informačního centra u velké krevety, což je exmouthská ikona, která váží 2000 kg! 

Další zastávka u VLF Towers - prostě nějaká konstrukce, o které se v průvodci hlásí, že je to druhá největší člověkem postavená konstrukce v jižní hemisféře. No, bylo to tak zajímavý, že jsme si to ani nevyfotili.  O pár km dál průvodce sliboval vrak lodě (SS Mildura Wreck) viditelný z pobřeží z roku 1907. Jo, nějaké železo ve vodě bylo, takže si můžu odškrtnout viděno. To tady vážně v tom vyhlášeném Exmouthu není nic zajímavého? 1200 km z Perthu k ničemu? Já to beru pozitivně, alespoň jsem na výletě a nemusím do práce.  A určitě uvidím nějakou velrybu od majáku Vlamingh Head Lighthouse, protože teď je jejich sezóna.... Ať koukám. jak koukám, tak nic nevidím. 

Vlamingh Head Lighthouse

Stejně jako emu, který tu mají pobíhat po ulici. Původně bylo v plánu objet celý exmouthský výběžek, ale jelikož nás to tady nepřesvědčilo a nechceme ztrácet den, tak pokračujeme dál v cestě směr Karijini (dalších cca 700 km). Exmouth je vyhlášený nádhernými plážemi a šnorchlováním (Ningaloo Reef) , ale na koupání to není a protože ani není sezóna, všude jsou vyplavené řasy. V Broomu, kam se taky chystáme, si to určitě vynahradíme. 

Více fotek zde.

Kalbrarri

Tak to jsem to teda pěkně odkládala to psaní.  Snad si ještě na ten výlet rozvzpomenu...

Ještě před samotným Kalbarri jsme si udělali několik zastávek na skalních útesech jako např. Natural Bridge nebo Castle Cove, které mi nějakým způsobem připomínaly útesy v Řecku (ale tam to asi není tak načervenalý). Opravdová nádhera. 

Natural Bridge

Z Red Bluffu jsme se podívali na úžasný západ slunce a šli hledat kemp, protože všechna parkoviště jsou hlídaná, aby tam právě nikdo nekempil. Povedlo se nám najít jedno kempiště, které bylo obklopeno hromadou stájí (čehož jsem se jako silný astmatik a alergik bála, ale naštěstí se to obešlo bez komplikací). Na recepci už nikdo nebyl, protože tu zavírají většinou kolem páté všude. Tak jsme zavolali na určené číslo, kde se na druhé straně ozvala nepříjemná paní, které nebylo rozumět ani slovo. Odtušila jsem, že se máme někde usídlit a ráno přijít zaplatit. Tak jsme tak učinili, akorát ráno jsme se zachovali jak darebáci a zaplatit jsme nešli. To má ta paní za svůj neproklientský přístup. (Mimochodem je to tu celkem běžná taktika Evropanů - přijet po zavíračce a odjet před otevíračkou. Co to asi o nás vypovídá...). Kousek od kempu už byl vjezd do národního parku (poplatek 12 AUD za auto jako vždy). Prvně jsme zajeli na vyhlídku West Loop Lookout, z které bylo k vidění trochu z těch kaňonů tady. 

West Loop Lookout

A pak to konečně přišlo!! Natures Window! Znám ho z obrázků a vždycky jsem si přála ho vidět, ale nevěřila jsem, že se tam někdy podívám. A podívala jsem se! Nemohla jsem z něj spustit oči. A ten výhled všude okolo. Zase se mi ukázala úplně jiná Austrálie, než kterou jsem do teď viděla. Pro někoho možná jen skála, ale pro mě ráj! 

Natures Window

To co následovalo pak už byly jen příjemné dozvuky té nádhery. Ale Hendrik mi povídá: "Počkej až uvidíš Karijini. To teprv padneš na zadek." (volný překlad ) Jenže Karijini je cca 1400 km od Perthu uprostřed ničeho, takže asi ani nehrozí, že bych se tam podívala. Ještě se nám povedlo zajet na Z Bend, kde jsme slezli přímo do koryta kaňonu a udělali si tam procházku. Přeskakovali z kamene na kamen, z jednoho břehu na druhý. Ve vodě se zrcadlil obraz té nádhery kolem. Akorát jsme si občas museli dávat pozor, protože vlhké kameny byly docela kluzké a já nejednou hodila držku.  

Z Bend

Na poslední úsek parku vyhlídku Ross Graham a Hawks Head už nám moc času nezbývalo, protože sluníčko už zapadalo. Prostě podzimní a zimní brzké západy slunka člověka o hodně ošidí. Výlet cca na tři dny (poslední den jsme se váleli na pláži v Horrocks - na koupání to bohužel nebylo) jsme si užili na maximum a už se těšíme na další výletění.

Horrocks

Více fotek ke zhlédnutí zde.

Lancelin a Geraldton

Tak konečně se mi podařilo vidět pořádnou Austrálii, na kterou tu tak čekám. (Mimochodem ani po roce a půl, co jsem tady, mi nepřijde, že žiju v Austrálii. Musím si to neustále dokola opakovat a uvědomovat.) Vyjela jsem se svým estonským klukem Hendrikem  na sever do 600 km vzdáleného Kalbarri (o tom v dalším příspěvku). Vyrazili jsme hned večer po mojí práci (cca 22:00) směr Lancelin. Každý nás varoval, že jezdit za tmy je šíleně nebezpečné, kvůli klokanům. Jak vidí reflektor auta, hned se vrhají na scénu a roztřískají vám auto a sebe tím pošlou na jistou smrt (jak u nás srnky). Nicméně mi Hendrik oznámil, že to má v malíku a nemám se bát. Tak jsem se přestala bát a místo, abych s ním sledovala vozovku a případné nebezpečí číhající za každým keřem, jsem vytuhla. Kolem půlnoci jsme se dostali do Lancelinu, který je známý především obrovskýma písečnýma dunama, na kterých se jezdí "sáňkovat" a "snowboardovat". Pořád jsme nevěděli, kde se na noc utábořit až nás napadlo zajet přímo do dun, kde by se snad žádný ranger, co by nám nasolil pokutu, ukázat nemusel. Pěkně jsme si rozložili karimatky a spacáky na písek a usínali (v šílené kose) pod neuvěřitelným množstvím hvězd. Já jakožto strašpytel, jsem se tak trochu celou noc bála, že nás někdo najde a zabije. Celá ta oblast mi v noci připadala jako z hororu Hory mají oči. Naštěstí padalo celkem hodně hvězd, tak jsem si přála, abychom tu noc přežili. Ráno bylo však neuvěřitelné - východ slunce zpoza písečných dun. Nádhera.

Kdybych věděla, jak to tam vypadá za světla, tak bych se nebála vůbec. Duny mě naprosto ohromily! Vůbec se mi nechtělo pokračovat v jízdě a opustit tohle famózní místo.

Nicméně jsem věděla, že nás toho čeká ještě další spousta k vidění a určitě to bude stát za to, tak jsem svolila k pokračování. Naše další zastávka byla v Geraldtonu, který byl původně objeven v roce 1849 a poté zde byl založený olověný důl. My si zajeli podívat na HMAS Sydney II Memorial, který zde byl vystaven na památku námořníků stejnojmenné lodi, která zmizela v roce 1941 a nikdo neví, kam se poděla.

Počasí nám naštěstí vyšlo nádherně. V Perthu je teď pořád kolem 20 stupňů (čti, že je zima - 40 stupňů je horko na chcípnutí, 30 stupňů je příjemně, 20 stupňů zima a 10 stupňů tu všichni mrzneme!) a tady na severu bylo kolem 28 přes den a kolem 17 v noci. Kousek za Geraldtonem jsme objevili obrovské růžové jezero, jehož barvu způsobuje beta karoten vytvářenými speciálníma řasama a bakteriema. I tento výlet mi dokázal rčení "I cesta je cíl". Všechno, co jsme po cestě viděli, bylo úžasné a vůbec mi nepřipadalo, že prostě potřebujeme ujet 600 km do "cíle". :-)

O Kalbarri pokračování příště...