Tak jsme při dalším tankování zjistili, že náš miláček žere zase víc (přes 17l/100km). Rozhodli jsme tedy zajet do Albany, většího městečka na jihu, kde snad už bude k dispozici nějaký ten mechanik. Naštěstí nebo k naší smůle (těžko říct) se nám podařilo najít mechanika, kterému se shodou okolností uvolnil termín na další den ráno. Tak jsme přespali na parkovišti u pláže, což je celkem riskantní, protože rangeři tyto místa pravidelně kontrolují. A taky že jo. V šest ráno nám na dveře dodávky zaklepal jeden z nich se slovy "Good morning." Srdce jsem měla až já nevím kde. Určitě ten tep musel slyšet. Nereagovali jsme na něj. Tak dodávku obešel a zaklepal znovu. Když jsme se neozvali ani tentokrát, vzdal to. Nutno podotknout, že máme na všech zadních oknech černou folii, přes kterou není dovnitř vidět. Takže se nás jen snažil oklamat, že o nás ví. Ale nemohl si být jistý, že jsme se třeba jako ranní ptáčata šli projít nebo proběhnout.
 |
| Middleton Beach v Albany |
Na osmou ráno jsme se dostavili k mechanikovi, který nám za hoďku a půl napsal, že je všechno ok. Prý nám provedl nějakou kontrolu nějakým přístrojem a zjistil, že máme dírku v hadičce, co přivádí kyslík do motoru. Naučtovali si 110AUD a hotovo. Hendrik to pak zkontroloval a zjistil, že tam vůbec nic nevyměnili. Tohle bych čekala v Čechách, ne v Austrálii. Rozhodli jsme se tedy vydat do 500 km vzdáleného Esperance, že se tam třeba konečně setkáme se štěstím. Cesta, která měla trvat cca 5 hodin se protáhla na celý den. Auto přestalo chtít jet do kopce a začalo žrát něco kolem 25l/100km. Takže nám po čase došel i benzín v kanystrech, co jsme měli do zásoby. Do Esperance zbývalo 30km, ale auto už dál nejelo. Tak jsem vzala kanystr, stoupla ke krajnici a začla stopovat. Ani ne za půl minuty nám zastavili dva mladí kluci a nabídli nám, že mají benzín v lodi, kterou mají na přívěsu. Uřízli kus hadice a pomalu napouštěli náš kanystr. Dali nám na sebe číslo a řekli, ať se ozvem, když nám zase přestane dodávka jet, že nás kdyžtak odtáhnou až doma odloží loď z přívěsu. Nabídli jsme jim 20AUD, ale o tom ani nechtěli slyšet. Neuvěřitelné, na jak hodný lidi může člověk narazit. Celou cestu pak jeli pomalu před náma, aby viděli, že jsme v pořádku.
 |
| naši záchranáři |
Další den byla bohužel sobota a moc toho otevřenýho nebylo. Na doporučení včerejšího pomocníka jsme navštívili jeden servis, kde sice neměli volný termín, ale obvolali asi sedm dalších servisů, li mají otevřeno a volno. Bohužel nikdo. Ještě jsme vyzkoušeli jedno místo, co nám doporučili. Chlapík sice měl práce nad hlavu, ale stejně se šel na auto podívat a dal nám nějaké rady (vyměnit žhavící svíčky a nalít nějaký čistič do palivové nádrže). Trochu se zlepšila spotřeba, ale auto pořád nechtělo do kopce táhnout. Vědeli jsme, že hold musíme počkat do pondělí, až toho bude víc otevřeno a rozhodli jsme se čas příjemně využít.
Zavítali jsme do národního parku Cape Le Grand, kde jsem byla už před dvěma lety s rodiči, když mě přijeli navštívit. Krása střídala nádheru. Letos jsem bohužel klokana pláži neviděla, ale i tak to byl zážitek. Kemp, který se nachází hned u zátoky Lucky Bay byl bohužel obsazený, tak jsme si alespoň užili místních překrásných pláží a výhledů. Po cesě zpět do Esperance jsme objevili ukazatel na Esperance Stonehenge, ale bohužel už bylo zavřeno, tak jsme se mohli pokochat jen z dálky.
 |
| Lucky Bay |
 |
| Twilight Cove |
V pondělí jsme navštívili chlapíka, co nám poradil ohledně těch svíček, že auto sice jede líp, ale rozhodně nás nedoveze do cíle. Tak se nám na to za 300 AUD podíval a vyměnil nám výfuk. Tolik bych asi řekla k naší nízkonákladové dovolené... Ale auto jede líp a my za chvíli vyrážíme smér Adelaide (2200 km, cca 22,5 hod cesty, kde není nic k vidění). Tak nám držte pěsti. Když se už neozvu, tak jsme někde umřeli. :-D Snad jen přeháním.
Žádné komentáře:
Okomentovat