Lancelin a Geraldton

Tak konečně se mi podařilo vidět pořádnou Austrálii, na kterou tu tak čekám. (Mimochodem ani po roce a půl, co jsem tady, mi nepřijde, že žiju v Austrálii. Musím si to neustále dokola opakovat a uvědomovat.) Vyjela jsem se svým estonským klukem Hendrikem  na sever do 600 km vzdáleného Kalbarri (o tom v dalším příspěvku). Vyrazili jsme hned večer po mojí práci (cca 22:00) směr Lancelin. Každý nás varoval, že jezdit za tmy je šíleně nebezpečné, kvůli klokanům. Jak vidí reflektor auta, hned se vrhají na scénu a roztřískají vám auto a sebe tím pošlou na jistou smrt (jak u nás srnky). Nicméně mi Hendrik oznámil, že to má v malíku a nemám se bát. Tak jsem se přestala bát a místo, abych s ním sledovala vozovku a případné nebezpečí číhající za každým keřem, jsem vytuhla. Kolem půlnoci jsme se dostali do Lancelinu, který je známý především obrovskýma písečnýma dunama, na kterých se jezdí "sáňkovat" a "snowboardovat". Pořád jsme nevěděli, kde se na noc utábořit až nás napadlo zajet přímo do dun, kde by se snad žádný ranger, co by nám nasolil pokutu, ukázat nemusel. Pěkně jsme si rozložili karimatky a spacáky na písek a usínali (v šílené kose) pod neuvěřitelným množstvím hvězd. Já jakožto strašpytel, jsem se tak trochu celou noc bála, že nás někdo najde a zabije. Celá ta oblast mi v noci připadala jako z hororu Hory mají oči. Naštěstí padalo celkem hodně hvězd, tak jsem si přála, abychom tu noc přežili. Ráno bylo však neuvěřitelné - východ slunce zpoza písečných dun. Nádhera.

Kdybych věděla, jak to tam vypadá za světla, tak bych se nebála vůbec. Duny mě naprosto ohromily! Vůbec se mi nechtělo pokračovat v jízdě a opustit tohle famózní místo.

Nicméně jsem věděla, že nás toho čeká ještě další spousta k vidění a určitě to bude stát za to, tak jsem svolila k pokračování. Naše další zastávka byla v Geraldtonu, který byl původně objeven v roce 1849 a poté zde byl založený olověný důl. My si zajeli podívat na HMAS Sydney II Memorial, který zde byl vystaven na památku námořníků stejnojmenné lodi, která zmizela v roce 1941 a nikdo neví, kam se poděla.

Počasí nám naštěstí vyšlo nádherně. V Perthu je teď pořád kolem 20 stupňů (čti, že je zima - 40 stupňů je horko na chcípnutí, 30 stupňů je příjemně, 20 stupňů zima a 10 stupňů tu všichni mrzneme!) a tady na severu bylo kolem 28 přes den a kolem 17 v noci. Kousek za Geraldtonem jsme objevili obrovské růžové jezero, jehož barvu způsobuje beta karoten vytvářenými speciálníma řasama a bakteriema. I tento výlet mi dokázal rčení "I cesta je cíl". Všechno, co jsme po cestě viděli, bylo úžasné a vůbec mi nepřipadalo, že prostě potřebujeme ujet 600 km do "cíle". :-)

O Kalbarri pokračování příště...

Yanchep a Two Rocks

Asi 60 km od Perthu se nachází národní park Yanchep, který je vyhledáván nejen pro relaxování a piknik u jezera Loch Mcness ale také pro turistiku. K prozkoumání se tu nabízí hned devět stezek s délkou 500m - 52km. Ano, 500m je v Austrálii turistika.:-) My se vydali na cca 12 km tůru, před kterou se doporučuje nahlásit v rámci bezpečnosti v místním info centru - asi aby pro vás mohli vyslat záchranný tým, kdybyste tu trasu nedokončili. Stezky se tu značí podle obtížnosti stupni 1-6 (1 pro turisty bez předchozí zkušenosti a 6 pro fit, vysoce zkušené a dobře vybavené turisty). Pro naši trasu se doporučuje baťoh 15-20kg se stanem a spacákem. Zajímalo by mě, kdo ty informační tabule vymýšlel.:-) Kromě turistiky a bbq je park také vyhlášený prohlídkou jeskyní (jedna z jeskyní je nabízena na pronájem pro firemní večírky a jiné události) a koalama, které se tu můžou volně pohybovat (žádné klece nebo ploty), ale jak je všeobecně známo koaly nikam neutečou. Většinu dne prospí.

Po cestě zpět do Perthu jsme se zastavili v městečku Two Rocks. které je známé především chátrajícím Atlantis Marine Park (podmořský svět). V devadesátých letech se očekávalo, že Two Rocks se stane populárním střediskem a tak se pár Japonců rozhodlo vystavět zde zábavní centrum. Jenže bohužel Two Rocks zůstalo vždy jen Two Rocks, malinkatým městečkem s téměř nulovým cestovním ruchem a tak bylo centrum po necelých deseti letech uzavřeno a chátrá. K vidění je jen pár soch, které pomalu pohlcuje příroda. Nejznámější z nich je socha Poseidona.

Room Escape

Konečně jsem si našla chvíli času (musela jsem vstát o hodinu dřív), abych po dlouhé době napsala nový příspěvek. Lítám mezi školou a prácema, budu se stěhovat (nakonec ne na pláž - stejně už léto končí) blíž k centru (na půl cesty mezi školou a prací) do krásné lokality Maylands, která je hned u řeky, jezírek, golfového hřiště, cyklistické trasy (ne že bych hodlala jet na projížďku, ale třeba se zase dokopu běhat). Prostě krása. Ale abych se vrátila k tomu, proč píšu...

Room Escape je úžasná hra, kterou jsem měla možnost si zahrát minulou sobotu v noci. Ve zkratce jste zamčeni ve strašidelné místnosti, připoutaní k lavici a musíte luštit různé kódy, abyste našli klíče od pout a únikový východ z místnosti. Všude je krev, nápisy, vlasy, přítmí, strašidelné panenky, zrcadla, kterých když se dotknete, tak se tam objeví strašidelná postava (ze zrcadel mám panickou hrůzu po shlídnutí hororu Zrcadla - když jsem se k zrcadlu přibližovala, říkala jsem si, že jsem statečná a dospělá a že svůj strach překonám. Přece za zrcadlem nic nebude. Jen co jsem se ho dotkla, mé obavy se naplnily a já si málem cvrkla. Skočila jsem kamarádovi na krk a nechtěla se ho pustit. Skoro jsem se rozbrečela. :-D) Po vyluštění všech kódů se nám povedlo najít východ ve formě "ventilace". Po šoku se zrcadlem jsem musela vlézt do malé tmavé úzké místnosti, kde byla další strašidelná panenka. Hůř už snad být nemůže. A jistě že může. Z ventilace jsme se dostali do psychiatrické léčebny, kde byly všude na zdech řetězy a nápisy, že zemřeme. Byl tu i kočárek, strašidelné fotky a postel, kde byla původně připoutaná osoba ale po ní tu už zůstaly jen odřezané nohy a ruce. Poslední místností byla kuchyň, kde se v ledničce chladily další odřezané končetiny. Povedlo se nám v časovém limitu 60 minut najít únikové dveře, ale k tomu, aby se člověk mohl zachránit, musel objevit skříňku určenou pro jeho postavu a rozluštit další hlavolamy. To už se nám bohužel nepovedlo včas.

Musím říct, že to byla opravdu úžasná hra. Připadala jsem si jak v mixu těch nejstrašidelnějších hororů, kterých se bojím. Hra je určená pro 3-8 lidí, s tím že se doporučuje počet pěti osob. My jsme hráli "Únos",ale na výběr jsou ještě další čtyři (odkaz zde) hry, které si určitě v blízké budoucnosti vyzkoušíme. :-) 

Serpentine Falls

Tak jsem se konečně dočkala a i já se podívala ke známým vodopádům Serpentine Falls. Za poslední rok jsem tam byla už dvakrát, ale ani jednou se mi nepodařilo se dostat dovnitř - poprvé tam bylo moc lidí a kapacita národního parku (kterým tu nazývají každý lesík) je v těchto místech omezená a podruhé nás dovnitř nepustili, že hrozil požár a tak se pro jistotu uzavíralo všechno, co by mohlo shořet. Otázkou je, jestli je to opravdu dobré opatření nebo přehnaný ochranitelský pud (tady v Austrálii nedává nic moc smysl:-)).

Serpentine Falls jsou vzdálené od Perthu asi hodinu jízdy (cca 80 km, ale opravdu záleží z jaké části Perthu se vyjíždí). Doporučuje se dorazit sem před 11 hodinou, jinak se velmi často stává, že jsou všechna parkovací místa obsazena a rangeři vás nepustí dovnitř. Park otevírá v 8:30 a brány se zavírají v 17 hod. Vstup je zpoplatněn, jako do většiny národních parků - 12 AUD za osobák.

Od parkoviště je to asi 400 m k vodopádům, ve kterých se můžete i vykoupat. Ale žádné skákání. Vše s největší opatrností a podle pravidel, jinak na vás vlítnou rangeři, kteří celý objekt hlídají a v případě jakéhokoliv náznaku neplechy zasahují. Je to celkem vtipné, když jsou všichni okolo v plavkách a v uniformách tam hlídají oni zmínění rangeři.

K vodopádům si můžete vzít jen ručník, krém a vodu v PET láhvi. Zbytek musíte nechat v autě, abyste náhodou nezaneřádili přírodu - žádné sklo, jídlo, nafukovací lehátka. Kamarád Australan mi říkal, že tohle je jeden z nejhlídanějších parků. Pod vodopádem jsou dvě jezírka - vrchní a spodní. Podle cedule je koupání v tom spodním rizikové, protože sem teče voda z vrchního jezírka, kam můžou návštěvníci močit...:-D Teda ne že by to tam bylo dovoleno, ale pokud by se to stalo, znečištěná a infikovaná voda by se dostala do spodního jezírka...no ještě že tu ta cedule byla. :-D

spodní jezírko

Sandboarding na Moore River

Guilderton, "vesnička", kde se (někdy) vlívá Moore River do Indického oceánu je vzdálená od Perthu asi 110 km. Ústí řeky se pravidelně otvírá/zavírá podle období. Někdy mezi řekou a oceánem tvoří hráz pláž, jindy se řeka i oceán spojí v jeden celek.

Řeka je tu čistá a poměrně mělká, takže ideální na vyblbnutí. Najdete tu i půjčovnu paddle boardů, "šlapadel", lodí. My si pronajali loďku s grilem na dvě hodiny (cca 300 AUD) přibližně pro deset lidí. Výhodou je, že na lodi jsou jen vaši kamarádi, žádný kapitán a každý si tak může vyzkoušet loď řídit. Vydali jsme se směrem k písečným dunám, které jsou známé pro tzv. sandboarding. V překladu něco jako bobování na písku s přistáním ve vodě. Písečné duny jsou poměrně strmé kopce, které si člověk musí samozřejmě nejdřív vyšlápnout (což je makačka vzhledem k tomu, že písek se pod každým krokem propadá a paří do vás slunko) a když se dívá z kopce dolů, z té strmosti se mu dělají závratě. Nebo aspoň mně. Člověk totiž jede na prkně na břiše hlavou napřed. Prkno se nejdřív navoskuje a pak to fičí. Rozběhnout se, skočit a ječet. Navíc zálibou ostatních, je čekat dole ve vodě a jakmile se blížíte, rychle se potopit. Takže se do poslední chvíle bojíte, že někomu ublížíte.

Mému kamarádovi se stalo, že naskočil na prkno, ale to se zastavilo pod jeho váhou a on udělal salto. Vtipné napohled, popadali jsme se za břicha, ale bolestivé pro sandboardaře. Při prvním sjetí jsem se šíleně bála. Druhé sjetí už jsem si celkem užila a na to třetí sjetí jsem si pořádně navoskovala prkno a valila neuvěřitelnou rychlostí (nebo aspoň mně to přišlo), jenže dole skoro u řeky jsem byla rychlejší jak prkno a předjela jsem ho a odřela si břicho, hruď a málem zlomila malíček. :-D To je tak když se člověk přestane bát a už není opatrnej. Ale i tak to byl jeden z nejlepších zážitků.

naše loďka a vlevo je prkno na sandboarding

Více fotek zde.

Fringe World Festival

V Perthu právě dnes začal každoroční festival umění, který se koná vždy v tomto období na 31 dní od roku 2012. Možnost přihlásit své představení různých žánrů (kabaret, cirkus, komedie, hudba, tanec, divadlo, aj.) mají umělci z celého světa. Festival se koná na několika místech v Perthu. Některé show jsou volně přístupné, za jiné se musí zaplatit okolo 20 AUD. Kromě vystoupení je zde i spousta obchůdků se vším, co se dá nazvat uměleckým - staré gramofonové desky, staré pohlednice, ručně vyráběné šperky, papírové deštníky, které si můžete na místě pomalovat, a mnoho dalšího. Mimo jiné jsou tu samozřejmě i stánky s občerstvením, a jak je pro Austrálii typické, alkohol se prodává na jiných stáncích než jídlo. 

Největší atrakcí pro mě bylo tzv. Silent Disco (v překladu tichá diskotéka), kdy všichni účastníci dostanou velká sluchátka, ve kterých hraje hudba. Na sluchátkách je přepínač mezi dvěma až třemi žánry a podle žánru svítí i barevně sluchátka. Většinou se Silent Disco koná v nějakém menším altánku, takže jste vlastně všem na očích, ale tancovat na tiché diskotéce je taková zábava, že okolní svět moc nevnímáte.

Swan Valley

Swan Valley je známá vinařská oblast Perthu. Ačkoliv je v Austrálii všeobecně sucho, tato oblast je překvapivě poměrně úrodná. Typickou atrakcí je zde ochutnávka vína - zdarma! Stačí jen vyrazit směr Swan Valley a celou silnici lemují vinice a vinařství. Stačí se jen někde zastavit a poprosit o ochutnávku, za kterou se ve většině případů neplatí. Vinaři totiž počítají, že si po ochutnávce někdo něco koupí. Ale samozřejmě ne vždy tomu tak je, ale s tím se tu počítá a není to žádný problém. Nikdo ve vás ke koupi nenutí.

Kromě vinařství jsou zde i pivovary (ty jsem ještě nenavštívila), čokoládovny, výrobny marmelád, prodejci kávy a čajů, sýrů, oliv, olejů - to vše taktéž s ochutnávkou zdarma. A ještě ve většině případů dostanete k degustaci i výklad. K nalezení jsou i likérky, kde se však za ochutnávky platí symbolická částka. Fotky zde.

Naštěstí se mi naskytla příležitost vyrazit s poměrně otrkanou a výmluvnou známou, která se nestyděla a ochutnávala všechno a všechno si také otevřeně a přímo řekla. Já se jen vezla.:-)

Swan Valley nabízí také místa k výletění. Já vyrazila do Bells Rapids (fotky zde), což je 5,5 km dlouhý okruh (pro Australany na celodenní výlet :-D) krásnou krajinou. Samozřejmě nejlepším obdobím pro návštěvu je jaro, kdy je v řece voda a vše je zelené.